Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Daňa Horáková (* 1947)

• narozena 27. března 1947 v Grünbachu (Sasko) v česko-německé rodině

• matka Věra Rebeka, za svobodna Rölz, pocházela z komunistické rodiny, otec Karel Horák z katolické rodiny z moravských Sudic

• roku 1949 rodina přesídlila do Kunratic u Prahy

• po maturitě na střední všeobecně vzdělávací škole (SVVŠ, 1965) nebyla přijata na novinářskou fakultu

• od roku 1967 studovala filozofii a ekonomii na FFUK

• navštěvovala seminář Milana Machovce Dialog mezi marxisty a křesťany

• 1968-1969 stáž na Union Theological Seminary v New Yorku

• od 1971 pořádala ve svém bytě debatní salony

• od roku 1975 organizovala vydávání knih v samizdatové Edici Expedice

• terčem šikany Státní bezpečnosti

• na podzim roku 1977 podepsala prohlášení Charty 77

• v únoru 1979 se provdala za filmového režiséra Pavla Juráčka

• v březnu 1979 pod nátlakem Státní bezpečnosti odešla s Pavlem Juráčkem do Mnichova

• roku 1983 se Pavel Juráček vrátil zpět do Československa, Daňa Horáková zůstala v Německu

• spolupracovnicí a později kulturní redaktorkou deníku Bild

• pracovala pro časopisy Westermanns Monatshefte, Bunte a noviny B.Z.

• v letech 2002 - 2004 ministryní kultury (senátorkou) v hamburské zemské vládě

• autorkou několik knih literatury faktu

• v roce 2020 ve své knize O Pavlovi popsala své soužití s Pavlem Juráčkem a vztah k československému disentu

Kdy a kde jste se narodila? 

27. března 1947 v Grünbachu, což je malé městečko za českými hranicemi, v dnešním Sasku. 

Můžete říci něco o svých rodičích? 

Měla jsem pozoruhodné rodiče, oba jsou už mrtví. Maminka byla Němka, táta byl Čech. Seznámili se, když byl táta totálně nasazený v Německu. Němečtí mladí muži museli do armády a do války, takže v okupovaných zemích sbírali mladé lidi, aby německý průmysl nevyschl na nedostatek pracovních sil. Otce poslali právě do Grünbachu. Maminka za války tajně podporovala zajaté jugoslávské partyzány, a tak se dostala i do té skupiny českých nucených pracovníků. A tam se do sebe zamilovali. 

Z jakého prostředí vaši rodiče pocházeli? 

Táta se jmenoval Karel Horák a narodil se v Sudicích na Moravě. Jeho rodiče, moji prarodiče, tam měli malé hospodářství: kozy, husy, prasata. Krávy už ne. Dědeček byl takzvaný pololáník. Moje moravská prababička, která nosila z lesa roští na zádech, celý život spořila, aby mohla přispět na postavení kapličky na náměstí. Ta kaplička tam stojí dosud. A když jsem k prababičce jezdívala, ona vždycky vytáhla takové šuple, byly v něm vlašské ořechy, které jsem milovala. Pokaždé jsem od ní dostala hrst vlašských ořechů a desetikorunu, ale jen, když jsem se s ní pomodlila otčenáš. V jádru jsem „pochopila“, nebo spíše vycítila, že víra se vyplácí…  (směje se)

A z jaké rodiny pocházela matka? 

Její rodiče měli v Grünbachu malou tkalcovnu, kde se vyráběly záclony. Celá ta saská oblast je dodnes tkalcovským průmyslem proslulá. Můj pradědeček z matčiny strany byl spoluzakladatelem německé komunistické strany v Sasku. Celá jejich rodina byli žhaví, vroucí komunisté, kteří skutečně v komunismus věřili. Jako dítě jsem často slýchala historky třeba o svém strejdovi, který, když se vlády chopili nacisté, vyšplhal na tovární komín, vyvěsil tam rudou vlajku a byl za to zastřelen. Další strejda mě vodil po Buchenwaldu a říkal: „Tady mi vymlátili zuby, tady mi zlomili nohu.“ Moje matka Věra Rebeka Rölz byla komunistka z celého srdce. Když se ze mě později v šedesátých letech začal stávat takzvaně nepřítel režimu, němečtí příbuzní moji matku kvůli mně exkomunikovali z rodiny. Přestali se s námi stýkat. 

Kdy se vaši rodiče vzali? 

Už 2. června 1945. Byla to první svatba po skončení války v Sasku. V jádru byli romantičtí hrdinové a aniž bych je chtěla podceňovat, řekla bych, že nevěděli, do čeho se pouští… 

A kdy se odstěhovali do Čech? 

Roku 1949. 

Co je k tomu vedlo? Matka chtěla následovat otce? 

Dlouho jsem její rozhodnutí nechápala. Ona neuměla česky. A otec se nesnažil ji jazyk naučit. Pochopila jsem ji až později, když jsem kvůli Pavlu Juráčkovi odešla do Německa. Pak jsem si říkala: „Blbneš jako ona.“ 

Jako Němka to v poválečném Československu musela mít dost těžké. 

V rodině se traduje situace, že ji její tchyně – moje babička – zavedla do nějakého internačního tábora pro Němce. Tehdy, coby dítě školou povinné, jsem se na to neodvážila zeptat, navíc jsem v té dobé měla v hlavě spoustu jiných věcí. Nevím, zda to byl skutečně internační tábor. Prostě ji někam odšoupla a o mě se starala jakási teta. 

Jaké to pro ni bylo celkově, mimo rodinu? 

Dost tvrdé. Byla pořád sama. Sice se snažila učit česky, ale její čeština byla do konce života špatná. De facto neměla žádné přátele, protože kdo se v 50. letech odvážil kamarádit s Němkou? Nechodily k nám žádné návštěvy. Ale nikdy nedala najevo, že ji to trápí, uráží. Necítila se ublížená, zhrzená nebo zlomená, to ne, myslím. Ale v každém případě byla sama. 

Kde jste s rodiči žili, když jste přišli do Čech? 

V Kunraticích u Prahy, v části zvané Zelené domky. Dům, ve kterém jsme tam bydleli, otec ještě dva roky dostavoval. Moje sestra Lenka se v roce 1952 narodila už v Kunraticích. Teprve když jsem začala chodit do školy, asi do druhé nebo třetí třídy, začala máma pracovat v drůbežářském podniku v Libuši. Vypomáhala úřednicím, dělala práci, při které nepotřebovala mluvit.

Jaký měli rodiče vztah? 

Dnes, zpětně viděno, bych řekla, že žili něco výjimečného, komplikovaného – protože prostě byli jinačí. A už jako dítě jsem vnímala, že optimální to není. Doma bylo takové napětí. A navíc: táta byl krásný chlap, ne zrovna imunní vůči dámám, které nebyly tak komplikované jako moje máma. Nehledě k tomu, že moje máma vyrůstala v úplně jiném prostředí než on. Německá babička měla doma lampy od Tiffanyho, skleněné zašupovací dveře mezi ložnicí a vstupní halou, klavír… A v té chaloupce v Sudicích byl pod jednou střechou i chlív, v koupelně se skladoval hrách a fazole. Prostě dva úplně protichůdné světy. 

Čím se živil táta? 

Jako jediný z rodiny mohl studovat vysokou školu ekonomickou, ale z té ho potom vyhodili, protože prý nebyl dostatečně angažovaný v KSČ. Potom pracoval u soustruhu v továrně Jawa na Pankráci… a asi po třech měsících měl úraz, mašina mu projela levou rukou. Doktoři to nějak „smontovali“, ale bolestmi trpěl až do konce života.

Rodiče byli členy KSČ? 

To byl u nás jeden z velkých problémů. Tátu – jak už jsem řekla - ze strany někdy v padesátých letech vyhodili. A máma do československé komunistické strany nikdy nevstoupila. Vychovávali mě nicméně v tom, že oficiální politika je správná, že strana a vláda se nemýlí. V naší rodina nevládla taková ta schizoidní situace jako v řadě jiných rodin, kdy se ve škole jásalo, ale doma nadávalo anebo šuškalo, že všechno je ve skutečnosti jinak. Takže to trvalo, než mi začalo docházet, že mezi partajnimi hesly a žitou skutečností je nepřekonatelná propast. 

Kdy jste k tomu poprvé dospěla? 

Takovou první zatěžkávací zkouškou byl šachový turnaj na Mezinárodní den dětí, když jsem byla v sedmé nebo osmé třídě. Mou kamarádkou a současně největší soupeřkou byla jistá Iva.  Společně jsme se dostaly do finále a já jsem ji porazila. Jenže první cenu potom dostala ona. Což byla nespravedlnost, kterou jsem absolutně nechápala a ptala se a vyžadovala od rodičů odpovědi. Následovala příšerná hádka mých rodičů. Táta mi řekl: „To si vyřiď s mámou.“ Zkrátka a dobře, matka Ivy byla komunistka a funkcionářka a moje máma nebyla de facto nic. A navíc Němka. Za což jsem nemohla, ale přesto jsem to odskákala. Pamatuji, že jsem celou noc brečela – vztekem, bezmocí. To bylo poprvé, kdy jsem na vlastní kůži zažila, že nic není tak, jak to vypadá a jak se tvrdí.

 

Svět, kde jsem mohla žít, jak jsem chtěla

Doma jste mluvili česky nebo německy? 

