Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Zdravte se čest práci a říkejte si soudruhu. Já ale soudruh nejsem
narodil se 11. června 1927 v Plzni
do skautského oddílu vstoupil v roce 1938
v květnu 1949 byl zatčen za účast na přípravě protistátního spiknutí
odsouzen se skupinou Dagmar Skálové na čtyři roky
trest vykonával v lágru Rovnost s odsouzenými skauty
vyráběli umělecké předměty, sbírka básní: Přadénko z drátů
byl propuštěn v roce 1953
do penze pracoval v podniku Drupol
do skautské činnosti se zapojil po obnovení Junáka v roce 1968
v roce 1968 se narodil syn Pavel
po roce 1989 tajemník odboru lesních škol
na ČVUT zpětně udělen titul Ing
zemřel roku 2013
Pavel Holý se narodil 11. června 1927 v Praze. Bydlel se svými rodiči u Uranie. Stálo tam divadlo, které později vyhořelo. Rodiče pocházeli z jižních Čech, z oblasti mezi obcemi Mirovice a Blatná. Otec pracoval v továrně jako konstruktér. „V třiatřicátém roce, to byla ta velká krize, a ta továrna, kde tatínek pracoval jako konstruktér, to byla rakouská firma, která přišla do konkurzu, zkrachovala. On hledal nějaké zaměstnání ve stejném oboru, to znamená výroba uzenářských strojů na výrobu uzenin. Jednu tu fabriku zjistil v Chocni a jednu zjistil na jižní Moravě. A poněvadž oba rodiče, jak tatínek, tak maminka, pocházeli z jižních Čech, tak ta Morava se jim zdála kapánek z ruky. Tak jsme se přestěhovali do Chocně.“
V Chocni začal Pavel chodit do školy, ale také do skautského oddílu. „V tom roce 1938 jsem tam začal skautovat. Bylo taky zajímavý, jak jsem se k tomu dostal. Kluci ve škole o tom mluvili a mně se to moc líbilo, tak jsem jim říkal, jestli by nemohli zajistit, aby mi začal chodit ten Skauting, časopis, tak to zajistili. Předtím mě rodiče dali do Sokola, mně se tam nelíbilo. Když ten Skauting přišel, tak jsem říkal tátovi, že bych tam chtěl, a von na to napsal: ,Zpět.‘ A vodešlo to. Tak jsem klukům říkal: ,Pošlete to ještě jednou.‘ Tak nakonec jsem do toho skautingu vstoupil, no a můj první tábor byl v roce 1938, to bylo na Českomoravské vysočině, Březiny se to tam jmenovalo, to mám ještě dodnes vzpomínky, jaký to tam bylo výborný. No, samozřejmě, že v devětatřicátém jsme měli taky tábor, jenomže přišli Němci, tak se to zlikvidovalo…“
Již během války chodil do Pardubic na vyšší průmyslovou školu strojnickou, a protože byla Němci zavřená, maturoval až na počátku roku 1948. Přihlásil se na ČVUT do Prahy. Během prodlevy mezi ukončením střední školy a započetím studia na škole vysoké pracoval v továrně, která vyráběla sportovní letadla. K této práci se dostal přes známé svého otce: inženýra Beneše Mráze a inženýra Rubliče, který tam pracoval jako konstruktér. V Praze bydlel v garsonce, která patřila synovi jednoho z příbuzných. „… na Starém Městě v takovém penzionu – před válkou to byl bordel, jmenovalo se to U starý paní a oni to zrušili a z těch pokojíků udělali garsonky. A poněvadž on končil školu, tak já jsem tam po něm tu garsonku zdědil.“
Na vysoké škole se seznámil s řadou skautů. V květnu 1949 byli pozváni na vojenskou odbojovou akci, kde měli jako cosi zajišťovat. „Samozřejmě, že to bylo prozrazený, já jsem toho názoru, že to ty komunisti vyprovokovali a měli tam svý lidi a toho 17. května, což teď už bude nějakej ten rok, že jo, jsme dojeli někam tam, jak je generální štáb, tam nás vzali a zavřeli. Celou tu naši partu. Nás bylo celkem sedm, do čela tý skupiny postavili Dagmar Skálovou, ten její muž doktor Skála byl taky zavřenej a souzen v jiné skupině. Takže nás nejdřív odvezli na ten generální štáb a potom nás dali do Bartolomějský, tam jsme všichni dostali mírný vejprask a odtamtud nás šoupli do Ruzyně a z Ruzyně potom na Pankrác. A tam jsme na podzim měli proces. Skálová dostala doživotí, Navrátil dostal dvacet, Falerski patnáct, já a Řehák jsme dostali po pěti a jeden dostal tři a jeden dostal dva.“
