Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Blažena Hokrová (* 1926)

• narodila se 22. listopadu 1926 v Chrášťovicích u Strakonic

• otec byl legionář a zemřel, když byla malá

• vyučila se dámskou krejčovou

• během války se seznámila se svým manželem, se kterým se pak přestěhovala do Prahy

• její manžel byl příbuzný knihkupce Hokra, původního majitele pražského knihkupectví Fišer v Kaprově ulici

• v 80. letech na měsíc vycestovali s manželem za příbuznými do Spojených států amerických

• kvůli tomu, že její dcera podepsala petici, musela na konci 80. let k výslechu

Dětství a tatínkova smrt

Blažena Hokrová se narodila 22. listopadu 1926 v malé vsi Chrášťovice u Strakonic. Na svého tatínka má bohužel jen smutné vzpomínky: „Otec byl legionář, takže byl zajatej v Rusku, a když se vrátil z vojny, tak měl pořád ještě v sobě střelu. Tak mu to ve Strakonicích v nemocnici vyoperovali, ale bohužel měl ještě další asi tři operace. Dokonce mu úplně zkracovali žebra, že se mu tam dělala voda, tak je nějak stahovali. No, to muselo bejt něco hroznýho. No ale bohužel, otec zemřel, bylo mu třicet sedm let.“ Maminka tak v pětatřiceti letech ovdověla a zůstala sama s pěti dětmi. Pamětnice byla z dětí nejmladší a nebyly jí v době tatínkovy smrti ani tři roky.

Maminka se poté chtěla znovu vdát, ale její rodiče s tím nesouhlasili. Když se jí pak ještě narodila holčička, rodiče rozhodli, že si ji nenechá a že si ji na výchovu vezme její bratr, který bydlel v Hradci Králové. Na maminku Blažena Hokrová vzpomíná moc ráda: „Večer jsem u ní seděla, a když mi hladila vlasy, měla takovou drsnou ruku, ale to bylo tak hezký pohlazení...“

Do školy chodila nejdříve do obecní u nich ve vesničce a potom, i když nechtěla, do měšťanky v Radomyšli. Tam musela chodit každý den čtyři kilometry tam a zase zpátky. Protože už byla starší, nastoupila rovnou do druhého ročníku, a to pro ni znamenalo trápení: „Nikdo mi neporadil, nikdo mi nic nevysvětlil, neřekl. Tak jsem měla to vysvědčení pak docela mizerný.“ Když nebyla ve škole, musela s ostatními dětmi pomáhat v hospodářství: „Krávy byly v maštali, a když jsem šla ze školy, tak jsem pospíchala, ty čtyři kilometry jsem utíkala, abych mohla ty krávy vyhnat na pastvu. Jinak by se bejvala maminka strašně zlobila.“ Pomáhat se muselo, i když se třeba sušilo seno: „V poledne jsme přišli ze školy a brácha nám dával seno do chalupy, my jsme to odebírali a zase jsme to museli přehazovat a upěchovat, aby se to tam vešlo co nejlíp.“

Válečné a poválečné období

Když bylo pamětnici třináct let, začala válka. Vzpomíná, že Němci byli úplně všude a „nebylo to nic hezkýho“. Nicméně během války se jí stala i příjemná věc – seznámila se totiž se svým budoucím manželem, který byl na venkov poslán, aby vypomáhal v zemědělství.

Silné vzpomínky má Blažena Hokrová na konec války: „A nejhorší bylo, když potom válka skončila a teď všichni ti Němci utíkali v noci. A my máme chalupu blízko silnice. No a teďka oni, jakmile se setmělo, tak už chodili, a to byly takový duny, jak prostě těma botama... Takže nebylo to nic hezkýho. Takže my jsme potom několik dní vůbec ani nespali, ani jsme se nesvlíkali na spaní a oblečený jsme seděli potmě a jenom jsme se báli, že může někdo přijít a že nás třeba taky můžou postřílet.“

Po válce se pamětnice odstěhovala do Prahy, kde ale nemohla sehnat bydlení, a tak se vrátila do rodné vesnice. „Byla jsem vyučená dámská krejčová a bylo to docela pěkný. Jenomže látky nebyly, takže nebylo z čeho šít. Pak najednou jsem dostala dopis – psal mi jeden krejčí, který měl nějakou zásobu látek, jestli bych nechtěla k němu nastoupit. Tak jsem se rozmýšlela a pak jsem nakonec šla.“ Nastoupila tak k panu Plechatému, kam musela každý den chodit devět kilometrů tam a zase zpátky.

