Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jana Honomichlová (* 1949)

• narozena 8. listopadu 1949 v Plzni na Karlově

• absolvovala základní školu na Husově náměstí a strojní průmyslovku

• dostala takzvanou umístěnku do Škodových závodů (tehdy Závody V. I. Lenina)

• v roce 1973 se vdala a odstěhovala se z Karlova

• v roce 2023 bydlela v Plzni

„Přišli jsme ze školy, praštili jsme aktovkou a utíkali jsme ven,“ vzpomíná na dětství v dnes již zaniklé plzeňské čtvrti Karlov Jana Honomichlová. Původně dělnická kolonie v blízkosti Škodových závodů měla podle ní venkovský ráz a s výjimkou několika málo náklaďáků nebo autobusu pro škodováky tudy neprojížděla žádná auta. Bloky domů byly obklopené zelení, a tak si děti mohly hrát volně venku v přírodě, sáňkovat, bruslit nebo prozkoumávat bunkry, které tady zůstaly jako připomínka nedávné druhé světové války.

Přesto, že bydlení na Karlově bylo skromné, Karlováci se dodnes pravidelně scházejí a vzpomínají na bohatý komunitní život kolonie, na sportovní a volnočasové vyžití, fotbalové zápasy nebo promítání kina. Čtvrť, ze které se do dnešních dnů zachovala jen sokolovna a Lidový dům, nechal zbudovat pro zaměstnance Škodových závodů syn Emila Škody Karel. V letech 1911–1913 ji postavila slavná plzeňská firma Müller & Kapsa. Karlov tvořilo deset ulic, pojmenovaných podle činností továrny, třeba Slévárenská nebo Soustružnická. Místní si je ale přejmenovali řadovými číslicemi, podobně jako na Manhattanu. Dvě kolmé ulice nesly název Emilova a Na Pomezí.

Babička vykrmila husu a játra prodala na trhu

Jana Honomichlová, rozená Šantorová, se narodila 8. listopadu 1949 v Plzni na Karlově, s rodiči a babičkou bydlela ve Strojní neboli Sedmé ulici. „Rodina Černých se přistěhovala na Karlov krátce po jeho vzniku, nejstarší z šesti dětí, Josef, byl manžel mojí babičky. Byl to vdovec se čtyřletou holčičkou a s babičkou pak měl ještě jednu dceru, moji maminku,“ vypráví pamětnice, jejíž rodina byla spjatá s plzeňskými Škodovými závody. „Dědeček pracoval jako soustružník, ale zemřel, když mamince bylo 13 let. Tatínek pracoval jako projektant v Dodavatelsko-inženýrském závodě.“ Maminka Jany Honomichlové byla vyučená prodavačka, za války byla ale totálně nasazená ve Škodovce.[1]

Bydlení na Karlově bylo jednoduché, ale na svou dobu pokrokové. Toaleta byla na chodbě, stejně jako výlevka s vodovodem, plyn byl zaveden až později. Můžeme se jen domnívat, jak k tomu přispěla intervence maminky Jany Honomichlové, ta vzpomíná: „My jsme bydleli v prvním poschodí, byt se skládal jen z kuchyně a ložnice.[2] Maminka vařila na kamnech, takzvaných radyních, ve čtyřech letech jsem sáhla na pláty a popálila jsem si ruce. Maminka pak udělala cambus, tak se zaváděl plyn a naši si pořídili plynový sporák.“

Jana Honomichlová vzpomíná, že v ložnici byla postel a gauč, tak se v bytě poskládala pohodlně celá rodina. „Do mých pěti let jsme bydleli s babičkou, ta pak dostala mansardu o ulici níž,“ upřesňuje s tím, že velkou výhodou Karlova byla všudypřítomná zeleň. Kromě alejí kaštanů, které lemovaly ulice, měl každý domek předzahrádku s kolnou. „Maminka pěstovala na předzahrádce květiny a babička zase v kolně chovala husu. Tu šiškovala, a když ji vykrmila, prodala játra na trhu a za utržené peníze koupila novou malou husu, kterou zase vykrmila.“ Někteří obyvatelé Karlova si také pronajímali zahrádku v zahrádkářské kolonii v blízkosti čtvrti.

