Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Holík (* 1924  †︎ 2019)

• narozen 15. května 1924 ve Vlašimi

• patrně potomek středověkého šlechtického rodu Holíků

• nuceně nasazený v Lipsku v Německu

• námořník dálkové plavby za války i v poválečném období

• dělnické profese, pletení lodních lan

• zemřel 27. prosince 2019

Vyprávění pana Holíka připomíná slavné hrabalovské pábení, je plné malých historek a příhod, nejrůznějších lidiček, se kterými se ve svém životě setkal. Pan Holík byl v mládí poněkud lehkovážný dobrodruh, který šel do světa za dobrodružstvím jako z rodokapsů. Bohužel jeho cesty do světa a toulky přírodou se odehrávaly zrovna v neklidné době druhé světové války a heydrichiády. Pedantská a vykořisťovatelská německá správa, pro kterou byla prioritou ekonomická efektivita protektorátu, měla pro mladická dobrodružství a touhu po volnosti málo pochopení. Toulky a „lajdáctví“ lehkovážného mladíka byly proto často velmi rizikové a nebezpečné pro něj i pro lidi v jeho okolí. Měl velikou „holíkovskou kliku“, že vše dobře dopadlo, a štěstí ho neopustilo ani později.

Kočovné dětství za hospodářské krize

Jan Holík se narodil 15. května 1924 ve Vlašimi, kde měli jeho rodiče hospodářství. Neměl jednoduché dětství, zažil bídu, dvacet čtyři stěhování, rozchod rodičů, po kterém se o tři děti starala jen matka, a v době hospodářské krize nebylo snadné najít obživu. Jejich situaci často komplikovaly i složité vztahy v širší rodině.

Rodiče Antonín Holík a Vincencie Mrskošová se brali spíše z rozumu než z lásky a manželství příliš nefungovalo. Problémem byla zvláště výbušná a nepokojná povaha otce. Otec byl veterán z první světové války a trochu furiant, měl rád parádu a zábavy, ale doma byl často zlostný. Nejprve rodina bydlela v Mrači i s babičkou. Protože ale otec nevycházel s tchyní, odstěhovali se do Vlašimi, kde se také narodil Jan. Měl ještě starší sestru a mladšího bratra. Hospodářství ve Vlašimi rodiče prodali, aby se usadili na domácím gruntu Holíků v Bořeňovicích. Nedomluvili se ale na koupi s prarodiči a strýci, proto koupili statek v Petroupimi, kde hospodařili osm let. „Bohužel, otec byl špatný hospodář a hospodářství upadalo a upadalo.“Rodina měla dluhy. Když bylo Janovi deset let, rodiče hospodářství prodali, poplatili dluhy a zbytek peněz si otec s matkou rozdělili. Matka od otce odešla, protože s ním nechtěla dále žít. Rodina byla římskokatolického vyznání, takže se rodiče nerozvedli, ale žili odděleně. Matka si vzala k sobě děti, že se o ně postará. To ale nebylo vůbec snadné, neboť měla již slabé srdce a byla zrovna hospodářská krize. „Často jsme se stěhovali, maminka hledala existenci. Tenkrát to bylo těžké, žádné podpůrné spolky neexistovaly, maminka dřela do úpadu, aby se o nás postarala. Ale nepoznali jsme hlad, chodili jsme dobře oblečení.“

Nejprve bydleli nějaký čas v malém bytě v Sedlčanech, potom v Krásné Hoře, odkud pocházel maminčin mlynářský rod Mrskošů. Maminka tam vypomáhala na statku u Michálků. Pro děti tam bylo hezké prostředí, Jan četl rodokapsy a Krásná Hora byla jejich zosobněním, romantické staré město, děti často chodily k blízké říčce a mlýnu. Kvůli rodinnému konfliktu a nedostatku peněz však museli z Krásné Hory odejít. Maminka sehnala práci ve zbrojovce Sellier a Bellot ve Vlašimi, takže se přestěhovali do Hrádku u Vlašimi a potom do Vlašimi. Tam chodil Jan se sestrou Květou do měšťanské školy a bratr Toník na základní školu. „Často jsem lajdačil, jak bylo venku hezky, tak mne do školy nic netáhlo.“ Jen sloh ho bavil a šel mu, dokonce mu vyšel článek v dětském časopisu Ohníčky mládí. Dalším bydlištěm byl Dobříčkov.

