Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Hora (* 1950)

• narozen 15. dubna 1950 ve slovenském Martině

• rodiče byli přesvědčení komunisté s židovskými kořeny

• otec sloužil během druhé světové války u československých jednotek ve Velké Británii

• roku 1967 a 1968 navštívil Velkou Británii na pozvání rodinných známých – přesvědčených komunistů

• během invaze vojsk Varšavské smlouvy byl v Londýně, účastnil se demonstrací před sovětskou ambasádou

• 1969–1974 studentem Fakulty elektrotechnické ČVUT

• během normalizace pracoval v podniku Geoindustrie jako servisní pracovník

• od roku 1980 pravidelně jezdil služebně do Nizozemí

• v roce 2023 žil v Praze

Vladimír Hora pocházel z rodiny, jejíž osudy ovlivnily historické události z různých úhlů. Oba jeho rodiče měli židovské kořeny, velká část jejich rodin tak zahynula během druhé světové války v koncentračních táborech. Rodiče se naštěstí kruté smrti vyhnuli díky tomu, že druhou světovou válku prožili ve Velké Británii, kde se také seznámili. Ačkoliv pocházeli z židovských rodin a několik let trávili v kapitalistické Velké Británii, oba věřili komunistické ideologii. Poválečnou změnu režimu v Československu tak přivítali s nadšením. Jejich syn Vladimír Hora sice nikdy do komunistické strany nevstoupil, avšak celý život věřil, že myšlenky marxismu-leninismu jsou v teoretické rovině správné.

Rodiče byli komunistické myšlence oddáni

Vladimír Hora se narodil 15. dubna 1950 ve slovenském Martině rodičům Kateřině a Tiboru Horovým. Manželé se ovšem jmenovali Herzogovi až do roku 1948, kdy si židovské příjmení nechali úředně změnit. Kateřina Horová, rozená Braunová, pocházela ze Slovenska. Roku 1937 odjela do Velké Británie, aby tam pracovala a naučila se jazyk. O rok později jí její matka napsala, ať se domů raději nevrací. Díky tomu, že ji poslechla, přežila druhou světovou válku. Velká část její židovské rodiny totiž zemřela v koncentračních táborech. Kateřina, tehdy ještě Braunová, během války pomáhala československým jednotkám v britské armádě – jak přesně, to Vladimír Hora neví. Když pobývala ve skotském Edinburghu, seznámila se s Tiborem Horou, tehdy Herzogem. Ten se jako tehdejší student práv rozhodl opustit Československo poté, co byly uzavřeny vysoké školy. Překročit hranice se mu podařilo až napodruhé. Nějakou dobu strávil ve Francii, po jejím obsazení německou armádou se přesunul právě do Velké Británie. V jakých jednotkách působil, jeho syn neví.

Kateřinu a Tibora Horovy kromě jejich židovského původu pojilo i politické smýšlení. Oba byli už od první republiky oddaní komunistické myšlence. V únoru roku 1945 se manželům narodil první syn Petr. Po osvobození Československa se Tibor Hora vrátil zpátky na Slovensko, kde se podle slov jeho syna „snažil pomáhat, aby se Slovensko rozvíjelo komunistickým způsobem“. Jak přesně, není jasné, snad tehdy pracoval na národním výboru. Kateřina Horová zůstala ještě nějakou dobu s malým synem ve Velké Británii, domů se vrátila až roku 1946. Komunistický převrat v únoru 1948 tedy Horovi vnímali pozitivně.

Byli rádi, že u nich bydlí člověk z komunistické země

Vladimír Hora prožíval šťastné dětství po boku staršího bratra. S rodinou žil na Slovensku v Žilině. Rodiče ho vedli k tomu, aby se učil jazyky, a tak docházel na hodiny němčiny a paradoxně, vzhledem ke komunistickému smýšlení rodičů, i angličtiny. Rád také četl, a to právě i v cizích jazycích. Roku 1959 postihla Horovy rána – otec totiž náhle zemřel. V Praze na tramvajové zastávce zrovna vyprávěl vtip svému příteli, neurologovi Karlu Lewitowi, když ho postihl infarkt. Rodina se musela naučit žít bez milovaného otce a Kateřina Horová se stala samoživitelkou. Matka brzy začala pracovat jako vedoucí prodejny v národním podniku Sovětská kniha v Žilině. Právě tam se roku 1963 seznámila se dvěma britskými komunisty. „Přijeli do Československa, aby se naučili, jak komunismus funguje v praxi. Šli si koupit knížky do Sovětské knihy. Máma je slyšela, jak diskutují, a tak jim řekla, že jim poradí. Byli úplně v šoku, že jim někdo rozumí,“ říká Vladimír Hora. Tehdy mezi nimi vzniklo přátelství na dlouhá léta. Roku 1965 nastoupil Vladimír Hora na střední průmyslovou školu do Dubice. O dva roky později dostal od britských rodinných přátel, jejichž jméno si nepamatuje, pozvání do Anglie, kam skutečně odjel. V městečku nedaleko Sheffieldu strávil tři týdny. „Bydlel jsem u nich doma. Neměli děti, tak jsem pro ně byl jako syn. Byli hrozně rádi, že u nich je nějaký mladý člověk z komunistické krajiny. Byli velice milí a byli rádi, že pomáhají komunismu,“ říká.

