Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ludmila Holubová (* 1942)

• narozena 23. července 1942 v Litomyšli

• rodina vlastnila statek v Zálší u Vysokého Mýta

• v letech 1952–1953 rodina přišla o majetek, otec i matka souzeni

• nuceně vystěhováni do Žabčic na jižní Moravě

• vystudovala střední zemědělskou školu

• z kádrových důvodů opakovaně nebyla přijata na vysokou školu zemědělskou

• pracovala na farmě v Kostelci nad Orlicí

• v letech 1966–1968 vystudovala dálkově vysokou školu pedagogickou v Praze

• učila na základní škole v Ďáblicích

• v roce 1997 rodina získala zpět statek v Zálší

Život na statku byl v mnoha ohledech tvrdý, ale zároveň krásný a spravedlivý. Co si člověk na svém odpracoval, to patřilo jemu. Ludmila Holubová se svými dvěma sestrami odmalička pomáhaly rodičům se vším, co práce na statku obnášela. „Měli jsme koně, prasata, ovce, slepice, kozy, krávy – prostě hospodářství se vším všudy. A hlavně si pamatuji, že byli moji rodiče šťastní. To se všechno změnilo v roce 1948, kdy naplno nastoupili komunisti a lidi, jako byl můj tatínek, se stali úhlavními nepřáteli režimu. Bylo to hrozné. Přišli jsme o všechno,“ vzpomíná Ludmila Holubová.

Statek v Zálší

Ludmila Holubová, rozená Kroulíková, přišla na svět 23. července 1942 v Litomyšli jako prostřední ze tří sester. Otec Otakar Kroulík byl pokračovatelem rodu statkářů, kteří působili v Zálší poblíž Vysokého Mýta. Statek postavil mezi léty 1837–1839 prapradědeček pamětnice Josef Kroulík. Když v roce 1945 skončila druhá světová válka, Ludmile Holubové byly tři roky. Přesto některé obrazy ze své paměti nikdy nedostane: „Vzpomínám si, jak Zálší projížděla Rudá armáda a na tancích a koňských povozech se povalovali unavení vojáci,“ popisuje.

Euforii a radost z konce války brzy vystřídalo kruté vystřízlivění. Nástup Komunistické strany Československa (KSČ) a začátek kolektivizace v zemědělství se logicky dotkly i rodiny Kroulíkových. Po roce 1948 se stav jenom zhoršoval. V roce 1952 byli rodiče postaveni před soud a bylo rozhodnuto, že veškerý majetek propadne státu a rodina se musí ze statku neprodleně vystěhovat. Otec Otakar Kroulík dostal trest odnětí svobody na šest měsíců a maminka Marie na tři měsíce. Do vězení nakonec nastoupit nemuseli. 

Zdůvodnění soudu ohledně odsouzení bylo následující: „Jménem republiky. Okresní soud ve Vysokém Mýtě rozhodl dne 14. října 1952 takto: Otakar Kroulík, narozen 7. srpna 1908 v Zálší číslo 24, spolumajitel hospodářské usedlosti, a Marie Kroulíková, rozená Mazurová, narozena 20. března 1915 ve Slatině nad Zdobnicí, spolumajitelka hospodářské usedlosti v Zálší číslo 24, jsou vinni, že v hospodářském roce 1952 nedodali na veřejné zásobování, jak k tomu podle rozpisu byli povinni, 7 506 litrů mléka.“  

Rodiče pamětnice se tak stali oběťmi tzv. Akce K (kulak). Rodina se přestěhovala do malé obce Žabčice u Židlochovic nedaleko Brna. „Doba to byla šílená a otec byl zlomený v podstatě do konce svého života. Ale na druhou stranu, když je člověk dítě, tak se dokáže přizpůsobit v podstatě všemu. A taky jsme se jako rodina měli všichni rádi, tak jsme to prostě všechno nějak vydrželi,“ vzpomíná Ludmila Holubová. V roce 1956 se rodina přesunula do Doudleb v jižních Čechách, kde pamětnice vychodila základní školu.

