Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Horák (* 1927)

• narodil se 25. září 1927 v obci Roveň

• v roce 1945 se vyučil krejčím, nastoupil do zaměstnání v módním závodě v Rychnově nad Kněžnou

• v roce 1948 vstoupil do Komunistické strany Československa

• v roce 1949 narukoval na vojnu

• v roce 1951 střežil politické vězně na zámku v Kolodějích a ve věznici v Ruzyni

• v lednu 1952 zabránil sebevraždě Rudolfa Slánského

• v roce 1953 nastoupil ke Sboru národní bezpečnosti (SNB) k útvaru Jeřáb, hlídal vězně na Jáchymovsku

• v 50. letech sloužil také v pracovních táborech na Příbramsku a Trutnovsku

• v roce 1958 nastoupil k Veřejné bezpečnosti (VB) na železnicích, kde pracoval deset let

• v roce 1968 se stal vedoucím hospodářsko-finančního oddělení na okresním oddělení Veřejné bezpečnosti

• začátkem 80. let pracoval jako dozorčí u Pohraniční stráže

• v roce 1983 nastoupil do důchodu

• celý život byl zastáncem komunismu

• v roce 2022 žil v Božičanech na Karlovarsku

František Horák byl strážným politických vězňů odsouzených ve vykonstruovaných procesech. V roce 1951 je hlídal  nejprve na zámku v Kolodějích a potom ve věznici v Praze-Ruzyni. Tehdy třiadvacetiletý mladý muž sloužil jako voják základní služby a patřil mezi nadějné komunistické kádry. Musel projít přísným výběrem, aby se dostal k práci, při níž se setkal s vysokými funkcionáři KSČ, na něž čekala oprátka nebo doživotní vězení.

Političtí vězni se často pokoušeli o sebevraždu. Proto museli i v chladu cely spát s rukama na dece. Neustálá kontrola byla všudypřítomná. Docházelo i na šikanu a škodolibé legrácky, kterých se strážní dopouštěli například i na Gustávu Husákovi. Ve vězení skončil jako člen skupiny, jež se v KSČ údajně spikla proti jejímu vedení. V roce 1954 ho soud potrestal doživotním vězením, svobodu mu přinesla v roce 1960 amnestie prezidenta Antonína Novotného. „V koutě cely měli vězni turecké záchody. Když tam Husák šel a dřepnul si, zatáhli jsme mu zvenčí za ovládání splachovací nádoby, aby mu voda šplíchla na zadek. Takhle jsme ho tam mučili nebo si z něho spíš dělali legraci,“ popisuje kousky strážných František Horák. Když se Gustáv Husák stal v roce 1975 československým prezidentem, pamětník se obával, že se mu bývalý trestanec může jako někdejšímu dozorci pomstít. Nestalo se tak.

František Horák byl svědkem jednoho ze dvou sebevražedných pokusů Rudolfa Slánského, bývalého generálního tajemníka KSČ. Státní bezpečnost ho zatkla na příkaz nejvyšších představitelů Sovětského svazu ze smyšleného důvodu, podobně jako Gustáva Husáka. Rudolf Slánský využil v lednu 1952 u výslechu chvíle, kdy vyšetřovatel odešel do vedlejší místnosti za sovětskými poradci. „Slánský zabouchnul dveře. Byl tam klíč, takže se ještě zamknul, a potom se věšel,“ líčí František Horák.

Podle důvěryhodných historických zdrojů se Rudolf Slánský pokusil oběsit na šňůře od telefonu. Františku Horákovi nicméně připadalo, že se věšel na šňůrce na okýnkách výslechové místnosti. Celá situace způsobila zmatek a poprask. Dveře byly velmi pevné, což vylučovalo jejich vyražení. „Letěl jsem po schodech na dvůr, kde trestanci štípali dřevo. Popadl jsem sekeru a běžel zase nahoru. Vypáčili jsme dveře a Slánský už visel,“ popisuje. „Tak jsme ho hned uřízli. Byli tam samozřejmě doktoři, všecko honem, prostě fofr. Ale nevisel dlouho, a tak ho vzkřísili.“

Rudolf Slánský zemřel 3. prosince 1952 na šibenici jako oběť vykonstruovaného procesu s protistátní skupinou. Trest smrti obdržel za údajnou velezradu, špionáž, sabotáže a vyzrazení státního tajemství. Pod vlivem nelidského mučení se k  nespáchaným zločinům přiznal.

