Růžena Homolková (* 1924)

Růžena Homolková – Dézi

„Dívali jsme se z oken, když je vyháněli.“

„To bylo to naše dětství!“

Růžena Šicová se narodila v lednu v roce 1924 v Praze. Její otec pracoval na jatkách a její matka se doma starala o ní a její dvě sestry. Rodina žila v Praze 7 ve Schnirchově ulici a zde Růžena prožívala krásné dětství v období první československé republiky. „Támhle k Vltavě jsme se chodili koupat, za Stromovku. To bylo to naše dětství!“ Už odmalička měla Růžena potíže se zdravím. Měla snad všechny dětské choroby a zařídit jí kvalitní léčbu bylo tehdy pro rodiče náročné. Zdravotní problémy pak měla po celý život. Vychodila měšťanskou školu na Letné, kde si také našla velmi dobré kamarádky, z nichž mnohé byly židovského původu. „Já měla spoustu těch kamarádek, ale bohužel buď to byly skautky, co už taky nežijou, byly třeba i popravený, protože byly v odboji, anebo ty Židovky.“

„Musely jsme sundat kroj.“

Když bylo Růženě asi třináct let, vzala ji jedna kamarádka na skautskou schůzku do Dejvic, kde se jí zalíbilo, získala přezdívku Dézi a v oddíle už zůstala. Klubovna dívčího oddílu byla u kostela sv. Matěje a jejich vedoucí se jmenovala Bivoj. „Skaut byl takovej pro ty majetnější děti bych řekla, hodně těch Židů a hodně těch bohatších dětí.“ Růžena ale vzpomíná, že i o chudší zájemce se dokázali skauti postarat. „Mně třeba dali kroj. Naši zase neměli na tu výstroj.“ Do zrušení Junáka během druhé světové války stihla Růžena jet se svým oddílem na tři tábory. První tábor v roce 1938 byl na Lužnici a další se odehrávaly v Měsíčním údolí na Blanici. Na prvním táboře natočili dokonce celovečerní film, který se jmenoval Píseň mládí. Ten jim potom za války zabavili a jejich záběry zkombinovali se záběry Hitlerjugend. Naštěstí se podařilo skautům uschovat nějaké kopie filmu a po válce se tak mohlo konat jeho promítání. Poslední, třetí tábor v roce 1940 byl přerušen nacisty, kteří vyhlásili konec Junáka a děti poslali domů. „Po těch čtrnácti dnech nás vystěhovali a museli jsme sundat náš kroj. Brečeli jsme a byli jsme smutní všichni.“

 „Dívali jsme se z oken, když je vyháněli.“

Během války se kamarádky z oddílu dál scházely. Starší skautky se zapojily i do protinacistického odboje. Růžena se stále stýkala se svými židovskými kamarádkami, a to i poté, co už musely chodit označeny žlutou hvězdou. „Ony mi i ty holky říkaly: ,Nechoď s náma!‘ Já jsem říkala: ,Proč?‘“ Mnoho židovských rodin bydlelo ve stejné ulici jako rodina Šicova. „Takže my jsme se dívali z oken, když je vyháněli.“ Asi nikdo tehdy netušil, kam židovské rodiny odvážejí. V roce 1945 pak Růžena čekala, kdy se její kamarádky vrátí. Když se nedočkala, tak rychle běžela do jednoho z židovských bytů a vzala si fotku své kamarádky, kterou si nechala zvětšit a doteď jí visí v obýváku jako vzpomínka. „Lidi ode mě z domu, to byli zase Holbenovi, Jiřinka a Vlasta. A tak moje dcera je křtěná Jiřina Vlasta.“

„Vrátila jsem se s podlomeným zdravím.“

Za války dokončila Růžena měšťanku a šla se vyučit modistkou. V roce 1943 získala výuční list a hned tentýž den jí povolali do totálního nasazení. Nejprve pracovala v Praze na Výstavišti, kde se vyráběly součástky k letadlům. Tam zůstala jen krátce a pak bylo rozhodnuto, že bude nasazena do německé válečné továrny Zittwerke v Semilech, tedy v obsazeném pohraničí. V té době jí bylo pouhých devatenáct let. Při odjezdu z Prahy jim bylo sděleno, že pojedou pracovat do Brna, o kterém bylo známo, že v místních továrnách umírá mnoho pracovníků. Skupina lidí, kteří měli papíry na cestu do Semil, se však nedala zastrašit a vyhádala si správné určení. „A tak mi vlastně zachránili život, protože tam bysme pochcípali.“ Její starší sestra zůstala v protektorátu a Růžena je přesvědčena, že její totální nasazení bylo nacistickou pomstou za to, že se kamarádila s židovskými dívkami. „V 45. roce jsem přišla z toho totálního nasazení s podlomeným zdravím. Já jsem vyučená jako modistka, tedy ty kloboučky, a tam jsem dělala takovou těžkou práci.“