Kroulíková, to jsem si o vás nemyslel

Ludmila Holubová chtěla od dětství pracovat se zvířaty, proto se přihlásila na střední zemědělskou školu v Hořicích v Podkrkonoší, kde úspěšně odmaturovala v roce 1960. Studium ji bavilo, a tak se logicky hlásila na vysokou školu zemědělskou v Brně. „No a tam jsem poprvé narazila a naplno si uvědomila, jak je ta doba šílená v celé své kráse. Na vysokou školu mě nepřijali z důvodu politického profilu naší – jak nám často říkali – zbohatlické buržoazní rodiny. Byla jsem tenkrát trošku naivní a myslela si, že když se chce člověk vzdělávat a učit a nikomu neubližuje, tak mu v tom bránit nebudou. To jsem se teda šeredně mýlila. Pamatuju si, jak mi ředitel na střední, když jsem mu sdělila, že se hlásím na vysokou školu, řekl: ‚Kroulíková, to jsem si teda o vás nemyslel.‘ Že se jako se svým profilem budu vůbec pokoušet o studium na vysoké škole. Že stačí, že mám maturitu, a měla bych jít pracovat a vrátit tak aspoň něco naší dělnické třídě. No hrůza,“ říká Ludmila Holubová. Tak nastoupila na farmu v Kostelci nad Orlicí, kde dělala všechno od úklidu hospodářství po dojení dobytka. 

V roce 1962 se rozhodla, že se ještě jednou zkusí přihlásit na vysokou školu zemědělskou do Brna. Přijímací zkoušky úspěšně složila, ale přijata nebyla ze stejného důvodu jako v roce 1960. „Tušila jsem, že to zase nevyjde, ale prostě jsem to chtěla zkusit. Dokonce jsem pak i podala odvolání na Ústřední výbor KSČ. Tam se mi samozřejmě vysmáli. Někdy v té době jsem se také poznala se svým budoucím manželem Jaromírem Holubem, který pocházel z učitelské rodiny. Vzali jsme se, přestěhovali se do Prahy a v roce 1966 se nám narodil první syn Libor,“ popisuje pamětnice.

V druhé polovině 60. let se poměry částečně uvolnily, a tak se Ludmila Holubová rozhodla, že to přeci jenom zkusí ještě jednou, naposledy. A přihlásila se na dálkové studium na vysoké škole pedagogické v Praze. Tentokrát už byla přijata a školu úspěšně dokončila v roce 1968, těsně před invazí vojsk Varšavské smlouvy. Ve stejném roce se narodil druhý syn Jaromír a po mateřské dovolené nastoupila v roce 1970 jako učitelka na základní škole v Ďáblicích. Tam působila až do odchodu do penze v roce 2005. V roce 1977 se narodil třetí syn Luděk. Koncem roku 1979 zemřela v 64 letech maminka Marie Kroulíková.

Vrátit se do Zálší

S převratnými změnami roku 1989 se naplnil mnohaletý sen rodiny – návrat na statek v Zálší. Otec Otakar Kroulík byl tou dobou bohužel již velmi nemocný a restituce se nedočkal. „To bylo prostě hrozně zvláštní období. Na jednu stranu obrovská radost a euforie, že ten režim konečně padl, na druhé straně vědomí, že se tatínek asi už nedožije toho, co si celý život přál. Vrátit se do Zálší. Zemřel velmi brzy po revoluci, 7. ledna 1990. Tak tam na něj alespoň vždycky vzpomínáme a povídáme si o něm a samozřejmě i o mamince,“ říká Ludmila Holubová. 

Celý restituční proces se ale táhl a v plném rozsahu byl završen až v roce 1997 a příběh tak mohl mít po 45 letech šťastný konec. V roce 2021 Ludmila Holubová s manželem trávili nejraději čas právě na statku v Zálší ve společnosti vnoučat.