Já jsem německy mluvit odmítala, protože jsem vnímala, jak ta němčina člověka oddaluje od ostatních lidí. Máma se mnou mluvila, jak to šlo. Někdy mi na českou otázku odpovídala německy. Hlavně ale chtěla, abych se pořád učila, abych byla nejlepší. Výkon, práce, to bylo její nejvyšší přikázání. „Když budeš dobrá, zvládneš všechno.” A tak jsem domů nosila samé jedničky. Už na úplně první vysvědčení v první třídě paní učitelka poznamenala: „Je nejvyspělejší ze třídy, jenom ji výuka někdy nebaví. Raději ji tolik doma neučte.“ Jenže mě doma nikdo nic neučil. Máma neuměla česky a táta doma netrávil moc času. 

Jaké bylo doma kulturní zázemí? Vedli vás rodiče k četbě? 

Naše knihovna byla taková typická pro vzdělané občany: několik knih o nemocech a jak je doma léčit, encyklopedie, několik knih o dějinách, sebrané spisy Aloise Jiráska, třicet, čtyřicet svazků, které jsem četla pořád dokola. Aniž mě k tomu někdo vedl anebo vést musel. Já totiž také neměla moc kamarádů, a tak jsem se pravidelně vypravovala do světa knih, kde mi bylo dobře. Četla jsem, snila jsem, vymýšlela si příběhy, v nichž jsem hrála hlavní roli… Ale to, myslím, dělají všechny puberťáčky, že se v denních snech mění v pricezny a jsou odhodlány čekat na svého prince… 

Co ještě jste dělala ve volném čase? 

Hned za naší zahradou začínal Kunratický les, kde byla zřícenina Nového hrádku krále Václava IV. Tu jsem milovala. To bylo místo, které ztělesňovalo Tajemství. Tam se kdysi dávno odehrávalo něco neuvěřitelně důležitého, dramatického, strašného… A protože jsem se dočetla, že Václav IV. velice rád četl, tak jsem v té zřícenině s jakýmsi zasypaným sklepem hledala jeho knihovnu…To byl les. A ve vesnici samotné byl kunratický zámek, ve kterém za komunismu sídlilo JZD, takže to tam strašně páchlo po hnoji, a hned vedle něho nádherný barokní kostelík sv. Jakuba Staršího. Ten byl věčně věků zavřený. Ale dovnitř se dalo kouknout klíčovou dírkou. Takže jsem koukala a zírala. On byl – a vlastně je – s prominutim nacpaný barokními sochami světců. To byl úplně jiný svět, jiné univerzum. Na dosah, ale současně nedostupné… Myslím, že jsem u té klíčové dírky  zažívala cosi jako meze a že právě tady možná vznikala jakási touha, ty v mých očích nesmyslné meze překročit. Zrušit.

Měla na vás vliv moravská babička? 

Polovinu každých prázdnin jsem trávila v Grünbachu u jedné babičky a druhou polovinu u babičky na Moravě. U té jsem vždycky zalezla do jejich obrovské manželské postele s příklopem a četla si její knížky. Ona sbírala červenou knihovnu – tam vycházely milostné romány, jeden srdceryvnější než druhý… Knihy pro mne prostě od malička byly útočištěm, kde jsem mohla být tím, kým jsem být chtěla, ale hlavně být krásná a zamilovaná do hrdiny, který si mě zpočátku moc nevšímal, ale nakonec si mě přece jen vzal.

Do školy jste chodila v Kunraticích? 

Ano. Ve čtvrté třídě se vstupovalo do Pionýra. Byla jsem v něm vlastně ráda, organizovaly se tam různé hry a soutěže a výlety.  Soutěžilo se v tom, kdo nasbírá na brigádě víc brambor anebo starého papíru… Byly to rituály, které zpestřovaly každodennost. Řekla bych dokonce, že pionýrské šátky jakožto uniforma svým způsobem nivelizovaly sociální rozdíly. A také nám nabízely hrdiny. Moje první velká láska byl černovlasý Julius Fučík, kterého strana a vláda a jeho vdova povýšily na mučedníka… A pak jsme si mohli dopisovat s pionýry ze Sovětského svazu. Takový kontakt našinec dostal za odměnu. No a když konečně příšla obálka z předalekého Svazu sovětských socialistických republic – to byla sláva, už kvůli těm nádherným známkám. Já už si absolutně nepamatuji, s kým jsem si psala, na ta jména, ale jednou jsem v tom dopisu dostala ruský pionýrský šátek, který byl daleko hezčí než český. Ty naše byly bavlněné a drsně rudé, ten ruský hedvábný a naoranžovělý.

Měla jste na základní škole nějakou zkušenost, že by se vám někdo posmíval kvůli německému původu vaší matky? 

To jsem zažila jenom ve školce. Tam jsem dostávala tvrdě pocítit, že máma je Němka. Děti na mě plivaly a křičely „Němčourko“. Na základní škole už ne, tam to bylo z úplně jiného důvodu: posmívali se mi kvůli brýlím. Já byla jediná s brýlemi. To byl další takový punc jinakosti. Tentokrát viditelný…

Měli rodiče nějakou představu, čím byste měla být? 

Ne. Zřejmě pochopili, že nemá smysl mi do ničeho mluvit a brzy mě přenechali mně samotné… já musela být hrozné dítě. Jediné přikázání bylo to mámino: „Uč se, uč se, pracuj, pracuj“. Táta se víc zaměřoval na mou mladší sestru Lenku, která s ním chodila na fotbal a je technicky nadaná… Stala se z ní výborná inženýrka - stavařka.

Čím jste chtěla být? 

Díky knihám jsem věděla, že před námi existovala řada jiných světů, a ty jsem chtěla – viceméně doslova – vyhrabat. Takže jsem se chtěla stát archeoložkou. Potom asi kolem třinácti let baletkou. A posléze novinářkou. Abych mohla objevovat a zajišťovat pravdu pro další generace… Zvláštní, že jsem nikdy nechtěla být spisovatelka. Nikdy, ani když jsem už knihy psala…

Ovlivlnil vás někdo v tomto směru? 

Ne, žádné takové setkání jsem nezažila. Jak už jsem naznačila, z více důvodů jsem neměla moc kamarádů. Spíš jsem dloubala sama v sobě s pomocí a prostřednictvím těch knih.

Kdy jste tedy začala svět kolem sebe nahlížet kriticky? Co vás k tomu přivedlo? 

To se zpětně hrozně špatně lokalizuje. Ale jistou roli určitě hrály čestné stráže u hrobů sovětských vojáků, které jsme coby pionýři museli držet. Vím, že mě to dost rozčilovalo, na hřbitově už foukalo a byla tam zima a ono se tam stálo dlouho, hodinu nebo dvě. Také mi připadlo divné, že máme vzdávat úctu někomu, kdo zabíjel jiné lidi, a sice lidi, které neznal a které někdo, koho také neznal, označil za jeho nepřátele…

A potom prvomájové průvody. Ta situace, že se lidi museli obléct do uniforem, shromáždit a svorně někam pochodovat. Cílem toho pochodování byla obrovská tribuna na konci Václaváku Na Příkopě, na které stálo – viděno zdola - pár trpaslíků v kloboucích. A všichni museli skandovat: „Ať žije KSČ.“ Nechápala jsem, proč se to děje, proč je to povinné? Ale mávátka, která nám vrazili do rukou příslušní funkcionáři, jsem milovala!

Na SVVŠ, dnešním gymnáziu, jsem se rozporem mezi ideologií a realitou začala už zabývat vědomě. Už to nebyl jenom instinktivní vzdor. Vnímala jsem, že nefunguje něco zcela zásadního, totiž socialismus, totalitní režim jako takový. Proto jsem nevstoupila do Svazu mládeže… Ale oni o mne stejně moc nestáli. Právě proto, že jsem pořád něco zpochybňovala. Když se ohlédnu, zvláštní je, že mi to vůbec nevadilo, že nejsem svazák (směje se). Asi proto, že se mi nelíbily ty modré košile, do kterých se svazáci museli navléct při každé oficiální příležitosti, třeba i při vyhlášení výsledků maturitních zkoušek.

Kam jste se hlásila po maturitě? 

Pokusila jsem se dostat na tu novinařinu, ale nevzali mě, protože jsem nebyla v ČSM. Rok jsem tedy pracovala v podniku Kovo, kde byl tehdy zaměstnán můj táta. 

Co jste v té době četla? 

Co mi padlo do ruky. Hlavně světovou beletrii a drama: Ibsena, Gorkého, Tolstého, Balzaca, Stendhala, Hemigwaye. V tom věku jsem si sepsala jakýsi takový seznam základní beletrie, kterou musím zvládnout. Dnes už dlouhá léta skoro žádnou beletrii nečtu. Ale Jiráskovi jsem zůstala věrná. Po něm ještě někdy sáhnu, i když samozřejmě vím, že to s těmi husity a jezuity bylo poněkud jinak, než jak to on viděl - to jsou takové pohádky na dobrou noc. 

Vnímala jste politické uvolnění v druhé polovině 60. let? 

Když v té době žijete, nemáte vlastně žádnou vědomou potřebu ji reflektovat. Jste plně zaměstnán aktuálním děním. Změnu jsme samozřejmě vnímali. Zažili jsme, jak se ta „rudá“ mlha začala protrhávat, zmizel ten dusný, ideologický, životu nebezpečný tlak padesátých let. Ještě před propuknutím Pražského jara se na ulicích začaly objevovat – v uvozovkách -  kapitalistické džínsy a auta, ve vybraných obchodech byly k mání zahraniční cigarety a whisky, ale hlavně jsme najednou měli možnost číst doposud nedostupné knihy a poslouchat do té doby zakázanou muziku, v kinech, kde předtím převládaly sovětské filmy, se začaly objevovat filmy made in Hollywood. V jádře to byla hlavně kultura, která s sebou nesla i změnu ekonomiky a ideologie. 

