Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

docent PhDr. Jiří Honzík (* 1924  †︎ 2018)

• narodil se 19. dubna 1924 v Košumberku do lékařské rodiny

• od roku 1938 studoval na gymnáziu ve Vysokém Mýtě

• v roce 1941 vstoupil do literárního kroužku, který byl ve skutečnosti ilegální komunistickou organizací Mladá garda

• stal se vedoucím tzv. Městské organizace – šířil Rudé právo

• v roce 1942 byl i s ostatními zatčen

• postupně byl ve vězení v Pardubicích, Terezíně (Malá pevnost) a Drážďanech

• po válce vystudoval rusistiku a bohemistiku na FF UK

• od roku 1953 učil na FF UK – jako aspirant, odborný asistent a později docent

• v roce 1972 byl donucen z fakulty odejít při tzv. reorganizaci rusistických pracovišť

• působil jako překladatel a editor, píše poezii

• zemřel 12. března 2018

Dětství mezi Němci

Jiří Honzík se narodil 19. dubna 1924 v Košumberku, ale zanedlouho se rodina odstěhovala do Lužických hor, do městečka Cvikov. V té době v tomto pětitisícovém městě žilo asi tři sta Čechů. „Můj vjem světa byl, že svět je v podstatě německý,“ říká k tomu pamětník. A tak zatímco český folklor poznal z knih, německý v podobě průvodů a poutí viděl na vlastní oči. Také všichni jeho kamarádi v té době byli Němci. Než šel do menšinové jednotřídky, kamarádil se jen s nimi a plynně mluvil v místním dialektu, takzvaném „zwikdeutsch“. V každém údolí se tu mluvilo jiným dialektem a lidé si za to navzájem přátelsky dobírali jeden druhého.

Starosta Cvikova byl komunista a ve městě žilo hodně sociálních demokratů a obecně levicově smýšlejících lidí. Patřil ke schopným podnikatelům, což bylo typické. Fungoval zde i komunistický fotbalový klub. Po roce 1935, když začalo sílit Henleinovo hnutí, mnozí přešli tam. Ale z 1200 obyvatel bylo tři sta komunistů a dvě stě sociálních demokratů. V roce 1938, ještě v posledních volbách, třetina lidí volila levici. Když se některé strany sloučily s henleinovským hnutím, mnozí volili německé sociální demokraty. K vysídlení Němců má proto Jiří Honzík složitý vztah: uvědomuje si, že zachovat si protinacistický postoj v těchto podmínkách a za těchto okolností bylo velice nesnadné.

Moc stateční ti českolipští henleinovci nebyli...

Později se rodina stěhovala do Luže, kde oba rodiče pracovali v sanatoriu pro léčbu dětské tuberkulózy. Tady už chodily do třídy tři děti, se kterými pamětník mluvil česky. V roce 1935 nastoupil do českolipského gymnázia do čistě české třídy. Paradoxně se musel snažit, aby si zlepšil němčinu, a před přijímacími zkouškami chodil na soukromé hodiny. „Zwikdeutsch“ totiž už nestačila. Českolipské gymnázium bylo v té době jediné české gymnázium široko daleko a jezdili tam studenti i ze Šluknovského výběžku. Sice bylo agrárnicky orientované, ale atmosféra zůstala velmi otevřená.

V polovině třicátých let bylo na vzestupu henleinovské hnutí. Jiří Honzík si pamatuje, že cestou do školy vídával vytlučené židovské obchody. Působilo to divně, vždyť všichni místní Židé byli vlastně Němci. Ještě téhož dne se konala na náměstí demonstrace henleinovců. Ale stačilo, aby přijelo jedno obrněné auto, zatočilo kanonem a náměstí bylo najednou prázdné. „Moc stateční ti českolipští henleinovci teda nebyli.“

Zapne se rádio a neví se, co je horší

Když 21. září 1938 rozhlas vyhlásil, že československá vláda souhlasila s odstoupením pohraničí, poslali Honzíkovi raději syna k babičce do Prahy. Otec, který jako lékař prošel frontou první světové války, mobilizoval. Maminka zůstala nejdříve ve Cvikově, ale zanedlouho české pacienty i personál sanatoria evakuovali do podobného zařízení v Košumberku. Rodiče tu zůstali a pracovali celou válku.

