Antonín Holub

„[Timoteje Sollara] přišla hlídka střídat a bylo to tak, že tam stál opřený samopal a dokonce složený mundúr – protože to bylo vyfocené, tak jsme viděli, jak to vypadalo. Tak to měl složené. Byly odemčené průchody – tam [na věži] to asi svítilo, ale tam nikdo nebyl, tak to nikdo nemohl zkontrolovat. To bylo vždycky prosvícené až dál v tom úseku – aspoň tedy za mě. Tam složené věci, takže on musel mít pod tím oblečené asi tepláky, protože nešel asi v trenkách. Musel přeplavat tu řeku, takže musel mít nějaký pytel. Byl pryč. A tak samozřejmě hned [následoval] poplach na rotě, to se nestalo. To byl jeden. Velký poplach, a teď už přijeli i z Břeclavi [příslušníci kontrarozvědky]. Volhy tam stály a Pobědy, ti, co s nimi jezdili, tajní. A takové dva dny jsme tam lítali a hledali. Všechno se sepisovalo a [probíhalo] vyšetřování. Takže kdo se s ním znal, chodil jeden po druhém k výslechu.“

„Po měsíci nás vzali prvně na hranici – myslím, že to byla Poštorná, ale nevím, jestli to bylo přesně. Ale myslím, že do Poštorné. Tam nás dovezli. Byl to docela šok, a nejen pro mě, ale pro všechny. Když jste přijeli prvně na tu hranici, tak jak nám rádi pouštěli ty koncentrační tábory a o těch koncentrácích jako děckám ty filmy, nebo různá výročí Osvětimi a Buchenwaldu, tak tady to najednou bylo skoro to samé – izolátory, dráty, psi, strážní věže. Bylo to takové… můžu vám říct, že jsme všichni docela ztichli a koukali. Ti mazáci, ti si z nás dělali srandu a pak nám důstojníci říkali, že my jsme ta výspa socialismu, že my jsme ti první, kteří musíme chránit ty výdobytky, co tu máme.“