Námořníkem „šífařem“ v protektorátu

Mnichov, obsazení země v březnu 1939 a válka. „Když jsem chodil na měšťanku, tak jsem zažil příchod německých vojsk. Ten den byla metelice, že by psa nevyhnal. A němečtí vojáci v tom pochodovali.“ Vlašim zažila i následky mnichovské dohody, kdy do města přišla řada českých uprchlíků z pohraničí.

Na Vlašimsku šel ale život dál. Po krátké epizodě, kdy se učil pekařem, se Jan začal učit truhlařině u mistra Zemana v Benešově. V učení ale vydržel asi půl roku, potom se chytli s mistrem a on utekl. Po pár dnech toulání v okolí Krásné Hory se vrátil domů a nastoupil do učení u truhláře Kopeckého ve Vlašimi. Ani tam však nevydržel dlouho. Po setkání s kamarádem, který pracoval u dálkové plavby, se Jan nadchl pro dobrodružné a romantické povolání a rozhodl se stát námořníkem dálkové plavby a jezdit na lodi do Hamburku. Za tímto snem si také šel. Tak začala jeho válečná dobrodružství, kdy se často i vlastním přičiněním dostal do velmi nebezpečných situací.

V roce 1941 se Jan Holík vypravil do Prahy a nechal se zaměstnat u dálkové plavby – Böhmisch-Mährische Elbe Schifffahrt. Jeho první plavba vedla do Hamburku. „Protože jsem byl statný chlapík, tak mne hned přijali. (…) Moje maminka říkala: ‚Ty jsi blázen.‘ Hamburk už byl bombardovaný. V St. Pauli už byly nálety.“ Pan Holík absolvoval jednu plavbu do Hamburku na nákladní lodi S615, přezimoval na lodi S418 v Mělníku a na jaře se plavil do Berlína. Do Hamburku vezli náklad přes přístavy Litoměřice, Děčín, Pirna, Drážďany, Magdeburk, Hamburk. Plavba měla nepopiratelný půvab, i když její součástí byla i náročná fyzická práce. Mladému Janovi se otevíral svět. V krásném přístavním městě Hamburku ale lodníci zažili také spojenecké bombardování, které paradoxně nejvíce odnesla místní čtvrť s lehkými děvami St. Pauli.

Když přešla zima, vydal se Jan na svou druhou plavbu – do Berlína. „V dubnu 1942 jsme na loď naložili nábytek po Židech, který byl kvalitní a starožitný, a vezli jsme ho průplavem do Berlína. Jako kormidelník tam byl Jarka Mokrý, který pocházel z Velimi u Kolína, a starší lodník Tonda Frič. Vezli jsme náklad do Berlína, cestou jsem koukal na jezera Wannsee a další. Přijeli jsme do Berlína a tam jsme uvázali loď. Přijel tam člověk, který přebíral nábytek. Doprava v Berlíně ještě nebyla zcela zavedená, Němci ji teprve zaváděli a chtěli, abychom tam zůstali, (protože potřebovali zkušené lidi).“ To lodníci odmítli, měli ale v Německu ještě jeden úkol – jeli do Oranienburgu naložit měď. „Byli jsme v Berlíně v květnu 1942, když zabili Heydricha. A už tam chodili Židi, kteří byli označeni hvězdou. V té době se ještě mohli volně pohybovat, ale byli hladoví, nikdo jim nic nedal. Mluvili tam s námi na nábřeží. Potom jsme jeli do Oranienburgu, kde byl koncentrák. Vede tam takový úzký průplav. Když tam jela loď, museli jsme odstrkovat vrby, jak to bylo úzké. Tam byl malý přístav, kde nám zajatí Poláci nakládali na loď pláty mědi. Byli označení žlutým P, Rusáci měli označení Ost. Byli hladoví.“ Protože byli Češi, setkali se lodníci kvůli atentátu na Heydricha také s nepřátelstvím a nadávkami od Němců, i když jinak byly vztahy bezproblémové.

