Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Zdeněk Horák (* 1944)

• narozen v roce 1944 v obci Vyšovice

• rodiče soukromě hospodařili a po únoru 1948 se bránili kolektivizaci

• nemocný otec povolán na více než roční mimořádné vojenské cvičení v Komárně

• po návratu ze cvičení Zdeněk Horák starší 7. dubna 1953 zemřel

• pohřeb otce rušen přelety letadel

• rodina vyhnána z hospodářství

• matka odsouzena za ohrožení národního hospodářského plánu

• vpád vojsk Varšavské smlouvy zažil v Prostějově, kde byli zastřeleni tři lidé

• pamětník žije ve Vyšovicích

Ing. Zdeněk Horák

 

Sundal ze zdi bič, rozmáchl se a zařval: „A ven!“

 

Ing. Zdeněk Horák se narodil v roce 1944 ve Vyšovicích na Prostějovsku. Jeho rodná obec se vyznačuje typickou architekturou zemědělské vesnice na Hané, kde jednotlivé obytné domy na sebe navzájem navazují a vytvářejí tak kompaktní zástavbu. Většina místních obyvatel se odnepaměti živila zemědělstvím, než tuto tradici násilně přerušila komunistickým režimem řízená kolektivizace venkova. Zdeněk je dnes jedním z největších podnikatelů zabývajících se zemědělskou výrobou v kraji ‒ ne díky zděděnému majetku, ale díky vlastní šikovnosti a odvaze. Během kolektivizace totiž jeho rodina přišla nejen o polnosti a rodové hospodářství, ale i o otce a živitele rodiny, který musel po těžké operaci nastoupit na mimořádné vojenské cvičení a následkem toho krátce po návratu zemřel.

 

 

Moc vzpomínek nezbylo

 

Zdeněk Horák žije i dnes v hospodářství, které jeho předci zakoupili téměř před dvěma sty lety. Obytná budova je sice již k nepoznání, protože ji nechal kompletně přestavět, ale stojí stále na stejném místě jako před dvěma stoletími. Horákovi měli v obci vždy významné postavení. Strýc Josef byl se svými 28 hektary polností největším a otec s 23 hektary druhým největším hospodářem v obci. Zdeněk Horák starší se podle svého syna za svůj majetek rozhodně nestyděl. „Otec byl podnikavý a uměl vydělat peníze. To jsem od něj zdědil stejně jako jeho ostatní povahové vlastnosti. On se trochu chlubíval, třeba poručil v hospodě a pak mu to spočítali. Já teď zase jedu a zase funguje závist. Mně se daří, a kdyby se ta doba vrátila a oni mohli, tak věřím, že to dopadne stejně.“

Otec ale zemřel, když bylo Zdeňkovi osm let, a tak mu na něj zůstalo jen velmi málo vzpomínek. „Jednou oral s koňmi. Měli jsme vranku a k ní na zkušenou zapřáhl mladého koně. Ten už byl schvácený, a tak mě otec poslal domů, ať máti přivede staršího koně Borka. Šel jsem, jenže jsem potkal děti a začal jsem si s nimi hrát. Měl jsem asi tři roky a na vyřízení vzkazu jsem zapomněl. Táta oral do večera, mladý kůň dostal horečku a zdechl. Pak si ještě pamatuju, jak otec přijel ve vojenském na dovolenou z Komárna a já jsem jako kluk obdivoval jeho uniformu.“

 

 

Přišli o všechno

 

Přestože byl Zdeněk v té době ještě malý, zůstaly mu v paměti události spojené s kolektivizací ve Vyšovicích, která totálně zničila dosavadní život rodiny. Jednotné zemědělské družstvo (JZD) ve Vyšovicích vzniklo již v roce 1951 během první vlny kolektivizace. Podle komunistických funkcionářů byli hlavní překážkou při zakládání JZD „vesničtí boháči“ a „kulaci“. Na příkaz Státní bezpečnosti připravili místní funkcionáři komunistické strany a členové akčního výboru seznamy lidí, proti kterým se mělo tvrdě zasáhnout. Z Vyšovic byl odeslán dokument podepsaný předsedou místního národního výboru (MNV) Antonínem Hruškou, ve kterém byli jako vesničtí boháči a kulaci označeni otec a strýc pamětníka Zdeněk a Josef Horákovi, dále Josef Mlčoch, Karel Moural, Vladimír Horák, Josef Němec, František Kohout a Ladislav Trunda. „Otec byl dobrý a ekonomicky nejsilnější hospodář, a tak tady dělal pachty. Sociálně slabším, co neměli koně ani stroje, obdělával záhumenky a políčka. Když se vrátil z Brna po těžké operaci, řekl Josefu Zavadilovi, kterému pravidelně obdělával jeho kousek půdy, že je vážně nemocný a nemůže pracovat. A právě tento Zavadil společně s předsedou MNV Antonínem Hruškou, Janem Nečackým a Leošem Mlčochem určovali, kdo bude a kdo nebude vystěhován. Nakonec jsme byli vystěhováni jako jediní,“ vzpomíná Zdeněk Horák na lidi, kteří zničili život mnoha místním rodinám. Všichni na označení za kulaky tvrdě doplatili a přišli o svůj majetek. Někteří dokonce byli ve vykonstruovaných procesech odsouzeni k odnětí svobody: Mlčoch na šest měsíců, Zdeňkův strýc Josef na jeden rok a Moural dokonce na osmnáct let.

