Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vlastimila Holakovská (* 1941)

• narozena v dubnu 1941 v Leskovicích

• ve dnech 5.–6. května 1945 Leskovice vypálili nacisté

• její rodiče přežili masakr v jámě na vápno

• pamětnici coby čtyřletou odnesl soused do skrýše v lese

• při masakru zahynul její strýc Alois Hrdoušek

• vzpomíná na poválečnou obnovu Leskovic

Vlastimila Holakovská, rozená Hrdoušková, se narodila v dubnu 1941 a žila s rodiči v Leskovicích. Na konci války v květnu 1945, kdy se v Praze bojovalo na barikádách, její vesnici vypálili nacisté. Byly jí čtyři roky a většinu vzpomínek převzala od svých rodičů, kteří jí vše dopodrobna vyprávěli. 

Sobota 5. května 1945

Vše začalo 5. května v 17 hodin, z rádia se ozývalo volání o pomoc rozhlasu. Obyvatelé Leskovic strhávali německé nápisy a na domech se začínaly objevovat československé vlajky. Pacovský revoluční výbor poslal do Leskovic hlášku, že v Pacově odzbrojili německou posádku, „tak ať ji odzbrojí také“.

V Leskovicích tou dobou přechodně bydlelo 48 zakarpatských Němců, zhruba 19–23 let starých, ubytováni byli v hospodě U Doubků. Měli za úkol hlídat železniční trať z Tábora do Horní Cerekve, protože mezi Vlásenicemi a Novou Cerekví byl vyhozen do vzduchu železniční most těsně před odjezdem transportu s mladými lidmi na práce do Německa. Němci na výzvu skládali své zbraně a někteří se zapojili do obecného veselí. Jen veliteli zbraň odebrali násilím.

Obyvatelé drželi hlídky kolem vesnice se zbraněmi získanými od vojáků či svými, které vytáhli ze svých skrýší. Někdy po 16. hodině se na silnici směrem do Pelhřimova objevilo auto. Řidič odmítl zastavit a hlídce ujel. Dorazil do Obrataně či do Tábora (dodnes se to přesně neví), odkud posádka zavolala do nedalekého Pelhřimova veliteli SS Hauckovi. Ten do Leskovic poslal vojáky s úkolem Leskovice vypálit a srovnat se zemí, podobně jako Lidice.

Vojáci přijížděli po silnici směrem od Pelhřimova a u kapličky na cestě k Nové Cerkvi z aut vystoupili. Tak začala tragická událost, kterou zahájila dávka z kulometu vypálená z předního auta německé kolony. Leskovičtí odpověděli protiútokem, který auto zničil.

Jedinou přístupovou cestu obyvatelé Leskovic bránili úspěšně až do soumraku, kdy útočníci pronikli do horní části vesnice a pancéřovými pěstmi zničili dům Josefa Markvarta a Františka Samka. „Mezitím bylo řečeno, že by někdo měl donést německým zajatcům jídlo, a tak mě moje maminka svěřila do péče souseda pana Krále, a vydala se s jídlem k zajatcům,“ vypráví Vlastimila. Matka se právě vracela zpět, když do vesnice vtrhli vojáci a zajali ji spolu s jakýmsi mladíkem z Litohoště.

„Kdo se to dověděl a mohl, ten utekl do lesů. Už tenkrát měli lidé připravené kryty, které si v lese za války vykopali. Byly zakryté chvojím, podepřené špalky. Kdo mohl, ten tam utekl. Mě osobně tam odnesl soused, protože maminka byla zajatá. Tam na tom místě, co šla kulometná palba, byla postavená k vratům s nějakým mladíkem z Litohoště. Chtěli je zastřelit,“ vypráví Vlastimila. „V tom okamžiku ale z hospody vyšli dva němečtí manželé a dodnes nevíme, kdo to byl a zda to byli oni, kdo dal rozkaz, nebo pouze orodovali za zajatce, ale vojáci zajatce pustili.“

Maminka přežila, avšak o život přišel Vlastin strýc, když se s otcem vydal na pomoc vesničanům a zasáhla ho kulka. Stal se tak jednou z osmi obětí toho dne. Do lidí nepřetržitě pálil kulomet skrytý v budově družstva. Střelba odezněla po 11. hodině. Toho dne také zemřeli Josef Hlaváček a Josef Bíba, Josef Brtana, Josef Král ml., Josef Charouzek, Alois Hrdoušek a Josef Soukup.

Neděle 6. května 1945

Části rodin se od soboty schovávaly v lese, části zůstaly ve vesnici, v níž v neděli ráno doutnaly dvě chalupy, Stejskalova a Markvartova. Lidé se pomalu vraceli z lesa, Vlastin otec jim šel naproti. „Jenomže viděl, jak v lesíku pobíhají od stromu ke stromu nějaké siluety. Najednou se z lesa ozvala střelba a vesničané se rozprchli zpět do svých lesních skrýší, včetně postřelené Aleny Soukupové,“ vypráví Vlastimila Holakovská.

