Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeněk Holeček (* 1956)

• narozen 27. ledna 1956 v Sokolově

• po odchodu z hornického učiliště v Karviné se živil jako závozník, později řidič

• v 70. letech patřil k undergroundovému hnutí

• roku 1975 účast na svatbě Mejly Hlavsy v Kostelci u Křížku, ocitl se v hledáčku StB

• v letech 1978–1988 žil v Praze

• v roce 1988 se oženil a přestěhoval z Prahy na Moravu, s první ženou má dvě děti

• po roce 2000 moderoval v Radiu Rubi

• v roce 2012 založil v Olomouci Rockovou galerii na Dolním náměstí

• s druhou manželkou Vendulou vychovává syna Zdeňka

• je autorem knihy Rock je můj život

• v roce 2023 žil v Olomouci

V roce 1975 se Zdeněk Holeček zúčastnil oslavy svatby Mejly Hlavsy a Jany Němcové v Kostelci u Křížku, jejíž součástí bylo vystoupení kapely DG 307. Pro devatenáctiletého Zdeňka, který odmala poslouchal západní hudbu a v rodném Sokolově záhy zapadl mezi místní máničky, znamenala tato zkušenost definitivní potvrzení toho, kam patří, ale také začátek problémů se Státní bezpečností (StB). Koncert skončil policejním zásahem, účastníci byli odvezeni do vazební věznice na Pankráci, vyslýcháni a zbiti. Lásku k undergroundu mu už ale nikdo vzít nedokázal.

Děda nám vyprávěl, jak procestoval svět, já nemohl nikam

Zdeněk Holeček se narodil 27. ledna 1956 v Sokolově rodičům Zdeňce Holečkové a Pavlu Borovičkovi. Jejich vztah nevydržel a po rozchodu rodičů Zdeněk otce nevídal. Vyrůstal s matkou, dědečkem a dvěma nevlastními bratry, Ottou a Romanem. Dědeček Jan Holeček měl na jeho výchovu a názory zásadní vliv. Pracoval jako horník, přivydělával si i prací v lese, aby pomohl dceři postarat se o rodinu. Zdeněk Holeček jej popisuje jako čestného a přímého člověka, který mu vštípil základní hodnoty. Za války prošel nuceným nasazením v Reichu, podařilo se mu utéct. Totalitu v jakékoliv podobě neuznával a ani o komunistech se nikdy nevyjadřoval nijak vybíravě. Vnukům vyprávěl zážitky z cest po světě s cirkusem Humberto, kde stavěl šapitó.

Zdeněk měl kvůli svým názorům potíže už na základní škole. Poslouchal Radio Luxembourg, už v osmi letech znal Led Zeppelin nebo Beatles. Do školních lavic neúnavně vyrýval název kapely Rolling Stones. Maminka byla ve škole častým hostem. “Učili mě kraviny. Věděli jsme, že západní Čechy osvobodila americká armáda. U Chebu, kousek od Sokolova, je mohyla, kterou by tenkrát komunisté rádi zbourali. Americké velvyslanectví tam pokládalo jednou za rok květiny, tak to zbourat nemohli,“ vzpomíná s despektem. Do Pionýra nevstoupil. V roce 1967 začal chodit do znovu obnoveného Junáka. S vedoucím jezdili stanovat, učil je vztahu k přírodě.

Matka stála na straně svých dětí. Měly vymezené hranice, ale co se týče režimu, nikdy jim neříkala, co mají dělat. Vyhrožovali, že jí děti odeberou, situaci vždy zachránila přítomnost dědečka v domácnosti. „Vařila v restauracích, kde jsem si zažil humorné příběhy. Když bylo ‚svatého Berouse‘ [výplata v dolech], všichni věděli, že se to v hospodě serve. Chodil jsem se schovat do kuchyně za mámou, pak jsem se podíval a hospoda roztřískaná,“ vzpomíná.

