Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Alois Holub (* 1917)

• narozen 11. června 1917 v Bítovčicích

• vyučen truhlářem u mistra Jelínka ve Valašském Meziříčí

• v roce 1938 mobilizován, ze zdravotních důvodů později vojenské služby zproštěn

• s přáteli se zapojil do komunistického odboje

• 1941 zatčen, vězněn v Kounicových kolejích v Brně

• koncentrační tábor Mauthausen

• pomoc židovským vězňům - izraelské ocenění Spravedlivý mezi národy

• po válce zaměstnán v podniku Rieger-Kloss (výroba varhan)

Stolařem u mistra Jelínka

Alois Holub se narodil 11. června 1917 v Bítovčicích u Jihlavy. Vyučil se truhlářem.

„A já jsem po dvou letech učení si dopisoval s tím v Příboře, a tak ten můj švagr o víkendu zajel do Valašského Meziříčí, protože já jsem chtěl do té dřevařské školy, a tak mi tam sjednal to učení.“

Ve Valašském Meziříčí byl přijat do dílny mistra Jelínka, kde pracoval v letech 1934-1936. „Na Vánoce 1936 jsem jel dom a mistr mi říkal: ‚Jedeš domů, tak už zpátky nejezdi. Moc práce nemáme a ty nějak tíhneš k těm komunistům…‘ Tak jsem byl rok a tři čtvrtě doma.“

Vojenská služba

V roce 1938 byl pan Holub odveden na vojnu. Sloužil v Jemnici u Třebíče, ale brzy byl s vážnou nemocí hospitalizován v Jihlavě.

„Před válkou jsme měli jít - na podzim 1938. A když se to tak semlelo, tak se to různě odkládalo, a tak že na březen. A nakonec jsem dostal předvolání na 1. března. A 15. března k nám přišli do nemocnice doktoři němečtí. To jsme tam museli všichni zůstat a druhý den ráno nás potom probírali, kdo může jít domů a kdo zůstane.“

Po válce dostal povolávací rozkaz znovu, ale protože byl po propuštění z Mauthausenu ve špatném zdravotním stavu, vojenskou službu nenastoupil.

„Asi 14 dní jsem chodil po ordinacích, to jsem byl ještě po druhý v Brně, to mě pustili na přezkoušení a pak mě zavolali ještě jednou. Tak jsem byl zase v Jihlavě v nemocnici. A ten primář vojenskej říkal: ‚Bože, synku, ty teda vypadáš! Ty vypadáš bídně!‘ A já říkám: ‚Tak mě propusťte…‘ A on: ‚No, jo…‘ A tak jsem chodil, snažil se, a než jsme to všechno oběhali, tak jsem potom dodatečně dostal tu modrou knížku.“

Komunistický odboj za války

Po okupaci Československa se pan Holub vrátil k mistru Jelínkovi do dílny.

„Potom mě pozval ještě, že mají ještě práci. A tam jsem se znovu dostal do styku s těma kamarádama bejvalejma ( z komunistické organizace).“

Alois Holub se připojil ke kamarádům a vstoupil to Komunistické strany Československa. „Nastoupil jsem někdy 19. května 1939 a 26. března 1941 mě sebrali.“

Gestapo odhalilo komunistickou organizaci ještě v přípravné fázi, dříve než mohla vyvinout větší odbojovou činnost. „Zatím to bylo jen, že jsme se hlásili k tomu odboji. Jestli jsme něco provedli, to bylo minimum.“ „To v lednu byl zatčen Ústřední výbor (KSČ) a pak už to jelo na okresy.“

Alois Holub byl zatčen v Ostravě 26. března 1941. Ihned byl převezen do Brna do pověstných Kounicových kolejí.

„Dopoledne, vlastně odpoledne kolem třetí hodiny, to se scházeli ti Němci. A v pět odpoledne tam přicházeli Němci se dívat na ty popravy k tomu Václavu, nebo jak tomu tam říkali. Tak počítám, že třetina až polovina nás tam byla postřílena. A ten zbytek nás 8. (října 1941) odvezli Pod kaštany (v Brně) a tam jsme se do rána shromažďovali. A mezi náma byli i Židé. Tak nás bylo asi 50 vězňů.“

Koncentrační tábor 3. stupně Mauthausen

Na podzim roku 1941 byl převezen v transportu do koncentračního tábora Mauthausen.