Tatínek legionář trval na krejčovském řemesle

František Horák se narodil 25. září 1927 v obci Roveň. Otec František se živil jako venkovský krejčí a maminka Antonie se starala o domácnost. Pomáhala také na statcích sedláků z vesnice i v tatínkově krejčovské dílně.

Otec Františka Horáka upadl za první světové války jako rakousko-uherský  voják do ruského zajetí. Tam vstoupil do československých legií. Zpět do vlasti se dostal až dva roky po válce. Byl jedním z československých legionářů, kteří pluli na lodi President Grant cestou okolo čínských, indických a arabsko-egyptských břehů a Suezským průplavem až do italského Terstu. Z Itálie do Československa už dojel vlakem. Psal se rok 1920 a za čas dostal jako vysloužilý legionář trafiku a prodával kuřivo, noviny a další zboží. Zároveň si přivydělával krejčovinou. František Horák a jeho kamarádi často chodili poslouchat tatínkovy válečné historky. Třeba o tom, jak po vstupu do legií na cestě domů ve vlaku na Transsibiřské magistrále šil Rusům jejich oblíbené rajtky.

Přestože se František Horák toužil vyučit nějakému řemeslu, jež by vonělo dřevem, tatínek z něj chtěl mít krejčího. Zuřila válka a za truhlářským učením by musel dojíždět, což tatínkovi připadalo nebezpečné. V roce 1942 tedy nastoupil do krejčovského učení, kde zůstal až do konce druhé světové války. Po vyučení nastoupil do módního závodu v nedalekém Rychnově nad Kněžnou, který se zabýval pánským i dámským krejčovstvím. František Horák zde setrval až do svého nástupu na vojnu v roce 1949.

Za války kopal zákopy proti tankům

Vzpomínky Františka Horáka na druhou světovou válku se vážou především k jejímu konci. „Jak už potom Němci ustupovali, tak byli nastěhovaní i u nás ve vesnici. Dva nebo tři krejčí tam německým vojákům opravovali věci. Jenže táta se bál,“ vzpomíná pamětník. „Měl totiž na stěnách obrazy Komenského a Husa, nakonec je sundal ze zdi a dal je za postel.“

V posledních měsících války se František Horák nevyhnul pracovnímu nasazení. Povolali ho ke kopání zákopů pod dozorem německých vojáků. „Přes pracovní úřad v Kostelci nad Orlicí nás transportovali do Valašského Meziříčí. Tam byla vesnice Krhová, kde nás 7. ledna 1945 ubytovali ve škole,“ říká František Horák.

Tatínek mu dal na spaní vlastnoručně ušitý fusak s peřím. Ve skupině určené na kopání protitankových zákopů v blízkých Hodslavicích pracoval s dalšími dvaceti až třiceti nasazenými mladíky. Všichni bydleli ve škole. „Hygiena žádná, chodili jsme se mýt do potoka,“ upozorňuje.

Hloubit ve zmrzlé půdě tři a půl metru hluboké zákopy byla velká dřina. Násada od krumpáče se snadno zlomila. V třeskutých mrazech se často tajně vytráceli ohřát do okolních domů. Když skončili s prací u Krhové, odveleli celou skupinu na stejnou práci do Šlapanic u Brna. Tady bydleli v domech místních rodin. Na jaře 1945 je vystřídali noví kopáči, kteří už zažili boje mezi Rudou armádou a německými vojsky. „Domů se dostávali těžko, buď pěšky, nebo nákladním vlakem,“ upřesňuje pamětník.

Jen pár měsíců poté, co František Horák pod dozorem německých vojáků kopal zákopy proti ruským tankům, došlo k obrácené situaci. S koncem války se snažila německá část obyvatelstva uniknout před postupující ruskou frontou i očekávaným odsunem. František Horák se stal jedním z těch, kteří zajaté Němce hlídali a převáděli na shromaždiště k dalším odsunům.

Do KSČ vstoupil hned po převratu v roce 1948

František Horák se mezi komunisty pohyboval už od konce druhé světové války. Jeho tatínek nijak politicky činný nebyl, přestože ho jeho známý Zdeněk Bezděk, poválečný poslanec Ústavodárného Národního shromáždění, přemluvil ke vstupu do československé sociální demokracie. Tatínek se spíš věnoval spolku dobrovolných hasičů a organizování ochotnického divadla. Do ochotnického souboru se zapojil i František Horák. Na místní scéně se proslavil v silvestrovském satirickém skeči o americkém holičství a publikum si jeho výkon zapamatovalo natolik, že se dopředu smálo, i když se pak na prknech objevil ve vážném kuse, jako je Maryša.