Ten průhled „klíčovou dírkou“ na západní demokracie byl fascinující. Svět začal být barevnější. Najednou bylo možné nadechnout se, narovnat se, dívat se na věci jinak. 

 

Touha najít společnou řeč

Jak jste se dostala ke studiu filozofie? 

Během toho roku, kdy jsem pracovala v Kovu jako jakési děvče pro všechno, jsem se poznala s Milošem Pojarem (po roce 1990 první československý a český vyslanec v Izraeli, pozn. red.). Miloš studoval indologii a myslím, že to byl právě on, kdo mě přivedl k myšlence, že mám hlavu na filozofii. Vzal mě na pár přednášek na filozofickou fakultu. Otázky, které se tam kladly, mě vzrušovaly. Nebo spíš ten způsob tázání. Protože když se pořádně nezeptáte, nedočkáte se odpovědi, která vás posune dál, rozšíří obzor. Miloš mě přesvědčil, abych si podala přihlášku. Hlásila jsem se na obor filozofie - ekonomie a předsedou přijímací komise byl Milan Machovec. Moje přijímací zkouška trvala málem dvě hodiny a Milan Machovec všem dalším uchazečům říkal: „Moc nadějí si nedělejte, teď tu byla nějaká Horáková a u ní je to prostě jasné.“ Čímž mi samozřejmě zkomplikoval život s kolegy v ročníku. Ale – stalo se. V roce 1967 jsem tak začala studovat filozofii. 

Jaká byla Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v té době? 

Milan Machovec mě už v prvním semestru přizval do svého semináře Dialog mezi marxisty a křesťany. Tam se díky jemu scházeli lidé, kteří by k sobě asi nikde jinde cestu nenašli. Teologové, kteří do té doby na fakultu nesměli, protože podle Marxe je „náboženství opium lidstva“. Výjimečnost toho semináře spočívala právě v tom, že byl otevřen zástupcům  z různých církví, katolíkům, evangelíkům, ale i ateistům, jako mně, a hostům z ciziny, kteří se náboženství věnovali vědecky. V jádře to byl jeden z oněch zázraků, které umožnilo Pražské jaro a které to jaro udělaly tím, čím bylo: obrodou intelektuální, mravní a ideologickou. A přitom mi ty naprosto otevřené diskuse v prostředí semináře připadaly normální a přirozené… To byl opojný pocit, po těch letech, kdy člověk pořád musel dávat pozor na každé slovo…

Kdo se semináře účastnil? 

Jiřina Šiklová, Jiří Němec, Julius Tomin, Jan Lopatka, samozřejmě Miloš Pojar… Celkem asi tak dvacet lidí. 

Podařilo se najít z hlediska teologie a filozofie nějakou společnou řeč? 

Nebylo to tak, že bychom se hádali, jestli pánbůh je nebo není. Šlo spíš o etické diskuse: jestli víra zavazuje k určitému jednání, jestli desatero platí i pro nevěřící… A metafyzické otázky, jako jak zdůvodnit existenci zla ve světě. Nebo klasická otázka: jak je možné věřit v Boha, který připustil koncentrační tábory, a podobně. Fantastické na tom bylo, že Milan tyto diskuse umístil do prostoru filozofické fakulty. Myslím, že i ti teologové v sobě museli překonat určitý ostych nebo nedůvěru, protože nám všem bylo jasné, že na fakultě pořád existují donašeči a fízlové. Ale kdo přišel, měl skutečně existenciální potřebu dialogu. Výměny názorů. Svobody slova… A to byla za totality přání značně subverzivní.

V diskusích jste se ale nemohli vyhnout tématu perzekuce křesťanů v komunistických zemích. 

Mluvilo se o té perverzi, ano, o tom, že de facto každou ideu můžete pervertovat v ideologii. Ale nešlo tam o nějakou zhrzenost, že by křesťané marxistům vyčítali zločiny padesátých let. Převládala touha najít společnou řeč. Snad i v jakémsi podvědomém souladu s oním specifikem českých dějin: Češi jsou, myslím, posedlí vírou v moc slova. Tady přece odedávna vzdělanci, intelektuálové, kazatelé a spisovatelé nahrazují „třídu“ politiků. Tuhle tradici „posvětil“ svým životem Jan Hus. Komenský odešel do exilu, aby mohl hlásat a psát o nezbytnosti vzdělání, nejen pro mravnost. A pak Masaryk… I v našem semináři vládla víra, že slovo zmůže víc, než je člověk schopen okamžitě rozpoznat a připustit. Myslím, že právě tahle zkušenost, ten zážitek kouzla a síly, které provázejí kázání, projev anebo dobrý, poctivý text, ve mně probudily chuť lidem stejně smýšlejícím nabídnout něco podobného jako onen seminář: prostě prostor pro svobodu slova. Takže jsem pak založila a měla ten svůj debatní salon. Protože bez slova není dialogu a bez dialogu není demokracie. 

Měla jste v té době nějaké kontakty na Západ? 

V té době už jsem bydlela sama v bytě v Pařížské ulici a živila jsem se jako průvodkyně cizinců po Praze. Starala se o normální autobusy plné Němců. Ti turisti byli vycepovaní, že se se mnou nesmějí bavit o politice. Někdy se na ni přesto ptali a pokud jsem jim důvěřovala, odpovídala jsem jim… Vlastně neodpovídala, ale dokládala, jak obrovský rozdíl je mezi tím, co oni o marxismu a socialismu vědí, a tím, jak my je prožíváme, mezi teorií a praxí. Dávali mi spropitné v západních markách, jež jsem si šetřila a časem měla na trabanta… Někteří přijížděli opakovaně a ti mi přiváželi literaturu, například knihy Martina Heideggera, Mircea Eliadeho, Maxe Webera a jiné myslitele, v ČSSR zakázané.

Dostala jste se ještě před odjezdem do USA někdy za železnou oponu? 

Na jaře 1968 jsem byla poprvé v západním Německu, když mě Milan Machovec vyslal na kongres, organizovaný evangelickou církví ve Wolfsburgu. Šlo o dialog mezi křesťany a marxisty. A já byla tak soustředěná na to, co tam budu říkat, že jsem nic jiného nevnímala, žádné výlohy, obchody, prostě materiální vymoženosti. Možná to zní nafoukaně nebo neuvěřitelně, ale já jsem prostě nebyla chtivá po věcech. Takže jsem si ani nic nepřivezla, žádné džínsy, žádné jablečné, zelené mýdlo – to byl tenkrát v Praze hit – nic.

 

Jak by socialismus přišel k lidské tváři? 

Jak jste se dívala na reformy Pražského jara? 

Pamatuji si, že jsem si vyčítala, že nejsem nadšená. Když se člověk zabývá dějinami, dřív nebo později dojde k názoru, že lidé se z nich nepoučí. Určité situace a konflikty se opakují. Pokusím se odpovědět okolikou: když jsem slyšela, že Putin přepadl Ukrajinu, moje první reakce byla: „To je další Sýrie, to nikdy neskončí. A on tam prostě zůstane za každou cenu.“ Takže mě iritují naivní samozvaní polepšitelé lidstva, kteří jsou přesvdčeni, že kdyby u moci byli oni sami, byl by svět rájem. V jádře jde jen o jediné: o moc. O to, kdo ji má, kdo jí má vice než ten druhý, kdo jí má tolik, že může prosadit svůj názor a skutečně změnit něco, co je na první pohled nezměnitelné, věčné... A podobně tomu bylo i na jaře 1968. Byla ve mně taková podprahová nedůvěra v možnost změny politického režimu. Dubčekova hesla byla sice o něco líbivější než ta z Kremlu, ale pořád to byla hesla komunisty. Která fungují jen proto, že lidem, kteří jsou líní myslet, pomáhají vytěsnit strach z prázdnoty. 

„Socialismus s lidskou tváří“ je vlastně absurdní slovní spojení. 

Ano, vždyť totalita, komunistická diktatura, nemá vůbec žádnou tvář. Tak odkud by najednou měla vzít „novou“?

Jak se vyvíjely názory vašich rodičů, kteří byli komunisticky zaměření? 

Pro mámu to bylo těžké… Mimochodem: já ji poprvé viděla plakat, když umřel Stalin. To byl dost drsný zážitek, nejen v březnu 1953, ale i později, když jsem pochopila, kdo Stalin byl… Ale postupně nahlížela zrůdnost režimu, ve který odmalička věřila. Když se máte ve čtyřiceti nebo padesáti letech vzdát víry, na kterou jste celý život přísahali, pro kterou umírali vaši příbuzní… Hodně a dost hlasitě jsme se tehdy s mámou hádaly, například o Marxe. Myslím, že rodiče nakonec byli Dubčekovi vděční, protože jim dal možnost ospravedlnit se sami před sebou. Dát jim pocit, že na tom, v co věřili, přece jen bylo něco dobrého. Po okupaci se ale změnily i jejich názory. 

Jak reagovali vaši příbuzní v Německu? 

Strýček Herbert byl jedním z těch, kteří podporovali vpád „spřátelených“ armád do Československa. Později, když jsem se vrátila z Ameriky, nám oznámili, že jsem nepřítel lidu, pravicový element. A přerušili s námi styky. 

Jak jste prožila 21. srpen 1968? 