Německou televizi jsme chytali přes drát na topení

Život v Sokolově, šedivém hornickém městě na severu, měl jednu výhodu – dala se zde naladit západoněmecká televize. Zdeněk Holeček vzpomíná, že signál chytali přes drát na topení. Když se soudruzi pokusili signál vysílání přerušit, došlo k poruše i v Bavorsku a nakonec museli, skřípajíce zuby, vše uvést do původního stavu. Mohl tak sledovat živé přenosy koncertů rockových kapel, které tehdy televize vysílala spolu s reklamami na zde nedostupné zboží. Pomalu si utvářel názor na to, jak vypadá život za oponou.

S partou poslouchali Alice Cooper, T. Rex, Sweet. Začaly se konat zábavy, bylo možné slyšet i místní bigbeatovou scénu. Kralovala jí kapela Johnny & They, hrající předělávky světových skupin. „Když začali hrát Uriah Heep, já byl vyřízený. Jejich koncerty byly natřískané, zavřel jsi oči a slyšel jsi tu hudbu originál,“ vzpomíná. „Jinak všechno jezdilo z Plzně. Západočeský kraj, tam to žilo bigbeatem. Mahagon, Vozembouch, Koule, Katapult, Bumerang,“ vzpomíná na jednotlivé kapely.

Dočasné rozvolnění pražského jara ukončil v srpnu 1968 příjezd tanků. „Maminka měla přítele Pepu z Plzně. Najednou slyšíme strašný rachot, protože Sokolov je kousek od Chebu, u hranic s Bavorskem. Furt lítala letadla, to tam nebylo zvykem. Pepa vylezl a říká: ‚Je to v prdeli. Zdeni, pojď se podívat!‘ Všude byly tanky, obrněné vozy. Ráno jsme vyšli a místo koupaliště všude vojsko, v zatáčkách vyryté díry od tanků. Kolona stála z Chebu skoro až do Prahy,“ vypráví Zdeněk Holeček.

Máničkou mezi horníky

V roce 1971 Zdeněk nastoupil na učiliště v Karviné, kde se vyučil i bratr Roman. Jeho hornická anabáze netrvala dlouho. Mezi spolužáky nepotkal nikoho, kdo by sdílel jeho zájmy. Když vyšel na ulici, málem byl napaden místními za svůj styl oblékání. Vydržel tři měsíce. Jednoho večera se spustil v mrazu po okapu internátu a utíkal na vlak. Když se ukázal doma v Sokolově, maminka spráskla ruce. Zdeněk už se ale přesvědčit nenechal. Nastoupil jako závozník v přádelně česané příze. Sbíral LP desky a plakáty z Brava, které se dalo díky blízkosti Německa snadno sehnat. Později z nich začal tvořit koláže.

S partou sokolovských mániček se scházeli na náměstí Budovatelů, na schodech Hornického domu. Chodívalo se do hospody U Stadionu. Na rozdíl od kamarádů, Zdeňkovi prostředí malého města nestačilo. Začal vyjíždět na koncerty do Nejdku, Ostrova nad Ohří, Chomutova, Plzně, na dočesné do Žatce, kde se poprvé potkal s Františkem Stárkem (Čuňasem).

Roku 1972 se roznesla zpráva, že v Budapešti vystoupí v rámci rockového festivalu Uriah Heep. Zdeněk Holeček nemohl chybět, šlo o jeho nejoblíbenější kapelu. Uriah Heep nakonec nevystoupili. „Festival byl neuvěřitelný, nedovedete si představit, jak vás to nabilo, tady začala tvrdá normalizace. Kapely hrály v amfiteátru, šlapalo to, já říkal, že se snad nevrátím,“ vzpomíná.