Po únoru 1948, kdy komunistická strana ovládla Československo, do ní vstoupil i František Horák. Ve vesnici vznikla základní organizace KSČ a Československý svaz mládeže, kde byl předsedou. Když se po začátku kolektivizace zemědělství začaly množit sabotáže, chodil na hlídky.

Na vojnu v roce 1949 nastupoval už jako mladý a perspektivní komunista. Hned po prvním měsíci základního výcviku v Čáslavi přešel na půl roku do poddůstojnické školy. Odtamtud už jeho další cesta vedla rovnou do Prahy k Hradní stráži, kde ho využívali rovněž ke špiclování důležitých odpůrců komunistického režimu. „To nemohl dělat dlouho jeden člověk, protože by poznali, že je hlídáme. Tak na ně dali zase někoho jiného,“ dodává pamětník.

František Horák nakonec na vojně alespoň na chvíli využil i krejčovinu. V roce 1950, po nástupu generála Alexeje Čepičky na post ministra národní obrany, zasedl k šicímu stroji a přibližně půl roku přešíval generálům výložky a uniformy podle sovětského vzoru.

Nikdy jsem nevedl z výslechu zkrvavené lidi

František Horák se na vojně zúčastnil výběru, který vzešel z požadavku zvláštní armádní skupiny. Sborku a rozborku zbraně zvládl na výbornou a dostal se mezi osm vojáků, kteří drželi stálou pohotovost s plnou polní. Když pak přišel rozkaz, pamětník se i s ostatními vojáky ocitl na zámku v Kolodějích, jehož prostory začali upravovat řemeslníci. Jak se ukázalo, vznikaly tam cely, které brzy zaplnili političtí vězni.

Všechno probíhalo ve vysokém stupni utajení. „Nesměli jsme psát domů a nikomu říkat, kde jsme. Rodiče měli strach, že jsem jim neodpovídal,“ podotýká František Horák. „Na zámku v Kolodějích s námi bylo taky patnáct nebo dvacet příslušníků Pohraniční stráže. Okolo byl velký park. My jsme hlídali vevnitř a oni venku, protože v tom měli praxi.“

Brzy začali přijíždět vězni, kteří ještě nedávno patřili mezi čelné představitele komunistického režimu. František Horák si osobně pamatuje na Gustáva Husáka, Marii Švermovou nebo Vladimíra Clementise. V Ruzyni později střežil Rudolfa Slánského či Bedřicha Reicina. Podle Františka Horáka měli vězni v Kolodějích špatné podmínky, ale tvrdí, že výslechy tam probíhaly zřídka. Po čase se provalilo, k čemu zámek v Kolodějích slouží, a během jedné noci se vyšetřovatelé i zatčení museli rychle přemístit do Ruzyně.

František Horák popřel, že by vězni čelili týrání. Tvrdí, že nikdy nevedl z výslechu zkrvavené lidi. Podle jeho názoru je trýznila spíše zima a dlouhé výslechy. Přiznává, že stejně jako někteří další strážní nerozuměl tomu, co se v Kolodějích odehrává. „Nechtěli jsme věřit, že je zavírají. Vždyť generální tajemník ústředního výboru komunistické strany Rudolf Slánský byl největší kamarád prezidenta Klementa Gottwalda.“

V civilu už byl jen chvilku, pak ho vzali k SNB

Základní vojenská služba skončila Františku Horákovi na podzim roku 1951. Poněvadž se ale osvědčil, nadřízení ho nechtěli pustit do civilu. Měl zůstat ve službě až do konce politických čistek. Vstoupil tak do Sboru národní bezpečnosti (SNB).

Po skončení procesů odešel František Horák na pár měsíců z ozbrojených složek. Brzy však zjistil, že jako krejčí si oproti práci v SNB značně platově pohoršil. A tak se do řad komunistické policie vrátil. Ale představoval si službu v místě bydliště. Po návratu z vojny se totiž na pouti v Liticích seznámil se svou budoucí manželkou. Soudruzi z SNB mu však nalinkovali jinou kariéru. Tři hodiny se u něj střídali kádrováci a vysvětlovali mu nezbytnost jeho přesunu na Jáchymovsko. Nakonec kývl a od 1. ledna 1953 se tam stal členem útvaru Jeřáb.