Rodina a život v Praze

V roce 1948 se pamětnice vdala a s manželem se jim zanedlouho narodila dcera. Manžel pracoval v knihkupectví Hokr v Kaprově ulici, které patřilo jeho strýci. A ve stejném domě i bydleli. V padesátých letech bylo ale knihkupectví znárodněno, rodina Hokrových byla přesunuta do knihkupectví na Vítězném náměstí v Dejvicích a do jejich knihkupectví byl dosazen vedoucí Fišer (ten, který knihkupectví vlastnil i po sametové revoluci). S panem Fišerem ale měli moc dobré vztahy a vzájemně se ještě s rodinou knihkupce Kanzelsbergera navštěvovali na chalupách. To třeba ženy společně pro všechny pekly lívance a jedna z nich říkala: „Já tam přijdu, a než tu mísu postavím, tak ty lívance jsou pryč.“ Jednou spočítaly, že jich udělaly sto padesát!

S knihkupectvím v Dejvicích je spojena příhoda ze srpna 1968. Ve výloze měl totiž pan Hokr obrázek Milady Horákové, a protože se bál, že mu kvůli tomu rozbijí výlohu, rozhodl se ji dát z výlohy pryč. „Jen odešel, tak během pár minut najednou začala velká střelba. Tady máme ještě rozbitý baráky, to byla taková střelba obrovská. A já jsem s dcerkou seděla v předsíni na lavičce, držely jsme se a brečely, protože jsme říkaly, že táta je pryč, že ho zabili. Měl ale takové štěstí, že okamžitě jela tramvaj.“

Osmdesátá léta

V roce 1980 se jim na pozvání manželových příbuzných podařilo vycestovat do Spojených států amerických, kde strávili měsíc. Blaženě Hokrové se tam ale moc nelíbilo a byla ráda, když se vrátili. Povolení, myslí si, dostali i proto, že jeli bez dcery, a tak bylo velmi pravděpodobné, že se vrátí.

Na konci osmdesátých let dcera podepsala petici. Protože se v té době obě jmenovaly stejně, musela nejdříve k výslechu Blažena Hokrová. „Šla jsem s manželem a tam byli takoví dva habáni, chlapi veliký. A ten, co byl na příjmu u toho okýnka, tak prohlížel moji občanku a to všecko. A pak se otočil a říkal: ,Tohle bude nějakej omyl, tady se neshoduje narození a tak, to se neshoduje.‘ A pak mě tam pozvali ty dva a tam se mě začali vyptávat. Jestli ta dcera má nějakou partu, kam chodí, kde se scházejí a takhle, a jezdí na chalupu? Prostě takovýhle otázky mi dávali. A pak mi řekli: ,Nesmíte říct dceři, že jste tady byla. Nesmíte nikomu nic říct.‘ Takhle to bylo.“ Pak si pozvali i dceru a té řekli, že když ještě jednou něco podepíše, už od nich neodejde.

Po sametové revoluci

Listopad 1989 byl pro jejich rodinu nádherný zážitek: „To se vůbec nedá ani povídat, to bylo něco tak krásnýho...“ Dcera se aktivně zapojovala a nosila studentům čaj a jídlo. V roce 2000 Blažena Hokrová zažila velkou bolest. Umřela jí totiž dcera. „To si člověk myslí, že tu bolest ani nemůže přežít. Ale přežije.“ Krátce poté zemřel také pan Hokr a manžel dcery.

V současné době je Blaženě Hokrové více než devadesát let, sice hůř chodí, ale jinak je spokojená. Myslí si, že takového věku se dožila i kvůli tomu, že nikdy nekouřila a celkově žila zdravě: „Na venkově, když jsme pracovali na polích, tak co jsme sklidili, to jsme taky snědli.“ Lidé by se podle ní měli snažit být spořádaní a slušní a dobře se chovat k ostatním lidem.