Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Holub (* 1933)

• narozen 19. června 1933 ve Viticích

• perzekuce rodiny v době kolektivizace

• otec Václav Holub za kolektivizace odsouzen 31. března 1953 na čtyři roky vězení

• strýc František Holub taktéž odsouzen

• rodinu v červenci 1953 vystěhovali do Hynčic pod Sušinou

• bratr Václav Holub v PTP

• pamětník v PTP v Karviné

• pracoval ve státním statku Staré Město

• dnes žije ve Starém Městě

Pro začátek krátký souhrn. Jak dopadla pětičlenná rodina úspěšného hospodáře Václava Holuba kvůli utopistické snaze komunistického režimu vytvořit beztřídní společnost? Václava Holuba a jeho bratra odsoudili k čtyřem letům vězení a propadnutí veškerého majetku, rodinu vystěhovali do dvě stě kilometrů vzdálené pohraniční obce a syny poslali do PTP.

Než přišel komunismus

Václav a Ludmila Holubovi měli tři syny. Prostřední František, který vypráví tento příběh, se narodil 19. června 1933 na rodinném hospodářství ve Viticích, v tehdejším okrese Český Brod. K rodinnému statku náležely chlévy, stodola, sýpka, dvacet kusů dobytka, koně, drůbež a více než 20 hektarů zemědělské půdy. Takové pozemky v obci vlastnila jen rodina pamětníka a jeho strýc František Holub.

Udržet takové hospodářství v chodu stálo mnoho úsilí. Holubovi sice zaměstnávali čtyři stálé pracovní síly, do práce se ale museli zapojit všichni členové rodiny. „Přišli jsme ze školy a museli jsme jít dělat,“vypráví František Holub, který do první třídy obecné školy ve Viticích nastupoval zrovna v době vypuknutí druhé světové války. Nevzpomíná si, že by období pod okupací nacistickým Německem nějak výrazně zasáhlo do života jeho rodiny. Dodávky zemědělských produktů sice stejně jako ostatní hospodáři museli odevzdávat, nebyly však likvidační.

V roce 1943 František nastoupil do měšťanské školy v lázeňském městečku Sadská, kde přes týden bydlel u babičky. Tam také na konci války zažil boje mezi sovětskými a německými vojáky. „Na nádraží odstavili obrněný vlak. Střílelo se tam a i do školy to buchlo. Tak jsme utíkali přes pole domů,“vypráví pamětník. Sovětští vojáci pak prý měli krátce svou velitelskou kancelář na statku u rodiny Holubů. „Chovali se dobře. Ještě matce jeden velitel napsal přání do památníku,“dodává pamětník. Na několik týdnů pak prý úřady na práce na hospodářství nasadily jednoho maďarského a jednoho německého zajatce.

V době poválečné konjunktury se rodině dařilo, a dokonce v roce 1947 koupili traktor značky Zetor 25 a společně s dalšími pěti hospodáři vlastnili mlátičku. Dva roky po válce dokončil František měšťanskou školu a začal doma pracovat na hospodářství a přes zimu ještě docházel do zemědělské školy.

Stáli jim v cestě

Jenže přišel únor 1948, kdy si moc ve státě do svých rukou uzurpovala komunistická strana. Přes příslib nedotknutelnosti soukromého vlastnictví začal stát přesně podle pokynů z Moskvy organizovat kolektivizaci venkova. Po celé republice vznikala jednotná zemědělská družstva (JZD). Řady rolníků se pod různými druhy nátlaku a represí musely vzdát svých majetků. František Holub vzpomíná, že jim nastavili nesplnitelné dodávky zemědělských produktů. „Když jsme splnili jeden rok, tak přidali, aby se to nesplnilo a byl důvod k uvěznění.“Pak u nich již nesměli pracovat zaměstnanci, sebrali jim všechny stroje a místní funkcionáři chodili otce neustále přesvědčovat o výhodách členství v družstvu. „Už jsme nedokázali plnit dodávku. Tak abysme měli ještě víc hektarů, tak nám chtěli přidat obecní pole. My jsme to samozřejmě nevzali. Otec to nechtěl. Byly to nějaký holajzny, tam kdesi... Tak to dali obdělat estéeskou (strojní traktorová stanice) na naše útraty, abychom toho měli víc.“

