Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Hon (* 1939)

• narozen 31. března 1939 v Hrabyni na Opavsku

• pamětník osvobození Hrabyně Rudou armádou v dubnu 1945

• týden těžkých bojů prožil s rodiči ve sklepích, jejich dům byl zcela zničen

• rodina se znala s ekonomem a politikem Karlem Englišem

• vystudoval střední hutnickou průmyslovou školu v Ostravě

• více než čtyřicet let pracoval ve Vítkovických železárnách

• v šedesátých letech se přestěhoval do Ostravy

Jaroslav Hon se jako šestiletý chlapec ocitl s rodiči a sourozenci přímo uprostřed frontové linie. Sedm dnů bojovalo vojsko Rudé armády s německými jednotkami o jeho rodnou Hrabyni. Na strategicky významném hřebeni mezi Opavou a Ostravou se odehrály jedny z nejtvrdších bojů Ostravsko-opavské operace. Když boje 27. dubna 1945 skončily, byla obec a její okolí posetá mrtvolami sovětských i německých vojáků. Vesnice zůstala rozbitá a spálená.

„Náš dům byl kompletně zničený. Zůstalo nám jen to, co jsme měli na sobě a pár cenností a svatých obrázků, které otec stačil zakopat do hnoje. Přišli jsme i o zvířata. Našli jsme jen jedno kůzle, které mělo ještě ustřelenou nohu,“ vzpomíná Jaroslav Hon na nejdramatičtější dny svého života.

 

Služka a zahradník

Jaroslav Hon se narodil 31. března 1939 v Hrabyni, odkud pocházel jeho otec. Karel Hon byl vyučený zahradník. Se svou budoucí manželkou a Jaroslavovou matkou, Vilemínou Najvrtovou, se poznal na zámku v Kyjovicích. On tam dělal zahradníka, ona služku. Pak oba získali práci v rekreačním sídle jednoho z nejvýznamnějších meziválečných ostravských stavitelů Otakara Špačka v Ostravici v Beskydech. Karlu Honovi toto místo vyjednal bývalý spolužák, tehdejší ministr financí Československa Karel Engliš.

„Byla hospodářská krize, otec nemohl sehnat žádné zaměstnání, a tak poprosil Karla Engliše, jestli by mu nepomohl něco zajistit. Otec zdůrazňoval, že Engliš sice reagoval slovy, že není žádná zprostředkovatelna práce, ale pomohl mu,“ vypráví. Jeho rodiče pracovali u Otakara Špačka jako domovníci či správci. „Bydleli v dřevěném domku, který stál hned vedle stavitelovy chaty. Na pozemku byla velká zahrada, sad, obora a asi deset rybníků. Otec vzpomínal, že když v zimě mrzlo, musel jeden nebo dva rybníky uklidit od sněhu, aby tam mohly Špačkovy děti bruslit.“

Po dvou letech v Ostravici se Jaroslavovi rodiče přestěhovali k prarodičům z otcovy strany do Hrabyně. Tam se jim v roce 1932 narodila první dcera, která zemřela na spálu. V roce 1935 přišel na svět Jiří, o čtyři roky později Jaroslav a v roce 1940 Zdeněk.

 

Záře nad Opavou

Dětství poznamenané válkou neměl Jaroslav moc radostné. Od útlého věku musel pomáhat v hospodářství. Měli krávu, kozy, drůbež a necelé dva hektary polí. Rodiče byli katolíci, celá rodina chodila pravidelně na bohoslužby, všichni chlapci ministrovali v kostele. „V naší výchově se angažovala hlavně matka, která nám nic nedarovala. Za prohřešky jsme museli hodiny klečet v kuchyni u botníku a modlit se. Kolikrát nám rodiče nedovolili jít si lehnout, i když už bylo po půlnoci. Bylo to dost kruté.“

Předzvěstí příchodu fronty na jaře roku 1945 byla záře nad bombardovanou Opavou, která se stala v roce 1938 součástí Sudet. „My děti jsme se chodily na tu záři dívat na okraj vesnice. Byla to fantastická podívaná. Zanedlouho ale přišla válka až do naší vesnice, a to bylo velice hrozné,“ říká. Německé dělostřelecké jednotky urputně bránily Hrabyňský kopec ze strany od Opavy. Bitva o Hrabyni začala 21. dubna a skončila po intenzivních bojích, do kterých Rudoarmějci nasadili tanky, 27. dubna.

