Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Horák (* 1935  †︎ 2023)

• narozen 23. května 1935 v Prostějově jako mladší ze dvou dětí

• otec Alois Horák, zednický pomocník, za války nuceně nasazen v Breslau

• pamětník se vyučil soustružníkem, později si doplnil vzdělání

• roku 1967 vstup do KSČ, v roce 1970 bylo jeho členství ve straně přerušeno

• svědkem příjezdu vojsk Varšavské smlouvy do Prostějova v roce 1968

• po revoluci učil matematiku a fyziku na základní škole

• zemřel v roce 2023

Václav Horák pocházel z chudých poměrů, rodiče byli věřící. Otec byl členem sociálně demokratické strany, kde po spojení s komunistickou stranou setrval ještě asi dva roky. Poté byl vyloučen. Pamětníkova dětská léta provázela válka, která měla v Bedihošti a okolí dramatičtější průběh až ke konci, kdy došlo v okolí k tankovým bitvám a oblast byla bombardována Spojenci. V padesátých letech byl svědkem kolektivizace a znárodňování živností. Jeho spolužáci ze základní školy byli roku 1953 vyloučeni z gymnázia za položení květin k pomníku T. G. Masaryka a spálení Stalinovy fotky. Zažil příjezd vojsk Varšavské smlouvy do Prostějova, kde došlo i ke střelbě a zabití několika lidí. Jak řekl, jeho generace zažila tolik zvratů, že někdy nevěděl, kam patří a kde je vlastně pravda.

Václav Horák se narodil 23. května 1935 v Prostějově jako mladší ze dvou dětí. S rodiči žili v Bedihošti, vesnici vzdálené pár kilometrů od Prostějova, kde byl cukrovar a která měla hlavně zemědělský ráz. Matka i otec pocházeli z osmi dětí a neměli možnost vzdělání. Matka Žofie Horáková, rozená Labounková, v Bedihošti pracovala sezonně v zemědělství a poté ve skladu v Prostějově. Otec Alois Horák byl za druhé světové války zednickým pomocníkem a po válce jej zaměstnal švagr v autodílně. Za války byl nuceně nasazen v tehdy německém městě Breslau (dnešní Wroclaw) v cukrovaru. Při bombardování města Spojenci využil zmatku a podařilo se mu utéct a dostat se domů.

Své dětství pamětník popisuje jako mizerné podmínkami, ve srovnání s dnešní dobou. S rodiči a bratrem Radomírem obývali jednu místnost bez koupelny, což tehdy bylo běžné bydlení lidí pracujících pro sedláky na statcích. Václav tak trávil čas hlavně venku se svými vrstevníky, rád sportoval.

Do školy začal chodit ještě za války, v Bedihošti byla postavena nová školní budova, kterou však zabrali Němci a využívali ji jako lazaret. Místní děti se tak učily, kde se dalo, a výuka byla hodně improvizovaná. „Němci to asi půl roku před dokončením využili jako lazaret, takže my malí jsme se museli učit po domech. Tak jsme chodili třeba ke Kavičkům, Tonda Kavička, to byl jejich syn. A ti kantoři to obcházeli a dávali nám úkoly,“ vzpomíná Václav Horák.

Nad ránem se rozhostilo zvláštní ticho

Dramatičtější okamžiky zažil v Bedihošti až ke konci války, oblast kolem Prostějova byla místem posledních bojů, které utichly až 9. května 1945. Václav Horák si vybavuje, jak se s rodinou ke konci války stěhovali na krátkou dobu do blízkých Otonovic, kde byli schováni u známého sedláka. Otec se domníval, že Bedihošť bude bombardována, jelikož zde byl cukrovar a nádraží, a chtěl, aby rodina byla v bezpečí. V posledních dnech války se však dozvěděli, že Němci budou vyhazovat do vzduchu most přes zdejší řeku, a tak se tři dny před koncem války vypravili v noci zpět do Bedihoště, kde se schovali s ostatními obyvateli do velkých sklepů na statku. Vybavuje si také nenadálé ticho, signalizující konec bojů, kdy lidé vycházeli udivení nad ránem před chalupy, podívat se, co se děje, a viděli přicházet sovětské vojáky.