Pamětník měl na cestě malou nehodu: potravinové lístky mu vypadly do řeky a bez nich nešlo za války sehnat jídlo. Na své osmnácté narozeniny proto neměl nic k jídlu, na břehu řeky si vařil kopřivy se solí. Až na zpáteční cestě řekl v Magdeburku hlavnímu lodníkovi o své příhodě a dostal další lístky.

Toulky za heydrichiády

Po návratu do Prahy dostal Jan Holík týdenní dovolenou, kterou však o 14 dní přetáhl a nenastoupil v daný čas na loď. Byla zrovna heydrichiáda, gestapo hledalo parašutisty a nenahlášené osoby byly popravovány i s rodinou, která je skrývala. V době stanného práva se Jan poněkud lehkovážně potuloval po Praze a pobýval u příbuzných. „Pak už mi Věrka říkala: ‚Jendo, ty nás přivedeš do neštěstí. Vždyť by nás mohli i zastřelit, že tě tady přechováváme na černo.‘ Pak jsem přespával na Wilsonově nádraží. Když jsem byl u maminky, tak jsem jí řekl, že jedu do Hamburku. Dala mi jídlo na cestu. V Praze na nádraží jsem dal kufr do úschovny, a dokud tam bylo nějaké jídlo, tak jsem je tam chodil ujídat. Když už jsem potom nemohl být u strejdy, pospával jsem na nádraží. To bylo nebezpečný, protože tam chodili policajt s Němcem a kontrolovali jízdenky a doklady. Několik lidí sebrali. Já jsem tam měl známou – bábu na záchodech. A vždy, když byla o půlnoci kontrola, tak mne schovala na záchodech. Takový jsem vedl život.“ Potom se pohyboval na Benešovsku, různě se potuloval.

Plavbou byl zařazen do registru úřadu práce. Na úřad se ale také nedostavil, místo toho jel k otci do Rožďalovic, kde začal pracovat v zemědělství. Zůstal tam tři měsíce. A mohl by tam v tajnosti zůstat i déle nebýt otcova kouření. Otce Jan neviděl osm let, mezitím se otec různě protloukal, nějaký čas žil také na Podkarpatské Rusi. Nyní poskytl synovi útočiště. Jana nikdo nehledal a byl by snadno unikl trestnému táboru v Ostravě, který ho čekal za porušení pracovní povinnosti. Problém byl, že otec byl náruživý kuřák a přišel na myšlenku, že Janovi již bylo 18 let, a má tedy nárok na tzv. tabačenky, na které se dostával tabák. Proto přiměl syna, aby se oficiálně přihlásil do Rožďalovic a ukončil svůj pracovní poměr u plavby. To Jan udělal. Tak se o něm ale dozvěděl i pracovní úřad v Praze a s pohrůžkou policejního postihu byl poslán do Ostravy.

