Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Lenka Honnerová (* 1956)

• narozena 5. září 1956 v Pardubicích

• otec důstojník z povolání, komunista

• v roce 1960 se rodina přestěhovala do Českých Budějovic

• v roce 1969 starší sestra emigrovala do Rakouska

• otcova kariéra stagnovala, protože po 21. srpnu 1968 neschvaloval okupaci vojsk Varšavské smlouvy

• v 70. letech chodila na čaje - poslechové večery rockové hudby

• 30. března 1974 zažila rozehnání koncertu Plastic People v Rudolfově

• v 70. a 80. letech zaměstnána jako prodavačka a číšnice

• organizátorka demonstrací v Českých Budějovicích v listopadu 1989

• v současnosti pomáhá uprchlíkům ze Sýrie

Rebelka, provokatérka, aktivistka, organizátorka demonstrací i pomoci pro uprchlíky. A také matka, která kvůli zdraví svých dětí dokázala ztropit scénu na národním výboru. Lenka Honnerová se do všech těchto akcí pouštěla s vervou a z celého srdce a nechávala se vést svým intuitivním smyslem pro to, co je dobré a správné. I z toho důvodu se stala jednou z nejosobitějších tváří listopadu 1989 v Českých Budějovicích.

 

Nad postelí mi visel Fučík

„Měli jsme doma komunistický dril, nad postelí mi visel Fučík,“ vzpomíná Lenka Honnerová. Celé její dětství i dospívání provázely urputné rodinné spory o to, zda je tehdejší totalitní režim dobrý a zda se v blízkém Rakousku žije lépe, nebo hůř. Narodila se jako Lenka Pittnerová 5. září 1956 jako třetí dítě v rodině vojáka z povolání a přesvědčeného komunisty. Když jí byly čtyři roky, její otec byl z Pardubic převelen do Českých Budějovic, kde rodina definitivně zakotvila.

Názorový rozkol v rodině nastal ve chvíli, kdy si Lenčina o jedenáct let starší sestra našla přítele Martina Lukšala, syna bývalého kapitalisty. Martin nemohl studovat, pracoval jako zedník a jeho otec žil v Rakousku v emigraci.

Lenčině otci, přesvědčenému komunistovi, se takový nápadník pochopitelně vůbec nelíbil: „Stále nás utvrzoval v tom, že na Západě jsou vykořisťovatelé, imperialisti. Já jsem byla ještě dítě, takže u těchto debat jsem byla spíš jako posluchač, ale přesvědčoval mé starší sourozence, kterým se na režimu spousta věcí nezdála.“

V roce 1968 Lenčina sestra s přítelem poprvé vycestovali do Rakouska, a když tam o rok později jeli znovu, rozhodli se zůstat. Otec se tehdy rozhodl jednat ve prospěch rodiny. Využil svůj vliv podplukovníka, obětoval své budoucí kariérní vyhlídky a zařídil jim legální vystěhování na základě zákona o slučování rodin.

„Nicméně tohle tatínka položilo. Vzali mu práci a jinou hledal jen těžko. Nebylo mu ani padesát let a psychicky ho to úplně odrovnalo,“ říká Lenka Honnerová. „Když mohl o tři nebo čtyři roky později vycestovat do Rakouska za dcerou, složilo ho to definitivně, protože uviděl, jak se věci doopravdy mají. Myslel si, že se moje sestra se švagrem vrátí, až poznají, jak se v Rakousku žije. Ale opak byl pravdou. V následujících letech úplně ztratil chuť k životu, nabalovaly se na něj nemoci a nakonec to vzdal.“

Myslela jsem, že šikana ke škole patří

„Až později mi došlo, že sestra si vůbec neuvědomovala, co tátu čeká. S odstupem času jsem pochopila, že věci, které se okolo nás děly, se děly právě kvůli její emigraci,“ konstatuje Lenka Honnerová.