V září byli odvezeni do Jáchymova, kde započali výkon trestu v lágru Vykmanov. „Dole pod Jáchymovem [byl] lágr Vykmanov, tak se to jmenovalo. Dvojitej plot, a když jsme tam jeli, tak to bylo otřesný, poněvadž z těch baráků se čoudilo a ono to vypadalo jak ty lágry v Německu, jak krematorium. No, tak nás tam odvezli, svlíkli, dali ty mundúry a tam jsme byli snad tři neděle a odtamtud nás vozili vždycky autobusem na Barboru, tam ještě nebyl hotovej lágr, nebylo to oplocený, takže když nás tam přivezli, tak kolem dokola stáli policajti s automatama, že jo, a hlídali nás. A tam jsme stavěli ty dřevěný baráky. Dneska je z tý Barbory udělanej skanzen.“
Velitel, který je vozil na Barboru, byl pasivním odpůrcem režimu, a tak jim umožňoval sbírat borůvky, a dokonce s nimi domlouval svůj a potenciálně i jejich útěk. Bydliště měl u Litomyšle. Domů tedy jezdil přes Choceň, a bylo-li třeba, stavoval se u rodičů Pavla Holého. „Říkal: ,Já vám řeknu, já jsem tak nešťastnej, že ty blbci mě dali sem. Já bych vodtaď nejradši zdrhnul.‘ No a tak mu ten Bonifác říkal: ,Nechtěl byste, až budete zdrhat, vzít taky někoho z nás?‘ A von říkal: ,No, dva tři bych vzal, ale k tomu, abych zdrhnul, by sem někdo musel dojet autem, s šestsettrojkou.‘ Poněvadž tu nikdo nestavěl, to byly auta, kterýma jezdili jedině fízlové. No, tak von mně to říkal a já jsem říkal: ,Heleďse, dej mu tuhletu adresu, ať sem napíše.‘ A to byla skautka taky a její maminka, jak jsem se později dozvěděl, zařizovala útěky lidí přes Šumavu. No, tak jsem jí to přes tohodle policajta sdělil a během tejdne mně hlásili, že mám návštěvu. Já jsem si říkal, ježišmarjá, kdo to zařídil, tak jsem tam přišel a ona tam byla ta Eva. Tak tam tak mluvila a ten policajt všechno poslouchal a říkala, že bohužel maminka je… Z toho jsem vycítil, že ji zašili, takže není už schopná nic zařídit. Tak jsme popovídali a policajtovi jsem potom říkal, že teda bohužel. Bejvalo by to ale bylo nádherný.“
Život v lágrech byl v té době „volnější“, a tak skupina odsouzených skautů mohla zůstat pohromadě. Když se vybírali dělníci do okolních lágrů, které postupně opouštěli němečtí váleční zajatci, dohodli se, že zůstanou spolu. Vyberou-li jednoho, půjdou všichni. „Takže jsme byli vybraný, přihlásili jsme se a odvezli nás, ten Jáchymov je takovej kopec, kterej má 1052 metrů, má takovou plošinu nahoře a tam stála šachta Rovnost. To bylo celý odrátovaný, byla to velká plocha, a uprostřed to bylo zase odrátovaný a tam stál lágr. Když jsme tam přijeli, tak tam byly asi tři baráky, samozřejmě kuchyně a marodka a v tom jednom baráku bydleli jen samí Němci. A v těch ostatních barákách jenom sem tam na nějaký tý cimře. Ty cimry byly pro dvacet lidí, takže nás dali do nějaký cimry, ale říkám, ten zbytek, to byli Němci. Váleční zajatci. Celkem to byla taková dobrá parta, která nám celkem pomáhala, a dalo se to vydržet, ale bylo tam strašný množství štěnic. A protože jim to nestačilo a ta šachta potřebovala daleko víc lidí, tak za tou šachtou postavili velkej lágr Rovnost. A spojili to takovým zadrátovaným tunelem, asi tři sta metrů dlouhým, s tou šachtou.“
Na Rovnosti prožili první Vánoce. Práce na šachtě byla vysilující. „Já jsem začal fárat taky až na dvanáctý patro a to bylo spojeno s jednou šachtou, která se jmenuje Svornost… A protože když se někde těžilo, tak se udělal komín o patro níž, tam se udělala taková šikmá šachta a do toho se ten kámen házel. Dole byla taková výpusť, tam se to sypalo do vozejků. A my jsme s Ríšou Nebeským tohleto obsluhovali… A potom na náboru hledali řemeslníky, tak jsem se přihlásil. Poněvadž po tu dobu, co byla Němci zavřená ta průmyslová škola, jsem byl v tý fabrice, kde byl můj tatínek jako vedoucí, a učil jsem se strojním zámečníkem. Tak jsem nastoupil do těch dílen, které byly na povrchu, a pochopitelně jsem také jezdil občas dolů, protože potřebovali zavařit potrubí nebo svařit kolejnice. Takže to bylo takové lepší.“