V červnu roku 1968 se do Velké Británie vypravil znovu. Tentokrát měl měsíc navštěvovat tamní průmyslovou střední školu, kde výuka končila až v červenci. Domů se vracel 21. srpna 1968. Ráno ho rodinní přátelé odvezli do Londýna. V tu dobu ještě netušil, že Československo obsadila vojska Varšavské smlouvy. Než se vydal na vlak, šel ještě splnit jednu povinnost. „Můj učitel z průmyslovky mě poprosil, abych navštívil jednu paní, jméno si nepamatuji, a abych jí dal nějakou knížku. On mi dal adresu a ta její adresa byla náhodou vedle našeho velvyslanectví, vedle kterého bylo sovětské velvyslanectví,“ vzpomíná Vladimír Hora a pokračuje: „Tam byla demonstrace. Tak jsem se ptal, co se děje. Oni mi to řekli a že prý jsou zavřené hranice.“ Kvůli tomuto zjištění se rozhodl v Londýně zůstat. Neměl ovšem peníze, a tak přespával na lavičce na nádraží. Přes den chodil k velvyslanectví, demonstroval a debatoval s ostatními lidmi. Tehdy uvažoval, že za hranicemi zůstane a do Československa se už nevrátí, nakonec to ale neudělal. „Měl jsem zrovna maturovat, neměl jsem dokončenou střední školu. Mohl jsem tam zkusit nějakou střední školu dokončit, ale já jsem si říkal, že nemůžu nechat mámu samotnou. Brácha byl na vysoké v Praze, máma sama v Žilině,“ vysvětluje své rozhodnutí.

V obchodě nic nebylo, ale příroda byla krásná

Po srpnových událostech stále věřil, že armády Varšavské smlouvy Československo nakonec opustí a reformy v Československu budou pokračovat. To se ale nestalo. V roce 1969 odmaturoval a nastoupil na Fakultu elektrotechnickou ČVUT. Prví dva ročníky navštěvoval v Poděbradech, kde tehdy sídlila část fakulty. Tam při studiu pracoval v místních sklárnách. Další ročníky absolvoval už v Praze. Studium dokončil úspěšně v roce 1974, načež se rozhodl pro postgraduální studium. Aspiranturu nakonec nedokončil. „Já jsem si četl anglické a ruské knížky, takže jsem z nich čerpal. Moje práce byla na téma automatizace měření elektrických strojů. To se ale nelíbilo mému vedoucímu, protože on nerozuměl tomu originálu. Takže nakonec mi práci nedovolili obhájit,“ říká Vladimír Hora. V roce 1977 nastoupil na jednoletou základní vojenskou službu a o dva roky později se oženil s bulharskou studentkou. Svatbu měli v Sofii.

Následující roky pracoval v podniku Geoindustrie v pražských Černošicích jako servisní pracovník. Během normalizace se několikrát – což nebylo obvyklé – dostal na Západ. Ještě roku 1975 jel stopem do Velké Británie, nějaký čas strávil také v Nizozemí. Po návratu si ho předvolala Státní bezpečnost (StB) na výslech. Důvodem bylo to, že z cesty přijel později, než měl. Vyšetřovatelům vysvětlil, že byl nemocný, a proto se nemohl vrátit. Jako vysvětlení jim to podle jeho slov stačilo. Během studia několikrát navštívil Sovětský svaz. Navštívil třeba Moskvu, Kyjev nebo Oděsu. Tamější situace ho překvapila. Vzpomínal, že v obchodě byly prázdné regály a poměry byly daleko horší než v Československu. Z větších měst často odjížděl na venkov, kde byla podle jeho slov krásná příroda a milí lidé. Od roku 1980 pak jezdil služebně jako servisní pracovník do Nizozemí. Byl tak jeden z mála, kdo mohl z Československa pravidelně vyrážet na Západ.

Demonstrací během sametové revoluce se sice účastnil, ale pozdější vývoj v zemi ho zklamal. Po roce 1989 si založil vlastní firmu a dlouhá léta podnikal. Později měl vážnou nehodu na kole, tři týdny strávil v umělém spánku a téměř vše se musel učit znovu. Dokázal se ovšem vrátit do normálního života. V roce 2023 znovu sportoval, byl aktivní a žil v Praze.