Spala jsem doma v Pařížské. Bylo léto, měla jsem otevřené okno. Kolem páté ráno slyším šílený rachot, divné zvuky. Vykoukla jsem z okna a uviděla tanky. Dodnes vím přesně, že jsem si říkala: „Hergot, ti blbci zase něco točí a neřekli nám to.“ Myslela jsem, že Barrandov pod mými okny natáčí válečný film. Takže jsem v pyžamu vyběhla ven. Teprve když jsem vojáky na tancích uslyšela mluvit rusky, došlo mi, že uprostřed Prahy je opravdová armáda. Začala jsem na ně řvát, aby táhli domů, a oni vůbec nerozuměli. Jeden z nich mi bajonetem ukazoval, abych zmizela, mířil na mě. 

Jaké jste měla pocity? 

Naprosté vykolejení. Bylo to cosi naprosto nepochopitelného. Odmalička jsem člověk pilotovaný rozumem. Co nechápu, to mě ničí. A tahle situace byla úplně nepochopitelná, neuvěřitelná, nezdůvodnitelná. Najednou cvak – všechno jako by se vysunulo. O to těžší bylo se s tím vyrovnat. 

 

Existenciální zkouška: překonat pokušení podvádět

Brzy nato jste ale odlétala do New Yorku. 

Toho 21. srpna už jsem měla letenku a sbalené kufry. Miloš Pojar mě posadil do auta a odvezl mě ke své sestře do západního Německa, odkud jsem potom odlétala do USA. Rodiče byli v té době na dovolené, neměla jsem s nimi žádný kontakt, takže oni, chudáci, nějakou dobu netušili, co se se mnou děje. 

Přílet do New Yorku musel být velký šok, navíc v této situaci. 

Bylo to šílené. Já jsem neuměla pořádně anglicky. Protože jsem angličtinu „šprtala“ terpve od konce dubna, když jsem se dozvěděla, že dostanu stipendium na Union Theological Seminary. Já bych se byla sice domluvla, ale abych v tom jazyce mohla studovat a psát práce? To bylo absurdní. A když jsem poprvé uviděla noční Manhattan, připadala jsem si jako ve filmu. 

Jaké bylo vaše studium v USA? 

Za tu zkušenost jsem velice vděčná – nejen proto, že se mi rozšířil pohled … To nebyla česká „klíčová dírka“. Ale hlavně a především šlo o konfrontaci dvou životních postojů a vztahů ke světu. Tak například: Ve škole v Praze šlo o to, nějak to zašumlovat, proplout, protože veškeré vzdělání bylo zadarmo, takže nemělo moc velkou „cenu“. V Union Theological Seminary to bylo úplně jinak. Kdo neměl stipendium, musel si studium platit. Proto také moji kolegové brali vzdělání vážně. Nezapomenutelným zážitkem byly písemné zkoušky z domova, takzvané take-homes. Člověk dostal zalepenou obálku s otázkami, na které stálo, kolik času má na odpovědi. Řekněme tři hodiny. Tu obálku si vzal domů, nastavil si budík na určený čas a začal odpovídat. Nechtěl podvádět, protože by vlastně podváděl sám sebe – což nemá nikdy moc smysl, že… To byla nejen zkouška z určitého předmětu, nýbrž málem existenciální zkouška. A i když mi to z počátku bylo nepříjemné, cizí, později mi tenhle způsob zjišťování toho, co vím či nevím, obrovsky vyhovoval, protože já si skoro nikdy nic neodpouštím. 

Zajímali se Američané o dění v Československu? 

Zajímali se hlavně o marxismus, o teorii, a ne o aktuální politiku. Československo v jejich představách bylo integrální součást Varšavské smlouvy. Patřilo k Rusku jako Arménie anebo dnešní pobaltské republiky. Srpnovou invazi vnímali jako vyřizování účtů mezi komunisty navzájem. Vždyť Dubček byl „kámoš“ kremelských mocipánů. Bylo pro ně těžké uvěřit, že nějaký komunista by chtěl reformovat režim, který ho dostal nahoru. To už pro ně srozumitelnější byla revoluce v Maďarsku, to chápali, protože tam tekla krev. Ale u nás se jenom diskutovalo o jakési tváři, o reformách, které na ně působily jako make-up. Musím se ale přiznat, že po nějakých třech nebo pěti měsících se mi Československo začalo také vytrácet. Studium bylo velice náročné, musela jsem dohánět spoustu věcí, které ostatní dávno znali, třeba si osvojit Bibli. Žalmy, přísloví…Učit se je citovat nazpaměť.

Uvažovala jste, že byste v Americe zůstala? 

Mně bylo mi naprosto jasné, že se vrátím. Neuměla jsem si představit, že bych žila jinde než v Čechách. Ale to, co mě táhlo domů, nebyl Heimweh, nebyl to stesk. Spíš ve mně vznikl jakýsi podprahový dojem, že český národ, navzdory svojí malosti, je něčím výjimečný. Právě v krizových dobách se dokáže vzchopit a vytvářet věci, které zahýbají nejen Evropou, ale třeba i světem. Byla jsem v Americe pyšná na to, že jsem Češka. A také jsem měla pocit jakési zodpovědnosti. Nechci být patetická, ale nikdy bych si to neodpustila, měla bych pocit, že jsem zradila. Sebe, kamarády... no a – promiňte ten patos – a vlast. 

Kdy jste se vrátila? 

V září 1969. A byl to šok. Přestože jsem Prahu skutečně milovala, najednou jsem ji viděla jinak. Když mi jeden kolega na Union Theological řekl, že Praha je „taková šedá“, málem jsem mu dala facku. A potom jsem přijela a Praha byla opravdu šedá. Nejen fasády, ale i tváře lidí. Hrbili se, koukali skrze sebe…To byl smutek na dotek. 

 

Svobodný prostor pro dialog

Jak začaly vaše salony v Pařížské? 

To, čemu jsem říkala salony, nebylo vlastně nic víc ani nic méně než setkávání lidí. Začalo to v roce 1971, kdy jsem promovala. Po návratu z USA mi došlo, že zatímco tam si lidé bezproblémově vyměňovali názory, v Praze se neodvažovali říct nahlas, co si skutečně myslí. Pohádat se – což myslím obrazně. Prostě mít odvahu, vytvořit si vlastní názor a stát za ním, hájit ho. A já jsem měla k dispozici byt s obývákem, který měl 36 metrů čtverečních. Rozhodla jsem se, že k sobě budu pravidelně zvát lidi, kterým důvěřuji. A že to nebude na pokec jako do hospody, ale že to bude mít program, jako jakýsi typ semináře. 

Jak ta setkání probíhala? 

Scházeli jsme se každé úterý. Lidé přišli a museli se na chodbě před obývákem zout, takže tam bývala spousta bot. Mého souseda, který obýval druhou půlku rozděleného bytu, to popouzelo, ale na druhé straně mu to i „pomáhalo“, protože on byl – jak jsem se později dozvěděla - estébák, takže měl přehled, kolik „pravicovýh živlů“ se u mě schází…Pak jsem servírovala čaj a sušenky a potom měl někdo přednášku. A já jsem pak vedla diskusi a teprve když jsem ji uzavřela, mohlo se „drbat“ (usmívá se)…

Koho jste zvala? 

Koho jsem znala: filozofy, zpěváky, sportovce, studenty jaderné fyziky… Chodil tam samozřejmě Milan Machovec, Jiří Němec, Ivan Havel, Jan Vodňanský, Jan Kerbr. Fotografové, ale i ženy v domácnosti, které později pracovaly jako písařky pro Edici Expedice. 

Nebála jste se, že salony budou sledované Státní bezpečností? 

Nebála, ale tušila… Mimochodem: já se teprve v prosinci 2022 dozvěděla, že můj byt byl „plošně odposloucháván“ už od roku 1972. Krátce před Chartou, když se schylovalo k procesu s Plastic People, se situace zostřila a v salonu se mluvilo o tom, že mezi námi musí být nějaký fízl. Ale jak na tu eventualitu reagovat? Já jsem se zcela vědomě rozhodla, že se tím nebudu zabývat. Prostě se nebudu ptát, kdo z mých známých a kamarádů je fízl, protože bych tím vlastně přistoupila na hru estébáků. Všichni bychom se začali vzájemně podezírat a být opatrní. A tím bychom přišli o to, o co mi nejvíc šlo, totiž o prostor pro svobodný dialog. 

 

88 knih z Edice Expedice

Kdy vznikla samizdatová Edice Expedice? 

Expedice vznikla v létě 1975, necelý rok poté, co jsem se poznala s Pavlem Juráčkem, a skončila tím dnem, kdy jsem opustila republiku (24. března 1979, pozn red.). Za tu dobu se podařilo vydat nebo rozpracovat 88 knih. Zpětně viděno vůbec nechápu, jak jsem to stihla, protože po organizační stránce jsem to dělala úplně sama. 

Jak došlo ke spolupráci s Václavem Havlem? 

S Vaškem jsem se seznámila prostřednictvím Pavla Juráčka. Asi měsíc po našem prvním setkání na podzim 1974 mě Pavel vzal na Hrádeček. Několik měsíců poté jsme se s Vaškem rozhodli vydávat Expedici. Neb jsme záviděli Ludvíku Vaculíkovi jeho Edici Petlice. Jednoho krásnýho dne jsme si prostě řekli, že „co umí Vaculík, umíme my už dávno“. A tak jsme to rozjeli. 

Jak vydávání knížek konkrétně vypadalo? 