V Ostravě měl pracovat jako horník. „Nemazlili se s námi, poslali nás do šest set metrů hluboké šachty na Ida Schacht. Já jsem neměl žádné montérky, šel jsem tam ve vycházkových šatech. A Ostraváci si ze mne dělali legraci, říkali: ‚Á, pan doktor.‘ Sjeli jsme pod zem, šachta byla svážná, někde jen sedmdesát centimetrů vysoká, takže se muselo pracovat vleže. Všude kraválu, prachu. Nade mnou dělal horník sbíječkou, já měl krátkou lopatu a musel jsem rychle odhazovat hlínu na konver – pás. Za chvíli jsme byli úplně černí.“Ani tam ale píle nevydržela, snad po týdnu přestal Jan chodit na šichty a tři měsíce se poflakoval v lágru a okolí, chodil na procházky a jídlo dostával načerno od laskavé Němky v jídelně. Lidé v lágru nebyli nijak zvlášť hlídaní, takže mu to procházelo. Maminka se nějak dozvěděla, že je v Ostravě, a přijela pro něj, domluvila mu u plavby, aby se tam mohl vrátit.

Když však u plavby zjistili, že se poflakoval a že je veden jako nezvěstný i v Ostravě, nechtěli ho. Zatímco tedy rodiče mysleli, že jel do Hamburku, „lajdačil“ a skrýval se u různých příbuzných a známých v Praze, na Vlašimsku a dlouho v Chobotu, kde se schovával a pracoval u známého Bastla. V době stanného práva, kdy gestapo hledalo parašutisty a partyzány, dosti ohrožoval sebe i lidi, kteří mu pomáhali. Takto prožil zimu a v Chobotu zůstal až do května 1943. Potom se o něm dozvěděly sestra a matka a pomocí známého ve Vlašimi a dalších spřátelených duší na pracovních úřadech propašovaly Janovu pracovní knížku z Ostravy a daly do pořádku jeho doklady. Byl zapsán jako pomocný dělník ve mlýně u známého Stanislava Bořkovce, kde začal pracovat. Tak začal Jan Holík v protektorátu opět legálně existovat, což mělo za následek povolání k totálnímu nasazení do říše. To byl vládní příkaz, který již nebylo možné obejít žádnou protekcí, takže Jan muset nastoupit.

Nucené nasazení v Lipsku

Dne 3. února 1944 musel Jan Holík nastoupit do transportu na nucenou práci do Německa. Spolu s dalšími vrstevníky byl poslán do Lipska, kde pracovali v továrně Junkers Flugzeug- und Motorenwerke. Celkem přijelo 480 chlapců a dívek z protektorátu. Lipsko je přivítalo nevlídným sychravým počasím. Počasí i Němcům navzdory si do pochodu zpívali protektorátní truc píseň „Nemelem, nemelem“. Ubytováni byli v lágru Friedrichshallen v ulici Brandstrasse ve velké bývalé divadelní budově. K jídlu dostávali německý Eintopf a chléb, který ale nebyl moc dobrý, „byly v něm namleté snad i žaludy“. Češi měli často ještě jídlo z domova, v protektorátu byla situace se zásobováním lepší než v Německu, proto chléb nejprve nejedli. Rozdávali ho žebrajícím Rusům, kteří měli hlad a nedostatek. Češi byli mezi nuceně nasazenými privilegovaná skupina, protektorátní občané a přeškolenci – kvalifikovaná pracovní síla. I Lagerführer jim říkal, ať se na něj obrátí, kdyby něco potřebovali, a ať se nestýkají s jinými „Ausländer“.

První den v práci Češi kopali zákopy kolem továrny. To se jim ale nelíbilo, vzbouřili se, že jsou přeškolenci, že jsou určeni pro odbornou práci v průmyslu a ne na kopání díry. Proto druhý den vyhlásilo dvě stě českých chlapců stávku a žádali, aby jim v továrně dali odbornou práci. Stávka nuceně nasazených v roce 1944 byla něco neuvěřitelného. Chlapci riskovali vězení nebo koncentrační tábor. Protože ale byli jednotní, podařilo se jim vyjednat s vedením továrny, že je přeřadí na lepší práci. Němci potřebovali pracovní sílu, a kdyby nechali všechny zatknout, museli by shánět nové lidi. Tak se chlapců vedoucí provozu ptal na jejich kvalifikaci: „Was ist dein Beruf?“Jan Holík hlásil, že je truhlář – Tischler, i když učení nedokončil. Poslali ho tedy pracovat k bruskám. S prací si rozhodně polepšil. Větší problém představovaly nálety.