„Ty vztahy pořád existovaly.“

Po válce se Růžena Šicová vrátila domů. Trvalo nějakou dobu, než se jim podařilo dát opět dohromady dívčí oddíl z Dejvic. „Po té válce jsme se rozprchly, protože některé ty kamarádky se třeba vdaly, měly jiné příjmení a nemohly jsme se třeba hned najít.“ Některých kamarádek se nedočkaly vůbec, buď skončily v nacistických vyhlazovacích táborech, nebo nepřežily tvrdou práci v rámci totálního nasazení, některé se nevrátily z emigrace. „Ty vztahy pořád existovaly. Začali jsme se scházet my ze skautingu, co jsme tady přežili.“ Hned po válce jely skautky pomáhat s obnovou pohraničí, které bylo za války obsazené a nyní z něj bylo násilně vyháněno německé obyvatelstvo. Růžena se zúčastnila i poválečného tábora, který se konal opět v Měsíčním údolí na řece Blanici. „To bylo takový jako poslední setkání, než ty kamarádky třeba měly už tu povinnost rodičovskou. Tam už byla ta mladší generace.“

Růžena se pak snažila znovu najít zaměstnání jako modistka, ale bohužel razantní změny ve společnosti změnily i módu a klobouky, které byly ještě před pár lety povinnou výbavou každé dámy, ztrácely na významu, a tak se musela Růžena poohlédnout po jiném zaměstnání. „Byly to takový různý krátkodobý brigády.“ Za celý život vystřídala mnoho zaměstnání a většinou velmi odlišných a zajímavých. Chvíli pracovala u filmu a hrála například ve Formanově filmu Amadeus. V 60. letech pracovala ve fotografickém obchodě. Mnoho let pracovala v OÚNZ[1]. Jejím posledním zaměstnáním byla práce v galerii.

V roce 1947 se Růžena vdala za svého dlouholetého kamaráda a její příjmení se změnilo na Homolková. S manželem měli dceru Jiřinu. Po porodu se objevily Růženě další zdravotní potíže a deset let se musela léčit. „Je to všechno následek i toho, že jsem bývala v dětství nemocná, a potom to totální nasazení.“ Kvůli nemoci už nemohla mít další děti. Podle Růženy vedla i tato skutečnost k tomu, že se s manželem v roce 1965 rozvedli. „Můj bývalý manžel by rád ještě měl rodinu, to mělo asi taky vliv na to, že jsem sama.“

„Žili jsme normálně.“

Po válce už se Růžena nemohla naplno věnovat skautingu. Způsobily to především zdravotní problémy její i dceřiny a také to, že po rozvodu zůstala samoživitelkou. Velmi pevný vztah si udržovala s kamarádkami z mládí a vzájemně si celý život pomáhaly. Politické události v Československu v druhé polovině 20. století tak Růženu příliš neovlivnily. „Vím, že hodně lidí emigrovalo, protože jim ten systém nevyhovoval, ale my jsme tady žili normálně, protože jsme žili mezi svými lidmi, který byli spolehlivý.“ I když měla Růžena vždy zaměstnání, ve kterých byla spokojená a kde se seznámila se zajímavými lidmi, tak ji přece jen trochu trápilo, že nemohla za války studovat, a tak se to rozhodla dohnat v důchodovém věku a nastoupila na univerzitu třetího věku. V roce 1988 dostudovala biologii na Fakultě všeobecného lékařství UK.

„Už nemůžu navázat nějaký to společenství.“

Růžena Homolková žije v současnosti sama ve svém bytě v Karlíně. Má dvě vnoučata a dvě malé pravnučky, které jsou teď její největší radostí. Zemřely jí už obě sestry i většina přátel, přesto si uchovává na svůj věk neuvěřitelnou vitalitu a veselý přístup k životu. Velmi jí chybí její kamarádky z mládí, se kterými měla velmi pevný vztah. „Proto já nemůžu už teď navázat nějaký to společenství.“ I když její kamarádky jí už asi nikdo nenahradí, je Růžena společenská a velmi komunikativní, chodí například na skautské i seniorské srazy. Má moc ráda mladé lidi a děti, se kterými se vždy ráda potkává. „Učitelé aby dobře učili ty mladý lidi! To je pro mě důležitý.“

 Podle vlastní nahrávky napsala Vendula Nováková.

[1] Okresní ústav národního zdraví