„Ráno asi ve tři hodiny jsme dostali polívku na cestu a autama nás odvezli na nádraží a jeli jsme, nevěděli jsme kam. Tak jsme jeli do Vídně a pak tou dráhou kolem Dunaje, až jsme zastavili v Mauthausenu na stanici.“

Již přijetí v táboře Mauthausen bylo drsné a svědčilo o těžkých podmínkách v lágru. „Teď jsme běželi do koupelny, tam u těch schodů zase stál chlap. A některej sešel z těch schodů dobře a některej spadl. No tak jsme vlezli do koupelny a ten, koho si vybral ten esesman, tak toho tam měli důstojníci a možná i ten Lagerkomandant a tam se s ním ‚bavili.‘A jak se trochu probral, tak studenou vodu, když se trochu vybral, tak (znovu). Tak tam nás ostřihali a šli jsme pod sprchy…“

Po karanténě se dostal Alois Holub na práci do dílny. Měl štěstí, pracoval v suchu a pod střechou. „Dvacet čtyři nás přišlo - většinou na devátej blok. Devátej - tam zůstávalo tak nějak víc Čechů až do konce války. A dvacet čtyři nás bylo nakonec na komanda stolařů, tesaři, zedníci, malíři. To měli z těch Čechů tak jako vybráno.“

V transportu, ve kterém Alois Holub do Mauthausenu přijel, také cestovala skupina obyvatel Československa židovského původu.

„A s námi jela polovička Židů, co je sesbírali v Brně, a těm se nejvíc věnovali. Ráno, když jsme šli podepisovat kremaci, že souhlasíme s kremací, tak ti Židé byli nastoupení, a jak ti byli (zřízení), to byli možná nějací úředníci nebo právníci…, a ti tady měli jen čárky a ten obličej modrej, zelenej, nateklej každej. A tam se říkalo, že ti Židé v Mauthausenu nevydrželi dýl jak tři dni. To se chodili esesmani tam trénovat. A my jsme byli taky posledním transportem, jinak už tam Židy nevozili.“

Pan Holub pracoval v truhlářské dílně a výroba ozdobných krabiček a kazet mu zachránila život.

„A byly taky doby, že v poledne jsem se zastavil u toho Lageraltestera, přišel kápo, tak mi říká: ‚Lojzku, zejtra v poledne potřebuju kazetu.‘ Tak já v dílně jsem si to trochu připravil a do toho hladovýho žaludku za ty kalhoty (pronesl materiál na světnici). To jsem měl strach, jestli nebudou prohlídky na bráně, ale vždycky jsme tak nějak prošli. A dělal jsem až do rána, tu kazetu jsem odevzdal, ale to jsem celou tu noc (pracoval) a měl jsem jenom trochu sladkýho kafe a to bylo tak všecko, co jsem měl.“

Po atentátu na Heydricha se situace v Mauthausenu pro Čechy výrazně zhoršila. „To bylo právě v tom roce 1942 ‚Alle Tschechen antreten!‘Někteří ztratili, jak lezli a museli oknama vyskákat, aby nastoupili na Appellplatze. A tam už byli připravení (esesmani), dlouho tam s nima dělali: pochod, běh. Tam je honili a mlátili a ti staří někteří už nemohli a tam padli a to oni už měli různý metody. A jeden čas za tý heydrichiády Češi byli vyhlášeni za něco, jako byl Žid: menší porce chleba a kdekdo jim mohl dát pár facek. To si stoupl člověk do uličky, šel nějaký Němec, chytl vás a nebyl nikdo, kdo by pomohl.“

„Mám v mysli tam nějaké to komando venkovský, který pomáhalo tam někde na statku, a tam si udělali esesmani nějakou zábavu a nějaký pohoštění k něčemu, já nevím, a donesla se nějaká kořalka do lágru, a tak celý komando zlikvidovali. Celý komando se zlikvidovalo. To šli, měli tam připravenou práci, takže dělali, nakládali, vozili a během té práce byli bití. Někteří ještě přišli k obědu a byli si vědomí, že odpoledne tam zůstanou oni. A celý to komando, co člověk viděl …“

V Mauthausenu byli také popraveni zatčení sokolové, kteří pomáhali výsadkářům. „Možná, že důležitější věci zapomínám. Sokoli. Tenkrát říkali, že jich přišlo snad 300 a byli zaplynovaní. To se táhlo tenkrát ten smrad z toho komínu…“