Lidi z undergroundu jsem vnímal jako rodinu

V té době dostali zákaz veřejně hrát i sokolovští Johnny & They. Místní bigbeatová scéna stagnovala. Do Sokolova se začaly dostávat nahrávky ilegálních kapel, které si rychle našly příznivce mezi místními máničkami. Kamarád z Kraslic mu půjčil nahrávky kapely DG 307 či The Plastic People of the Universe. „Jezdili jsme do Chomutova ke Skalákovi [Miroslav Skalický], dodneška si ho vážím. Přijel jsi, na zdi Frank Zappa, koncert, byl to člověk, za kterým bys šel do ohně, měl to v hlavě srovnané,“ vzpomíná.

21. června 1975 se zúčastnil už zmíněné oslavy svatby Mejly Hlavsy a Jany Němcové v Kostelci u Křížku. Tato událost mu otevřela naplno dveře k undergroundu. Nebylo cesty zpět. Krátce po skončení koncertu následoval policejní zákrok, desítky návštěvníků byly zadrženy, ale všichni do 48 hodin propuštěni. „Tenkrát jsme tam s kámošem zapálili Rudé právo a tancovali. Všechny nás naložili do dodávek, odvezli na Pankrác a ztřískali. To bylo tvrdé, říkal jsem si: ‚Tak teď mě zavřou,‘“ vzpomíná.

Pár měsíců nato musel k odvodu. Vojnu absolvoval v letech 1975 až 1977. Byl několikrát přeložen, z působiště v Kutné Hoře utekl na Jazzové dny do Prahy. Vyhlásili po něm pátrání a z Lucerny jej odvážela vojenská policie. Následoval týden vězení. V roce 1977 se znovu ocitl v Sokolově. Po návratu potkával kamarády, kteří se mezitím oženili, a zjistil, že sokolovská komunita se v podstatě rozpadla.

Baráky – barevné ostrůvky svobody v moři šedi

V době jeho nepřítomnosti, roku 1975, vyhlásila StB akci Kapela, jejímž cílem bylo zamezení činnosti „závadových“ skupin. V březnu 1976 začalo zatýkání, výslechy a domovní prohlídky členů, přátel a příznivců undergroundových skupin The Plastic People of the Universe (PPU) a DG 307 pro údajné páchání trestného činu výtržnictví. V prvním procesu v červnu 1976 v Plzni odsoudili Karla Havelku (Kocour), Miroslava Skalického (Skalák) a Františka Stárka (Čuňas) – přední postavy severočeského undergroundu – k trestům od devíti do 30 měsíců. Při následném řízení byly tresty sníženy na polovinu.

Druhý proces proběhl u Okresního soudu pro Prahu-západ v září 1976. Odsouzeni byli historik umění a umělecký vedoucí PPU Ivan Martin Jirous, básník a hudebník PPU a DG 307 Pavel Zajíček, saxofonista PPU Vratislav Brabenec a evangelický duchovní a zpěvák Svatopluk Karásek. Padly tresty v rozmezí osm až 18 měsíců odnětí svobody. Odpovědí bylo sjednocení dosud roztříštěné opozice a vznik Charty 77. Komunisté pak na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let rozjeli akci Asanace, jejímž účelem bylo donutit nepohodlné odpůrce režimu emigrovat.

V té době začaly ve větším měřítku vznikat undergroundové „baráky“. Jednalo se o pokus nezávisle smýšlejících lidí dostat se z bezprostředního dosahu Státní bezpečnosti a žít svobodně v komunitách v odlehlejších oblastech. Existence většiny z nich kvůli režimu nepřesáhla dva roky.

Mezi svými

Na jaře 1978 odjel Zdeněk Holeček ze Sokolova do Prahy s jasným cílem připojit se k místní undergroundové komunitě. Téhož roku vstoupil do Jazzové sekce. Začal pracovat u národního podniku Zelenina jako závozník, záhy objevil pověstnou hospodu U Slunců. Chodil ke Glaubicům, ke Slováčkům, do Smíchovského sklípku, postupně nacházel party podobně smýšlejících lidí po celé Praze. Nasával pražskou atmosféru, příliv nové hudby, četl Jacka Kerouaca a nechával si dorůst vlasy. Navštěvoval ilegální burzy desek, na které dojížděl už ze Sokolova. „To byla naše oáza, pupeční šňůra milovníků hudby, začalo se na Letné vedle Letenského tunelu, na Zlíchově, na Strahově, pak už na Příkopech v Národním domě,“ vzpomíná. Dál jezdil na koncerty po celé republice, na baráky, pořádala se undergroundová fotbalová utkání.