Němečtí váleční zajatci je navíc zasvětili do táborového života. Vysvětlili jim, na koho si mají dávat pozor a komu naopak mohou důvěřovat. V době, kdy se nacházeli na Rovnosti, tam působil sadistický bachař Trepka, kterého přeložili z Borů. Naštěstí s ním však nepřišli blíže do styku, ani s Palečkem. „Když nás přestěhovali nahoru, tak se náhodou stalo, že jsme byli celkem pohromadě, a tam už fungoval Albín Dvořák, zvaný Paleček, to byla největší svině, která tam na Jáchymově byla. To byl takovej malej hajzl, toho jste potkala, pozdravila a teď jste nevěděla, jestli jste to udělala správně a jestli vás tam hned zlynýruje.“ Život v pracovním táboře se točil kolem základních životních potřeb. „Krom toho jsme dostávali příděly salámu a sádla. Jenže ten salám byl takovej, že když jste to hned nesnědli, tak se to zkazilo, takže já jsem to vždycky sebral, vezl jsem to do svářovny, tam jsem měl takovej velkej kastrol, tak jsem rozpustil to sádlo, naházel na kostky nakrájenej ten salám a udělal škvarky, takže to vydrželo a dalo se to mazat na chleba.“
Skauti dokonce vypracovali plán útěku, který však nakonec nevyšel podle očekávání. „Někdo z naší party, asi ten Falerski, přišel na to, že by se odtamtud dalo zdrhnout, poněvadž ty baráky byly na kůlech, pod těma kůlama bylo asi půl metru bahno a my jsme byli kousek od těch drátů. Takže oni začali kopat dolů a za ty dráty. No, ale když už byli za těma drátama, že tam nebylo vidět z věží, tak se jim to začalo propadat, protože se dostali nějak moc k tomu povrchu. Tak to zase zaházeli a skončilo to.“ Z lágru sice neunikli, nicméně díky několika dozorcům mohli i nadále udržovat kontakt s okolním světem a pašovat ven vlastnoručně vyrobené předměty. Síť jejich známostí mezi dozorci se rozšiřovala především šťastným řízením osudu: „A jednou takhle jdu z tý svářovny, tam byly ještě truhlárny, elektrický dílny, jdu z tý jedný dílny do druhý na tý šachtě, to byl dost velkej dvůr od tý těžební věže, no a teď proti mně jde nějakej esenbák, přijde ke mně, takhle mě poplácá po rameni a povídá: ,Co tady děláš?‘ A jak jsem byl v tý továrně, tak jsem tam dělal na ústředním plánování, a poněvadž těch dílen bylo hodně a patřilo k tomu i letiště, tak jsem vždycky čas od času navštívil ty plánovací jednotky na těch odděleních. No a tenhleten chlap byl jako vedoucí toho plánovaní tý dílny. Já povídám: ,Hele, než spolu budeme mluvit, já si stoupnu před tebe na dva metry a sundám čepici.‘ – ,Co blbneš?‘ Já povídám: ,Já neblbnu, průser budeš mít ty, já ne.‘ Tak jsme to udělali a on říká: ,No, hele, ještě je tady Jirka.‘ Tenhle se jmenoval Pavel. Já povídám: ,Jak jste se k tomu dostali?‘ – ,Ale, naší blbostí. Voni dělali nábor, tak jsme se přihlásili a teď nás šoupli sem.‘ Tak jsme se domluvili, že příští šichtu já budu mít noční a že oba přijdou. Jeden bude se mnou vevnitř mluvit a druhej hlídat.“Mezi předměty, které vězni vyráběli a které sloužily především jako dárky a odměny pro dobrodince, byly i dvě knihy (Přadénko z drátů), figurky, destičky, obrázky a půl metru vysoký svícen. Předměty schovávali různě na šachtě.
Rok před propuštěním Pavla Holého skupinu přesunuli na lágr Eliáš a následně na Svatopluk. „A potom v roce 1952 nás přešoupli na Eliáš. To byl lágr, kterej byl pod tou Rovností, tam, co byly ty haldy, tak tam byl Eliáš. Tam jsme vydrželi do Vánoc a potom ti, co jsme měli jít příští rok do civilu, tak nás přesunuli na lágr Svatopluk… režim tam byl trochu jinej. Už tam byla kantýna a dalo se tam něco koupit. Ne teda moc za ty táborový prachy, ale šlo to. Já si pamatuju, že jsem si tam koupil první kafe. Celej pytel, uvařili jsme velké množství kafe a celé jsme to asi ve třech vypili. A ostatní řikali: ,Nebudete spát.‘ My jsme spali ještě líp jak bez toho kafe. Tam to stálo za pendrek, poněvadž jsem dělal jako mechanik na hloubení, to je, když se začne dělat šachta. To se vždycky navrtá, vodstřelí, potom se to vybagruje a vrátkem se to vozí nahoru, a páč tam furt teče voda, tak tam pořád musí bejt čerpadlo a to bylo takový vzduchový čerpadlo, který pořád takhle, fšššš, heká, a říkalo se tomu prase. A tam, když se mezi ty klapky dostala nějaká tříska dřeva, tak to přestalo fungovat. Tak jste to musela rychle opravit, nebo jste tam stála až po pás ve studený vodě a do konce šichty jste byla mokrá.“