Když bylo pamětníkovi čtrnáct let, začal se zajímat o politiku. V rodičovské knihovně našel antikomunistickou knihu krajního pravičáka Jiřího Stříbrného TGM a 28. říjen, která z něj paradoxně udělala sympatizanta levicové demokracie. „Agitace může způsobit, že si člověk ujasní, s čím nesouhlasí. Orientovalo mě to k umírněnější levici. Bylo to rozhodnutí čtrnáctiletého kluka, který nemá moc znalostí. Ale ten zážitek byl velmi silný.“

Okupaci Československa 15. března 1939 prožil se čtyřicetistupňovou horečkou a zápalem plic. Penicilin v té době neexistoval, a tak mu ani to, že oba rodiče byli lékaři, příliš nepomohlo. Všichni prožívali těžké chvíle: „Ráno se naměří čtyřicet stupňů, zapne se rádio a teď se neví, co je horší. Jestli to, že já umřu, nebo ten vstup Němců. Tím spíš, že otec, který byl aktivní v pohraničí, měl obavu, že by ho mohli zavřít.“ Nejčernější obavy se naštěstí nesplnily, otce nezavřeli a Jiří Honzík se uzdravil. Okupace se však stala tvrdou realitou.

Londýn, nebo Moskva? Odboj!

Manželé Honzíkovi poslali syna na gymnázium do Vysokého Mýta, které po uzavření vysokých škol získalo pověst nejnáročnější školy v protektorátu. V těžkých podmínkách pamětník uspěl a udržel si dobrý prospěch. Už v té době věděl, že nepůjde ve stopách rodičů a nestane se lékařem, ale že se chce věnovat literatuře.

Na gymnáziu se dál prohlubovalo jeho levicové smýšlení. „Hodně jsem četl a vlivem trochu té literatury, Halasů, Seiferetů, Nezvalů, Neumannů, trochu vlivem doby a hlavně dvou spolužáků jsem přišel k té radikální levicové orientaci.“ Už od roku 1935 fungoval na gymnáziu literární kroužek studentů, kteří sympatizovali s komunismem. Za protektorátu se všichni tvářili, že jde o čistě kulturní záležitost, jež nemá s politikou nic společného, ale pravda byla jiná. Jádro tvořila ilegální komunistická skupina, kterou vedli jmenovci Miroslav a Jiří Svobodovi. Říkali si Mladá garda a považovali se za součást národního odboje. V roce 1941 přizvali Jiřího Honzíka mezi sebe. „Šel bych, i kdyby šlo o londýnský odboj.“ Nejen proto, že před okupací byl přespolním členem pražských skautů, kteří byli anglofilsky orientovaní. Nabídka ale přišla od komunistů, a tak se přidal.

Jak hoří Rudé právo

Zanedlouho se stal vedoucím městské organizace. Jeho úkolem bylo „působit na okolí“, což znamenalo především šířit letáky, noviny, mimo jiné také Rudé právo. Začátkem roku 1942 však celou skupinu udala nasazená agentka. Po tvrdých výsleších kamarádů z literárního kroužku byl Jiří Honzík zatčen jako předposlední. Mezitím ještě stačil spálit dva výtisky Rudého práva. Ve vězení čekal týden na výslech a stihl se trochu připravit. Cenné rady, jak se u něj chovat, dostal od svých spoluvězňů. Bývalý legionář Norbert Vašíček mu řekl: „Zapírej, jak dlouho to vydržíš. A pak se teda přiznej s tím, že jsi dostal strach a všechno jsi spálil. A oni ti asi budou věřit.“

Tak se také stalo. Vinen byl nakonec jen tím, že nebyl udavač, a že když dostal Rudé právo, nešel to ohlásit na gestapo. Za to se odsuzovalo na tři až pět let, ale Jiří Honzík dostal jenom rok, protože mu ještě nebylo osmnáct. V době zatčení mu k plnoletosti chyběl týden. Ve vězení strávil celkem patnáct měsíců. Měl štěstí. Všichni jeho kamarádi, kteří byli jen o něco málo starší než on, zemřeli.