Po propuštění z vězení koupil „Skalák“ s přáteli dům v Nové Vísce u Chomutova, kam začal jezdit i Zdeněk. Vznikl zde samizdatový magazín Vokno, konaly se koncerty. V té době se do přepisu samizdatů zapojil i Zdeněk Holeček. Dům v Nové Vísce byl vyvlastněn a „Skalák“ roku 1980 pod nátlakem StB emigroval do Vídně.

Bohnický přelet nad kukaččím hnízdem

Roku 1980 přišlo předvolání na vojenské cvičení. Zdeněk dal na radu známého, aby se nechal hospitalizovat na psychiatrii. Opil se a ráno se probudil v bohnické léčebně. Jak se tam dostal, dodnes neví. Zážitky z pobytu připomínají Formanův Přelet nad kukaččím hnízdem. Dostával Plegomazin, usínal za zvuků výkřiků těch, kteří už nic předstírat nemuseli, napadl jej nebezpečný pacient. Chvíli to vypadalo, že ho nepustí, nakonec se po měsíci dostal ven s nařízenou ambulantní léčbou. První cesta vedla ke Sluncům. Měl štěstí na chápavého lékaře na Smíchově. Psal mu léky, které za jeho tichého souhlasu vyhazoval. Nakonec dostal modrou knížku.

S přáteli začali jezdit do Chřibské k Leszku Mamoňovi, zubaři a signatáři Charty 77, jemuž jinde praxi nepovolili. V roce 1981 Mamoně zařadili do akce Asanace, vyhrožovali mu likvidací rodiny. Roku 1983 odjel do západního Německa. Jezdilo se také do Dobronína u Jihlavy, kde pořádal akce kamarád Kapráč.

V Újezdu nad Černými lesy viděl Zdeněk roku 1981 poprvé koncert Pražského výběru, doprovázený zásahem policie. Dalším zjevením byl koncert Psích vojáků v Suché v jižních Čechách (1983 –1984), kde tehdy náctiletý Filip Topol zuřivě bušil do klavíru. „Hráli Žiletky. To je tak vygradované, jak je potom ten řev, to je přesně ono. Vyřvat se z toho bordelu, ve kterém jsme museli žít, do kterého nás uvrhli,“ vzpomíná.

V té době už býval často zván na výslechy Státní bezpečnosti do Bartolomějské. Po undergroundovém festivalu v Havlíčkově Brodě jej nesmyslně obvinili, že na zeď místního hřbitova napsal barvou nápis proti socialistickému zřízení. Ve dvě hodiny ráno mu rozkopli dveře ubytovny a odvezli ho na výslech, kde vyhrožovali, že ho dostanou z republiky.

Metal s tebou!

Zásadní obrat přišel s vydáním dvou kultovních alb, British steel od Judas Priest (1980) a The Number of the Beast od Iron Maiden (1982). Krátké úderné skladby byly přesně tím, co hledal. Záhy už mu nikdo neřekl jinak než Heavy. Metalové desky začal cíleně skupovat, sledoval i vznikající českou metalovou scénu, zastoupenou kapelami jako Arakain, Tӧrr či Vitacit. Jezdil častěji na koncerty do Maďarska a do Polska. V obou zemích panovaly ohledně hudební produkce uvolněnější poměry než v Československu. Tou dobou potkal svou budoucí ženu, Hanu Ulmanovou.

