Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věra Holmanová (* 1936)

• narozena 6. března 1936 v Drválovicích

• rodina v letech druhé světové války pomáhala partyzánům a uprchlým sovětským vojákům

• otec Alois Doležal a matka Anežka Doležalová popraveni nacisty v roce 1944

• po válce prožila tři roky v dětském domově

• vyučila se květinářkou

Věra Holmanová rozená Doležalová se narodila 6. března 1936 v Drválovicích jako nejmladší ze tří sester. Tatínek Alois Doležal pracoval jako okresní cestář, maminka Anežka se starala o domácnost. Oba byli velcí vlastenci, tatínek se jako jedenadvacetiletý na počátku 1. světové války dobrovolně přihlásil do legií a strávil v Rusku čtyři roky.

 

Bunkr u Drválovic

Drválovická partyzánská skupina se dala dohromady v letech nacistické okupace, konkrétně v roce 1942. Organizoval ji řídící učitel Josef Náhlík z Vanovic za pomoci školkaře Josefa Lébiše z Vanovic, cestáře Aloise Doležala z Drválovic a Františka Kříže z Boskovic. Sestávala primárně ze dvou mužů, Vladislava Gregora a Bedřicha Zouhara, kteří utekli z nucených prací v Německu, a později se rozrostla o několik sovětských vojáků uprchlých z německého zajetí. Zapojili se do ní i Věřin strýc a tři bratranci a několik dalších mladíků z Drválovic i okolí. V lese si na jaře 1943 vybudovali podzemní bunkr, který byl kompletně zařízen. „Pomáhala jim skoro celá vesnice, kdo mohl, dával jídlo nebo oblečení. My s maminkou jsme jim vždy do lesa nosily zásoby, takže jsem věděla, kde bunkr je. Maminka s malou holčičkou šla za ruku do lesa, nebyly jsme tak nápadné.“

Odbojová skupina byla prozrazena nejen kvůli neúspěšné snaze sehnat si zbraně, ale také kvůli žním v roce 1943, na kterých pomáhali partyzáni i ruští vojáci jinak ukrytí v lesích. Skupinu infiltroval konfident nastrčený gestapem, který se představil jako František Veselý, ve skutečnosti šlo o Františka Šmída. Tvrdil, že je členem národního odboje a partyzány odvede na Slovensko do bezpečí. Při odvozu na chatu v Ochozi byla většina členů pozatýkána gestapem. Psal se podzim 1943. Věřina tatínka zatklo gestapo nedlouho poté, když šel pomáhat sedlákům ze vsi. „Byl odvezen do Brna, kde ho drželi v Kounicových kolejích. Maminka se tam za ním jela na jaře 1944 podívat a už tam zůstala, domů ji nepustili. Maminku pak převezli do Terezína a nakonec na Pankrác, kde sdílela celu s paní Bláhovou z vesnice. Tatínka převezli do Vratislavi. Zemřel 4. září 1944 ve věku 49 let, maminka byla popravena 5. října 1944 gilotinou na Pankráci, bylo jí osmačtyřicet.“ Z Drválovic a okolí bylo popraveno celkem 28 lidí.

 

Ty děti by to měly vědět

Zatčením rodičů začaly Věře krušné časy. Do konce války žila doma se svou nejstarší, tehdy již plnoletou sestrou Miluší. Společně se v roce 1946 přestěhovaly k tetě do Kolína, které v procesu s partyzány popravili syna. Teta se ale o malou Věru nemohla nebo nechtěla starat, a ta nakonec strávila tři a půl roku v dětském domově v Boskovicích. „Nevzpomínám na něj úplně špatně, docela se mi tam s dětmi líbilo. Zlobili jsme a hráli si jako všechny děti.“

V dětském domově vyrůstala Věra do roku 1949, kdy si ji k sobě vzala teta z Hradce Králové. Tady dochodila základní školu a vyučila se zahradnicí a vazačkou květin. Dlouhé roky pak pracovala v květinové síni v Hradci Králové. Brzy po škole se vdala a narodil se jí syn a dcera. Osmnáct let bydlela v Chodovicích u Hořic, dnes (2019) žije v Hořicích. Apeluje na mladou generaci, aby nezapomínala na historii a na to, že byli lidé popravováni za něco, co často vůbec nespáchali.

 

 

https://is.muni.cz/th/k3c43/Odbojova_skupina_Za_svobodu_na_Boskovicku_v_letech_1940-1943.pdf.pdf

https://blanensky.denik.cz/zpravy_region/smutne-vyroci-odbojare-popravili-pred-sedmdesati-lety-20140719.html

http://www.zdarna.eu/dominanty-v-obci-a-okoli/pametni-mista-druhe-svetove-valky