Poprvé v kriminále

První vězeňská cela, kam se dostal, byla v Pardubicích. Zatímco pro jiné to bylo pouze vězení, pro mladého Jiřího se pobyt stal školou, přesněji vlasteneckým školením. Mezi spoluvězni byli ti, kteří spolupracovali s komunistickým odbojem, stejně jako členové odboje londýnského. Panovaly mezi nimi přátelské vztahy. Debatovali o politice a o budoucnosti Československa. Jiří Honzík byl ze všech nejmladší: „Zážitek pardubické cely samozřejmě není hezký. Ale byl jsem mezi dospělými, mládenci se vycházelo vstříc. Takže jsem se tam poučil a zejména od Norberta Vašíčka, který byl popravený v roce 1943. Kdybych měl jmenovat deset nejdůležitějších lidí, tak to bude tenhleten.“

Ze všech lidí v cele přežil jen pamětník, ostatní byli popraveni nebo zemřeli ve věznění. Zkušenost z pardubické cely byla tak hluboká a klíčová, že prohlašuje: „Ta basa mě určila.“ Měsíc v cele v Pardubicích mu také pomohl zvládnout všechno, co následovalo: věznění v Litoměřicích, Terezíně, Drážďanech, nespočet výslechů i krutý konec jeho kamarádů, které čekal trest smrti.

V Terezíně byl hlad

Po měsíci Jiřího Honzíka a další vězně odvezli pod dohledem Schutzpolizei přes Prahu do Terezína – v obyčejném vlaku, ke kterému byl připojen zvláštní vagon. Zpráva o tom se dostala ven, někdo policisty podplatil, a když stáli na Wilsonově nádraží v Praze, syn jednoho z vězňů zařídil, aby jim donesli jídlo – každý dostal jedno kuřecí stehno. Schutzpolizei, složka pořádkové policie, byla podle pamětníka jiná než gestapo. Vyznačovala se slušným a lidštějším chováním. Jiří Honzík vzpomíná, že když vystoupili na nádraží v Bohušovicích a vydali se pěšky do Terezína, za nějaký čas dostali příkaz zastavit. „Tady si sedněte na půl hodiny do příkopu, abyste si odpočinuli před tím, co vás čeká,“ řekl jim velitel.

V Malé pevnosti si každý něco koupil a poté, co jim rozdali vězeňské úbory, je strčili do cely, která byla přestavěna z koníren. Byla přeplněná tak, že tam nebylo takřka kde ležet. Tísnilo se tu víc než padesát lidí. Kromě politických vězňů tu byli i odsouzení za drobné přestupky. Na mladičké odbojáře tam pohlíželi s nedůvěrou. První dny kopali bazén v Malé pevnosti a později byl Jiří Honzík přidělen ke komandu Reichsbahn, které jezdilo vlakem do Ústí nad Labem pokládat koleje. Zacházeli s nimi prý slušně a v neděli měli volno, zato je trápil hlad. V Terezíně si pobyli něco přes měsíc. Po pěti týdnech mladíky opět čekala cesta do Prahy a odtud do Drážďan – k soudu.

Cesta na rakvích

Cesta z Terezína byla dramatická. Bylo krátce po atentátu na Heydricha a nikdo nevěděl, co se bude dít. „Když jsme jeli z toho Terezína do Prahy, na nákladním autě, tak jsme seděli na rakvích. V naší skupině byli truhláři... Během stanného práva vyráběli rakve, zřejmě pro popravované lidi. My jsme odjížděli zrovna v polovině června, kdy se říkalo, že nebudou-li do 20. června odhaleni atentátníci, tak bude zastřelený každý desátý Čech. Tak to je nesmysl, ale když ne Čech, tak každý desátý vězeň. A my jsme tomu procentu vězňů akorát odpovídali. Tak jsme odjížděli a říkali jsme si, že jedeme na odstřelení. Gestapo bylo naštěstí líné. My už jsme byli předaní k soudu a museli by přepisovat papíry... Asi pětadvacet lidí zastřeleno bylo, ale byli to jiní lidé než my.“

Kamarádi dostali sekeru

Na cele v Drážďanech se k nim chovali velmi slušně. „I na tu popravu vás vedli s vykáním,“ směje se Jiří Honzík. Jednou ho přistihli, jak si povídá přes zeď s jiným vězněm. Místo trestu nebo týdenní samotky, kterou čekal, schytal od bachaře facku. A prý byla tak mírná jako facky profesorů u nich na gymnáziu.