Sloužil na uranovém dole Barbora v nejvýše položeném pracovním lágru v republice. Zimy tam byly kruté. František Horák pracoval na Barboře čtyři měsíce. „Dělal jsem ledasco. I na těžních věžích jsme hlídali, aby přes ně vězni neutekli. Vymýšleli, jak se odtamtud dostat pryč,“ vzpomíná. Podle něj se pokusy o útěk objevovaly často a vězni byli ve své touze po svobodě vynalézaví. Jednomu se například povedlo tábor opustit uvnitř ohromné prázdné cívky na kabely.

Někteří strážní fárali jako dozor přímo do dolů, František Horák mezi ně ale nepatřil. Kromě běžného strážního kolečka, kdy se střídaly vždy dvouhodinové úseky služby na strážní věži, pohotovosti a volna, hlídal také vězně vybrané na opravy domků po odsunutých Němcích. Připravovali je na bydlení pro rodiny strážných, kterých byl nedostatek a někteří měli rodiny často až na druhé straně republiky.

O existenci korekce, temné kobky, kam dozorci zavírali vězně na dlouhé týdny i za malá provinění, neměl prý František Horák jako strážný žádné tušení. Zobrazení pracovních lágrů ve filmech natočených po roce 1989 považuje za nesmysl. „Vím, jak to tam bylo. Ve filmech přeháněli a lágry zveličovali,“ komentuje. „Strážní mohli používat zbraň pouze na obranu. Nevzpomínám si, že by někoho z vězňů zastřelili.“ Důvěryhodné historické prameny však mluví minimálně o jedenatřiceti vězních zastřelených na útěku jenom na Jáchymovsku.

V uranových dolech na Jáchymovsku nepracovali pouze vězni, ale také civilní zaměstnanci a horníci. František Horák zmiňuje poměrně časté pokusy o krádeže smolince, tedy uranové rudy, navzdory detektorům a kontrolám u východů. „Viděl jsem z věže, že jeden člověk něco odhodil a zašlápnul do sněhu. Tak jsem zavolal na strážnici,“ vypráví. „Samozřejmě tam pak našli smolinec. Uran byl tenkrát drahá věc. Ve sněhu ho chtěl schovat horník-civilista.“

Esenbáci snědli služebního psa

V dubnu 1953 přišel požadavek na výběr příslušníků SNB pro nový pracovní tábor Bytíz na Příbramsku. František Horák opět prošel výběrem a přesunul se počátkem května na nové působiště, kde už pod útvarem Jeřáb nepracoval jako strážný, nýbrž jako náčelník hospodářsko-finančního oddělení.

Ani Bytíz však nezůstal pracovištěm Františka Horáka na delší dobu. Převeleli ho do Batňovic na Trutnovsku, kde se těžilo uhlí i uran. Příslušníci SNB bydleli v bývalém mlýně v Radvanicích a zajišťovali také ostrahu nedalekého bývalého bunkru, předělaného na muniční sklad.  

Jednou, když se František Horák vrátil do Radvanic z osobního volna, našel rybník pod náhonem mlýna vypuštěný. Jeho kolegy totiž napadlo ho vypustit a ryby vylovit. „Přišli policisti z Trutnova a říkali: ‚Chlapi, ježíšmarjá, co s tím? To je průšvih!‘ No, jak se říká – Vrána vráně oči nevyklove. Nějak se to zamázlo, nikdo nebyl potrestaný,“ prohlašuje František Horák. Jeho kolegům z SNB prošel i nápad, kdy se rozhodli zabít a sníst jednoho ze služebních psů. Na jáchymovskou centrálu jen nahlásili úhyn. Všichni si prý pochutnali.

Asi po půl roce od nástupu Františka Horáka do Radvanic rozpustilo ministerstvo vnitra útvar Jeřáb. Pamětník ucítil příležitost konečně se dostat zpět do Rychnova nad Kněžnou. Opětovně však narazil. Krádeže na železničních tratích se totiž začaly rychle množit a vznikla odnož Veřejné bezpečnosti (VB) na železnicích (VB-Ž). František Horák se jako politicky spolehlivý kádr opět dostal na přední místa v hledáčku nadřízených.

