Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petr Holitscher (* 1949)

• narozen 18. července 1949 v Praze

• jeho otec měl židovský původ a prošel koncentračním táborem

• pamětník se vyučil jako elektromechanik, později absolvoval večerní studium střední průmyslové školy elektrotechnické

• po sametové revoluci začal podnikat

• v roce 2024 žil u Prahy

Idylické dětství

Petr Holitscher se narodil 18. července 1949 v Praze. Vyrůstal s rodiči a s o tři roky mladší sestrou. Rodiče měli krásný vztah, byli vyrovnaní a pro své děti vytvořili harmonické a milující prostředí.

Pamětníkův otec byl maďarský Žid, vyrůstal v rodině významného budapešťského architekta. Po gymnaziálních studiích se přihlásil ke studiu chemie na Karlově univerzitě v Praze. Jako obchodní zástupce firmy Adler (dovoz a vývoz látek) procestoval celou Evropu i Spojené státy americké. V roce 1939 byl zatčen gestapem a transportován do koncentračního tábora Buchenwald, v roce 1941 do Sachsenhausenu, v roce 1943 do Mauthausenu. Tamní práce v žulovém lomu a bestiální zacházení byly tím nejhorším, co kdy zažil a o čem nedokázal vyprávět. Jakákoli vzpomínka na koncentrační tábor u něj vyvolávala záchvaty, které rodina musela řešit s pomocí záchranné služby. Téma koncentračního tábora se stalo rodinným tabu, které Petr Holitscher prolamoval velmi dlouho a jen částečně. Otec se dočkal osvobození tábora americkou armádou v roce 1945. Domů se vrátil s vážným onemocněním srdce a celoživotně poznamenán hlubokým traumatem. Vyvražděna byla, kromě něj a jedné sestry, celá rodina. 

Pracoval jako vědecký pracovník ve Výzkumném ústavu okrasného zahradnictví ČSAV v Průhonicích. O šlechtění aster a tulipánů publikoval odborné knihy, přispíval do časopisů. Oženil se v roce 1947. Pamětníkova matka pocházela z buržoazní rodiny a pracovala jako tlumočnice na švýcarském velvyslanectví.

Základní školu navštěvoval Petr Holitscher v Ječné a Štěpánské ulici. Na školní léta vzpomínal rád. Úcta k učitelům a rodičům byla samozřejmostí. „Šikana, tak jak ji vnímáme dnes, neexistovala.“ Volný čas trávil s kamarády převážně sportem, podle ročního období – třeba sáňkováním v Legerově ulici, ale také na Folimance. Hlavně v zimě chodili se sestrou do kina Dalibor a Varšava a také do Divadla Spejbla a Hurvínka. Když mu bylo devět let, jeho maminka onemocněla nevyléčitelnou nemocí a o dva roky později zemřela. To znamenalo zásadní zlom v jeho životě – zranění, které se nikdy nezhojilo. Maminku miloval a chyběla mu prakticky po celý život, zvláště ve chvílích nejtěžších. „Neumíte si představit, co to je nemít matku.“ A tak nejhezčí vzpomínky na dětství patřily jí a Vánocům, na které se vždy velmi těšil.

Překotný vstup do dospělosti

Nemocný otec jen velmi těžce zvládal péči o rodinu, a to ani s občasnou pomocí příbuzných. Dva roky po úmrtí své manželky se znovu oženil. Nová žena se snažila o rodinu pečovat, ale Petr Holitscher si s ní vůbec nerozuměl a připadal si jako vetřelec. Vyučil se mechanikem měřicí a regulační techniky a později večerně vystudoval střední školu elektrotechnickou, obor energetika. Tímto oborem se velkou část svého života také živil. Vzrůstající napětí i mezi ním a otcem kvůli zcela opačným politickým názorům nakonec vyústilo v odchod z domova v osmnácti letech.

Události roku 1968 a hlavně okupace naší země vojsky Varšavské smlouvy patřily mezi jeho nejvýznamnější vzpomínky. V šedesátých letech začínaly do naší země přijíždět západní hudební skupiny a docházelo k postupnému uvolňování kulturního a společenského života. Okupace byla pro Petra Holitschera absolutním šokem. Dlouhá léta se z něj vzpamatovával. Zamiloval se a měsíc po okupaci se poprvé oženil, manželství však mělo jen krátké trvání. Po okupaci nastoupilo v naší zemi období tzv. normalizace. Kvůli nesouhlasu s okupací a politickým názorům docházelo k vyhazování lidí ze zaměstnání, studentů ze studií. Probíhaly stranické prověrky, „nežádoucí projevy“ ve společnosti byly postihovány a nejhůře na tom byli disidenti.

Konečně jsme vydechli

Zhruba od poloviny osmdesátých let docházelo k pomalému uvolňování poměrů. Opět se začala objevovat západní kultura, zpěváci, hudební skupiny. Zásadní zlom však měl teprve přijít. Stal se jím listopad 1989 – sametová revoluce. Na ni Petr Holitscher vzpomínal takto: „Rok 1989, to bylo něco, co se nedá popsat slovy, to bylo něco, kdy jsme vydechli, konečně jsme vydechli. A ta euforie při těch demonstracích v Praze, na Václavském náměstí, kterých jsem se všech účastnil, třeba to zvonění klíčů. Po práci vždycky večer, to bylo něco úžasnýho, tam byli lidi, tam jsme byli Češi všichni. Všichni jsme byli šťastní z toho, že se zbavíme toho marasmu, ve kterém jsme žili, že konečně budeme žít, jak se žije na západ od nás, a ne jak se žije na východ od nás.“ 

Změnilo se mnohé – i v osobním životě Petra Holitschera. Po letech práce energetika začal podnikat, po nějakou dobu provozoval dvě prodejny s obuví. Neustával ani jeho zájem o fotografování – fotografoval od sedmdesátých let, ale teprve po revoluci si mohl pořídit profesionální vybavení. Jako profesionální fotograf pracoval pro belgickou firmu ADI. Věnoval se i volné tvorbě, měl několik samostatných výstav, tu poslední v roce 2012. Rád fotografoval prodejce, kumštýře a cizince na Karlově mostě. Z těchto fotografií pak vznikla výstava pro galerii Langhans „Lidé z Karlova mostu“. Do důchodu odešel v roce 2014. Se svojí ženou vychoval dvě dcery. V roce 2024 žil Petr Holitscher u Prahy.