Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Jaroslav Holler (* 1927  †︎ 2016)

• narozen 20. dubna 1927 v Plzni

• skauting – oddíl Stopa – zapsán v den oslavy narozenin T. G. Masaryka 6. března 1936, Český plavecký klub

• příjezd německých jednotek do Plzně 15. března 1939

• následky náletů v Plzni na Roudné – Křížkova ulice, Škodovy závody, Karlov

• nasazen v Technische Nothilfe – Plzeň, Židlochovice

• osvobození Plzně americkou armádou

• působení v mostárně Škodových závodů, Báňských projektů Ostrava a Plzeň, Stavoprojekt, 1. brněnská strojírna, vlastní firma Statikon

• spolupráce na realizacích Krajské správy Policie ČR na Denisově nábřeží v Plzni, Domu kultury ROH v Plzni, rozhledny na Špičáku a mnoha dalších staveb po celém světě

• zemřel 15. září 2016

Podle Ing. Jaroslava Hollera existují dva typy statiků. Ti, kteří náleží do první skupiny, řeknou na zadání architekta: To je blbost. Statici z druhé skupiny řeknou architektovi: Ano, půjde to, ale musíte mi nechat volnou ruku. Právě do druhé skupiny řadí i sebe. Volné pole působnosti a nutnost zvládnout vysoké nároky na konstrukci stavby vystavené extrémním přírodním podmínkám učinily z práce na rozhledně, slavnostně otevřené na šumavském Špičáku v létě roku 2014, o to větší potěšení a pomyslný vrchol celoživotní milované práce.

Nebyli jsme izolovaní, měli jsme svůj svět a klubovna nás zabavila

Jaroslav Holler, ročník 1927, slavil mnoho let své narození o měsíc později. Na 20. dubna totiž připadaly oslavy narozenin Adolfa Hitlera a Plzní znělo: Die Fahne hoch! Rodina bydlela v Křížkově ulici na Roudné. Otec Jaroslav Holler narukoval ze svého úřednického místa ve vídeňské továrně na výrobu letadel v roce 1914 do rakouské armády a strávil celou válku jako intendant na italské frontě. Po návratu do civilu pracoval v oddělení ústřední dodatečné kalkulace Škodových závodů. Maminka Anna, rozená Mužíková, absolvovala obchodní akademii, chtěla se stát učitelkou angličtiny, úspěšně splnila státní zkoušky, ale pak zůstala v domácnosti se dvěma syny. Rodiče se seznámili v Klubu českých turistů a byli velkými znalci Šumavy. Se syny jezdili na dovolené do rakouských Alp, kde se otec věnoval horolezectví. V den oslavy narozenin T. G. Masaryka 6. března 1936 rodina procházela městem: „Vlajky vlály a došli jsme procházkou až na náměstí Míru. Maminka stratég se najednou zeptala: ‚Nechtěl bys ke skautům?‘ Zrovna jsme šli kolem kluboven. ‚Jó, to jó, já na to,‘ a ona mě tam hned dala zapsat.“ Jaroslav Holler získal přezdívku Shorty a okolo Junáka a kluboven oddílu Stopa se odvíjel celý jeho chlapecký život.