V květnu 1953 byli přesunuti do ústředního lágru, který se nacházel přímo v Jáchymově. Tam jim dali výplatu. Za čtyři roky dostal Pavel Holý 3500 korun. Za tyto peníze si koupil oblek. Den před propuštěním byli pozváni k pohovoru. Táborovou šeptandou se dozvěděli, že se jedná o přesvědčovací pohovor ke spolupráci s StB. „No tak, už jsme nebyli žádný zajíci, no, tak nějaký dva chlapi: ,Seš taky blbej, co myslíte…‘ A takovýdle řeči. Zase vodešel a zase přišel někdo jinej. Potom zhaslo světlo a já povídám: Tak dyžtak teď dostanu přes hubu, to byly jejich manýry. Nebo mě tady zmlátěj, to voni taky dělali rádi. No, nic se nestalo, a když už jsem zjistil, co nám tam povídal, tak jsem říkal: ,Jo ták, vám se jedná o spolupráci?‘ A oni řikali: ,No, konečně jste na to přišel!‘ Já jsem říkal: ,Tak já vám, pánové, něco řeknu: kdybych s váma spolupracoval, když jsem byl venku, tak jsem se měl jako prase v žitě, nedělal jsem to. Kdybych s váma spolupracoval, když jsem byl tady, tak jsem měl lepší stravu, lepší ubytování.‘ Páč ty spali a měli dokonce i prostěradla, my jsme měli starou bačkoru, a měli stravu lepší. ,To jsem taky neudělal. A teď až přijdu ven, tak nevidím důvod, proč bych to měl dělat.‘ – ,To si škodíte sám sobě, to se tady můžete zase objevit.‘ Já jsem říkal: ,Pánové, to záleží ne na mně, ale na vás, jestli se tady objevím. Já se budu chovat tak, abych se tady už neobjevil. Ale když si vy vzpomenete, že mě zase zavřete, tak mě zavřete.‘ A oni mně řekli: ,A ven!‘ Tak jsem vypad.“
Poté, co ho propustili na svobodu, musel se rozhodnout, co dál. Byt mu byl zabrán. Chtěl ale zůstat v Praze a v papírech měl navíc nařízení, že musí alespoň rok pracovat jako zaměstnanec ve stavebním podniku Armabeton. V Sudoměřské ulici na Žižkově měl velký pětipokojový byt jeho strýc, a tak se Pavel Holý nastěhoval k němu, do pokoje pro služku. Začal pracovat na stavbě chladíren v Suchdole. S ním nastoupil také jeden bývalý spoluvězeň Jiří Řehák. „A tenhle ten Jirka, to byl taky takovej mamlas, všude byl, všemu rozuměl a občas tomuhle Slovákovi radil, že by bylo lepší udělat to takhle. Já jsem říkal: ,Prosím tě, drž hubu, jednak tomu nerozumíš a jednak, co ho budu pošťuchovat, řekni: Ano, ano, jo, jo a nazdar a máme svatej klid.‘“
Chladírny se pomalu dokončovaly. Nicméně nedodělaných a špatně udělaných věcí tam bylo stále mnoho. V budově například chyběly v podlahách díry na elektrické kabely, které tam posléze museli vrtat. Před dokončením mrazíren za nimi přišel vedoucí s prosbou. „Takže jednou přišel a povídá: ,Heleďte, chlapci, oni nám sem budou pomalu navážet ty zmražený a věci a tady před tou rampou,‘ to byla asi padesát metrů dlouhá rampa, ,pod tím zapomněli něco položit.‘ Tak tam byl vykopaný asi dvoumetrový příkop, tam to položili, a poněvadž to byl všecko násyp, tak to tam bylo vydřevený. Říkal: ,Tak, tohleto je potřeba zaházet.‘ Odešel. Teď ten Jirka vzal palici a začal to tam všechno vytloukat. Já jsem říkal: ,Člověče, ty seš z toho kriminálu vopravdu úplně blbej.‘ – ,No, přece tam to dříví nenecháme.‘ A já jsem povídal: ,No, ne, ale než to začneš dřevit, tak to musí bejt aspoň k tomu prvnímu dřevu.‘ Poněvadž to bylo vždycky prkno, prkno, kůl. ,No a až to doházíme k tomu prknu, tak můžeš dát to jedno prkýnko pryč. To už je to opřený.‘ – ,To je blbost.‘ Tak jsem si říkal, co s tím mám dělat. On to takhle začal jeden den odbourávat a teď se stalo to, že to začalo padat. Měl štěstí, že tomu unikl. Celý se to svalilo a to dříví mezi tím. Tak a když přišel ten mistr, tak povídá: ,No, tak to jste to, lidově řečeno, posrali. Tady, kde budou přijíždět ty auta, tak tam bude dříví a až to zaděláme a vyhnije to, tak se to zase propadne.‘ Tak se nasral a říká: ,Tady končíte.‘ A páč to stavěla firma Armabeton Kladno, ,tak se hlaste na kádrovém oddělení na Kladně. Zejtra.‘ Povídám: ,Tak vidíš, hochu? Budeš jezdit na Kladno. Ale já ti řikám: já na to Kladno jezdit nebudu.‘“