Než začal jezdit autobus, chodily děti z Karlova do školy pěšky

Maminka Jany Honomichlové ráda vzpomínala na karlovskou školku a školu, která vzala za své během spojeneckých náletů. Školu na Emilově třídě nechaly zbudovat Škodovy závody v roce 1914, v roce 1922 se dočkala dostavby a nového venkovního sportoviště, které využívaly i místní spolky.[3] Budova byla poškozena spojeneckým náletem v říjnu roku 1944, nálet 25. dubna 1945 pak celou budovu, stejně jako tři z deseti bloků Karlova zcela zničil.

Poválečná generace dětí z Karlova proto navštěvovala školu ve Skvrňanech nebo na Husově náměstí. „Když jsem začala chodit do školy, tak ráno jezdil na ‚Husovku‘ autobus. Prvňáčky pak v poledne vozil autobus zpátky na Karlov, větší děti chodily pěšky na Jižní předměstí nebo na Karlov k páté bráně,“ popsala pamětnice. Starší pamětníci uvedli, že ještě před zavedením autobusového spoje chodily děti do školy pěšky, občas se svezly na stupátku poštovního vozu taženého koněm. „Kočí někdy schválně u páté brány popohnal tu herku a my jsme spadli, váleli jsme se po silnici a on z nás měl srandu,“ řekl Miroslav Luňák (1943).

Děti prolézaly rozpadlé bunkry a celé dny dováděly venku

Stejně jako ostatní Karlováci si Jana Honomichlová uchovala z dětství vzpomínky, vztahující se ke konci druhé světové války a spojeneckým náletům na Plzeň nebo k dobrodružnému prolézání krytů. „Babička pracovala jako pomocná zdravotní sestra u lékaře, když byl nálet, nešla se schovat do krytu, který byl pod ordinací. Chtěla si ještě něco vyzvednout doma a schovala se proto v krytu v Sedmé ulici, to jí také zachránilo život, protože kryt pod ordinací byl vybombardovaný,“ vypráví. (Operace amerických vzdušných sil byla namířena na plzeňské Škodovy závody, ty byly od začátku okupace součástí strojíren Reichswerke Hermann Göring a současně zásadní zbrojovkou nacistického Německa.)

Dospívání na Karlově bylo spojené s naprostou volností a dováděním v přírodě. V horkých letních dnech se vyráželi lidé koupat přes borské letiště k řece Radbuze (později zde byla vybudována vodní nádrž) a v zimě zase využívali kopcovitý terén. „Mělo to tam takový venkovský charakter, nejezdila tam žádná auta, jenom ranní autobusy pro zaměstnance Škodovky nebo pár náklaďáků. Takže my jsme přišli ze školy, praštili jsme aktovkou a běželi jsme ven,“ říká pamětnice. Z kopce u sokolovny děti sáňkovaly i lyžovaly. „Dřív byla brána do Škodovky o dvě ulice níž, takže to byla dlouhá klouzačka, později se Škodovka rozšířila a brána se posunula až ke Strojní ulici a k Liďáku. U sokolovny bylo také hřiště, to kluci v zimě polili a bylo tam kluziště, měli tam i klubovnu, kde vařili čaj a mohli jsme se tam ohřát u kamen,“ popisuje Jana Honomichlová.

V Liďáku bylo pivo lepší než v sokolovně

Právě sokolovna a Lidový dům se zachovaly do současnosti a stále připomínají bohatý kulturní, sportovní a komunitní život čtvrti. Sokolovnu, funkcionalistický objekt s typickým výklenkem – gondolou, nechala postavit Tělocvičná jednota Sokol Plzeň Karlov v roce 1932 na adrese Na Pomezí 22.[4] Lidový dům zbudovalo Družstvo Lidový dům Plzeň-Karlov a sídlila zde Dělnická tělocvičná jednota (DTJ). Jak se dočteme v katalogu k výstavě V Plzni na Karlově, v takzvaném Liďáku nechyběla restaurace, hospoda, holičství, kino, divadlo, knihovna, chodilo se sem tančit, k objektu náležel kuželník a velké cvičiště DTJ.[5]