O tehdejších poměrech v obci svědčí také článek ve Vesnických novinách českobrodského okresu ze dne 10. července 1952 s názvem – Postoj vesnického kulaka vůči drobnému zemědělci: „Václav Holub z Vitic čp. 2, který obhospodařuje 23,86 ha zemědělské půdy, nemá na tuto půdu vůbec zástav živočišné výroby a ani se nestará o to, aby tento zástav měl. Dodávky též vůbec neplní. MNV ve Viticích se snažil, aby zástav dobytka u tohoto výtečníka byl plněn tak, že mu bylo přiděleno odstavené tele od drobného zemědělce z obce. Zemědělec, který byl určen k dodávce telete, se snažil zeptat pana Holuba, kdy si tele odebéře. Velmožný pan Holub zapomněl však, že již nežije ve starých kapitalistických časech a zemědělce prostě vyhodil ze svého dvora. Tímto jednáním velmožný pan Holub nejlépe ukázal svůj postoj k dnešnímu zřízení a jak on to dobře myslí s pracujícím člověkem a s dělnickou rolnickou třídou. Pan Holub nesmí zapomenout, že takto mohl jednat za dob vlády vesnických boháčů a statkářů na vesnici. A nesmí si podobnou věc dovolit dnes a on si ji také podruhé nedovolí.“

Někdy v té době otce kvůli neplnění dodávek odvezli k výslechu. Dva dny strávil ve vyšetřovací vazbě. Krátce nato vstoupil do JZD Vitice. „Svolali schůzi a hádali se tam. Na mockrát se družstvo zakládalo. Pak se to podařilo konečně založit. Pár malinkých hospodářů se dalo do družstva. Furt se na to tlačilo. Potom tam byli všichni, i naši. Udělali takovej nátlak. Prostě ti menší řekli, že do družstva nepůjdou, když tam nepůjdou větší. Pak tam byla celá vesnice. To ale bylo jen na chvilku. Pak otce zavřeli.“

Otce zavřeli, rodinu vystěhovali, syny poslali do PTP

Počátkem roku 1953 otce zatkla Státní bezpečnost. V obci uvěznili i další větší hospodáře ‒ pamětníkova strýce Františka Holuba a Karla Váňu. Obě rodiny těchto zatčených pak vystěhovali do pohraničí. Rodina strýce skončila v Kunčicích na Staroměstsku, ale asi po měsíci se jim podařilo odejít někam ke Kutné Hoře.

V březnu roku 1953 poslal Lidový soud v Českém Brodě otce za sabotáž na čtyři roky do vězení. Součástí rozsudku bylo také propadnutí veškerého majetku a pokuta 50 tisíc korun. V červenci téhož roku pak ostatní členové rodiny obdrželi výměr o vystěhování z okresu. „V pondělí nám došlo nařízení, že jsme nežádoucí a že nás vystěhují, a v pátek dojely dvě auta. Děda bydlel na výměnku, takže jsme byly dvě rodiny. Co jsme naložili, to jsme naložili. Děda měl přes sedmdesát roků. Došel ještě předseda obecního úřadu a policajt a ti dohlíželi, co si s sebou bereme,“vzpomíná pamětník a dodává, že nikdo z nich netušil, kam vlastně jedou. „Cesta vedla přes samé lesy.“Cílovou stanicí se stal dům v dvě stě kilometrů vzdálené obci Hynčice pod Sušinou, která leží v pohraniční oblasti severozápadní Moravy, na východním svahu masivu Králický Sněžník. Tuto původně německou obec se po válce nepodařilo dosídlit a většina místních obyvatel patřila k slovenským reemigrantům z Rumunska, ale v obci se také již nacházely další dvě rodiny vystěhovaných „kulaků“. Holubovi dostali k užívání byt v dvoupatrovém domě uprostřed obce. Pamětník vypráví, že šlo o slušné bydlení, ale k domu neměli připojenou vodu a nebyl v něm ani záchod.