Vaškův úkol spočíval ve „shánění“ autorů. Vašek znal více své kolegy spisovatele, já zase filozofy, takže jsem časem „verbovala“ naše autory spolu s ním. Když jsem dostala rukopis, předala jsem ho některé ze svých opisovaček. Měla jsem pět, šest žen v domácnosti, které mi knížky přepisovaly na – pozor! - mechanických psacích strojích. Opisy se dělaly na tenoučký průklepový papír, takže z každého originálu vzniklo dvanáct až šestnáct kopií, podle toho, jak kvalitní ten stroj byl. Já jsem je potom u sebe doma na koberci rozkládala, stránku po stránce. Velice důležitá otázka byla, jak stránky rozkládat, aby to bylo spravedlivé. Protože jednotlivé kopie se podle pořadí velice lišily co do čitelnosti. Snažila jsem se tedy do každého výtisku řadit stejný podíl čitelných i méně čitelných stran. Takto jsem složila řekněme dvanáct opisů, které jsem odvezla do Městské knihovny. Tam jsme měli knihvazače, který knihy potají vázal do černého plátna a na přední desky vyrazil zlatá písmena EE, Edice Expedice. Vašek potom do každé knihy vepsal takzvané impresum: „Pro sebe a pro své přátele opsal Václav Havel.“ To mělo čtenáře chránit před eventuálním nařčením z trestné činnosti, ale samozřejmě je to moc nechránilo. Originál jsem si nechávala pro sebe, Vašek dostal tři až čtyři výtisky. Na zbytek knih jsem měla abonenty, kteří si je mohli ode mě koupit, ovšem jen pod podmínkou, že je budou dávat číst dál. Cena, vypočítaná z výrobních nákladů, se pohybovala mezi dvěma sty a pěti sty korunami. My dva, Vašek ani já, jsme na tom – to jen pro přesnost! – nevydělali ani haléř. Když jsem v březnu 1979 odjížděla do Německa, celou agendu jsem předala Ivanu Havlovi. Spolu s malinkým pouťovým prstýnkem, který byl tajným znamením pro knihvazače z Městské knihovny, že tomu, kdo jej přinese, může důvěřovat. 

Přišla jste už před Chartou 77 do kontaktu se Státní bezpečností? 

Moje složka byla založena kvůli salonům už roku 1972, čili dlouho předtím, než jsem poznala Václava Havla. Vedli ji pod jménem Psárka. Co to jméno znamená, anebo jak na ně přišli, nevím dodnes, a čas od času mi to vrtá hlavou.., Později, v roce 1978, mě povýšili na nepřátelskou osobu první kategorie. To mi polichotilo… To všechno jsem se – podobně jako řada přátel – dočetla až po roce 1989 v mých složkách.

 

Slovo znovu mělo svůj význam

Kdy jste podepsala Chartu 77?

Až na podzim 1977. Ale věděla jsem, jak ten text vznikal. Jak urputně se o jednotlivé formulaci diskutovalo. Časem bylo jasné, že když skupina tak rozličných lidí chce společně formulovat něco tak zásadního, musí dojít ke kompromisům. Jenomže právě k tomu ten či onen nebyl ochoten anebo schopen. V jádře to byl Vašek, kdo se neúnavně, ale vlídně, pokoušel tu multi-kulti skupinu autorů přimět k formulacím, přijatelným pro všechny… Vašek byl rozený team-worker, na rozdíl od těch ostatních sólistů, kterým šlo možná také o to, aby v očích dějin neztratili nárok na atribut „spoluautor Charty“ (usmívá se). V jádře to byla lekce v reálně existující demokracii. K tomu, být schopen sebevášnivější, ale věcné, demokratické diskuze měli skoro všichni daleko. S jedinou – jak už jsem naznačila - výjimkou. 

S výjimkou Václava Havla? 

Vašek byl absolutní fanatik diskuse. Když formuloval vlastní texty, byl neúprosný. Donekonečna si perfekcionisticky hrál se slovy, to bylo jeho métier. Ale tady šlo o něco jiného, o práci kolektivu autorů. 

Měla jste představu, jaký dopad bude mít Charta? 

Ne. Předpokládala jsem, že to bude další z otevřených dopisů, jakých tehdy bylo více. Nedocenila jsem dynamit, který v tomto textu byl.

Jak jste vnímala kampaň, kterou proti Chartě spustil normalizační režim? 

Byl to rozpolcený pocit. Na jedné straně úzkost a strach, na druhé straně neuvěřitelná hrdost. Ano – i hrdost. Slovo najednou skutečně mělo význam. Byl to jen popsaný papír, ale zacloumal režimem do té míry, že se cítil donucen zorganizovat Antichartu. To nebyl jen teror, to byla hysterie, to byl doklad hrůzy, kterou v totalitě toto sjednocené vystoupení jejich odpůrců vyvolalo. Měli z nás strach… Kdyby to byl člověk vyslovil, tak to de facto bylo k smíchu: neprodyšná, vojensky vykolíkovaná diktatura měla strach z několika „pisálků“ a nezaměstnaných intelektuálů. Jak říkám: ty perzekuce se čas od času daly vnímat jako jakási perverzní forma respektu. Takže si našinec mohl připadat jako hrdina. Ale skutečně jen chvílemi…

Proč si myslíte, že tlaku režimu na účast v Antichartě vyhovělo tolik oficiálně působících umělců? 

To je těžká otázka, přestože odpověď je jednoduchá. Protože nechtěli přijít o místo, o živobytí, protože měli strach. Což je normální. Ne každý je zrozen k tomu, stát se bojovníkem… Ale jakákoliv odpověď je v tomto případě něčím jako mravním soudem. A na to já si netroufám. Ale kdybych měla odpovědět spontánně, myslím si, že kdo Antichartu podepsal, byl srab, který zradil především sám sebe. Svou čest. Protože umělci by přece měli díky svému talentu lidem pomáhat překonávat odcizení, do kterého nás totalita nutila. Umělec má hledat pravdu, komunikovat pravdu a skrze pravdu dopomáhat lidem k sebepoznání. 

Podílela jste se na činnosti Charty už před svým podpisem? 

Já měla už po návratu z New Yorku kontakty se zahraničními novináři z takzvaných kapitalistických zemí. Znala jsem kulturního atašé na americké ambasádě, dopisovatele Reuters, Agence France Presse a mnohé další. Ty jsem zásobovala informacemi o dění v opozici. Tyto kontakty  byly, mimochodem, hlavní důvodem, proč jsme se s Václavem Havlem domluvili, že Chartu nepodepíši hned, ale až když „nebude zbytí“, dokud se to nějak neprovalí či to někdo nepráskne. Abych mohla co nejdéle předávat informace médiím. Podstatné bylo, že o této mé činnosti nikdo kromě Vaška a Rudy Slánského nevěděl. Nikdo, ani Pavel – ten to jen tušil. 

Jaký význam měla Charta? 

To je na knihu… Ale ve vší stručnosti: Charta nebyla žádný pokus o likvidaci režimu, žádný puč. Byla to nabídka k diskusi. Chtěli jsme vládu přinutit k odpovědi na otázku, proč nedodržuje závazky, které byly podepsány v Helsinkách. Čili proč nepraktikuje svobodu slova, shromažďování, cestování atd., proč omezuje základní občanská práva, garantovaná ústavou. Charta – to byl snad první pokus nastavit režimu zrcadlo, konfrontovat ho s jeho vlastními nepravdami, udělat inventuru lží, kterými nás krmil. Šlo o to, demaskovat stranu a vládu – a to nejen nahlas, ale společně. Čili dokázat, že jeho tak zvaní „odpůrci“ nejsou izolovaní, více méně pomatení jedinci, ale „lid“. Že je nás víc, že je nás hodně, že jsme se dali dohromady a že nás už nic a nikdy neumlčí a nerozežene… Prostě komunistům říct: „Vy nejste žádný slušný lidi.“ 

 

Když jednou začnu mluvit, už nepřestanu

Součástí perzekuce chartistů v prvních měsících bylo také uvěznění Václava Havla v lednu 1977. Jak jste to prožívala? 

Tak, jako všechno nové. Napřed šokem. A pak jsem začala vymýšlet plán B. Člověk si musel zvyknout, aby nepropadl malomyslnosti… My tenkrát měli „malomyslnost“ a ne, jako dnes, „deprese“ (usmívá se)… Takže jsem mu do vězení psala dopisy, které jsem vždycky silně navoněla voňavkou značky Femme, už kvůli jeho roztomilé posedlosti kosmetikou…

Když mě poprvé v dubnu 1977 odvezli k výslechu do Ruzyně, předložili mi tam Vaškem podepsané protokoly, kde jim vypověděl, co dělám pro Edici Expedici. Naštěstí se nezmínil o těch mých kontaktech na novináře, ale stejně mi z toho najednou bylo úzko. Já sice předpokládala – teoreticky – že se ve vězení nevyhne dilematu, jak dál: zda odpovídat na otázky nebo mlčet. Jenomže jakmile začneš mluvit, už se to nedá zastavit. Navíc: dalo se předpokládat, že Vaška na té Ruzyni budou zahlcovat dezinformacemi, že ho budou přesvědčovat, že Charta už neexistuje, že se všechno rozpadlo a že on osobně a jeho osud nikoho nezajímá.

Ale ještě jednou: Člověk nikdy neví, jaké to ve vězení je, dokud tam sám nebyl. Nikdo nemůže zodpovědně říct: „Já bych to nikdy neudělal.“ Takže zpětně viděno, ano, Vašek „litoval“ své činnosti pro Chartu, slíbil, že své aktivity spojené s Chartou odvolá a že už „nebude zlobit“. (Václav Havel ve vězení napsal dopis prokurátorovi, ve kterém slíbil, že se vzdá svých veřejných aktivit, pozn. red.) Ale „ať hodí kamenem, kdož bez viny“. Já rozhodně nehodím.

