Vladimír Holman

„Když zemřel Gottwald, protože to byl velitel armády, tak byl ve vojenském a byla udělána vojenská přehlídka. Ta rakev vyjížděla z Hradu, měla průhledné víko, takže tam bylo vidět. Šel jsem se podívat a na Pohořelci jde takhle matka s holčičkou, ta se na něho dívá a pak spráskne ruce a říká: ,Mami, Sněhurka tady jede!‘ Máma ji vzala a letěla… Protože to byl samozřejmě samý fízl okolo…“

„Nezapomenu na jeden okamžik. Byly tam barikády. A ti Němci potřebovali odjet. Chtěli se dostat přes Prahu k Američanům. Takže zašli do krytu – to věděli, že lidi jsou v krytech – aby ty barikády začali odstraňovat. A ještě dneska cítím, jak přišel voják, dal mi kvér na záda, tátovi taky… Tak jsme vyšli ven. Vidím tu mámu ustrašenou, jestli nás nezastřelej. A vyjdeme ven a proti nám leží za kulometem voják a míří na nás. Tak jsme šli, odklidili jsme to, oni prošli a dali pokoj.“

„My jsme bydleli u té hlavní trati mezi hlavním nádražím a Vysočany, poblíž Balabenky. Jednou jsme tam viděli jezdit vlak, koukáme, co to je, a on to byl ten pancéřový vlak. Vyšli jsme a najednou přišel výstřel. Byla tam potom prostřelená střecha. Tak jsme pak zmizeli do krytu. Ale ještě si vzpomínám, jak jsme takhle šli a tam jeli čtyři četníci. Jeli na ten vlak, zneškodnit ho. Když je ale uviděli, udělali prsk, prsk a bylo po policajtech.“

„Pak bylo strašné, když byl ten atentát na Heydricha, v tu dobu prakticky obsadili celou Libeň. Dokonce se člověk bál stát u okna. V sousedství matka s kočárkem šla k oknu. Někdo na ni promluvil a pohyb naštěstí nedokončila, když přišla střela. Pak začali střílet lidi na střelnici v Kobylisích… Člověk se prostě nesmírně bál. Pokaždé byla nějaká vyhláška, kdo byl všechno popraven. Když potom člověk viděl ty Lidice, Ležáky… Prostě působilo to takový ten stav, jako když na sobě máte deku.“