Jako kluka ho zajímaly tanky, které poprvé viděl, až když Němci prchali od blízkých Čelčic, kde se v posledních dnech tohoto světového konfliktu odehrála tanková bitva. „V Klenovicích byli Rusové a v Čelčicích Němci, dělily je asi tři kilometry. Za Čelčicemi byla taková strouha, koryto. Rusové, když přes ni jeli, se těmi hlavněmi zabořili do potoka. Snad byli napití. A byl tam zajímavej tank, německej tygr, ten za Klenovicemi najel na minu a úplně se rozpůlil. Bylo tam dvacet tanků, na dnešní poměry to byla taková bojůvka.“ Tanky pak Němci nechali na místě tak, jak byly, a ty se poté staly místem dětských her. Václav Horák má dodnes v paměti, jak je s kamarády prolézali.

Na Prostějovsku byly činné také partyzánské skupiny. Václav Horák vzpomíná na událost v nedalekých Seloutkách, kde se partyzáni ukrývali v hostinci. „V Seloutkách byla o samotě hospoda, potom jsem se tam byl podívat s otcem, partyzáni se tam schovali na půdu a Němci toho hostinskýho pak pověsili zaživa hlavou dolů, ale on to přežil a ukazoval nám to. Popisoval, jak se mu odkrvily nohy.“

Ve výkladních skříních obchodů byl vystaven majetek majitelů

Po válce začal Václav chodit do místního Skauta, kde vydržel i po přičlenění pod Československý svaz mládeže; s docházkou skončil někdy v době kolektivizace, protože si vzpomíná, jak místo lákavých oddílových programů chodili na pole na brigády do družstva. Začátky ale byly idylické a pro malého kluka dobrodružné. Plnili bobříky, chodili na výpravy, učili se lásce k přírodě i povinnostem. V Bedihošti byla také silná sportovní tradice a Václav zde hrál házenou za místní Sokol.

Po základní škole toužil vyučit se radiomechanikem, Přerovské strojírny však měly nedostatek zaměstnanců, a tak se musel vyučit soustružníkem. „Po základní škole jsem šel do učení do Přerova, to byly tehdy tzv. státní zálohy, bylo to na Velké Dlážce, bývalý klášter. Musím říct, že to nebylo tak špatné. Na tehdejší dobu to bylo vybavené. Kluci, co uměli na něco hrát, už tam měli orchestr, byla tam možnost sportovat. Dávali nám dost, možná chtěli trochu odčinit, že nedělám to, co jsem chtěl.“

Po vyučení pracoval krátce v Přerovských strojírnách, kde si způsobil komplikovanou zlomeninu ruky. Cítil potřebu dohnat vzdělání, a tak  vystudoval strojní průmyslovku.

Padesátá léta probíhala ve znamení kolektivizace a znárodňování majetku. „Třeba v Prostějově se objevily takový dost nechutný věci, byly tam obchody, který se zavřely s tím, že se ukazoval ve výkladních skříních majetek těch obchodníků; říkal jsem si, že to není v pořádku. Když měl někdo obchod, tak měl i určitý majetek, třeba po rodičích. To mi nesedělo, že se z toho stal takový výsměch.“ V Bedihošti byl pamětník svědkem kolektivizace zemědělství. Rodiny, které po generace hospodařily na vlastním, najednou musely přecházet pod družstva.