Druhý den se tedy Pavel Holý vypravil do Kladna a marně přitom přemýšlel, jak to zaonačit, aby mohl zůstat v Praze. „Tak druhej den Kladno. Přijeli jsme tam, kádrový oddělení, zaklepu, vlezu tam a řikám: ,Zdařbůh!‘ Ten blbec, co tam seděl, neodpověděl, takhle zvednul ruku a ukázal na plakát. Tam byl soudruh a velkej nápis: ,Říkáme si soudruhu a zdravíme se: Čest práci.‘ Tak jsem se na to podíval a říkám: ,Já proti tomu nic nemám, tak se zdravte čest práci a říkejte si soudruhu. Já soudruh nejsem, tak nevím, proč bych… A kromě toho na těch dolech, když někdo fáral, tak tam i ten soudruh řekne zdařbůh.‘ – ,Tak vo co ti jde?‘ Já povídám: ,Tak zaprvé: já vám vykám, tak mi vykejte taky.‘ To už byl namíchnutej. ,Kdy nastoupíte?‘ Já povídám: ,Buďte tak laskav, necítím se zdráv, buďte tak laskav a napište mně papír k posudkovému lékaři.‘“
U posudkového lékaře potkal dávnou známou ze skautských kruhů. „,Ahoj Pavle, co tady děláš?‘ Já povídám: ,Nezlobte se, ale já vás nepoznávám.‘ Tak se představila a to byla dcera z Vysokého Mýta náčelníka skautů a von dělal okresního vedoucího. ,Jěžišmarjá, Pán Bůh mně tě poslal!‘ A tak jsem jí krátce povídal, co se stalo a že se tady z toho Kladna potřebuju vypařit, a tak jí povídám: ,Kde děláš?‘ – ,No, já dělám tady u toho posudkovýho lékaře.‘ A já povídám: ,Jakej je?‘ – ,No, dobrej a co bys potřeboval?‘ – ,No, neschopnost, že sem nemůžu jezdit a tak dále.‘ Ale ona povídá: ,Hele, to je rovnej chlap. Tak mu nekecej, řekni mu po pravdě, o co ti jde. Seděl jsem asi tak půl nebo tři čtvrtě hodiny, zamávala, tak jsem tam přišel, představil jsem se. Tam takovej chlap udělanej: ,Tak mně řekni, o co ti jde?‘ Tak jsem řekl, že jsem byl zavřenej, jak dlouho, co a tohle. No a když jsem domluvil, tak on říká: ,Hele, neznáš náhodou…‘ A teď mi řek asi dvě nebo čtyři jména. Já jsem říkal: ,Tak tohodle a tohodle, ty byli na Rovnosti…‘ – ,To máš pravdu, že byli, no a co a jak?‘ Tak jsem pohovořil na toto téma. On říká: ,To už stačí. Měl jsi žloutenku?‘ Já povídám: ,Neměl.‘ – ,Já se tě neptám, jestli jsi ji měl nebo neměl, prostě jsi ji měl.‘ Tak mi vysvětlil, co mám dělat, a říká: ,No, tak teď tě povolaj k odvodům, na to vem jed.‘ Já povídám: ,Tak to bych taky nechtěl.‘ Poněvadž to znamenalo k pétépákům, že jo? Když by mě odvedli, tak bych šel z jedný šachty uranový na uhlí. ,Tak heleď se, když budeš u toho odvodu, tak oni ti tam řeknou, abys udělal dřep, abys udělal klik, tak já ti teda řeknu, jak se budeš chovat. Když budeš dělat ten dřep, tak ho uděláš jednou, a když ho budeš dělat podruhý, tak spadneš na zadek a natáhneš se, nebo když chceš, tak spadni na hubu. Když ti řeknou, že máš udělat klik, tak ho jednou udělej a podruhý sebou sekni na hubu.‘ Dobrý, udělal jsem. Později, jo?“
Druhý den se vydal ještě na jednu prohlídku a následně pak, s posudkem, na kladenské kádrové oddělení. „Tak jsem si to přečetl, no, prostě: lehká práce, vsedě, dietní stravování, ne v závodní kuchyni, nedojíždět nikam, v místě bydliště, no, nádhernej posudek, krásnej. Tak jsem panu doktorovi poděkoval, se sestřičkou jsem se rozloučil. No a vypad jsem, přišel jsem k tomuhle kádrovákovi, zase říkám: ,Zdařbůh!‘ Z něho vylezlo: ,Zdař!‘ To druhý už nevyslovil. ,No, tak kdy nastoupíte?‘ Já povídám: ,Tady máte papír, prosím vás, nenastoupím, mám se hlásit na ředitelství v Praze.‘“