Dvacátého května1977 večer jsem byla doma v Pařížské. Najednou někdo zvonil. Před dveřmi stál Vašek, takový pohublý a bledý. Nevěděla jsem, že ho pustili. Vešel do pokoje a říkal něco v tom smyslu, že udělal něco hnusného, k čemu se musí doznat a změnit to. Zavolala jsem Rudu Slánského, který rychle dorazil. Rudovi jsme bezpodminečně důveřovali oba dva. A Vašek pak vysvětlil, co se stalo, že musí napsat odvolání toho odvolání. Začali jsme psát. Připadala jsem si jako spiklenkyně, ta situace byla neuvěřitelně emocionální, skoro surreálná. V jednu chvíli si Vašek musel odskočit, a když se vrátil, měl rozepnutý pásek. Teprve v tomhle okamžiku jsem si uvědomila, že opravdu byl ve vězení. Do té chvíle to bylo takové abstraktum, něco neskutečného. Až teď mi došlo, že byl čtyři měsíce bez pásku. 

Václav Havel si své tehdejší selhání nikdy neodpustil… 

Neodpustil. Možná, že to byl jeden z důvodů, proč to později ustál. Ani snad ho tolik netrápilo, že se provinil sám na sobě, jako to, že se provinil na ostatních, na těch, kteří – když to tak řeknu – v jeho jménu bojovali dál. 

Když začaly vaše výslechy, co po vás policajti chtěli? 

Ptali se třeba na spolupracovnice Edice Expedice. Já jsem odmítala vypovídat. Věděla jsem, že jak jednou začnu mluvit, už nepřestanu. První osmačtyřicítku mi vzápětí prodloužili o další. Byla jsem na samovazbě v takové podzemní cele, vedle byli samí mužští. Na cele se nikdy nezhasínalo, věděla jsem, že mě pozorují špehýrkou ve dveřích. Nevěděla jsem, jak to udělat, když jsem musela na záchod… Ale jsem si jistá, že se mnou – ve srovnání s řadou ostatních - zacházeli ještě v rukavičkách.

Zažila jste ze strany StB někdy fyzické násilí? 

Nikdy mě přímo nezmlátili. Jenom při tom zásahu, když chartisty vyhodili z plesu železničářů v Národním domě na Vinohradech, mi narazili obratel, když mě jeden z nich praštil do zad. A v Ruzyni jsem jednou dostala pár facek. Ale nejhorší ale bylo, když začali vyhrožovat, že budou perzekvovat mou sestru, rodiče a jednu kamarádku. Měla jsem spolubydlící s malým miminkem. Když jsem byla ve vazbě, řekli mi, že ji vzali na výslech a že ona teď nemůže kojit, že ztratila mléko. To šlo pod kůži. Člověk nikdy nebyl schopen odhadnout, do jaké míry blufují nebo ty výhrůžky myslí vážně. Proto si taky myslím, že chartisti, kteří měli rodiny a děti, byli statečnější než bezdětní singlové jako já.

 

On tě potřebuje. On bez tebe zahyne…

V březnu 1979 jste odešla do Německa. Jak k tomu došlo? 

Jak už jsem říkala, na podzim 1974 jsem se seznámila s Pavlem Juráčkem, kterého jsem milovala víc než sebe samu. Kterému jsem – lépe řečeno – propadla. Což si nevyčítám, ale nebylo to jednoduché. Pavel byl v té době už zakázaný filmový režisér, nesměl točit. Jeho první žena Veronika s dcerou Juditou žily v Mnichově. Veronika tam byla provdaná za německého filmového režiséra a přemlouvala Pavla, aby do Mnichova přijel, že tam bude mít obrovské pracovní příležitosti. Po podpisu Charty 77 začala Pavla k odjezdu nutit i Státní bezpečnost. Nakonec odjel v listopadu 1977, situace v Německu se ovšem vyvíjela úplně jinak, než si představoval. Já jsem zůstala doma, ale byla i nadále Juráčkem posedlá. Pavel mi volal, psali jsme si. O Vánocích 1977 a v létě 1978 přijel do Čech na návštěvu (Pavel Juráček neemigroval, měl výjezdní doložku, v Německu pobýval z pohledu zdejších úřadů legálně, proto se mohl vracet do Československa, pozn. red.) 

Působil zuboženě, ještě beznadějněji než před odjezdem do Německa. 

Říkala jsem si: „On tě potřebuje. On bez tebe zahyne.“ Když jsem ho poznala, byl samozřejmě krásnej a slavnej, ale hlavně bytostně nešťastnej. Systematicky se věnoval jen dvěma věcem: sebezničení a psaní svého deníku, o kterém v té době nikdo nevěděl. Rozhodla jsem se, že ho zachráním před ním samotným, že mu vrátím energii a chuť do života, budu jeho dobrá víla. To byl jeden z mála životních projektů, ve kterých jsem totálně selhala. Člověk nemůže zachránit někoho, kdo zachráněn být nechce. 

Kdy jste se odhodlala k odjezdu vy? 

Při poslední návštěvě na Vánoce 1978 estébáci Pavlovi vzal výjezdní doložku a v lednu mu oznámili, že mu ji nevrátí, dokud si mě nevezme a nevyveze mě do Německa. Já jsem samozřejmě řekla, že nikam nepůjdu. Nechtěla jsem zradit, nechtěla jsem se nechat „zlomit“. A také jsem znala osud své matky, která v Čechách jako cizinka nebyla jenom šťastná. Pavel mě ale přemlouval a byl přitom neuvěřitelně šarmantní a více méně neodolatelný. Takže jsem jednoho krásného dne svolila, že se vezmeme. Abych řekla pravdu, já si ho samozřejmě chtěla vzít od prvního rande – ale on, rošták jeden, nechtěl. Jenomže tohle  byla jiná situace: Vzít si ho, „dostat ho pod čepec“ se teď rovnalo dezerci. Nehledě na to, že jsem netušila, co bych na tom Západě měla dělat, jak se živit…

No, podlehla jsem… A myslím, že jsem byla jediná nevěsta, které estébáci pomohli ke štěstí. 

Svatba se konala ve čtvrtek 22. února 1979. Ještě v pondělí ani jeden z nás neměl svědka. Vašek [Havel] zrovna pobýval na Hrádečku, takže jsem o to požádala Ludvíka Vaculíka. Vždycky, od malička jsem si představovala, že se budu vdávat v bílých tylových šatech s květinovým věnečkem, jako ty románové hrdinky v Červené knihovně. Ale my neměli jsme ani snubní prstýnky, ty nám půjčil Martin Hoffmeister. A když jsem zavolala tátovi, aby o té novince opatrně informoval mamku, předpokládal, že jenom žertuju. Pavlovi mimochodem svědčil Ondra Očenáš, filmař jako on, ale navíc abonent naší Edice Expedice – což Pavel nevěděl. 

No a v onen čtvrtek 22. února jsme krátce před jedenáctou jen se svědky a s fotografem Oldou Škáchou došli pěšky na Staroměstskou radnici, bylo to ode mne z Pařížské jen pár set metrů a o pár minut později jsme byli svoji… Při svatební oslavě u Pavla na Hvozdech byli všichni, kdo dorazili, kontrolováni uniformovanými policajty a „zajišťováni“ tajnými. A Pavel se převelice opil, vrazil mi dortík do obličeje a já, rovněž přiopilá, ze zoufalství popadla svůj pas a vyhodila ho z okna do stráně. Strašně moc jsem nechtěla nikam jezdit…

Datum odjezdu bylo stanovené na 24. března. Vyjížděli jsme z Hvozdů, kde hlídkovaly žigulíky estébáků a dohlížely, jestli skutečně odjedeme. 

 

Máš doma fízla, opusť ji

Po vašem odjezdu se mezi chartisty rozšířila pomluva, že jste spolupracovnicí Státní bezpečnosti…

Ludvík Vaculík tehdy napsal Český snář, což byl vlastně jeho deník z roku 1979. A protože byl mým svědkem na svatbě, zanesl do svého deníku i můj svatební den. V té kapitole cituje svou přítelkyni paní Zdenu, která tlumočí názor takzvaně „celé Prahy“, že jsem spolupracovnice StB. A on to nepopírá. On prostě neřekl: „Ne, to je nesmysl.“ A z toho pak vznikla celá ta aféra. Nehledě nato, že Státní bezpečnost už dlouho předtím vytvořila plán na rozšíření dezinformace, že jsem fízl, kterou distribuovala tak rafinovaně a úspěšně, že tomu řada lidí uvěřila. Jedni z mála, kdo mi věřili a hájili mě, byli Ruda a Vašek… V Praze mi ta „nálepka“ komplikovala život, ale nemělo smysl ji vyvracet, takže jsem se o to ani nepokoušela… Ale když se to rozneslo po Mnichově, bylo to dost šílené. 

Jak se to doneslo k vám? 

Jednoho dne, když jsem se vrátila z mytí schodů, mé tehdejší práce, nepřetržitě zvonil telefon Různí Češi volali Pavlovi a říkali: „Máš doma fízla, opusť ji.“ Všichni ho začali litovat. I já jsem ho začala litovat a nabídla jsem mu, že se rozvedeme, abych ho ochránila. 

Pavel Juráček o vás nepochyboval? 

Věděl, že to je blbost. V tomhle ohledu mi věřil. 

Jak jste na pomluvu reagovala? 

V téhle situaci jsem si řekla, že nejlepší možnost reakce je nereagovat vůbec. Věděla jsem, že jakýkoli pokus to vyvracet vede k tomu, že se o tom dál mluví a diskutuje. Je to lavina, která se nedá zastavit. 