„V neděli odpoledne se promítalo pro děti a večer pro dospělé,“ vypráví Jana Honomichlová a dodává: „V Liďáku byl jeden čas místo hospody konzum, kde vypomáhala máma. Kromě toho pamatuju kiosek, kde paní Čermáková prodávala zeleninu.“ (Dřevěné kiosky s potravinami stály podle jiných pamětníků po obou stranách ulic asi do šedesátých let.) V Liďáku také prý měli lepší pivo, o jeho správnou teplotu se totiž starali plzeňští ledaři: „Přijelo nákladní auto, složili obrovské kvádry ledu a shazovali je do sklepa.“

Na Karlově se pěstoval spolkový život

Jana Honomichlová dále vzpomíná na Čechurovy: „Říkala jsem jim dědo a babi, oni na mě trpěli. Paní byla hubená jako sušinka, zato děda byl pěkný rambousek, byl to místní metař. Čechurovi byli baráčníci a jednou za rok pořádali na Karlově v Liďáku bál.“ Kromě Sokola a Dělnické tělocvičné jednoty tak na Karlově fungoval další spolek – Vlastenecko-dobročinná obec baráčníků, který jako jeden z mála spolků nezanikl během komunistického režimu. Obyvatelé Karlova také žili fotbalem. „Nejmladší bratr mého dědečka Jaroslav hrál fotbal za Karlováky, to byl slavný klub. Přezdívali mu Batoh, nevím proč, snad kvůli velkému břichu. A Jaroslavova manželka zase pracovala na Karlově na mandlu. Chodily jsme za ní s babičkou, vybavuji si ty velké dřevěné válce, ta monstra. Prádlo z nich ale bylo jako karta,“ líčí pamětnice.

„Ráda jsem chodila k jednomu pánovi, který bydlel naproti nám přes dvorek a opravoval hodiny. Všude to tam tikalo a on vždy seděl u okna a něco kutil,“ ožívá další z karlovských obyvatel ve vyprávění Jany Honomichlové. Ta přidává také vzpomínku na matku slavného plzeňského fotografa a horolezce Viléma Heckela.[6] „Paní Heckelová měla jako první na Karlově televizi. Když dávali krasobruslení, tak otevřela dveře bytu a my jsme seděli na chodbě a dívali jsme se.“

Bohuslav zvaný Boba padl za vlast jako výsadkář

Přesto, že se Jana Honomichlová narodila čtyři roky po válce, od rodičů se dozvídala řadu informací spojených s historickými zvraty Československa. „Teta mojí mámy měla jediného syna, který se vyučil u Bati. Byl poslaný na Trinidad, aby tam zastupoval firmu. Když vypukla válka, tak se přidal k letcům, jako poručík byl nasazený na tajnou misi do Itálie, letadlo se v mlze zřítilo a on zahynul. Teta se zhroutila, měla psychické problémy a brzy zemřela,“ uvádí.

Bohuslav Nocar, o kterém pamětnici maminka vyprávěla, byl od roku 1941 prezentován do československého vojska v Anglii. V roce 1944 byl zařazen do výsadkové skupiny operace Silica-North. Při havárii v alpském masivu Cavalleria zemřela celá posádka letadla, všichni byli pohřbeni italskými partyzány.[7] Po válce byla těla parašutistů přenesena na britský vojenský hřbitov v Miláně.[8] Podrobnější informace o svém bratranci, kterému se říkalo Boba, se dozvěděla rodina pamětnice až v osmdesátých letech. Tehdy se dostala do kontaktu s účastníkem operace Silica-South a pozdějším politickým vězněm komunistického režimu Rudolfem Krzákem.[9]

Také další z bratranců matky Jany Honomichlové, Karel Rathauský, měl zajímavý osud. „Vzal si sudetskou Němku, která díky svatbě nebyla odsunuta. Byla vdovou po padlém německém vojákovi, rodina se za to tehdy trochu styděla, žili na malém městě, kde se všechno rozkřikne, tak to nebylo lehké,“ vypráví pamětnice a dodává: „V červnu roku 1968 raději požádal Karel s manželkou o legální emigraci do Německa. Nás tam pustili až asi v roce 1982, když jsem napsala oficiální dopis, že je matka vážně nemocná a že se chce ještě vidět s bratrancem.“