 

Ve frontové linii

Honovi žili v kolonii rodinných domků zvané Městečko. Protože neměli sklep, utekli se před palbou schovat do posledního domu v ulici, který obývali lesní dělníci. „Tam byl pohodlný sklep i s pryčnami na spaní, kde jsme s dalšími rodinami strávili asi dva dny. Zvířata jsme museli nechat doma. Na jídlo matka vzala vajíčka a sklenice se zavařeným masem. Když už všechno kolem hořelo, rozhodli se rodiče, že musíme tento úkryt opustit, i když to bylo krajně nebezpečné,“ vypráví.

V noci, když střelba aspoň trošku polevila, utíkali asi o dvě stě metrů dál k sedlákovi Janu Trojkovi, v jehož sklepě strávili další noc. „Tam jsem byl svědkem toho, jak ruský velitel odvedl na dvůr vojáka, který odmítl uposlechnout rozkaz, a pistolí ho zastřelil. Byl to pro mě hrozný zážitek. Nerozuměl jsem tomu.“

Další sklepení, kde našla rodina útočiště, bylo v zámku, který předtím zabrali Němci pro svůj lazaret. „Bylo tam mohutné sklepení. Ukrývalo se tam mnoho rodin. Pak ale přišli Rusové a řekli, že musíme pryč, protože Hrabyni musí dobít a zničí ji. Za dozoru ruských vojáků jsme se přemístili do již osvobozené obce Mokré Lazce,“ popisuje. V tamní stodole se Honovi a další uprchlíci dočkali po asi dvou dnech osvobození. „Ruští vojáci pak porazili krávu a uvařili pro celou naši skupinu guláš. Bylo to dobré. Po dlouhé době jsme se pořádně najedli.“

 

Kupy mrtvých, z domova spáleniště

Cesta domů byla pro pamětníka otřesným zážitkem. „Když jsme se vraceli z Mokrých Lazců, silnice, která se táhla přes celý kopec, byla plná koňských povozů s mrtvolami ruských vojáků. Bylo neuvěřitelné, kolik jich bylo.“ Jen Sovětů v Hrabyni zahynulo téměř tři sta. Padlé Němce, kteří skončili v hromadných hrobech, nikdo ani nepočítal. Podle Jaroslava Hona až v devadesátých letech kopali čeští vojáci na místě pohřebišť německých vojáků a vyhledávali jejich identifikační známky.

Když po osvobození přišli Honovi ke svému domu, zjistili, že už žádný nemají. Zůstalo jen spáleniště. Přišli i o zvířata. Živé našli jen jedno poraněné kůzle. „Krávu Rusové použili na maso. Ze slepic jsme našli jen usekané hlavy. I králíci byli pryč.“ Provizorní bydlení našla pětičlenná rodina u sedláka Kaduly. „Smiloval se nad námi. Poskytl nám jednu místnost, kde jsme žili asi půl roku. V síni statku bylo uskladněno obrovské množství ruské munice, granátů i pancéřových pěstí. Rodiče nás prosili, abychom na to nesahali.“

Ještě dlouho po válce lidé v Hrabyni nacházeli munici, které zvláště chlapci nedokázali odolat. „Sbírali jsme náboje, vysypávali z nich střelný prach a pak to zapalovali. Našim nejlepším úlovkem byl zachovalý ruský bubínkový samopal i s náboji, který jsme našli v nedostavěných domcích pro německé důstojníky na místě dnešního rehabilitačního ústavu. Nakonec jsme ho dobrovolně odevzdali na národním výboru.“

 