Předávání informací bylo pro vězněné nesmírně důležité. Od ostatních se také dozvěděl, že jeho kamarád a vedoucí skupiny Bohuslav Bárta dostal nejvyšší trest. „DKV, ťukali jsme si. To znamená ‚do konce války‘.“ Ale poměry se zpřísnily a kamarád dostal sekeru.

Jiří Honzík seděl jednu celu od cel smrti. Přes zeď měl policejního úředníka z Hradce Králové, se kterým mohl občas při procházkách mluvit. „Viděl jsem, jak je deprimovaný. Občas měl jasnější chvilky.“ Po vynesení rozsudku vězni ještě tři měsíce čekali na vykonání popravy. Mohli v té době dostat milost. Někteří, stejně jako pamětníkův známý, doufali, že do té doby válka skončí. Všichni dostávali ke čtení časopis Maják, kde se na poslední straně psalo o úspěších německé armády.

Nejbližší přátelé Jiřího Honzíka byli souzeni v Berlíně a všichni byli během jara popraveni: „Prokurátor začal řeč tím, že dva z obžalovaných by tam neměli být, protože v době svého činu ještě nebyli plnoletí. Ale protože to byli studenti, a tudíž vzdělaní, tak na to prý nebudou hledět. A ten člověk, který docílil toho, že byli souzeni, a dokonce dostali sekeru, byl později ve Spolkové republice dál soudcem, respektive prokurátorem.“

Špek a viržinka

V lednu 1943 poslali lehčí případy do Litoměřic, kde si Jiří Honzík pobyl rok. Někteří dostali i tresty na svobodě. Všichni, kdo tam byli, přežili. Pamětník skromně říká, že byl šťastnou shodou okolností přidělen na práci do kanceláře. Ve skutečnosti se tam dostal díky svému vzdělání a znalostem: právě když se vedení věznice rozhodovalo, co s novými vězni, přivedli dva francouzské zajatce. Jiří Honzík se ujal role tlumočníka a ukázalo se, že umí nejen francouzsky, ale také německy a domluví se i rusky. Dostal práci v kanceláři a jeho úkolem bylo přijímat lidi a sepisovat jejich osobní údaje. Měl se na tamní poměry dobře. Pracoval v blízkosti kuchyně, takže nehladověl, a z domova mu mohly chodit balíčky s jídlem pro něj a s viržinky pro bachaře. To možná ani nebylo třeba, dozorci, kteří tam pracovali, totiž příliš nesplňovali představu o nacistických bachařích, byli laskaví a měli pro vězně pochopení.

Třeba Oberwachtmeister Speck byl rodák z Litoměřic, který jako dozorce nastoupil v roce 1912, když se vrátil z vojny. Pracoval ve vězení po celou dobu první republiky, už šel do penze, ale za války ho znovu povolali do práce, aby mladší ročníky mohly na frontu. Občas přicházeli lidé, které pamětník znal, a s těmi si šeptem povídal. „Už jsou u Smolenska,“ říkal třeba mladý odbojář a myslel si, že ho Speck na druhém konci místnosti neslyší. Jednou měl mít Speck volno. „Hele, Honzík,“ varoval ho večer předtím: „Zítra si ty řeči nechte. Přijde Liehmann a to je velký nacista.“

Jedna mladá dozorkyně jim zase líčila, jak jejího bratra evakuovali ze Stalingradu, a oni ji soucitně poslouchali. Vůbec si přitom neuvědomila, že jim tím prozradila, jak postupuje fronta. Jinému dozorci měl jít Jiří Honzík naštípat dříví, dali mu za to kávu a pustili mu „pro radost“ Prahu. Praha vysílala dvojjazyčně, zatímco než nastoupil do vězení, vysílala česky. „Tím mi zprostředkovali důležitou informaci, že se to utužilo,“ vysvětluje.

Ve vězení měli mimo jiné kvalitní knihovnu, kde si pamětník mohl půjčovat knihy. Tak tomu bylo už v Drážďanech. Využil toho a hodně četl. „Macharův Kriminál jsem přečetl v litoměřickém kriminále.“

Jak správně odpovídat u výslechu

Lze-li to tak říct, vězení Jiří Honzík šťastně přežil. Pod rodičovská křídla se vrátil zdravý, a dokonce sečtělejší než dříve. Za patnáct měsíců prošel několika výslechy a měl to štěstí, že zpravidla odpovídal správně. To bylo totiž velmi důležité. Zatímco na gestapu z člověka leccos vytloukli, u vyšetřujícího soudce, kde se vykalo, bylo klíčové, jak člověk odpoví a zda má dobrého právníka.