V roce 1985 začal jezdit jako řidič pro Pozemní stavby. Téhož roku se mu povedlo navštívit kamarády v emigraci. Na radu známého koupil u Autoturistu lyžařský zájezd do Klagenfurtu. Lyžovat neuměl. Když se v den odjezdu dostavil k autobusu s vypůjčenými obstarožními lyžemi, estébák, který odjížděl se zájezdem, málem padl do mdlob. Druhý den přijel kamarád Bloncek, který jej odvezl do Vídně. Prošel několik domácností známých, viděl uprchlický tábor Traiskirchen, přechodnou stanici československých uprchlíků při cestě na Západ. Byl šťastný, že vidí přátele, ale celkově se ve Vídni dobře necítil. Stísněné podmínky, ve kterých zde známí žili, nepřítomnost větší komunity přátel i neznalost jazyka jej od emigrace odrazovaly. Navíc nechtěl způsobit problémy rodině. Když se ho po pár dnech Bloncek zeptal, zda zůstane, odmítl. Zpět do Klagenfurtu jel stopem.

The Wall jsme sledovali ve sklepě

V polovině osmdesátých let se začaly objevovat první videokazety. „Když k nám přišla první videa, najednou jsi viděl přes železnou oponu. Viděl jsem The Wall, kámoš to pouštěl ve sklepě. Pak člověk zase vylezl do té šedi,“ vzpomíná. V roce 1988 dostal díky práci v Pozemních stavbách byt v Modřanech. Kvůli žádosti o byt nepodepsal Chartu 77.

Téhož roku se ženil, s první ženou se seznámili v undergroundové komunitě. Pocházela z Moravy, kam se nakonec před revolucí přestěhovali. Narodily se jim dvě děti, Petr a Soňa. Na vesnici nikdy předtím nežil. Jak se dalo čekat, místní ho nepřijali právě vřele. Do Prahy zpočátku ještě jezdil kvůli Občanskému fóru, jehož aktivity sledoval. Politiku ale nikdy dělat nechtěl. Živil se jako řidič kamionu. V prostředí kamioňáků a jejich konverzace přes vysílačky vznikl i Heavyho typický pozdrav: „Metal s tebou!“ Pracoval téměř nepřetržitě, s manželkou se postupně odcizili. Díky životnímu stylu a přepracování jej stihla mozková mrtvice, s řízením byl ze dne na den konec.

Nikdy není pozdě

Heavy se vrátil domů, kde však už nebyl příliš vítán. Měl zdravotní potíže, ze kterých se dlouho léčil. Se ženou se rozešli. Se dvěma taškami odjel do pár desítek kilometrů vzdálené Olomouce, rozhodnutý začít znovu od nuly. Bylo načase zúročit celoživotní hudební znalosti, v hlavě se zrodil nápad otevřít Rockovou galerii. Prvním místem, kde vznikla, byly Masné krámy na Dolním náměstí. Začal si pomalu budovat nový život. V galerii mezi vinyly, plakáty a kolážemi potkal i svou nynější manželku Vendulu, ve které našel spřízněnou duši i přes věkový rozdíl 38 let. Brali se roku 2011. Společně vychovávají syna Zdeňka. Galerii časem přesunul o kousek dál, na Dolní náměstí č.p. 172. S přáteli z undergroundu se dodnes vídá na festivalu Trutnov, kde se seznámil i s Václavem Havlem. Po roce 2000 moderoval v Radiu Rubi, několik let vydával časopis Heavy World. V roce 2018 Heavymu vyšla kniha Rock je můj život, na jejímž pokračování pracuje. V roce 2023 žil s rodinou v Olomouci.

 

https://dspace.cuni.cz/bitstream/handle/20.500.11956/4569/DPTX_2005_2_11210_ASZK10001_118730_0_26831.pdf?sequence=1&isAllowed=y

file:///home/hana/Sta%C5%BEen%C3%A9/BP+Zelenkov%C3%A1+UJEP+(1)+(1).pdf