Protektorát

Nastoupil na II. reálné gymnázium na Mikulášském náměstí. Do školy jezdil tramvají a 15. března 1939 ráno sledoval německé vojáky s motorkami a koňskými povozy na náměstí Republiky. Chlapci z oddílu se po zákazu skautingu rozhodli založit orchestr, aby měli dobrou záminku pro další společné porady a setkávání. Jaroslav Holler dostal od tatínka trubku, na kterou se rychle naučil. Schůzky a zkoušky se konaly u Hollerových v obývacím pokoji a každou neděli vyráželi na výpravy. Pamětník přestoupil z kvarty na střední průmyslovou školu stavební, vysoké školy byly zavřené, nevědělo se, jak bude válka dlouho trvat. Bez rozloučení zmizeli židovští spolužáci i rodinní přátelé, rodina Šmolkových. Jaroslava Hollera, stejně jako všechny ostatní z ročníku 1927, nasadili k Technische Nothilfe. Bydlel doma a denně odcházel k jednotce – většinou prováděli různé zemní práce a jeden den v týdnu měli chlapci výuku o nadřazenosti árijské rasy a podobně. Vedoucího těchto sedánků, Čecha, o němž se vědělo, že je aktivním udavačem gestapa, našli na konci války na ulici mrtvého, na jeho angažmá se nezapomnělo. „Esesák, co nás vedl, nám vždycky nařídil: ‚Ein Lied singen!‘ A my museli začít zpívat. Miloval ‚Nemelem, nemelem‘, ale že jsme si zpívali na práci se vys…, tomu nerozuměl a my si pyšně kráčeli. Kdyby to na nás někdo z lidí na ulici pověděl, tak bychom to asi odskákali.“ Nálety na Plzeň rodina přečkávala ve sklepě vyztuženém kládami. Když po jednom bombardování vyšli ven, protější dům v ulici již nestál a několik kráterů bylo i v okolí. Tlakové vlny odnesly střechu jejich domu a klavír, který měli u okna, se i s neporušenou vázou s květinami a vodou přesunul doprostřed místnosti.

Šeřík je květinou osvobození

Na konci války Jaroslava Hollera poslali pracovat na opevnění u Židlochovic. Kopali protitankové příkopy a bydleli ve škole, rozšiřovaly se zprávy o blížící se Rudé armádě a lidé začali skupovat základní potraviny. Pamětník dal dohromady partu asi deseti kamarádů a jednoho dne šli z práce rovnou na nádraží. Do Plzně jeli dva dny, nikdo je nekontroloval. Za Berounem zažili nálet na vlak. Hloubkař zakroužil nad vagony, všichni cestující vyskákali a zalehli, rozstřílel lokomotivu a odletěl. Pamětníkovi s kamarády nezbylo než počkat, až přijede náhradní lokomotiva. V květnových dnech byl ve své skautské uniformě k dispozici vedení města. Dostal pušku a na nádraží hlídal přistavené vlaky. Na rohu Smetanovy ulice a náměstí Republiky zažil příjezd amerických džípů. „Z domu U Červeného srdce se ozvaly výstřely z okna nebo půdy. Poblíž stál voják-kluk, vypadal, že ani neumí střílet, ale reagoval bleskově. Měl takový ten malinký samopal, jenom zvednul ruku, zmáčknul to a seshora vypadla puška. Dostal ho… Když přijeli, vypadalo to na náměstí jako o pouti. Potom vojáci dostali povel a postavili si stany v parcích. Taky několik stanů stálo v parku na Mikulášském náměstí u reálky. U sokolovny v Šafaříkových sadech si postavili prádelnu, ta jen plivala nažehlené košile, aby byli připravení na přehlídku.“ K Hollerovým přivedl na návštěvu pamětníkův bratr Vladimír amerického vojenského kaplana Williama Jamese s jeho řidičem Jimmym Caseym. S rodinou se spřátelili a jezdili se koupat na „Bolevec lakes“. „Máma se s nimi bavila nejvíc, napekla jim buchty, ale oni se báli, že mák je droga. Ona je uklidňovala, že my to jíme léta a nic nám není. Tak si dali a padaly do nich jedna za druhou. Měli džíp, který měl vzadu přidělané harmonium.“ Přátelství přetrvalo i po odjezdu Williama Jamese, psal si s rodinou, chlapcům posílal noty a časopisy. Dopisování ukončil až komunistický převrat v roce 1948.

Nedošlo mi, že svazáčci jen nevyhrožují, mysleli to vážně

Po maturitě na průmyslovce Jaroslav Holler nastoupil na Fakultu architektury Českého vysokého učení technického Karlovy Univerzity. Nedostal však kolej, rodina si nemohla dovolit mu platit v Praze nájemné a dojíždění nepřipadalo v úvahu. Studium proto přerušil a nastoupil na rok do mostárny Škodových závodů. Nahlédl do praxe, „zažil si ocel“ a rozhodl se pro studium na Fakultě stavební ČVUT. Na výjimku ministerstva školství si dálkově udělal druhou maturitu na reálném gymnáziu a vydělal si na studentské živobytí. V Praze bydlel u příbuzných na Smíchově – stále vzpomínali na americký džíp na Arbesově náměstí a na slzy amerických vojáků, že nemohou pomoci Pražskému povstání.