Poprvé to pochopil, když krátce po zatčení vyšetřovali celou jejich skupinu. V ilegální organizaci se platily drobné členské příspěvky. Kdo odkýval, že opravdu platil pětikorunu měsíčně, dostal trest smrti. „Protože to je podpora nepřátelské činnosti,“ vysvětluje Jiří Honzík. „Jeden ale řekl, že si myslel, že to je příspěvek na papír. A ten už sekeru nedostal. Dostal dvanáct let.“ Mezi souzenými byla také dívka, kterou napadlo říct, že se skupinou spolupracovala, protože byla zamilovaná do jednoho z chlapců. Sice to nebyla pravda, ale tato lež jí zachránila život.

Němci v kozích chlívcích

Po návratu z vězení čekala pamětníka práce ve fabrice na výrobu stříkaček a potom zrychlené dokončení gymnázia, maturita a podání přihlášky na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. Nejdřív ale byl asi půl roku doma, kde se zotavoval. Ačkoli, jak sám přiznává, nemoc, která ho doma držela, byla spíše fingovaná. Konec války zažil v Luži. Opět se zapojil do odboje, i když si uvědomoval, že kdyby ho chytili tentokrát, dostane dvojnásobný trest. Odbojáři odstraňovali cedule a měnili směrovky, prchající Němce, kteří chtěli do Chrudimi, posílali na Železný Brod a celkově jim ztrpčovali život.

Jiří Honzík vzpomíná, jak začátkem května 1945 obyčejné německé vojáky, kteří včas neutekli, vesničané „zatýkali“ a zavírali do kozích chlívků. Když se zdálo, že jsou Němci definitivně pryč, objevili se ještě obávaní „padákoví myslivci“, kteří zabili několik lidí. Místní radní s nimi nakonec vyjednali příměří a část jich přitom utekla – tolik se jich báli. Městečko osvobodili vojáci ze střední Asie. Měli šikmé oči, někteří mluvili jen lámanou ruštinou, ale kupodivu se chovali slušně. Zdálo se, že v armádě panuje přísná disciplína. Možná až příliš přísná, protože když jeden z vojáků začal obtěžovat místní dívku, nedostal ani napomenutí, ani facku, ale rovnou kulku.

Půjdeme specifickou cestou?

Po válce Jiřímu Honzíkovi nabízeli, aby šel do pohraničí „dělat pořádek“, to však odmítl. V této době hodně četl, mimo jiné i F. X. Šaldu, který psal o procesech v Rusku. To ho zneklidnilo, ale nakonec stejně vstoupil do komunistické strany. V té době bylo v Luži jen pár komunistů. „Věřil jsem, že my půjdeme specifickou cestou a neublíží to ani mým rodičům, kteří nebyli z dělnické třídy,“ vysvětluje.

Před Únorem jich bylo asi třicet, scházeli se ve Slovanském domě ve vysokoškolské komunistické organizaci. Další rok už byla skupina tvořena podle bydliště, scházela se jednou týdně a řešila věcné záležitosti. Bylo mezi nimi i mnoho lidí, kteří za války prošli vězením nebo táborem. Jiří Honzík v té době psal první recenze a kritiky a posílal je do literárních časopisů.

Když nastoupil do Prahy na filozofickou fakultu, byl jmenován členem Akčního výboru.  Neměl příliš zájem se politicky angažovat, ale jako mladý komunista, který byl navíc zavřený, tam byl zapsán automaticky. Po únoru 1948 proběhly na fakultě první čistky a studijní prověrky. Nejradikálnější v tom byl profesor Kolmann, s nímž se nikdo netroufal hádat. Řada vyučujících byla vyhozena a na studia se dostali jen uchazeči, kteří měli ten „správný“ původ.

Dnes Jiřího Honzíka mrzí, že se jako člen výboru stal kádrovákem, který prováděl studijní prověrky. Nikoho sice osobně nevyhodil a snažil se být mírný, strpěl však vyhazov několika lidí, mimo jiné i později uznávaného literárního historika a divadelního vědce Vladimíra Justla nebo básníka Jana Vladislava. Oba poznal až později, všechno si vyříkali a stali se z nich přátelé.