Dne 20. února 1944 byl velký nálet na Lipsko, na město útočilo asi šest set spojeneckých letadel. Za náletu byl zasažen i český lágr. „Protože se nám to již stalo vícekrát, že byl protiletadlový poplach a museli jsme se schovat do sklepa do krytu, tak jsme se nijak nevypravovali. Vždy letadla jen přelétla a nebombardovala. Mysleli jsme, že to bude zase tak. Jen jeden kluk si nesl těžký kufr a všichni se mu smáli. ‚To už jedeš domů?‘ říkali. Já taky jsem byl jen zabalen v dece, měl jsem rozšněrované polobotky, montérky.“ Nikdo nečekal, že bude skutečně nálet. O to byl horší šok, když byl lágr zasažen. Lidé byli uvězněni ve sklepě, nastala panika, ve které byl jeden chlapec ušlapán. Chlapci šíleli, dívky křičely, začínal prohořívat strop a nebylo úniku. Horko, panika, zoufalé výkřiky, prach, detonace bomb – peklo. Další bombou byl zasažen nedaleký hotel a detonace narušila budovu lágru, ve zdi se utvořily malé otvory, kterými lidé jeden za druhým vylezli. Tak si zachránili život.

Utekli do nedalekého parku, kde ale ležely také časované bomby, které byly o to nebezpečnější, že nikdo nevěděl, kdy mohou vybuchnout. Jan zachránil život jedné zraněné dívce. Chlapci doufali, že když přišli o ubytování a všechny věci, že alespoň budou moci jet domů, že nálety zničily zbrojovku. Ale továrna zůstala nepoškozená.

Češi se ocitli bez střechy nad hlavou, pomohli jim Poláci, kteří je ubytovali mezi sebou na polském lágru Damhirsch. Tam našel pan Holík dobrého kamaráda Staška Skowroňského, který mu dokonce půjčil vlastní blůzu, když o vše přišel za náletu. Poláci se s vyděšenými Čechy rozdělili i o své jídlo, kterého měli sami málo.

Češi se oproti tomu chovali často sobecky: když jim přišel balíček z domova, jedli jídlo sami v noci, aby se nemuseli rozdělit. Janovi balíčky nechodily, protože jeho maminka pracovala v továrně, jídlo měla jen na potravinové lístky a měla problémy sama vyjít. Jednou mu ale přišel balík – pecen chleba z mlýna od Standy Bořkovce. Mlynář mu poslal chléb k jedné známé dívce do dívčího lágru. Proto se tam pro něj Jan vydal. Byl studený únorový den a sněžilo. Protože ztratil všechny věci za náletu, neměl pořádné oblečení a hlavně žádnou pokrývku hlavy. Došel na dívčí lágr, ale kamarádka tam nebyla, proto šel zpátky. A večer se tam a zpět vydal znovu. Chleba dostal, ale také ze zimy nastydl a dostal akutní zápal mozkových blan. Nemoc byla vážná, až do května musel zůstat v nemocnici, kde se o něj skvěle staral polský primář.

Koncem května byl propuštěn na lágr Feldschloss, kam byli mezitím Češi přestěhováni. Lehkou práci v továrně odmítl, že ještě není úplně zdráv, a udělal si dlouhou rehabilitaci, asi šest týdnů jen zůstával na lágru a chodil na procházky. Potom se vrátil do továrny.

Výroba Junkers se po náletu přestěhovala z Lipska do nedalekého Zwenkau, pracovníci tam dojížděli z lágru v Lipsku. Továrna byla uprostřed lesa, ale stejně se nevyhnula bombardování. Po nějakém čase byl Holík přeložen do městečka Penig, kde nuceně nasazení budovali lágr pro utečence, pan Holík tam získal funkci překladatele. Asi v listopadu 1944 byl přeložen do Čech – do Dvora Králové, kde v továrně vyráběl ocelové věnce. Odtud byl vyreklamován a vyměněn za jiného chlapce z Dvora Králové, takže na konci války již pracoval ve zbrojovce doma – ve Vlašimi.