Na kádrovém oddělení na ředitelství Armabetonu v Americké ulici mu jakási soudružka nabídla místo v závodě Chladicí věže. V kriminále se totiž Pavel Holý vyučil svářečem, i když na to neměl žádný výuční list. Dohodli se tedy, že nastoupí. „Ještě povídá: ,To víte, ty zaměstnanci, to jsou většinou lidi z akce 77 tisíc.‘ To prostě komunisti vybrali z kanceláří 77 tisíc lidí a dali je do výroby. Takže to byl samej doktor, inženýr, profesor a tak dále.“ Vedoucí Sedláček hned Holému svěřil „partu“. Už od začátku se snažil postupovat progresivně. Navrhoval zlepšovací postupy, přehodnocoval staré způsoby výroby a všechno učil své pomocníky. Podával návrhy do zlepšovatelského hnutí. Díky tomu si začal slušně vydělávat. „Takže když jsem koukal na ty normy, tak to bylo dobrý, no a tohle bylo v roce 53 nebo začátek roku 54. To bylo po tý reformě, takže když někdo bral tisíc korun, tak to bylo hodně. Když měl 1500, tak si mohl zpívat, no a naše první výplata byla taková, že kluci brali 1200 a já jsem měl 1800. A teď jsem se seznámil s těma doktorama a profesorama, tak ty mi řikali: ,Hele, dej si pozor na toho úkoláře, to je komunista a pěkná svině. To musíš ty prachy držet tak, aby na ně nemohl, jinak ti přijde zdrbat normy.‘ – ,Už jsem na něj zvědavej.‘ No, přišel takovej obhroublej chlap: „Soudruzi, přišel jsem upravovat normy!“ A já mu řikám: ,Hele, my nejsme soudruzi, tak si toho soudruha strč za klobouk, jo?‘ – ,No, abyste se neposrali,‘ pravil. Já povidám: ,To neuděláme, chlapče, to neuděláme. Ale tak pokud se budeme bavit, já vám budu vykat a říkat vám pane, buďte tak hodnej, vykejte mi taky a říkejte mi taky pane a těm chlapcům taky, jo?‘ – ,Já jsem přišel upravit normy.‘ – ,Tak heleďte, kterýho je dneska? Dvacátýho? Tak od toho data vás tady čekám za půl roku, tedy dvacátýho září, abyste upravil normy.‘ – ,Jakto?‘ Já povídám: ,No, soudruhu, podívejte se, jako komunista byste měl vědět, co je to zlepšovatelské hnutí. Jistě čtete Rudé právo, o tom zlepšovatelském hnutí se tam píše dnes a denně, takže víte, že když je podán zlepšovatelský návrh a je přijat, tak úprava norem se udělá až za půl roku. Tak já vás za půl roku čekám. Zatím se mějte, na shledanou.‘ No, ten začal něco špačkovat a já povídám: ,Hele, ale to jste vymysleli vy, to jsem nevymyslel já, takže kdyžtak si běžte stěžovat na váš nějakej odbor.‘“
Posléze přišly další úkoly, zlepšováky a pochopitelně i zvýšení platu, jenže to už Pavel Holý začínal uvažovat o tom, že změní místo. „A já, když jsem začal uvažovat, že tohleto nebudu dělat celej život, tak jsem začal uvažovat, co s tím. No a to už jsem bral čistýho tak dva a půl, dva. Čili že bych přišel domů a vařil, to nepřicházelo v úvahu. Já jsem chodil na obědy a na večeře do hotelu Flora. Na stanici Flora, nad tím je teď ta pojišťovna a to byl dřív hotel Flora. To byl nóbl hotel, tam jsem chodil. Jednou jsem se potkal s nějakým člověkem, nějakej inženýr Kália, a on říkal: ,Co děláš?‘ A já jsem říkal: ,Chtěl bych jít…‘ – ,Tak pojď k nám, do Drupolu!‘ To družstvo ještě dneska existuje, ale už je tak třetinový. Dřív to mělo přes dva tisíce lidí a ty provozy byly po celém Středočeském kraji. Těch provozů bylo i s těma malejma kolem třiceti osmi. Takže jsem říkal: ,A co, kolik mi dáte?‘ A on říká: ,Základní plat budeš mít 1200 korun.‘ – ,No, tak to jsem na polovičce, akorát.‘ – ,Hele, nic si z toho nedělej, budeš mít prémie, tak to bys mohl mít čistýho tak třináct, patnáct stovek, ale to se zlepší.‘“
Dal výpověď v Chladících věžích, kde už si mezitím vychoval nástupce, a nastoupil do Drupolu. „Byl jsem v konstrukci, tam byl nějakej pán, kterej už přesluhoval, nějakej pan Mojžíš, ten tenkrát, když jsem tam nastupoval, tomu muselo bejt tak sedmdesát, ale fajn chlap, oni ho tam furt drželi. A ten ještě pamatoval, když mně vyprávěl o staré Praze, že za hlavním nádražím, jako směrem tam, co je penzijní ústav, tam že byly zahrady… No, tak jsem tam začal a ten inženýr Kália potom šel dělat vedoucího provozu do Mnichovic. Tam se dělala zařízení, pracovní stoly, do dílen, stoličky, skříně ocelový a garáže ocelový. Tuhle jsme byli někde a byla tam garáž, krásná, nově natřená a já povídám: ,To je garáž ještě z Drupolu.‘“