Kamarády vyloučili z gymnázia, další byli uvězněni

Roku 1953 komunisté v Prostějově odstranili sochu T. G. Masaryka z náměstí. V Prostějově následně došlo k velké demonstraci, kdy dav obsadil přízemí radnice. Proti demonstrantům byly nasazeny Lidové milice. V souvislosti s demonstrací byla vyloučena celá třída prostějovského gymnázia, která položila pár dní předtím květiny k Masarykovu pomníku a prokázali jí i spálení novin se Stalinovou fotografií. Do této třídy chodili pamětníkovi spolužáci ze základní školy, se kterými byl stále ve styku. Vzpomíná na Františka Macháčka, Antonína Kavičku nebo Jaroslava Snášela.

V padesátých letech došlo také k uvěznění skupiny mladých mužů za „protistátní činnost“, v rámci kterého putoval do vězení i pamětníkův kamarád Ladislav Vavrouch; byl odsouzen na dvacet let. Po devíti letech strávených v Plzni na Borech a v uranových dolech na Příbramsku se vrátil domů. Odsouzeno bylo jedenadvacet lidí, mezi nimi i další pamětníkův kamarád Luboš, syn místního řezníka.

Roku 1955 odešel pamětník na vojnu. „Narukoval jsem tehdy v Prostějově na nádraží, dostali jsme čísla, čekali tam vojáci, ke kterým jsme se přičlenili. Nevěděli jsme, kam jedeme, to byla nechutná věc, jeli jsme a vlak zastavil v Chebu. Říkal jsem si, že to je konec, pak už je jen Německo... Nakonec se vlak obrátil a skončili jsme v Kynžvartu u technického praporu.“ Kvůli následkům úrazu a částečné pracovní neschopnosti strávil vojnu převážně v administrativě.

Po návratu pracoval v prostějovském Ingstavu a následně jako konstruktér v Agrostroji. V roce 1961 si vzal za ženu Elišku Bartoňovou, se kterou se seznámil na čajích v Prostějově. Později měli dvě děti, dceru a syna. Syn zemřel jako miminko.

V Prostějově se v roce 1968 střílelo

Václav Horák uvádí, že v roce 1967 vstoupil do KSČ, převážně z pracovních důvodů, jelikož jako člen strany měl šanci získat lepší zaměstnání. Přišel rok 1968, bylo znatelné uvolnění cenzury v rozhlase a televizi, lidé doufali v politickou i společenskou změnu. Naděje však ukončil příjezd vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Jedenadvacátého srpna si vybavuje zcela přesně. Byl svědkem příjezdu tanků. Šel se podívat na kolonu přijíždějící Brněnskou ulicí v Prostějově. Lidé strhávali cedule s názvy ulic, vojáci byli zmatení a ztratili orientaci. Údajně pak někdo vystřelil z poplašné pistole a strhla se střelba, u toho už ale Václav Horák nebyl.

V té době pracoval v Agrostroji, kde jednou před vývěskou v práci pronesl něco o nesmyslnosti agitační fotografie. Jeho známý, který stál vedle něj, se o tom někde zmínil a pamětník byl ihned sesazen z funkce technologa. Nějakou dobu dělal ještě technika na stejném pracovišti, ale pak raději odešel.

Po prověrkách v KSČ v roce 1970 bylo Václavu Horákovi přerušeno členství, což byl v podstatě počátek vyloučení. Chvíli pracoval jako vedoucí údržby ředitelství Restaurací a jídelen a pak se mu podařilo přejít do školství, kde v té době vznikala technicko-materiálová střediska, vybavující školy názornými pomůckami. Jedno z nich založil v Prostějově.

Po revoluci se mu naskytla možnost učit matematiku a fyziku na základní škole. Doplnil si pedagogické minimum. Tuto práci považuje za nejlepší, kterou kdy dělal. V roce 1996 odešel do důchodu. V době natáčení rozhovoru pro Paměť národa, v roce 2022, žil stále v Prostějově.

Mladým lidem by vzkázal, aby využívali toho, že mají snadný přístup k informacím, aby používali vlastní mozek a získaná fakta si ověřovali.