S bydlením pomohla armáda

Při bojích o Hrabyni bylo zničeno devadesát procent vesnice. S výstavbou nového bydlení pomáhali i českoslovenští vojáci. Pro lidi bez přístřeší stavěli z předem připravených dílů dřevěné typizované domky. „Jen v naší kolonii jich vybudovali pět nebo šest. Pro nás ho postavili na zahradě otcových rodičů. Domy stály na kůlech a měly výrazně převislou střechu. Když se v roce 1947 přehnala přes vesnici dost velká vichřice, strhla nám střechu a odnesla ji o kus dál. Byli jsme ve škole, a když jsme přišli domů, viděli jsme z kuchyně nebe.“

Tesaři střechu opravili a Honovi tam bydleli až do roku 1949, kdy se opět přestěhovali. Jaroslavův otec nechal společně se strýcem postavit v Hrabyni nový dům pro dvě rodiny. Pořídili si opět krávu a chovali drůbež. Až do nucené kolektivizace a založení jednotného zemědělského družstva, do kterého museli všichni rolníci odevzdat pole i zvířata, Honovi obhospodařovali i kus půdy. Díky tomu neměli v chudých poválečných letech nedostatek jídla.

Jedna z mála budov, která přežila válku, byla shodou okolností škola. Jaroslav tam nastoupil v září 1945. „Byla to jednotřídka pro první až pátý ročník. Chodilo nás tam asi pětačtyřicet dětí. Dodnes obdivuji pana učitele, jak nás dokázal zvládnout a něco nás i naučit.“ Od šestého ročníku chodil Jaroslav do měšťanské školy ve Velké Polomi. Autobus nejezdil, žáci chodili pět kilometrů pěšky. Pamětník vzpomínal, že ještě začátkem padesátých let měli klasifikované náboženství.

 

Proč nebyl komunistou

Ze školy dostal Jaroslav doporučení na střední průmyslovou školu hutnického zaměření v Ostravě-Vítkovicích. Jeho otec v té době pracoval jako dělník v opavské továrně na šicí stroje Minerva. Matka se starala o domácnost a hospodářství. Ani jeden z rodičů nebyl v komunistické straně, která po puči v únoru 1948 převzala v Československu veškerou moc. Honovi sice komunisty odmítali, ale navenek se vůči nim nevymezovali, a tak se vyhnuli problémům.

Ani Jaroslav nikdy do komunistické strany nevstoupil, i když ho k tomu nadřízení v zaměstnání opakovaně vyzývali. „Stal bych se černou ovcí rodiny, což jsem nechtěl. Obával jsem se taky toho, že bych musel jít na večerní univerzitu marxismu-leninismu. A rozhodně jsem nechtěl vstoupit do Lidových milicí, což by mě jako straníka asi neminulo,“ vysvětluje.

S kolektivizací se rodiče smířili bez vzdoru. Pamětníkova matka pak pracovala v jednotném zemědělském družstvu (JZD) u telat. Honovi dostali takzvaný záhumenek, na kterém hospodařili do poloviny šedesátých let. Nejhůře z rodiny postihlo společné hospodaření zavedené po vzoru sovětských kolchozů Jaroslavova strýce z Kyjovic Richarda Najvrta, který patřil ke středně velkým sedlákům. Měl asi pět hektarů pole a čtyři krávy. „Těžce to nesl. Často jsem mu pomáhal a vím, jak se v hospodářství nadřel. Účinnou formou, jak rolníky donutit ke vstupu, byly povinné dodávky, které bylo velmi obtížné plnit,“ doplňuje pamětník.

 

Vyprávění Karla Engliše o vesmíru

V září 1953 začal Jaroslav dojíždět na hutní průmyslovku do Ostravy-Vítkovic. Bylo to pro něj dost náročné období. „Ráno jsem musel jezdit dělnickým spojem, který vyjížděl z Hrabyně o půl páté. Ve škole jsem byl ve čtvrt na šest, vyučování začínalo v osm. Bylo nás více takových. Školník nás pustil do budovy, ale v zimě jsme museli sedět ve třídě potmě. Zpátky jsem opět jezdil dělnickým spojem a doma mě pak čekalo pasení krávy či koz.“ Jediným vytržením z povinností pro něj bylo cvičení v Sokolu, dokud ho komunisté nezakázali. Později docházel do tělocvičné jednoty.