Když se změnil vedoucí výroby, požádal Holý o přeložení na provoz. ,Netrvalo to dlouho a tady někde na Vinohradech byla nějaká dílna, sklepní místnost, já už nevím, co jsme to tam vyráběli, bylo tam asi tak patnáct lidí, tak tam jsem začal. Asi tak za rok mi volal a říkal: ,Hele, potřeboval bych…‘ Byly tři dílny, tady v Praze. Vyrábělo se tam, jak jsou ty tlakový postřikovače na stromy. A ten Svaz výrobních družstev dělal nějakou reorganizaci, že chtěl, aby ty družstva, co mají provozovny v Praze, byly jen pro pražský a to, co bylo ven, aby měla jiná družstva. Tak bylo řečeno, že tyhle postřikovací přístroje se přestěhují do Satalic. Já jsem v tý době byl na Proseku, tak jsem řekl, že jo. A tam bylo, když jsem to přebíral, sto dvacet lidí.“
Továrna byla ve velmi špatném stavu a prodělávala. Bylo třeba přeorganizovat výrobu i samotné dělníky. „To byla fabrika jak hrom; kotelna tam nebyla, tam se topilo v kamnech. Tak jsem si říkal, že tu kotelnu musíme nějak zajistit, ale nejdřív ta výroba. Tam když jsem koukal na ty normy, tak jsem zjistil, že chlapi berou hodně a ženský málo. Tam jsem říkal, tak počkejte, hoši, já se na vás musím podívat. No a ten ještě žije, ten Jirka Svoboda, ten mně dělal jako mistr. No, mistr…vedoucího mistra. Tak jsem říkal: ,Hele, ty chlapi hovno dělaj, oni jsou dopoledne hotový a odpoledne vylezou na střechu a tam si opalujou frňák.‘ Takže vyrazit je nějak opatrně a teď to byli většinou soudruzi, takže pozor. A pak tam byla jedna baba, soudružka, s tou se muselo opatrně, ale já jsem věděl, jak na ni. Tak jsem říkal: ,Hele Jirko, my jim budeme dávat takový práce, aby oni nebyli spokojení.‘ To bylo někdy sváření, prostě takový, ze kterých se nedalo trhnout, které se muselo odpracovat. A postupně jsme museli každého přivést do nějakého průšvihu, protože vyhodit je, to nejde. To bylo asi takových deset lidí a oni potom sami přišli a říkali: ,Hele, víš, mě to tady už nebaví.‘ A já jsem říkal: ,Já nemám námitky, jestli chceš jít, tak jdi.‘ Tak odešli. Tak těchhle hajzlů jsme se zbavili, no a samozřejmě plán nešel dolů, ale nahoru, takže jsme si mohli dovolit, že ty ženský, který si vydělávaly tisíc korun, si najednou vydělávaly 1500. Takže stav jsme snížili na sto lidí a šlapalo to, najednou jsme dostali stavební povolení. Teď se dovážely obědy, tak jsem říkal, tak nebudou to jíst u mašiny, tak jsme tam ty plechový sklady zateplili a udělali jídelnu. Přivezly se obědy, svačinářka dostala přidáno, každému tam nafasovala talíř s polívkou a podobně, takže to už prostě mělo nějakou úroveň. Tak tam jsem to přežil až do toho důchodu.“
Technická skupina této továrny každý rok vyrážela na zájezd do zahraničí. Jeden vedoucí podniku v Mladé Boleslavi, Pepa Vosáhlo, měl známého na celnici ve Znojmě, a tak se vždycky dopředu dozvěděli, kdo bude vybrán k osobní celní prohlídce. „Von s tím celníkem a s tím naším šéfem šli někam na nějakou vypíječku a já jsem vyhledal ty kluky: ,Tak hoši, zítra budete vybraný, to znamená: celní prohlášení v pořádku, všechno tam napsaný, prachy napsaný. V tom zavazadle, který přinesete na kontrolu, všecko v pořádku. Ať tam není nic, co tam nemá bejt.‘ A teď největší sranda byla, že s náma jeli i nějaký lidi, kteří nebyli z našeho podniku. No, tak když jsme jeli tam, tak v těch poličkách bylo sem tam nějaký to zavazadlo. A když jsme jeli zpátky, tak ty lidi, co měli bejt vybraný, tak museli mít zase v celním prohlášení jen to, aby to odpovídalo přidělený částce peněz. Takže nemohl tam mít zboží za pět set, když dostal jen tři sta. To muselo sedět. A teď ty lidi, kteří nebyli naši, když jsme jeli z tý celnice, říkali: ,Já se z toho zblázním, dyť oni to vůbec nekontrolovali. Koukni, co je tady balíků a všeho. Je to nezajímalo.‘ My jsme říkali: ,Vždyť dělali celní prohlídku, zavolali si ty lidi, tak neprohlížejí to všecko, ne?‘ – ,Ale to je divný.‘ Takže vždycky to takhle nějak dopadlo.“