Jaroslav Holler vzpomíná na komunistický převrat v únoru 1948: „Strejda mi říkal: ‚Nechoď nikam.‘ A já šel, ale byl jsem poučenej. Šli jsme průvodem ze Smíchova a od svatého Mikuláše na Hrad. Když jsem viděl, jak se to na kopci mele, tak jsem se rychle ztratil. Nemělo to význam, študáci to nemohli zvrátit. Převrat se na škole projevil nenápadně, ale strašně. Najednou se našlo tolik servilních kluků, kteří se dali do Socialistického svazu mládeže. Mě lákali taky, ale řekl jsem jim, že nemůžu zradit skautskou myšlenku, a poslal je tvrdě pryč.“ U prověrek pamětníkovi vystavili účet: „Měli tam stůl s červeným plátnem a svazáci okolo. Ne, že by se na něco ptali, kárali mě. Prý jsem se dopustil obdivu k Americe, a že jsem z Plzně, takže se to dalo čekat, a navrhují vyloučení ze studia. Za dvě minuty se mnou byli hotovi.“ Nakonec ho ze studia nevyloučili, u vedení se přimluvil jeho výborný kamarád Ivo Lange, ale zápis v kádrovém posudku se s ním táhl celých čtyřicet let.  

Jsem rád, že to tak dopadlo: než být špatný architekt, je lepší být, alespoň podle ostatních, dobrý mostař

Po absolvování v roce 1952 dostal umístěnku do Báňských projektů Ostrava. Věnoval se horolezectví a lyžování. Báňské projekty byly natolik silným podnikem, že pro svého výborného zaměstnance vyjednaly základní vojenskou službu v kanceláři; Jaroslav Holler mohl dál projektovat, jen chodil do práce v uniformě. Po pěti letech přešel do Báňských projektů Plzeň. Při prověrkách pamětníka zařadili do výroby. Několik měsíců pracoval na stavbách Armabetonu a jednou ho dokonce přišel domů zkontrolovat příslušník Státní bezpečnosti. Musel mu ukázat dlaně: měl mozoly, a tak bylo všechno v pořádku. Jeden z vedoucích pracovníků Škodových závodů, tehdy přejmenovaných na Závody V. I. Lenina, mu pomohl získat projektantské místo. Vedl oddělení investičních celků. Zasedal spolu s předními specialisty v celostátní komisi pro ocelové konstrukce. Komise udílela doporučení, zda předkládané projekty na výstavbu továrních hal a podobně jsou skutečně potřeba, protože se „ocelí šetřilo na kanony“. Na přání svého přítele a spolužáka z průmyslovky a architektury Ing. arch. Stanislava Sudy přestoupil v šedesátých letech do Stavoprojektu. Původním záměrem bylo, aby kolem sebe soustředil odborníky po vzoru libereckého Sialu, což se z důvodu nástupu normalizace nepodařilo. Působil zde jako vedoucí projektant ocelových konstrukcí přes dvacet let. Spolupracoval například na projektech budovy ředitelství Sboru národní bezpečnosti na Denisově nábřeží spolu s architektkou Jaroslavou Gloserovou a Domu kultury ROH na Americké třídě v Plzni s architektem Miloslavem Hrubcem. Od roku 1987 pracoval v 1. brněnské strojírně. Zápis v kádrovém posudku z dob studií na ČVUT několikrát posloužil jako záminka, aby na své realizované zahraniční projekty, například třídírnu uhlí v Rio Turbio v Argentině nebo elektrárnu v Indii, nemohl osobně dohlížet, a místo něj odjel nějaký politicky spolehlivější kolega. Jako člen komise svazu inženýrů se účastnil zahraničních konferencí a exkurzí. „V Norsku mi hostitel, který nás tam provázel, řekl na rovinu: ‚Bylo by dobré, kdybyste tu mohl zůstat.‘ A já na to: ‚No jo, ale já mám doma tři děti, ty by se přestaly učit…‘“ 

Po dosažení důchodového věku v roce 1990 založil Jaroslav Holler vlastní projekční kancelář Statikon. Práce pro něj byla zábavou a věnoval se tomu, co uměl nejlépe.