Dočkala jste se alespoň po roce 1989 nějaké omluvy? 

Já žádnou omluvu od nikoho ani nečekala. Samozřejmě, člověk má noční můry, čas od času ho přepadne nával slz, ale jinak jsem se tím skutečně nezabývala. Ludvík Vaculík, když byl po roce 1989 párkrát v Německu, mě vždycky požádal o setkání, zastavil se v redakci, posílal mi k narozeninám svoje knížky s věnováním. Ale omluvit se – to nedokázal. Všem lidem tvrdil, že si mě moc váží a že jsem pravdomluvná. Prý o mě mluvil velice něžně. Nevím…V jádře mi ho bylo líto.

Aféra ale měla dopad na váš život v Německu ještě v roce 2002…

Tehdy jsem dostala nabídku stát se ministryní kultury v zemské vládě v Hamburku. V den, kdy jsem se šla představit poslancům na radnici, kteří mě měli volit, vyšel v Süddeutsche Zeitung na straně tři celostránkový článek o mně s informací, že jsem fízl… Představte si, že se mám stát ministryní, stojím tváří v tvář asi šedesáti poslancům a všichni mají před sebou noviny, ve kterých stojí, že jsem fízl. Nezbylo mi než říct, že to není pravda a že do večera budu moci předložit důkazy. Německá tisková agentura DPA hned získala stanovisko od Václava Havla, že to je nesmysl, takže se to rychle vyvrátilo. Ale to ponděli je jeden z dnů, které bych nikdy nechtěla prožít znovu, ani kdybych ho mohla směnit za řekněme rok života..l ne. Já pak dlouho uvažovala, jestli mám toho novináře žalovat, ale řekla jsem si, že bude rozumnějši tu energii investovat do něčeho pozitivního…

 

Jednoho dne už to prostě nešlo dál 

Čím jste se v Německu živila? 

Co tam budu dělat a z čeho budu žít mi bylo naprosto nejasné a měla jsem z toho velkou hrůzu. Pavel mi navíc neprozradil, že má velké dluhy. Bydlel v bytečku o ploše 36 metrů čtverečních, stejně velkém, jako můj pražský obývák, a platil za něj vysoký nájem. Pracovní povolení jsem neměla, protože jsme v Německu nepožádali o politický azyl. Měla jsem vízum jenom na dva roky – a to bylo vázané na to, že člověk nesmí dostat práci. Takže první měsíce byly dost drsné…

Jaká byla vaše první práce v Německu? 

Naše domovnice byla Češka, moc sympatická – a empatická. Když viděla, jak se plahočíme, nabídla mi – předstírajíc, že nutně potřebuje pomoc – mýt schody v pasáži našeho bytového komplexu. A nabídla, že mi bude platit načerno. Tak jsem začala každý den od pěti do osmi ráno mýt schody. Za deset marek na ruku, denně. 

Čím bylo způsobené strádání Pavla Juráčka v Německu? 

Pavel trpěl už v Čechách. To neštěstí bylo v něm, ať byl kdekoliv. Ale v Německu se to ještě umocnilo, protože se ocitl v úplně jiných pracovních podmínkách. Film tam fungoval jinak než na Barrandově, byla to prostě komerční kinematografie a filmy musely vydělávat. A Pavel byl scenáristou a režisérem kafkovsky laděných příběhů, které byly plně pochopitelné de facto jenom v českém kontextu. Druhá věc je, že se odmítal naučit německy. Jeho zdráhání přizpůsobit se podmínkám v nové zemi jeho němečtí kolegové zprvu vnímali jako umělecký rozmar, později jako aroganci. Na pracovních schůzkách jsem mu všechno musela překládat. A navíc, jeho první celovečerní film Případ pro začínajícího kata z něj udělal hvězdu, a to byla tíha, která na něm lpěla. Trpěl strašlivým strachem z toho, jestli se mu povede i film č. 2, obavami ze selhání. Takže to byl obrovský komplex problémů. 

Proč se Pavel Juráček rozhodl vrátit do Československa? 

My se zpočátku chtěli vrátit oba. Ale já se pak začala zabydlovat i pracovně, kdežto Pavlovi nic nevycházelo. Takže chtěl domů. A já sice argumentovala: „Co blbneš? Kam se to chceš vracet? Do jakého režimu? Vašek je zavřený, lidi jsou vyslýchaní. Chceš se vrátit do téhle despocie?“ On si také nedělal žádné iluze. Ale v Praze měl svého času velké jméno. I když za ním na Hvozdy jezdili fízlové, pořád ještě někoho zajímal, někomu překážel, pořád byl někdo. Kdežto v Německu byl nula. Nikomu nepřekážel a nikoho nezajímal. Takže ta touha se vrátit souvisela i s tím, že chtěl, aby se o něm zase aspoň trošku vědělo. A za druhé: v Německu si po určité době už neměl od koho půjčit. Dlužil všem, koho znal. V Čechách ještě mohl najít někoho, kdo by ho držel nad vodou. 

Já jsem to všechno s ním neabsolvovala z nějakého masochismu. Byla jsem hluboce přesvědčená, že tenhle člověk mi stojí za to, abych sama sebe zredukovala na to, že jsem k dispozici pro něj. Ale časem už i mně došlo, že pokud tam zůstane, že se zblázní, nebo se zblázním já, nebo se navzájem zabijeme. A tak jsem mu jednoho dne řekla: „Vrať se.“

 

Být celistvá tam, kde jsem 

Jak jste se v Německu dostala k psaní? 

Ještě v době před Pavlovým odjezdem jsem dostala nápad na projekt knihy na téma Dein name ist dein Schicksal - Tvé jméno je tvůj osud. Z určitých ženských jmen jsem udělala ženské typy, například mateřská Marie, krásná Helena… Na jednom setkání s emigranty jsem se seznámila s česko-německou překladatelkou Marianne Passetti, fantastickou dámou, která mě málem adoptovala. Každopádně se rozhodla, že mi bude pomáhat. Sehnala mi kontakt v jednom mnichovském nakladatelství, které se mnou skutečně podepsalo smlouvu na knihu. Rozhodli se, že to nevydají najednou, ale v jednotlivých svazcích, jedno jméno po druhém. A tím se to všechno rozjelo. 

Co bylo dál? 

Na tiskovou konferenci k prvním třem vydaným svazkům do hotelu Hilton přišla novinářka s českými kořeny Felicitas Watzlawik,  která psala pro deník Bild. Udělala tam se mnou rozhovor a spřátelily jsme se. Po několika týdnech jsem jí po pravdě popsala naši situaci. A ona mě odvedla do mnichovské redakce Bildu. Představila mě šéfredaktorovi, ten se na mě podíval a řekl: „Tak ji pošli do divadla.“ Moje první divadelní recenze měla třináct hustě popsaných stran s poznámkovým aparátem. Šéfredaktor je seškrtal na jedinou stranu. Pak jsem se dlouho učila psát krátce a výstižně, prezentovat fakta tak, aby se čtenář nenudil. Ačkoli Bild do té doby neměl kulturní rubriku, můj kulturní sloupek, Dana‘s Kulturstück, pak vycházel několikrát týdně. Časem se ukázalo, že lidé to nejen čtou, ale dokonce čtou rádi, do redakce chodila spousta čtenářských reakcí. Ale hlavně, díky tomu, že mi dávali rozhovory významní kulturní činitelé, v Bildu začaly inzerovat i kvalitnější podniky a značky. Inzerenti už neměli pocit, že Bild jsou ušmudlané noviny, o které si ušpiní prsty. Od jara 1983 už jsem pro Bild psala pravidelně. A za celou tu dobu se mi ani jednou nestalo, že by mě někdo cenzuroval. Měla jsem naprostou svobodu, neuvěřitelné pracovní podmínky. 

Jak vaše pracovní dráha pokračovala? 

Do té doby jsem stále byla na volné noze, měla jsem honorář 150 marek za jeden Dana‘s Kulturstück. V roce 1985 mě oslovil nový šéfredaktor nejstaršího německého kulturního měsíčníku Westermanns Monatshefte. Koupilo ho nové vydavatelství a chtěli udělat velký relaunch. Nabídli mi místo kulturní redaktorky s platem, který mi vyrazil dech. Jenže po půldruhém roce zkrachovali. Potom jsem pracovala pro časopis Bunte a pak, již ve sjednoceném Německu, v berlínské B.Z. Posléze jsme s celým týmem přešli do celoněmeckého vydání Bildu, které má redakci v Hamburku… Bild měl tou dobou 16 regionálních vydání. V hamburské centrále Bildu jsem působila jako kulturní šéfka. Noviny měly náklad 5,3–5,4 milionů výtisků denně, takže jsem oslovovala až deset milionů čtenářů. Tím pádem se na mě obracely produkce všech hollywoodských filmů, všechna nakladatelství, galerie atd. a já si mohla vybírat, s kterými tvůrci chci mluvit a o čem. 

Byla jste před listopadem 1989 v nějakém kontaktu s domovem? 

S Pavlem jsme si psali i telefonovali. Když měl takzvaně špičku, dokázal telefonovat dlouhé hodiny. Ale už jsem ho nikdy neviděla. (Pavel Juráček zemřel v roce 1989, pozn. red.) Rodiče mě občas mohli přijet navštívit. Byla jsem v kontaktu s jednou kamarádkou, Evou Krejčí, se kterou se přátelím dodnes, a s Rudou Slánským. Ale po Pavlově odchodu jsem se skutečně tvrdě, vědomě rozhodla, že se ze mě stane Němka. Vnímala jsem ty mentální stavy emigrantů, kteří byli prostě rozpůlení. Sedět na dvou židlích a přitom být tvůrčí je hrozně těžké. Chtěla jsem být celistvá tam, kde jsem. 