Následky sestřiny emigrace dopadly ve třinácti letech i na ni samotnou. „Ve škole začala šikana ze strany učitelů. Nechápala jsem to, myslela jsem si asi, že taková šikana ke škole prostě patří. Teprve později jsem pochopila, že to byla pomsta mému otci,“ vzpomíná na dění na Základní škole Rudé armády, určené speciálně pro děti vojáků a policistů.

Šikana pokračovala i ve vojenské ozdravovně, kde Lenka trávila dva měsíce z každého půl roku, protože měla nemocné ledviny: „Nesměla jsem se bavit s určitými dětmi, obvinili mě, že jsem ukradla peněženku, a nenechali mě to vysvětlit, takže ostatní děti se obrátily proti mně.“

Nevím, jestli nejsem srab

Jak Lenka vyrůstala, čím dál více vyhledávala společnost lidí, kteří byli v opozici proti režimu, a těch, kteří se zajímali o rockovou hudbu mimo tehdejší oficiální scénu. Patřil k nim i Jiří Gans, pořadatel večírků s poslechem zahraniční hudby a pozdější politický vězeň, kterého StB obvinila ze špionáže. „Byla to taková úsměvná postava. Měl oční vadu, asi deset dioptrií. Ale pravděpodobně to byl velice chytrý člověk. Vzhlížela jsem k němu, žila jsem ve dvou světech. Byla to protiváha komunistického drilu, který jsem stále zažívala doma.“

Tatáž společnost, kterou Lenka vídala na čajích, se sjela také na pověstný koncert The Plastic People of the Universe 30. března 1974 v hospodě Na Americe v Rudolfově u Českých Budějovic. „To šlo jako lavina, že tu budou hrát Plastici,“ usmívá se Lenka Honnerová. Ale ještě dřív, než Plastici začali hrát, policie odstartovala násilný zásah proti jejich posluchačům. „Viděla jsem, jak je pomocí obušků rvali zpátky do autobusů. Já jsem vzala kramle, utekla jsem. Měla jsem avízo od táty, který asi tušil, že to takhle dopadne. A páchal doma harakiri, za každou cenu mi chtěl zabránit tam jít. Nakonec jsem odešla, ale díky jeho varování jsem zdrhla včas. Já nevím, jestli nejsem taky srab,“ vzpomíná na vyhrocené události Lenka Honnerová. Z domova na Lannově třídě naproti sídlu StB potom sledovala, jak tajní policisté bijí a smýkají mladé lidi, které přivezli k výslechu.

Čajů a dalších alternativních setkání od té doby začalo ubývat: „Bylo mi necelých devatenáct, když žádné čaje už nebyly. Začala jsem se víc věnovat sportu.“

 

Nechám vám tu děti!

Zanedlouho jí ale život změnilo manželství a narození dětí. Obvyklé všední starosti v podmínkách vrcholící normalizace často nabývaly dramatických i groteskních podob. Jedním z těchto dramat byl boj o získání plynového topení do bytu. „Aby člověk získal plynové topení, musel splňovat tři podmínky. Tři a více dětí, zdravotní problémy, členství v KSČ. Ale já jsem nebyla v KSČ. Musela jsem topit naftou, která mě stála pět set korun měsíčně. A vydělávala jsem sedm set,“ popisuje neřešitelnou situaci Lenka Honnerová. Rozhodla se tedy pro extrémní krok: „Odvedla jsem děti na národní výbor do kanceláře té paní, která o tom rozhodovala. Řekla jsem jí, že jí je tam nechám, protože oni tam mají teplo. A já je budu chodit krmit, protože na obojí nemám.“ Odešla domů se strachem, jak to dopadne. Úředníci jí však děti ještě ten den přivezli domů spolu s výpisem čtyřiceti bytů s plynovým topením, do kterých by se mohla přestěhovat. 

