Václav Hora

„Takže jste prodával produkci exilových nakladatelství?“ – „Ale ta byla nepatrná, z toho se nedalo žít. Tak jsme dostávali i z Čech. Ale já jsem si pro to jezdil do Jugoslávie.“ – „Pro české knížky z Čech?“ – „Protože oni se mnou neobchodovali, s nějakým pitomým emigrantem. Já jsem tam získal jugoslávské Čechy v Daruvaru, paní Sohorovou, a vždycky jsem jel – poprvé vlakem, potom mikrobusem – a oni mi to všechno objednali z Prahy. Jim to dali, protože byli rádi, že jugoslávští Češi čtou. Ale ve skutečnosti jsem to byl já. Bylo to levný, a to jsem potom pašoval – někdy jsem to musel pašovat přes tu rakouskou hranici, protože ti blbci tam skákali, že to je ,handelsware‘. Tak jsme jezdili vždycky do Jugoslávie, přivezli jsme knížky do Frankfurtu a začali jsme je nabízet v seznamech.“

„Ještě to bylo tak, že ti celníci čeští, ti důstojníci PS [Pohraniční stráže], tu službu bojkotovali. Sedli si do restaurace na těch hranicích.“ – „Jako že to otevřeli a nechali to být?“ – „Nechali to být, ať si tam lidi chodí. Já jsem tam přijel z té televizní služby s těmi letáky. Nesl jsem to do té restaurace a začal jsem to tam rozdávat, jak seděli. Najednou kantýnská povídá: ,Pane Hora, za vámi stojí Rusák.‘ Skutečně za mnou stál s pistolí, v koženým… A to auto stálo venku, tam byly ty letáky vidět. Povídal mi: ,Kogo jest ta mašina?‘ Já povídám: ,Ně ponimaju.‘ Takže vyběh z tý restaurace a mazal k hranicím, k přechodu. Bylo jasné, že běží pro posilu. Tak jsme honem nasedli do auta a mazali jsme pryč. Z Vojtanova to jde z kopce, nějaká první vesnice. Povídám: ,Honem se schovej tady mezi barákama!‘ Mimo silnici. A skutečně, za chvilku jsme viděli ozbrojený gazík se samopaly, jak jede kolem nás. Samozřejmě nás neviděli. Čert ví, co by s námi udělali...“

„Dobrý bylo, že nás brali jako knihovnickou třídu na brigády třeba do Památníku národního písemnictví. A tam sváželi ty knihy zakázaný. Ale oni tam nenasadili tu knihovnickou třídu, ale tu muzejní nebo kulturně osvětovou. A my jsme byli na internátě v jedné místnosti. A oni říkali: ,Čoveče, tam jsou takový knížky! Nemohl bys to nějak…‘ A já jsem řekl: ,Jo, já tam jako přijedu z Chebu s velkým kufrem, řeknu, že jsem si zapomněl klíče od internátu v té Pobřežní…‘ Tak jsem vám šel do toho Památníku národního písemnictví, do těch chodeb, a oni mi ten kufr naplnili knihami. Já jsem ten kufr nemohl ani utáhnout skrz tu kontrolu těch dědků tam. A tak jsme hodně knih ukradli z těch svozů.“