Po válce nejdřív pracoval ve vlašimské zbrojovce a poté v různých dělnických profesích v Praze. V roce 1946 nastoupil na vojnu, kterou absolvoval v Praze a v Terezíně, byl u autopraporu a měl na starosti automobily, konkrétně výdej pohonných hmot. V armádě prožil také únorový převrat v roce 1948. Před únorem 1948 byl komunista, ale potom byl z KSČ vyloučen, mimo jiné protože byl katolík a neschvaloval postup vůči církvi. „Mé členství v ‚rodné straně‘ ukončili komunisté sami. Nebylo to jen pro jejich postoje k církvi, zavírání kněží, ale celkově se jejich diktatura příčila mojí svobodomyslné povaze. A jak bych mohl souhlasit s popravou Milady Horákové a jiných?“¹Po vojně se vrátil do vlašimské zbrojovky.

Zde také zažil podepisování petic požadujících popravu Milady Horákové. „V době, kdy jsem pracoval ve vlašimské zbrojovce, jakýsi funkcionář nechal svolat celé osazenstvo továrny na střelivo Blanické strojírny a přečetl petici, že si přejeme pro Miladu Horákovou trest nejvyšší – trest smrti. Aby tomu dal zdání dobrovolnosti, dal hlasovat, kdo je pro. Jen pár milicionářů zvedlo ruku. Zřetelně zrudl v obličeji, sklapl desky a řekl: ‚To, že někteří lidé nehlasovali, nám nezabrání, abychom petici neodeslali.‘“²

Protože měl jako dělník malý výdělek a chyběla mu práce venku, v roce 1953 se vrátil k tuzemské plavbě a o dva roky později v době politického uvolňování byl přijat i k dálkové plavbě. Po otřesu s procesem se Slánským a následně destalinizaci byli i komunisté zmateni, jaké názory mají být správné, proto dostal pamětník i povolení k výjezdům do ciziny, i když neměl úplně vzorové názory. Do jeho kádrového posudku napsali, že je výborný pracovník a v politických záležitostech se řídí „zásadou středního uvažování“. Plavba jezdila hlavně do Hamburku, ale také do Braunschweigu, do Štětína, plavili se po Labi i Odře. Lodníci se podívali do západního Německa, kde mohli nakoupit v Československu nedostatkové zboží, výhodou byly také poukázky do Tuzexu, které lodníci dostávali za vydělané marky. Proti tomu v Polsku byla bída a ještě horší zásobování než v Československu. „Z Polska jsme si nic nepřivezli, spíše jsme o něco přišli.“

Jako lodník jezdil pan Holík do Německa až do konce 60. let. Protože se oženil a s manželkou čekali rodinu, zažádal potom o přeložení k tuzemské plavbě. Dále pracoval v Praze v přístavu. Až do odchodu do důchodu zůstal u tuzemské plavby, hlavně pro ni pletl ocelová lana a oka. Ještě v 60. letech jel za výdělkem pracovat do přístavu v Hamburku. Do důchodu odešel až v 75 letech.

Nyní si pamětník užívá důchodu a vnoučat, většinu roku tráví na chalupě v Trhovém Štěpánově poblíž rodného kraje.

Pro Post Bellum natočila a zpracovala Eva Palivodová, 29. října 2010. Jako zdroj informací byla využita nahrávka rozhovoru s Janem Holíkem a jeho Paměti.

1 Z dopisu pana Jana Holíka Evě Palivodové ze dne 10. listopadu 2010.

2 Z dopisu pana Jana Holíka Evě Palivodové ze dne 10. listopadu 2010.