Další drama nastalo při narození nejmladšího syna Kuby. „Trpěla jsem odvápněním kostí a stejný problém měl i Kuba, který se navíc rychle odvodňoval. Když jsem ho přivezla do nemocnice, řekli mi, že buď si seženu banány, které zadržují v těle vodu, anebo ho nechám hospitalizovat. To bylo dilema!“ vypráví Lenka Honnerová. Banány samozřejmě nebyly k sehnání. Nechat dítě v nemocnici tehdy znamenalo, že tam zůstane samotné. Jejímu synovi bylo teprve deset dní. Znovu se proto rozhodla pro nestandardní řešení: vyrazila do obchodního domu Družba, kde dříve pracovala, a požádala známou prodavačku o banány. Když dostala obligátní odpověď, že banány nejsou, vběhla s miminkem v náručí do skladu a vzala si je sama.

Ti ambiciózní se chytli příležitosti

V osmdesátých letech Lenka Honnerová pracovala jako číšnice v hospodě v českobudějovické čtvrti Pětidomí, kterou navštěvovali policisté i agenti StB. „V průběhu roku 1989 jsem už i před nimi mohla mluvit poměrně otevřeně. Dělali si ze mě legraci, říkali: ,Leni, kdy tady z toho uděláš čínskou restauraci?!‘ A já jim odpověděla: ‚Jestli padnou komunisti, nechám si přeoperovat i oči na šikmo,‘“ popisuje postupné uvolňování situace.

Páteční večer 17. listopadu trávila s dětmi na chalupě v Křemži: „Jakmile jsem se dozvěděla, co se děje, ještě v noci nebo brzy ráno jsem s dětmi vyrazila do Budějovic.“ A hned následující den začala organizovat v Českých Budějovicích demonstrace. „Na náměstí jsem stála jako první!“ říká s pýchou. „V sobotu 18. listopadu nás tam bylo patnáct. V neděli sto. A v pondělí už polovina náměstí.“ Svou energii a nadšení dala plně do služeb aktuálního dění: roznášela letáky, vylepovala plakáty, osobně lidi přemlouvala k účasti na demonstracích. V den generální stávky 27. listopadu přivedla na náměstí celé osazenstvo hospody, kde v tu chvíli sedělo u piva asi čtyřicet lidí.

Listopadová revoluce má pro ni i osobní rozměr: 25. listopadu 1989 totiž na náměstí poprvé viděla svého nynějšího manžela, sochaře, který v té době opravoval známou budějovickou Samsonovu kašnu.

Účast v Občanském fóru jí naopak přinesla spíše zklamání: „Okamžitě tam začali vstupovat lidé, kteří byli dřív u komunistů. Například vedení podniku Restaurace a jídelny. Ti ambiciózní se prostě chytili příležitosti. Byli jsme naivní, že nám to hned nedošlo.“ Ona sama proto Občanské fórum brzy opustila.

Nejsme přece xenofobní národ

Dnes Lenka Honnerová pracuje jako uklízečka za rakouskými hranicemi, kam dojíždí, a zároveň se angažuje v pomoci syrským uprchlíkům: shromažďuje pro ně materiální pomoc a vozí ji do uprchlických táborů. „V životě by mě nenapadlo, že bych něco takového dělala. Ale chtěla jsem ukázat, že se nenecháme zmanipulovat nějakou populistickou politikou. Jsou to stejní lidé jako my, jen jejich životy změnila válka,“ říká a popisuje svou zkušenost z uprchlických táborů: „Cítila jsem tam úzkost, ale zároveň mě to nabíjelo energií. Ti lidé v sobě mají mnohem víc pokory než my, jsou vděční hostitelské zemi. Zatímco my tady jenom fňukáme a naříkáme.“ Ve svých aktivitách hodlá pokračovat i nadále: „Nabalili se na mě další lidi, kteří chtějí pomáhat, což mi dodává energii. Každý člověk, byť by přinesl jediný kousek oblečení... Chci přesvědčit lidi, že nejsme xenofobní národ, který škatulkuje ty druhé podle barvy pleti nebo kultury. Tak se choval Hitler. A co jsme zač my?“