 

Už jsem v sobě měla zažitou svobodu

Jak jste vnímala hroucení železné opony? 

Mě to emočně příliš nezasáhlo. Byla jsem zahlcená prací, která mě bavila i naplňovala, vlastně mi nahrazovala životního partnera. Stal se ze mě workoholik. Začátkem roku 1990, krátce po sametu, jsem dostala nabídku stát se československou kulturní atašé v Německu. Takže jsem se rozjela do Prahy… Zaparkovala jsem na Malostranském náměstí, vystoupila z auta a slyším: „Daňo, jsi to ty?“ Na mě padla hrůza. „Sotva jsem tady, už zase mě sledujou.“ Byla to paranoia, ale tak to na mě v tu chvíli zapůsobilo. Vyšla jsem Nerudovkou na Loretánské náměstí, otevřu velké těžké dveře na ministerstvu zahraničí. A vrátný mi povídá: „Tak soudružko, ukaž mi občanku.“ A mně došlo, že se de facto nic nezměnilo, že podhoubí těch lidí zůstane na dlouhou dobu stejné. Vrátný mi tykal a říkal mi soudružko! A já už v sobě měla zažitou svobodu. A to jsem měla vyměnit, za co vlastně…? Samozřejmě, že jsem události v Československu sledovala, dokonce jsem o nich psala do novin, ale aby ve mně vznikla nějaká žhavá potřeba se vrátit, to ne. 

Sám jsem v devadesátých letech zažíval údiv nad tím, jak málo tu byli žádáni o pomoc lidé, kteří uspěli v zahraničí a měli zkušenosti… 

Vždyť je to naprosto přirozená lidská reakce. Všichni, kdo byli v cizině, byli „zrádci“. Stejný osud postihl po druhé světové válce Němce, kteří odešli do ciziny bojovat proti nacismu. I já jsem sama sobě později někdy vyčítala, že jsem to doma v době normalizace nevydržela, že jsem „si“ žila a pracovala v Německu. 

Až tehdy po roce 1989 postupně získalo definitivní podobu to, co začalo odjezdem do Mnichova: zjišťuju, že jsem žila a žiju dva paralelní životy, které se vůbec neprolínají. V Německu nikdo nevěděl, co jsem dělala v Česku, například že jsem se znala s Václavem Havlem. V Česku zase nikdo netušil, co dělám v Německu. Když mi tady vyšla knížka (kniha O Pavlovi v nakladatelství Torst roku 2020, která se v několika anketách stala knihou roku, pozn. red.), lidi se strašně divili, že umím psát. Přitom se tím celý život živím. Neměla jsem prostě potřebu, aby se to prolínalo. Vznikly dva takové paralelní životní proudy. 

Zmínila jste, že v roce 2002 jste vstoupila do německé politiky. Jak jste se k tomu dostala? 

Přišla jsem k tomu jako slepý k houslím. V roce 2002, ve středu odpoledne, což je v redakci kultury nejstresovější den, protože ve čtvrtek jsou premiéry nových filmů, se v mojí kanceláři objevil nějaký pán a povídá: „Nechtěla byste být v Hamburku senátorkou?“ Senátor je v  Hamburku totiž to, co v jiných spolkových zemích  ministr. Říkala jsem si, musím ho vyhodit, to je hloupý vtip kolegů. Ale potom mě skutečně přesvědčil. Byl to head hunter, který měl za úkol najít člověka pro tuto funkci. Do hamburské vlády se tehdy dostala strana FDP, liberálové, a těm při dohadování o rozdělení úřadů připadlo ministerstvo kultury. Bývalo zvykem dávat ten post za zásluhy některému zasloužilému členovi, ale oni se rozhodli povolat někoho, o kom si mysleli, že tomu rozumí. 

Co dělá ministr kultury v Hamburku? 

Asi jako ministr kultury v jakékoli jiné zemi. Rozděluje peníze. Ministerstvo mělo pod sebou nejen divadla, muzea a koncertní sály, ale i filmové festivaly, planetárium, státní archiv, památkovou službu a další projekty. Měla jsem nakládat s rozpočtem 359 milionů euro. Musíte rozdělovat institucím ty subvence, ale nesmíte se vměšovat do jejich plánů. 

Musela jste někdy podpořit něco, co vám bylo protivné? 

Největší problém jsem měla s hamburskou operou a s divadlem, Schauspielhausem. Oba jejich intendanti byli v mých očích arogantní intelektuálové, kteří se nezajímali o názor publika. Divadlo bylo prázdné, mělo příšerný deficit. Oba jsem je potom odvolala, neprodloužila jsem jim smlouvu. Což bylo dost drsné, protože kulturní scéna měla na ministerstvu všude svoje lidi, kteří mě sabotovali. Můj bezprostřední zástupce mě nenáviděl, protože jsem přišla z redakce Bildu, byla jsem cizinka, měla akcent…Víte, v Hamburku byla od konce druhé světové války nepřetržitě u moci sociální demokracie, tedy soudruzi. „Můj“ senát byl první, který pozůstával z křestanských demokratů, liberálů a jedne pravicové strany. Takže na všech ministerstvech – i v mém - vládl zaběhnutý mechanismus, podporovat své stoupence alias voliče. A to jsem začala nabourávat. Do funkce intendantky opery a generální dirigentky jsem poprvé v Německu povolala ženu. Prosadila jsem založení prvního domu fotografie, dosadila nového šéfa filmového festivalu. Také jsem rok řídila první komisi na výstavbu nové Elbphilharmonie. Já jsem byla z redakce novin zvyklá na vysoké pracovní tempo. Úřad pracoval jinak, tam fungovaly píchačky… Takže moji podřízení mě dost nesnášeli. 

Čemu se věnujete teď? 

Píšu knihy, to, čemu se říká infotainment – uchopit nějaké téma a zpracovat ho tak, aby to lidi bavilo. Psala jsem třeba o vztazích mezi staršími ženami a mladšími kluky, o osudech silných německých žen. Když jsem pak po mnoha letech začala psát O Pavlovi česky, musela jsem si hodně věcí překládat. 

Měla jste silný vztah k Václavu Havlovi. Viděli jste se ještě po roce 1989? 

Na podzim 1990 jsem přijela do Prahy, protože mi tu umírala matka. Sešla jsem se Zdeňkem Urbánkem, který byl ještě za Pavlových časů vždycky mým utěšitelem. Pozval mě na večírek, říkal: „Bude tam i Vašek.“ Když ke mně Vašek na tom večírku přišel, pozdravila jsem ho: „Dobrý den, pane prezidente.” A on řekl: „Co blbneš? Bouda se změnila, ale pes zůstal ten samej.“ A položil mi hlavu na rameno. Bohdan Holomíček to tehdy vyfotil. To bylo prvni setkání. K dalšímu došlo v roce 2002 v Praze, po oné katastrofální povodni, už ve funkci ministryně. Hamburk je totiž sesterským městem Prahy. A „moji“ Hamburčané pro Prahu nasbírali milion euro. Přijela jsem s tím šekem do Prahy a předávali jsme ho Vaškovi na Hradě. A pak jsem s ním ještě jednou, už zase coby novinářka, dělala rozhovor. Tehdy jsem od něj dostala konvalinku a tu mám usušenou…

Je něco, co byste chtěla říct závěrem? 

Je mi pětasedmdesát, jsem stará. Takže nastal čas inventury. To se člověk chtě nechtě ohlíží zpátky za svým životem a říká si, co bych dnes udělala jinak? A já bych řadu věcí byla ráda udělala líp, ale na druhé straně mám dojem, že bych zásadně nedělala nic jinak. Už proto, že když se na tu svou vezdejší existenci kouknu zdálky anebo shora, začínají díky tomu odstupu všechny zdánlivé náhody nabývat smyslu. Určité situace a události, které kdysi na první pohled působily absurdně, do sebe znenadání zapadají jako dílky harmonického puzzle. Vzniká celistvý obraz. 

Mám pocit, že jsem nažila hodně. Zvládla jsem toho, řekla bych, dost. Edici Expedici, stovky rozhovorů s hvězdami mezinárodní kulturní scény, ministrování, Pavla. Knihy. Nebylo to vždy hladké, natož jednoduché. Ty boje nezřídka probíhaly na hranici snesitelnosti, zažila jsem podrazy, zrady, pomluvy. 

Ale stejně mám pocit, že se můžu každé ráno podívat do zrcadla a nestydět se. Někdy se ptám sama sebe, jestli jsem měla nějaký niterný kompas, který mě držel v určitém směru. Vašek Havel byl bytostně přesvědčený – a myslím, že to byl základ veškerého jeho charismatu, jeho šarmu a úspěchu – že každý člověk chce být dobrý. On tomu skutečně věřil. A já si myslím něco podobného. Lidé se nenarodí s tím, že by chtěli být zlí. Jenomže to v průběhu let zapomenou. A kultura jim to původní odhodlání může a musí připomínat… Já de facto celý život bojovala o kulturu. Snažila se lidi – s prominutím – kultivovat prostřednictvím knih, hudby, filmů. Protože kultura, to je dialog, to je ona síla, která utváří jak společnost, tak jedince, která nás orientuje a pomáhá nestát se svolným stoupencem nějakého vůdce, nestát se tím, čemu se dnes říká follower, ale zůstat tvůrčím, autentickým a svébytným člověkem… který věří jak v lásku, tak v pravdu.