Měsíc po příjezdu do Hynčic pod Sušinou musel pamětníkův bratr Václav nastoupit na povinnou vojenskou službu. Zařadili ho do Pomocných technických praporů (PTP), kam posílali na převýchovu tzv. politicky nespolehlivé brance. Spíše šlo o pracovní tábor než vojenskou službu. Nikdo z vojáků nedostal zbraň a sloužili jako levná pracovní síla v dolech, kamenolomech, lesích, v zemědělství nebo při stavbách vojenských objektů. Václav v PTP strávil nezákonných 30 měsíců.

V říjnu roku 1953 povolali do vojenské služby také Františka Holuba. Opakoval se stejný scénář ‒ i jeho přiřadili k PTP. Přijímač strávil ve slovenském Komárnu a pak ho s dalšími vojáky poslali do Karviné. Pétépáky neboli černé barony tam nejprve vozili na práce v černouhelném dole Petr Cingr v Ostravě. František Holub dodnes vzpomíná na první směnu, kdy museli fárat vleže v padesát centimetrů vysoké štole. „Když jsme poprvé vyfárali, tak jsme říkali, že to snad nepřežijem,“dodává. Později je vozili do černouhelného dolu 1. máj v Karviné. V dole pracovali ve třech směnách a měli jen velmi málo volného času. Ten jim krátili ještě povinnými brigádami, výcvikem beze zbraně a také politickými školeními. „Seděli jsme a poslouchali blbý kecy,“vzpomíná František Holub.

Během politických změn vyvolaných mimo jiné smrtí Stalina a Gottwalda došlo v květnu 1954 ke zrušení Pomocných technických praporů jako politických a kárných jednotek a vojáky přeřadili do Technických praporů (TP). „To nebylo zrušený, to bylo jenom řečený. Jinak jsme dělali normálně dál jako předtím. Dovezli nám samopaly a dali je do cimry, zamkli a byly tam. Když nás nechtěli pustit na vycházku, tak nám rozdali zbraně a místo vycházky jsme čistili zbraně,“vypráví pamětník, kterého z vojenské služby nebo spíše z pracovní čety propustili až po 27 měsících. Nakonec byl rád, že nasluhoval jen tři měsíce. „Už byl příkaz, že půjdeme do civilu a potom řekli, že budeme dokonce na tři roky.“

Domů se už nevrátili

Tři měsíce před Františkovým návratem k rodině propustili otce podmínečně po dvou a půl letech z vězení. Všichni členové rodiny pak pracovali ve Státním statku Staré Město. Nikdo z nich se nesměl vrátit do rodných Vitic, a když chtěli například navštívit rodinnou hrobku, museli žádat o povolení Okresní národní výbor v Českém Brodě. Až v době určitého politického uvolnění v šedesátých letech se pamětníkovu bratrovi Ivanovi podařilo vrátit se do Vitic. Tehdy tam již mohli normálně jezdit i ostatní členové rodiny. František Holub vzpomíná, že na konci šedesátých let podali žádost o návrat. V srpnu 1968 ale do Československa vpadla vojska Varšavské smlouvy a po nástupu tzv. normalizačního procesu úřady návrh zamítly.

Označení nepřátel vesnického lidu a tím také státního zřízení si rodina nesla i po vystěhování do Hynčic pod Sušinou. Vystěhovaných „kulackých“ rodin se na Staroměstsku nacházelo víc a neměly to tam jednoduché. Například v únoru 1959 veřejný Lidový soud ve Starém Městě poslal „kulaka“ Josefa Nimse na 5 a půl roku do vězení za rozkrádání socialistického vlastnictví. Někdy v té době přijeli příslušníci Veřejné bezpečnosti zkontrolovat i pamětníkova otce. „Nechali otce šrotovat a potom tam přišel policajt, jestli nějaké obilí nesebral.“

V roce 1960 se František oženil s Marií Jonákovou. Vypráví, že pak již neměli výrazné problémy s komunistickým režimem a ani jeho děti neměly potíže s přijetím na školy. Po pádu komunistického režimu rodině v restituci vrátili hospodářství. Bohužel se toho již nedočkali rodiče. Bratr Ivan pak začal soukromě hospodařit na rodinných pozemcích. Po jeho smrti je rodina pronajala. František Holub po pádu komunismu uvažoval o návratu domů. „Manželka nechtěla. Je to malá vesnice a není tam ani obchod a my tady máme naše děti s rodinami,“dodává na závěr František Holub, který dodnes žije ve Starém Městě.