Ke konci války začali Němci svážet část židovských vězňů z Osvětimi do Mauthausenu. Soustředili je do stanového lágru. „To bylo jídla čím dál míň jako všude a stěhovala se Osvětim. A Wolfi tady píše všechny ty vzpomínky od začátku války.“ Wolfi Adler, známý pod jménem Sinaj Adler, byl jedním z Židů převezených do Mauthausenu. Alois Holub, když mohl, tak mu nosil alespoň nějaké jídlo. „Já jsem se s ním seznámil hned, já jsem šel na tu 18. a tam mně říkal náš advokát Dobiášek: ‚Teď přišli tady nějaký kluci z Prahy.‘Tak mě to zajímalo, tak po apelu ať tam přijdu. Tak jsem tam přišel a oni ho zavolali.“ „Já jsem se mu představil, a že jak budu mít chvilku, tak že přijdu. No, tak jsme se spolu seznámili. (...) On mně vykládal, že je syn rabína, matka byla v Osvětimi zaplynovaná na jeho narozeniny. A oni potom že cestovali, až docestovali někdy v lednu, že šli s tím pochodem smrti. To safra, v tý knížce to je.¹ Tak jenom stručně a tak to bylo. A oni měli menší příděly chleba a všeho, a tak já jsem mu vždycky, my jsme se scházeli odpoledne, tak já jsem mu donesl kousek chleba a tak to bylo v tom lágru, pokud on byl, mohl přijít a mohli jsme se sejít.“

Pan Holub a Sinaj Adler si také posílali motáky, které má pan Holub schované. „V jednom mně píše, abych mu (přinesl) alespoň nějakou vodovou polívku, jestli mám, jestli můžu. A tady jsou ty motáky, co mi posílal.“

Za pomoc, kterou Alois Holub Sinaji Adlerovi poskytl, dostal ocenění Spravedlivý mezi národy, které uděluje Izraelský stát.

Přátelé se setkali i po válce. „Za měsíc mi píše, že sháněl v Praze nějaký (přátele) a že nenašel ani jednoho známýho a že se cítí velice osamocenej jako v tom lágru. A že tam na terase potkal nějakýho známýho taky asi z Vídně nebo z Mauthausenu, a tak se ho ptal, jestli neví mojí adresu, a ten mu dal adresu myslím na Jendu Svobodu, kterej měl moji adresu. Tak mi napsal a tam psal, jak se cítí osamocenej a že tenkrát z toho Mauthausenu šli z Kirchenu do lágru nejhoršího, jakej zažil.“

„To osvobození: tak už ve čtvrtek utíkali (esesmani), už se tam tratili sem tam… V pátek se ještě šlo do dílen a ještě i v tu sobotu jsme šli, ale některý komanda už taky nechodily. A v pátek už tam ti esesmani nebyli.“

Po válce

Po válce se pan Holub oženil a zůstal na Valašsku. „A teďka bylo třicátýho, a tak (jsem) si říkal, zajedu na Valašsko, co tam dělá Zdeňka. A tak jsem si říkal, ještě to musím stihnout v tom květnu. A tak jsem si vzal kolo a jel jsem…“

Po pobytu v koncentračním táboře měl pan Holub podlomené zdraví a musel se dlouho zotavovat. Proto nemohl vykonávat svou práci truhláře. Nejprve pracoval na úřadě, ale tato práce ho neuspokojovala. Posléze mu švagr, který pracoval v Krnově v závodě Rieger-Kloss, kde se vyráběly varhany, nabídl, jestli nechce pracovat u nich v továrně. „Tak mě to tak nějak chytlo a aj tady jsem měl už známé moje kamarády, a tak jsem se sebral, přijel jsem a hledal jsem varhany.“

Zážitky z koncentračního tábora, kde umíraly tisíce a tisíce lidí, ho děsí dodnes.

„Hloupé je to, že to, co člověk prožil, tak se mu zdá. A tak si říkám, že ten, kdo to neprožil, tak se mu to nezdá…(smích) A někdy je to tak, se to vědomí tak vrátí do té atmosféry, že když se potom probudím, tak jsem úplně v té tísni… Kdysi se mi taky zdálo: šli jsme na popravu všichni a Lageraltester šel kolem a já jsem mu říkal: ‚No, jo… Ty se vždycky dovedeš z toho (vyvléci)…‘ (smích) Tobyly situace. Buďto se člověk připravil a celý život si tak nějak říkal: ,Tolik lidí umíralo a jednou stejně umřu, tak co… To je jako moment, a když musím a nedá se nic dělat, tak co, proč se už teď trápit.‘A taky kolikrát se člověk připravil a tak cítil, že je to skutečnost, umřu… A když se pak zase vžil do toho života, tak si říkal: ‚A hele, bylo by to škoda!‘ (smích)“

1ADLER, S. V údolí smrti. 1. vyd. Zavlekov: AgAkcent, 2004. 181 s.