V té době v Hrabyni opět žil prvorepublikový ministr financí, zakladatel brněnské Masarykovy univerzity a do února 1948 rektor Univerzity Karlovy v Praze Karel Engliš, který po nástupu komunistů k moci upadl v nemilost. Zbavili ho veřejných funkcí, vykázali z Prahy, ale dovolili mu, aby žil v rodné obci. „Vídal jsem ho už jako chlapec, kdy jsme se prostřednictvím jeho vnuka Františka Plhoně chodili s kamarády koupat k nim na zahradu do bazénu. Když jsem dospíval, často jsem ho potkával při jeho pravidelných procházkách. Jednou mě oslovil a zeptal se, jestli vím, jak daleko od Země je Měsíc. Samozřejmě jsem to nevěděl a on mě o tom podrobně poučil.“

 

Železné rudy z celého světa

Po maturitě v roce 1957 nastoupil pamětník ve Vítkovických železárnách Klementa Gottwalda v Ostravě. Provoz Závodu 1 zvaný rudiště byl později zmodernizován a přejmenován na Novou aglomeraci. Půl roku tam pracoval jako dělník, pak dělal mistra. V letech 1958 až 1960 byl na vojně u roty bojového zabezpečení v Českých Budějovicích. Na službu v armádě nenaříkal. „Dalo se to přežít. Měl jsem štěstí na slušné velitele,“ říká. Vzpomíná, že jednomu veliteli pomáhal stavět rodinný dům.

Práce v železárnách ho také bavila. „Působil jsem v provozu, kde se zpracovávaly jemné železné rudy do formy aglomerátu pro vsázku do vysokých pecí. Rudy se k nám tehdy dovážely ze všech světadílů. Nejlepší byla brazilská. Vítkovické železárny měly i vlastní doly ve švédské Kiruně. Jinak se kupovaly rudy také z Chile a z Číny. V jutových pytlích se dovážely i manganové rudy z Egypta. Později se dovoz omezil na sovětský Krivoj Rog,“ vypráví.

 

Sovětské tanky ve fabrice

Na období politického uvolňování v roce 1968, kdy se reformní komunisté v čele s Alexandrem Dubčekem snažili nastolit v Československu takzvaný socialismus s lidskou tváří, neměl jednoznačný názor. „Komunisté v naší republice mnoha lidem ublížili a pokus o nápravu byl správný. Měl jsem ale obavy, aby to u nás nedopadlo jako v Maďarsku. Poslat k nám vojska Varšavské smlouvy ale určitě nebylo dobré řešení,“ říká.

Když 21. srpna 1968 začala okupace Československa, vjely dva sovětské tanky přímo do provozu, kde pracoval. „Měl jsem zrovna noční směnu. Jak jsme se dozvěděli, tanky měly namířeno do chemičky v části Mariánské Hory, ale asi vinou chybné navigace skončily u nás,“ říká. Pak viděl v Ostravě spoustu další vojenské techniky a vojáků s rudými hvězdami. Jinak si z tohoto období pamatuje hlavně nervozitu z blížícího se porodu manželky. Jejich jediný syn se narodil 10. září 1968.

Politické prověrky, kterými v roce 1970 prošli všichni komunisté, se ho netýkaly, ale jejich dopady pocítil v zaměstnání. „Konkrétně pamatuji dva velice schopné lidi, kteří byli sesazeni z vedoucích funkcí, protože dali najevo nesouhlas se vstupem vojsk. Pro fabriku to byla škoda,“ říká Jaroslav Hon. Ve vítkovických železárnách vydržel i po pádu totality a komplikované privatizaci podniku. Do důchodu odešel v roce 1999. Za nejcennější v životě považuje zdraví.