V Drupolu setrval Pavel Holý až do důchodu, do nějž šel ještě před revolucí, a to dva roky navíc přesluhoval. „Díky tomu je ten důchod slušnej. Ještě letos jsme dostali odstupný od ministerstva školství za to, že mě vyhodili z vysoké školy. A potom ještě od ministerstva vnitra, to jsem se divil, že to vyřídili během tří měsíců, za to, že nám nikdy nezaplatili dovolenou, a za to, že se dělal solaktiv, ten se dělal furt. Takže teď prachy mám, bohužel loni jsem měl operaci chlopní, takže to nebyla jednoduchá záležitost, no, a ještě potom jsem byl krátkou dobu v kómatu, tak mě z toho dostali, a díky mý paní, taky pochopitelně, takže nějaký ty cesty letadlem už mně nedoporučují, že jo. My jsme v tý době lítali po celém světě. Byli jsme na Aljašce, v Kanadě, ve Státech, kde mám švagra, jsme byli několikrát. Takže mi doporučují kdyžtak po tý Evropě, tak čtyři hodiny letadlem.“
Život Pavla Holého je neodmyslitelně spjat se skautingem, kterému se věnoval i v kriminále. Vývoj dnešního skautingu však vidí skepticky. „Za války skautovat nešlo, v tý době taky řadu těch skautů, to byli vysokoškoláci, tak je zavřeli a popravili. Takže tam byl každý rád, že je rád. Po válce jsem začal jako instruktor na lesních školách, kde jsem dělal práce z kůže a práce ze dřeva. Já teď spolupracuji s šéfredaktorem Skautingu, on několik těch věcí také otisknul, tak jsme vedli debatu, jak mladé skauty přivést zpět k rukodělným pracím. Já jsem říkal: ,Hochu, my nebo skauti nikoho k ničemu nepřivedeme, protože výchova v rodině, to je katastrofa.‘ Já to vidím u svého syna. Kolik on má času na to, aby s tím dítětem mluvil. Já povídám: ,Heleďte, v tý rodině ta výchova, že by se sešli a diskutovali o něčem, neexistuje. Že by se sešli u večeře, u snídaně, u oběda společně, to se nestane. Každý, jak přijde, se nají. Večer, že by se sešli a o něčem mluvili? Rodiče jsou rádi, že ten kluk sedí u tý bedny a teď tam něco dělá. Von se nechá bavit. On, když má něco popsat, tak on nemá slova. Dále škola, tělocvik – dneska kdyby byla povinná vojenská služba, tak polovinu lidí nevezmou, poněvadž to jsou bábovky anebo jsou to tlustoprdi, jak já říkám. Další: ruční práce. To už není ve škole. Tam se něco mohli naučit. Každej kluk měl nůž zavírací. Dneska, když dáte klukovi zavírací nůž, tak rodiče mají starost, aby se chlapec nepořezal. Zatlouct hřebík? No, to má palec ukopnutej. A další věc. Já po rozvodu se svojí ženou, to už je třicet let, se nestýkám, poněvadž v době, kdy to ještě bylo takový tohleto, tak ona toho kluka štvala proti mně. Pomalu to vyprchávalo, ale pořád to ještě není tak, že bychom se navštěvovali tak, jak bychom měli, ale vono je to, když se podívá člověk kolem sebe, všude. Ten styk dřív byl takovej srdečnější a šťastnější. Moji rodiče pocházeli z oblasti mezi Mirovicema a Blatnou. Ten grunt mám zdokumentovanej, protože můj bratranec, co tam je, tam dělá starostu. Já mám doklady z roku 1730, kdy jsou naši předci vedení jako majitelé tohodle gruntu. Takže to byli lidi, vůbec na těch vesnicích, ty zemědělci, to má nějakou tradici. A ty lidi, když to vemete, tak to byli lidi, kteří se dovedli v tý svý branži otáčet. A já vím, že doma jsme ke svému vztahu k práci a penězům byli vychováváni od začátku. Měli jsme doma mosazný kliky, tak maminka řekla: ,Hele, tady máš Sidol, natřeš to a všechny ty mosazný kliky vyčistíš.‘ A protože se to kolem upatlalo, tak jsem si vzal i hadřík s mýdlem a kolem to očistil. A dostali jsme pět korun. Takže člověk viděl, že každá práce, pokud je hodnocená, tak je ohodnocená nějakou částkou, která asi tak odpovídá té práci. Což je taky důležitý, protože dnes, dokud to dítě nedostane pět stovek, tak myslí, že nedostalo nic. No, takže když jsme vždycky s tím šéfredaktorem diskutovali, tak jsem říkal: ,Hele, to je k tomu těžko dostaneš.‘ Ty ústřední lesní školy, to běželo támhle na Selešce u Liberce. Běží to sice pořád, ale udělali to jako záchranářskou lesní školu, takže to je trochu jako jednosměrně zaměřený. No a já když jsem to dělal, tak ty klucí se naučili s tou kůží zacházet. Já vám ukážu jen pár takových věcí…“
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Marie Novotná)