Zatímco ona byla schovaná se sousedy v lese, její rodiče se ukryli doma, v jámě na vápno, která zbyla ještě od stavby domu. „Naši celou tu hrůzu přečkali ve vlastní chalupě, ale jen tím zázrakem. Měli tam vykopanou jámu na vápno a do toho se schovali. Viděli, když ti SS přišli na mlat. Měli prý zápalnou tyčinku, kterou bouchli o mašinu, a hodili ji do slámy. V tu chvíli začalo všechno hořet,“ vypráví Vlastimila.

Ze svého úkrytu také viděli, jak neznámý Němec vyvádí manžele Vlachovy z vedlejší chalupy. Paní Vlachové řekli, aby odstoupila, a jejího muže před jejíma očima zastřelili. „Někteří Němci totiž prý vraždili na potkání, jiní vraždili pouze muže a ženy brali do zajetí,“ vysvětluje Vlastimila.

Hořely domky Františka Kuzdase, Františka Slaniny a Františka Soukupa. Dále vzplanula chalupa Josefa Krále a v dalším stavení zavalily hořící trámy mrtvolu Josefa Charouzka. Vzplanula také chalupa Aloise Hrdouška, který byl zastřelen už předešlý den. V chalupách toho dne byli zabiti i pan Stupka a Matěj Dvořák s manželkou.

Když vzplál statek Holakovských, chytila i polena, jimiž byla přikryta jáma na vápno, a proto se Vlastini rodiče vplížili do stájí a zahrabali se do podestýlky pod zvířata. Takto přečkali do příjezdu hasičů ve 13 hodin.

Horní část vsi

Před dveřmi obecního bytu pro chudé byl zastřelen Jan Král, ve stejnou chvíli vzplanula stavení Václava Houčka a Jana Karmína. Josef Karmín a jeho rodina přečkali řádění ve sklepě. V doutnajících zbytcích domu babičky Vašků leželo její tělo bez hlavy. Hořely domovy rodin Zápotočných, obchod Aloise Zavadila, hostinec U Doubků a obecní kovárna. Také zavraždili nemocnou vdovu po Josefu Soukupovi. Vyvraždili rodinu Pavlů, Vaverků, pana Stupka a Matěje Dvořáka s manželkou.

Když se o řádění dozvěděl revoluční výbor v Pacově, začal vyjednávat s posádkou wehrmachtu, která už se vzdala. Velitel se rozhodl pomoci. Vyjeli na pomoc Leskovickým, z aut vystoupili před vesnicí a dál šli pěšky, ale než dorazili do vesnice, vojáci byli pryč.

Esesáci vypálili část vesnice V Chalupách. Zbývala jim poslední dvě stavení, když se najednou ozval signál, jako když něco hvízdne. Vojáci se sbalili, naskákali do aut a odjeli. Rudá armáda už byla přece jen blízko a Němci už se báli. O několik hodin později už se v Leskovicích objevila sovětská armáda.

Tímto písknutím skončilo nešťastné drancování vesnice Leskovice. Na spornou otázku, jestli byl Walter Hauck, který měl na svědomí velkou genocidu Židů ve Francii, přítomen v Leskovicích, jsem se stoprocentní odpovědi nedopátral. Někdo tvrdí, že ano, a někdo, že ne. Například jsem se dozvěděl, že paní Peňázková, které bylo v době tragédie 15 let, tvrdila, že s Hauckem v Leskovicích osobně mluvila.

Lidem zůstalo jen to, co měli večer na sobě

Po válce byl v Leskovicích zbudován pracovní tábor. Vlastimila si není jistá, kdo byl v tomto pracovním táboře uvězněn. Pracovní tábor vedli dva partyzáni, kteří měli za úkol hlídat pracovníky. Tábor stál na základech rodného domu paní Holakovské, ze kterého zbyly pouze obvodové zdi. Přes tyto zdi byla natažena provizorní střecha a lidé bydleli v dřevěných boudách. Pracovníci měli za úkol dokončit bourací práce.

Lidem, kteří přišli o dům, stát postavil nový. Sedlákům postavili statky na polích k Moravči, tomuto místu se říká U Pěti sedláků. Chalupníkům postavili poměrně velké pěkné chalupy a bezzemkům postavili menší domky.

„Začaly to stavět dvě firmy. Bylo na to výběrové řízení, jedna firma byla Baťa a druhá Frolík z Českých Budějovic. Financoval to stát. Lidi sami nestavěli, protože nikdo neměl peníze a nic jim nezbylo. Lidi měli jen to, co měli ten večer na sobě. Já jsem neměla ani boty – ten soused mě odnesl bez bot. Maminka mě tam strčila, aby mě pohlídali, a když utíkali, tak mě popadl a já neměla ani boty,“ vypráví Vlastimila.

Než se mohli nastěhovat do nových domů, žily rodiny po čtyři roky v dřevěných boudách, které jim do vypálené vesnice přivezli. V chatkách byla zima, škvírami ve stěnách foukalo a zatékalo do nich.

Po tragédii se rodiny zavražděných nebyly schopny domluvit na jednotném místě pohřbu, a tak jsou katolíci pohřbeni v Nové Cerekvi a evangelíci v Moravči.

Dnes jsou Leskovice hezká a malebná vesnička na Vysočině.