V padesátých letech měl otec pomáhat dělnictvu

Také měnová reforma v roce 1953 zasáhla do chodu rodiny: „Maminka si šetřila na intarzovaný nábytek do ložnice, o všechny úspory ale přišla,“ říká pamětnice. 1. června 1953 povstali Plzeňané a především škodováci proti měnové reformě. Dělníci zformovali několik průvodů, které směřovaly buď na náměstí Republiky před radnici, nebo na Masarykovo náměstí.[10] Demonstranti také vtrhli na radnici, kde okny vyhodili busty komunistických potentátů. Hned ve stejný den odpoledne proběhla na Masarykově náměstí antidemonstrace, při které došlo ke stržení sochy T. G. Masaryka. Jana Honomichlová k tomu říká: „Tatínek o tom nechtěl nějak moc mluvit, ale říkal, že byla demonstrace na Masarykově náměstí, že se tam byl podívat s kolegy, že se to tam pak nějak zvrtávalo, tak raději odešel. Pamatuju si jen, že byla také taková akce, že inteligence má chodit pomáhat pracujícím. Tatínek byl nasazený do Škodovky, ale vezli špatně zajištěné tyče, ty mu spadly na nohu a měl zlomené prsty, tak byl od té nádeničiny osvobozený.“[11]

Okupace v roce 1968 je zastihla na dovolené

Jako velmi dramatické období líčí Jana Honomichlová srpen roku 1968, kdy byla s rodiči na dovolené v bývalé Jugoslávii a o událostech v Československu se dozvídala jen zprostředkovaně z vysílání rakouské televize: „Chtěli jsme se vrátit domů kvůli babičce, nevěděli jsme ale jak. Nakonec jsme dorazili vlakem do Prahy až 30. srpna, hned jsme se šli podívat na rozstřílené Národní muzeum, byl to šok.“

Jako absolventka strojní průmyslovky dostala takzvanou umístěnku do Škodových závodů, které mezi lety 1951–1965 nesly ideologicky zatížený název Závody V. I. Lenina. „Měla jsem plat 860 korun, mohli jsme si ale chodit přivydělat o sobotách,“ říká. Po čase plzeňskou Škodovku opustila, aby se sem v roce 1976 opět vrátila, shodou okolností opět na Karlov. „Nad Karlovem byly tehdy projektantské kanceláře v montovaných domcích,“ objasňuje.

Jako projektantka se v osmdesátých letech podílela třeba na výkresech plzeňského Kulturního domu ROH[14], kterému Plzeňané neřekli jinak než Dům hrůzy u Radbuzy. Návrh architektů Miroslava Hrubce a Pavla Němečka vycházející z principů abstraktní architektury, a zejména konstrukční řešení Jaroslava Hollera byly na svou dobu unikátní. „Od inženýrů jsme dostali spočítané konstrukce domů a ty jsme rozkreslovali, na domě hrůzy to bylo složité a dalo to hodně práce, nebyl tam snad žádný pravý úhel,“ líčí pamětnice.

Mateřská ji zachránila před urputným straníkem

Na Karlově žila Jana Honomichlová do roku 1973, kdy se vdala. „S manželem jsem se seznámila, když jsem mezi třetím a čtvrtým ročníkem byla na praxi v pivovaru, kde pracoval jako projektant,“ vzpomíná. Normalizační přituhování pocítila na vlastní kůži, když chtěla s manželem odjet na první dovolenou. „Byla jsem u prověrky a bylo to něco strašného, nakonec mě donutili vstoupit do svazu mládeže. Kdybych ale měla vstoupit do strany, tak to bych nepřežila, my jsme byli celá rodina proti tomu. V práci byl jeden aktivní blbec, který nutil mladé lidi vstoupit do KSČ, mě zachránilo to, že jsem odešla na mateřskou, takže mi dal pokoj,“ vypráví s tím, že před odjezdem na dovolenou musela ještě v práci podepsat prohlášení, že se v zahraničí nebude s nikým stýkat a mluvit o politice. Na dovolenou do letoviska Ulcinj v tehdejší Jugoslávii (dnes Černá Hora) vyrazili s manželem letecky s Cestovní kanceláří mládeže. (Ta byla spojena právě se SSM). „Byl to šok, protože u nás se tehdy nedalo nic koupit a v Jugoslávii už měli třeba hezké oblečení a kdejakou parádu,“ dokresluje.