Ještě předtím některé z nich poslali na mimořádné vojenské cvičení do Komárna na Slovensku, kde strávili více než rok. Byl mezi nimi i Zdeňkův otec, kterého povolali i přesto, že do té doby plnil povinné dodávky a navíc měl zdravotní potíže. „Předtím, než otce povolali na mimořádné vojenské cvičení, byl na operaci se žaludečními vředy v Brně, kde mu odstranili čtvrt žaludku. Měl nařízenou přísnou dietu, jenže na cvičení pochopitelně žádná dieta neexistovala. Rum, cigarety a podobně mu samozřejmě uškodily. Z Komárna s nimi šíbovali do Popradu, do Prešova, do Pardubic. Otec znovu onemocněl a byl na tom velmi špatně. Sedlák Moural, který tam byl s ním, řekl v Popradu primáři: ,Pane doktore, prosím vás, vždyť vidíte, že Zdeněk je úplně vyřízený. Měl byste mu napsat do papírů, ať ho propustí.‘ Primář odpověděl: ,Pane Mourale, já bych to udělal, ale nemůžu, protože tento člověk tam má z národního výboru napsáno NÁVRAT NEŽÁDOUCÍ.‘ Takže byl jako nepohodlný víceméně odstaven. Byl vyslán na likvidaci.“ Ostatní hospodáři ve vsi pak ze strachu vstoupili do JZD. „Několik z nich asi po roce vystoupilo, ale zase je tam nahnali. Donutili je kvótami povinných dodávek a podobně.“

Z Horákova hospodářství museli odejít všichni zaměstnanci a matka Milada, která se ještě starala o dvě malé děti, nedokázala plnit neúměrné vysoké kvóty odváděných zemědělských výrobků. Za ohrožení národního hospodářského plánu ji v lednu 1953 odsoudili k peněžitému trestu 20 tisíc korun a pro případ neuhrazení ke dvěma měsícům odnětí svobody. „Matka nebyla schopna platit. Ale pomáhali nám místní. Někteří sedláci v noci přinesli třeba konvičku mléka od vlastní krávy, abychom splnili dodávky. Když na matku nemohli jinak, tak přišli, posekali kabel a řekli, že ho poškodila ona, a odsoudili ji za sabotáž,“ vypráví Zdeněk a dodává, že mléko jim tajně nosila paní Machyčková z Vyšovic.

Na příkaz MNV Vyšovice pak rodinu bez soudního rozhodnutí vystěhovali do nuzného vlhkého bytu v jiné části obce. „Seděli jsme s máti a dvouletou sestrou na voze a za námi se o berlích belhala stařenka, protože vylézt na vůz nedokázala. V tu chvíli Josef Mlčoch ze čtvrti, kde bydlela chudina, syn ševce a příbuzný Leoše Mlčocha, sundal ze zdi bič, rozmáchl se a zařval: ,A kurva ven!‘ Nikdy na ten okamžik nezapomenu a taky jsem mu ho jednou v hospodě připomněl: ,Já si to, ty hajzle, pamatuju přesně,‘ řekl jsem. On na mě jen hleděl. A tento člověk do měsíce zemřel. Je mrtvý už dvacet nebo pětadvacet roků,” vzpomíná Zdeněk Horák.

Do nevyhovujícího nového bydliště se v únoru 1953 vrátil již velmi nemocný Zdeňkův otec a 7. dubna zemřel. I podle lékařského posudku, který si nechala Milada Horáková vypracovat v roce 1990, souvisela smrt Zdeňka Horáka staršího bezprostředně s jeho povoláním na mimořádné vojenské cvičení.