Manželka v odboji

Předsedkyní akčního výboru, ve kterém pamětník působil, byla Milena Bláhová. Poprvé se potkali na semináři bohemisty Bohumila Mathesia, přesněji na posezení u vína ve Valdštejnské vinárně, kam své oblíbené studenty brával. Také Milena se během války účastnila odboje. V době atentátu na Heydricha byla v sanatoriu v Bechyni, kde ji zatkli a velmi hrubě vyšetřovali. „Skončila na Pankráci s těžkým otřesem mozku a poškozena tak, že už nikdy nemohla mít děti.“ Za nějaký čas ji sice pustili, ale v roce 1942 se spolu s kamarádkou dostala do kontaktu s partyzánskou skupinou Jermak. Obě děvčata měla zavřené tatínky, Milenin otec byl dokonce v Dachau (později se stal v Norimberku hlavním svědkem při vyšetřování pokusů na lidech). Nejdříve Milena partyzánům pouze dodávala léky, ale o dva roky později se k nim přidala jako zdravotnice. Skupina operovala v okolí Žákovy hory. Účastnila se nejrůznějších akcí včetně vyhození vlaku u Jihlavy do povětří.

Milena měla s pamětníkem nejen společnou minulost, ale sdílela také jeho lásku ke knihám. Za nějaký čas se vzali a několik let oba působili na FF UK, odkud byli později vyhozeni. Milena pak jako dramaturgyně pracovala v Laterně Magice. Děti mít nemohli. Milena zemřela následkem nemoci v roce 2011.

Pamfletová aféra

Studium bohemistiky předurčilo Jiřího Honzíka k tomu, aby se stal redaktorem. Přispíval do Kulturní politiky recenzemi a studiemi. „Jsem autorem pár článků, které neubližují nikomu než mně,“ říká k tomu. „Psal jsem třeba, že je dobře, že už nevychází Sartre a Camus. A přitom jsem od nich nic nečetl. A Camus, když jsem ho pak přečetl, patří mezi autory, které čtu rád.“ V roce 1949 vyšla v Kulturní politice jeho recenze na novou sbírku Vítězslava Nezvala Veliký orloj, ve které kritizuje její nevyváženou poetiku. Přitom ale existoval vnitrostranický pokyn, že se kniha má chválit. Pamětníkova neposlušnost je známá jako „pamfletová aféra“ a on za ni později zaplatil odchodem z fakulty.

Jiří Honzík vysvětluje, že v nové sbírce Nezval pokračoval ve své surrealistické poetice a přitom se snažil být „pokrokový“ – dnes bychom řekli angažovaný. Směs erotiky a politiky byla tak vtipná, že někdo napsal na Nezvala parodii. „A políbím ji nad rozkrok, kupředu, kupředu, zpátky ani krok!“ Pamflet četlo asi sedmdesát lidí a osmašedesát z nich byli členové strany. Někdo je udal. Pamětník byl vinen tím, že pamflet donesl do Kulturní politiky, kde se na pokyn E. F. Buriana rozmnožil na psacím stoji. Následovalo čtvrt roku vyšetřování, výslechů a vyhrožování vězením. Jen taktak nakonec nebyl vyhozen ze školy ani vyloučen ze strany. Jeho důvěrou v komunistickou stranu to však otřáslo.

Učitel, redaktor, docent

Jiří Honzík odešel učit do České Kamenice a do zotavovny v Českém Švýcarsku. Zde se připravoval na rigorózní zkoušky. Narukoval na vojnu, ale za nějaký čas mohl jako vyreklamovaný voják prezenční služby působit jako redaktor v nakladatelství Naše vojsko. Spolu s ním tam pracovali spisovatel Eduard Petiška, A. J. Liehm a Alexej Kusák. Začal překládat knihy.