Brzy po svatbě se Honomichlovým narodila dcera. „Rodičovská byla tehdy jen půl roku. Já jsem byla doma s dcerou do roku a pak jsem ji vozila rodičům na hlídání na Karlov, kde jsem tehdy také pracovala,“ vypráví pamětnice. Před rokem 1989 pracovala ve firmě s lehkými prefabrikáty. „Když to konečně ruplo, tak jsem každý den po práci chodila na náměstí zvonit klíči,“ vzpomíná na sametovou revoluci. I když firmu po revoluci zrušili, měla štěstí a našla uplatnění jako projektantka pro stavební firmu.

Na svůj rodný Karlov Jana Honomichlová docházela až do jeho zániku za babičkou a rodiči, kteří se stěhovali až v poslední etapě bourání. (Asanace Karlova probíhala po částech od roku 1980 až do roku 1987, o jeho zbourání už se ale podle pamětníků mluvilo od konce války a objekty se nechávaly prakticky záměrně chátrat.) „Byla škoda, že se do domů neinvestovalo,“ říká Jana Honomichlová a smutně uzavírá příběh: „Rodiče dostali krásný byt v Lobzích. Tatínek už se tam bohužel nenastěhoval – když čekal, až jim do bytu přivezou nový gauč, ranila ho mrtvice a zemřel.“

 

[1] Na totální nasazení ve Škodovce vzpomíná také pamětník Josef Veltruský. https://www.pametnaroda.cz/cs/magazin/stalo-se/pred-vanoci-1944-zasahly-bomby-spojencu-poprve-plzenskou-skodovku

[2] „První dva bloky, dokončené v roce 1911, se skládaly ze všech čtyř typů domů. S ohledem na nízkou poptávku pracovníků po větších bytech s dvěma pokoji a kuchyní v domech typu A a B však byly stavební plány upraveny a zbylé bloky č. 3 až č. 7 tvořily jen domy typu C a D. V nich se nacházely pouze byty s jedním pokojem, kuchyní a samostatnou mansardou o jednom pokoji v rohových domech.“ In: ULČOVÁ, Marie, 1983. Karlov. Historie vzniku dělnické kolonie v Plzni. Antonín ROBEK, ed. Etnografie dělnictva 10. Praha: Ústav pro etnografii a folkloristiku, s. 79–118.

[3] http://www.antropologie.org/sites/default/files/publikace/downloads/v_plzni_na_karlove_-_web.pdf

[4] https://www.sokolskepamatky.eu/objekty/detail/sokolovna-plzen-karlov

[5] http://www.antropologie.org/sites/default/files/publikace/downloads/v_plzni_na_karlove_-_web.pdf

[6] http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php/HECKEL_Vil%C3%A9m_21.5.1918-31.5.1970

[7] https://www.lib.cas.cz/parasut/nocar.htm

[8] https://www.mzv.cz/rome/cz/ceskoslovenske_legie_v_italii/ceske_vojenske_hroby_a_pamatniky_na_1.html

[9] https://cs.wikipedia.org/wiki/Rudolf_Krz%C3%A1k

[10] viz diplomová práce Jany Křivancové https://otik.zcu.cz/bitstream/11025/19418/1/Menova%20reforma%201953%20a%20plzenske%20povstani.pdf

[11] Tresty za účast při demonstraci byly různého stupně od vězení, internace v uranových dolech, vystěhování celých rodin až po profesní degradaci. V případě otce pamětnice se ale mohlo jednat také o takzvanou Akci 77 do výroby. Více zde: https://www.totalita.cz/pik/psz.php

[12] https://pamatkovykatalog.cz/dum-kultury-roh-2279634