Pohřeb Zdeňkova otce se stal tichou protestní manifestací sedláků. Sešlo se na něm velké množství lidí z celého kraje. „Otec zemřel v domě č. 11, kam nás vystěhovali. Ani nás nenechali, abychom ho na jeho poslední cestě vyprovodili z vlastního gruntu. Pamatuju se na ten dav lidí, protože mi v té době bylo už osm let. Komunistům vadilo, že je tady takové srocení. Předseda MNV Hruška, který pracoval na letišti, tehdy zařídil, aby nad hřbitovem létala letadla, takže nebylo slyšet vlastního slova. Nebylo slyšet samozřejmě ani to, co nad rakví říká farář.“

Po smrti otce rodina živořila. Matka nedostávala ani potřebné potravinové lístky a o zbývající našetřené peníze přišla během měnové reformy v roce 1953. K psychické pohodě rodiny nepřispívaly ani časté kontroly Státní bezpečnosti. „Po smrti otce k nám o půlnoci chodívali policajti se psem a bouchali na dveře. Začal jsem koktat, co se děje. Prohlíželi, jestli tam nemáme špiony. Pořád nás deptali. Pořád chodili a kontrolovali,“ vzpomíná Zdeněk, kterému tehdy bylo devět let.

Po vyhnání rodiny převzal rodinné hospodářství národní správce. „Měli jsme tam koupelnu s takovým tím měděným válcem a velkou vanu obloženou kachličkami. To tady nikdo neměl, tak se tam všechny soudružky chodily koupat. Taky se tam načerno zabíjelo. V noci odtamtud létaly kýty vepřového. Pak správce zavřeli a udělali z toho JZD.“

Do svého domu se rodina mohla vrátit až po dlouhých sedmi letech v roce 1960. Používat ale mohli jen obytnou část, protože zbytek hospodářství stále patřil místnímu JZD. „Mohli jsme se nastěhovat jen pod podmínkou, že vstoupíme do Svazu československo-sovětského přátelství. Tak jsme se s matkou stali členy SČSP a oni nás pustili do našeho domu. Byt byl tak zdevastovaný, že už v něm nikdo nebydlel, jen ve chlévech zůstal dobytek,“ vzpomíná Zdeněk a dodává, že se jim obytnou budovu hospodářství podařilo zrekonstruovat. Matka totiž měla těžký úraz a od pojišťovny dostala osmdesát tisíc korun.

Bez otce a bez budoucnosti

Zdeněk vyrůstal bez otce a jako syn kulaka neměl za vlády komunistů růžovou budoucnost. „Máti na mě nestačila. Neučil jsem se. Kašlal jsem na to. Pořád jsem někde lítal a ve škole procházel jen tak tak. Otec chyběl. Až na vojně jsem se trochu probral,“ vzpomíná Zdeněk Horák, který musel už ve čtrnácti letech nastoupit do místního JZD, kde se denně potkával s lidmi, kteří byli odpovědní za smrt jeho otce. Do práce musel vstávat ve tři ráno, aby nakrmil družstevní dobytek a koně. V roce 1962 získal o něco lepší místo jako řidič traktoru. Paradoxně za to mohlo rozmístění sovětských raket na Kubě a vypuknutí kubánské krize. Československá armáda tehdy povolávala do zbraně zálohy a obsílky dostali i všichni mladí muži z JZD Obrana míru ve Vyšovicích. V družstvu nezbyl žádný traktorista, a tak se ještě neplnoletý Zdeněk ocitl za volantem traktoru. Pochopitelně ale neměl dobré vztahy s funkcionáři místního JZD, kteří ho odmítali doporučit ke studiu na střední škole. Zdeněk si proto později našel místo v brněnských Průmyslových stavbách, kde mu umožnili dálkově vystudovat střední zemědělskou školu.

Krátce po Zdeňkově příchodu do nového zaměstnání vpadla v srpnu 1968 do Československa vojska Varšavské smlouvy, aby ukončila tzv. pražské jaro. Zdeněk zažil invazi na návštěvě u kamaráda v Prostějově, kde 25. srpna sovětští vojáci zastřelili tři místní obyvatele a devět jich těžce zranili. Prostějované totiž podobně jako obyvatelé jiných měst zakryli dopravní ukazatele a dezorientovaní a podráždění sovětští vojáci spustili zničehonic uprostřed města palbu. Centrum v té době bylo plné lidí ‒ mezi nimi i Zdeněk se svým kamarádem. „Den před střelbou v Prostějově jsem spal po flámu u kamaráda, který mě přetáhl do Průmyslových staveb Brno. Bydlel na konci Plumlovské ulice v Krasicích [předměstská část Prostějova, pozn. ed.].Asi ve dvě hodiny odpoledne jsme šli do města a vtom jeli přes Prostějov Rusi. Z náměstí najednou začali ostřelovat Plumlovskou ulici. Každá desátá kulka byla světelná. Měl jsem už po vojně, ale takový strach, jako když začaly létat ty kulky, jsem ještě nezažil. Bouchl jsem sebou o zem a přečkal jsem to. Kulky lítaly kolem mě, než přejeli. Zastřelili tam toho Langra [Ladislav Langr, pozn. autora].A předtím zastřelili tu ženskou, co stála přede dveřmi [Marie Říhovská, pozn. autora].