V třiapadesátém roce se pamětník vrátil na fakultu, stal se aspirantem a později odborným asistentem. Zhruba po roce byl jmenován členem stranického výboru a později místopředsedou pro filologickou část. Poměry na fakultě byly přísné. Děkanát, jehož zaměstnanci museli být ve straně, a stranický výbor se navzájem kontrolovaly. „Neříkám, že jsme měli velký rozpory. Ale kdyby oni udělali nějakou blbost, my bychom jim to zatrhli, a kdybychom my udělali blbost, oni by to zatrhli,“ vysvětluje Jiří Honzík tehdejší mechanismy.

Ačkoli se mu nelíbilo, co se děje, ze strany odejít nechtěl, a to i z existenčních důvodů. „Kdo byl vyloučen, byl ztracen,“ říká upřímně. Protože se pohyboval ve stranickém prostředí, tak si mnohé věci neuvědomoval. Procesu se Slánským nerozuměl, ale ani mu nevěřil. Zneklidňovaly ho události na venkově, kde měl příbuzné a kde lidem často sebrali i malou chaloupku. „Byl jsem ale toho názoru, že máme budovat socialismus, že je to lepší varianta. A že i křesťanství se uskutečňovalo ne vždy zrovna humánními cestami. Že je to holt takto.“ Mnohým přinesl šok projev Nikity Chruščova v roce 1956, při kterém vyšly najevo zločiny páchané Stalinem. Jiří Honzík naopak doufal, že teď se to změní. „Jak to mohli asi dělat v Rusku, kde nikdy nepoznali demokracii ani právní stát?“ říkal si a doufal ve světlejší zítřky.

Nejsvobodnější doba byla během ruské okupace

V šedesátých letech už byl skeptičtější. Měl za sebou několik cest do Leningradu a Moskvy, kde s ním jeho ruští kolegové z okruhu inteligence mluvili velmi otevřeně. Přelomovou zkušeností se stala také pracovní cesta do Dortmundu a Frankfurtu. „Dělníci se tam mají lépe než u nás a zároveň tam je svoboda,“ říkal si, když se vrátil. Svoboda slova bylo něco, po čem jako redaktor a překladatel toužil. Nějaký čas působil v kulturní redakci Rudého práva, spolupracoval i s liberálnějšími novinami, ale psát, co by se mu líbilo, nemohl nikde. Vzpomíná, že paradoxně nejsvobodnější doba byla během ruské okupace, kdy cenzura vzala téměř za své. Tehdy vycházely články i o takových spisovatelích, kteří jinak patřili mezi zakázané nebo pro režim problematické. A to celé proto, že „(...) soudruzi ve vedení měli na práci důležitější věci než sledovat, co kdo napsal do novin.“

Vyškrtnutí a vyhození

V roce 1972 byl Jiří Honzík při tzv. reorganizaci rusistických pracovišť nucen odejít z fakulty. On i jeho manželka byli vyškrtnuti ze strany a o to bylo shánění zaměstnání složitější. Naštěstí nebyl vyhozen „natvrdo“ jako například rusisté Vladimír Drozda nebo Miluše Zadražilová, ale směl působit jako překladatel na volné noze. Spolupracoval s Odeonem, Mladou frontou, Naším vojskem a časem byl přijat do sdružení překladatelů a mohl krýt ostatní kolegy. Pod jeho jménem vycházely překlady lidí, kteří oficiálně překládat nesměli. Jiří Honzík přeložil celou řadu klíčových titulů, mimo jiné knihy kultovního historika a literárního vědce Michaila Bachtina. Spolu s Radegastem Parolkem také napsal knihu Ruská klasická literatura, z níž se učí studenti rusistiky na Karlově univerzitě ještě dnes.

Poezie a politika

Celoživotní láskou docenta Jiřího Honzíka je poezie. Připravil mimo jiné antologii Poezie přelomu století a tři rusistické básnické antologie. V roce 2005 vyšel výbor z jeho vlastních veršů nazvaný S podzimem za zády.

Stejně důležitá pro něj byla i politika. Dnes říká, že komunismus byla slepá ulička. A jestli se někdo dočasně smíří se ztrátou svobody, je to vždycky omyl. Člověk a spisovatel by se podle něj i přesto měl zajímat o veřejné věci. „Dnes se pokládá za chybu, když je umění společensky angažované. (...) Politika je součástí lidského života a nemáme ji odmítat. I když socrealismus byl jinak míněn, než byl pak angažován. Jednou se budou muset zase objevit mladí autoři, kteří to dokážou, jako to dokázal třeba Hemingway.“