„Přemlouvali mě, že tam musím jít, a politicky mi vysvětlovali proč. Nechtěl jsem, ale jsem takový blbec, že se mnou vždycky vymetli, co potřebovali. Pořád říkali: ,Seš kádr.‘ Tak jsem tam šel sloužit,“ vysvětluje František Horák. Bydlel tehdy s manželkou v Žamberku a začal dělat drážního úsekáře v Letohradě. Když po deseti letech ostrahu železnic zrušili, František Horák se konečně dostal do Rychnova nad Kněžnou. Po šestiměsíční škole pro starší příslušníky SNB šel dělat hospodáře na okres. Psal se rok 1968.

Okupaci chápal jako zásah proti kontrarevoluci

Dvacátého prvního srpna 1968, kdy vpadla vojska Varšavské smlouvy do Československa, si užíval František Horák dovolenou. Odvolali ho z ní a bezpečnostní složky měly pohotovost. Náčelník SNB, pod kterým František Horák sloužil, si od něj jako od hospodáře zodpovědného i za výstroj vyžádal zbraně pro soukromé účely. Chtěl se společně se svým známým vybavit na odboj proti okupaci.

František Horák se zprvu bránil, rozkaz ale nakonec uposlechl. S podobným požadavkem pak přišel i zástupce náčelníka, který ale nakonec zbraně nepřevzal. Do jednoho měsíce se situace uklidnila a původní odpůrci okupace z řad SNB se okupaci přizpůsobili. Často otočili a se sovětskými vojáky se začali družit.

O náčelníkově odbojářském nápadu ovšem několik lidí vědělo a vyrukovali s ním při prověrkách. Také František Horák měl co vysvětlovat, vyvázl však bez trestu. Náčelník, jehož nakonec z SNB vyhodili, se přiznal, že dal svému podřízenému k vydání zbraní rozkaz. Jeho funkci pak obsadil jeho zástupce, o jehož odbojářských úmyslech nikdo kromě Františka Horáka nevěděl.

Invazi vojsk Varšavské smlouvy vnímal František Horák jako logický důsledek kontrarevoluce a nezbytnou pomoc ohroženému komunistickému režimu. „Oni to dneska překrucují. Říkají, že to byla agrese. Prd agrese! Copak jiné státy nedělají agresi?“ rozčiluje se a za příklad dává válčení Spojených států amerických ve Vietnamu a v Iráku. Z problémů v Československu viní Spojené státy americké, které se vměšovaly do politiky zemí sovětského bloku a chtěly zlikvidovat komunistické režimy.

I po roce 1989 zůstal hrdým komunistou

Pár let před důchodem František Horák zjistil, že mu chybí jen několik roků odsloužených v terénu k tomu, aby dosáhl na důchod první kategorie. Snažil se tedy najít cestu, jak službu ještě dohnat. Nakonec mu vytrhnul trn z paty kamarád. Františku Horákovi nabídl, aby chybějící roky odsloužil jako dozorčí u Pohraniční stráže. Přestože pokusů o útěky přes hranice do Polska a odtud do Švédska bylo mnoho, považuje František Horák práci u Pohraniční stráže za nejpohodovější, jakou za celou dobu ve službách ministerstva vnitra zastával. Popírá, že by za jeho působení v osmdesátých letech na hranicích někdo při útěku zemřel.

Sametová revoluce zastihla Františka Horáka už v důchodu, kam odešel v roce 1983. Pád komunistického režimu na konci roku 1989 považoval za výsledek snahy USA a krátké paměti lidí, kteří zapomněli, že Československo osvobodila na konci druhé světové války sovětská armáda.

Překvapilo ho také, že někteří lidé označovali socialistické země za horší než nacistické Německo. „Komunismus byl pro chudé lidi, ale po revoluci v roce 1989 rozhodovalo panstvo. Jsem komunista od osmačtyřicátého roku a zůstanu jím do smrti. To mi nikdo nevezme. Ať si každý myslí, co chce,“ tvrdí pamětník rozhodně. Optikou loajality k totalitnímu režimu hodnotí rovněž justiční vraždy v padesátých letech 20. století. Přesto mu trest smrti pro Miladu Horákovou jako pro ženu připadal příliš krutý.

Připouští, že všechno, co dělali komunisté, dobré nebylo. Obhajuje však poměry, v nichž si odpykávali tresty političtí vězni. „Samozřejmě, že vězení nechválí a haní ho. Ale nevím, že by se tam s nimi špatně zacházelo,“ tvrdí. „Dneska vidím v televizi, jak si stěžují všichni, co byli zavření. Jenomže zapomínají na to, že pracovali proti režimu. A na to byl zákon a trest. No tak co?“