Několik měsíců po invazi se Zdeněk seznámil s Dobromilou Vlkovou a po krátké známosti se s ní oženil. Její otec, komunistický funkcionář a ředitel Okresního stavebního podniku v Prostějově, zařídil, aby se Zdeněk stal jeho osobním řidičem. Manželství ale po roce zkrachovalo, a tak musel pamětník logicky opustit i zaměstnání šoféra u bývalého tchána. Našel si potom místo u výkupu v Prostějově. „Přijali mě, ale kádrovák poslal dotaz na obec a ta odepsala, že to nejde, že můžu jedině do družstva. Tak jsem musel zpátky do JZD ve Vyšovicích,“ vzpomíná na návrat do nenáviděného JZD Zdeněk Horák.

Přes nesouhlas vystudoval ‒ a nejen to

Zdeněk Horák pracoval opět jako traktorista, a později dokonce zaskakoval jako agronom. Na tomto místě se osvědčil. „Využil jsem chamtivosti lidí. Řekl jsem: ,Paní, ti mají tolik a tolik řádků.‘ ‒ , Tak mi to dej taky.‘ Takhle jsem to zvyšoval. Potom hleděli, jak jsem to zajistil. Zvaly se celé rodiny a všichni pomáhali.“

Z vyšších míst pak do JZD přišel příkaz, že má vzniknout nové pracovní místo zootechnik-výživář, a protože ho neměli kým obsadit, určili na tento post Zdeňka Horáka. Osvědčil se i tam. „Když něco dělám, tak to dělám naplno. S tím, že to buď bude špičkové, nebo od toho uteču. Tenkrát byly mléčné ligy a my jsme byli někde na konci. Začal jsem se tím zabývat a zavedl jsem nové technologie. A ejhle, skončili jsme na čtvrtém místě.“

Zdeněk toužil vystudovat zemědělskou školu. Přes viditelné výsledky ho místní výbor ZO KSČ v JZD Obrany míru Vyšovice nedoporučil, a tak nebyl na vysokou školu přijat, i když složil přijímací zkoušky. Později mu již trochu obměněné místní vedení oznámilo, že pokud bude družstvo ve výborných výsledcích pokračovat, v dalším roce ho na vysokou školu doporučí. To se kupodivu také stalo a v roce 1987 Zdeněk získal titul inženýr. Nebylo to ale jednoduché, protože hlavně s všeobecnými předměty měl obrovské problémy a nejednou přemýšlel o ukončení studia. Nakonec však vytrval, a jak sám říká, měl k tomu své důvody. „Nevzdal jsem to jedině proto, že po mém přijetí na školu se naše soudružka kádrovačka na výboru vztekala a křičela: ,Však on to ten blbec stejně neudělá.‘ To byla věta, kterou neměla říkat, protože kdyby to neřekla, tak jsem utekl.“

Po pádu komunistického režimu Zdeněk Horák pracoval jako zootechnik v ZD Vyšovice. Nakonec začal soukromě hospodařit a v rámci privatizace koupil několik desítek hektarů polností. Jak vzpomíná, začátky byly velmi složité a kvůli půjčce musel k nevoli své nynější ženy Boženy zastavit veškerý majetek. Dnes je jedním z největších zemědělských podnikatelů v kraji. Má několik zaměstnanců, tři traktory a obhospodařuje 500 hektarů zemědělské půdy. Zatímco si někteří zemědělci stěžují na dotační politiku, on vidí problémy úplně jinde: „V šedesátých letech mě všichni litovali, že jsem přišel o otce, a byli při mně. Teď, když jsem začal podnikat a daří se mi, se zase začínáme vracet do těch let. Tolik závisti...“ uzavírá svůj příběh inženýr Zdeněk Horák.

PŘIDAL, J., Konec selského stavu na Prostějovsku. JANUA, 2006.

Pro Post Bellum v roce 2013 natočil a zpracoval Vít Lucuk, email: vitlucuk@seznam.cz.