„Proběhlo to tenkrát tak, že jsem přišla na komunistický výbor Prahy 5 a oni se mě ptali, proč tam vstupuji, a já jsem řekla, že mě k tomu vedou etické důvody. Zeptali se tedy jaké a já jim odpověděla, že bych chtěla, aby si občané byli opravdu rovni, poněvadž to pokládám za něco, co je dobré pro etiku. Pravý důvod byl však ten, že jsem byla rozvedená a zůstala s dcerou sama. Dostala jsem práci na rok a potřebovala jsem pracovat i nadále. Tehdy mi řekl vedoucí KSČ na průmyslovce: ‚Jestli chceš učit, tak musíš.‘ V podstatě to bylo tedy tak, že jsem tenkrát zklamala. Nebyla jsem silná. Když jsem tenkrát byla na tom komunistickém výboru Prahy 5, tak se mě znovu zeptali: ‚Víte, že existuje taky etika masarykovská?‘ A já odpověděla, že to vím. V tom duchu jsem byla totiž vychována. Děda byl legionář a já jsem u nich dlouho bydlela. Možná to tedy ze mě trochu vycítili, ale jinak to šlo strašně po másle, protože potřebovali mladé lidi.“
„Ona [komise] se mě ani na nic neptala. Mě už prostě nechali být. Byla jsem v revolučním výboru a studenti se za mě opravdu pěkně postavili. Při těch sezeních jsem byla, poslouchala otázky a dodnes si pamatuji i odpovědi některých lidí. Bylo to tenkrát docela… [pauza] no, nepěkné to bylo. Dost často to bylo hodně takové… [pauza] zbabělé. Nerada na to vzpomínám. Dokonce i někteří odborníci museli nakonec odejít.“
„Musím říct, že komise, ve které seděl Pavel Kouba a ten druhý člověk, na jehož jméno si teď nemohu vzpomenout, byla plná dobrých lidí. Nebyla tam vůbec žádná pomstychtivost ani nenávist. To bylo… [pauza] oni s námi dokonce mluvili tak, že měl člověk pocit, jako by nic neprovedl. Byla to tehdy z jejich strany obrovská věc. Později jsem se seznámila se spoustou undergrounďáků a byli k nám hrozně hodní. Oni se na nás nezlobili. Já jsem myslela, že se budou zlobit, ale oni nás dokonce zvali i na narozeniny.“
„Pak jsme tam měli vynikajícího Svěráka, který nás učil češtinu. Přišel k nám jako mladý krásný kluk, který vystudoval v Praze. U nás byl na druhé štaci a okamžitě založil divadlo, ve kterém hrála spousta mých spolužáků. Mě si tam nevzal, protože tvrdil, že jsem moc atomová. Nakonec mi tak říkali i všichni ostatní spolužáci, protože jsem se jmenovala A. Tomanová, tedy Anna Tomanová. Což se postupně zkrátilo na Atomovou možná proto, že jsem byla vždycky ve všem velmi rychlá. Svěrák říkal, že taky moc rychle mluvím, a proto mě do svého divadla nevzal. Jeho výklad češtiny mě však později přivedl k jejímu studiu na filozofické fakultě.“
Anna Hogenová se narodila 23. října 1946 v obci Fláje v Krušných horách, kterou později zatopily vody stejnojmenné přehrady. Kvůli komplikované rodinné situaci strávila několik let svého dětství u prarodičů v Příbrami. Poté vyrůstala v Žatci. Během gymnaziálních studií ji výrazně ovlivnili její profesoři, především pak Zdeněk Svěrák a Karel Hlad. V roce 1964 nastoupila na Fakultu tělesné výchovy Univerzity Karlovy a o několik let později začala studovat také na Filozofické fakultě UK, kde v roce 1978 získala doktorát. V té době již byla členkou Komunistické strany Československa (KSČ), kam vstoupila v roce 1975. Do roku 1989 přednášela na fakultě tělesné výchovy moderní filozofii a také předmět marxismus-leninismus. Od počátku 80. let však tíhla spíše k fenomenologii, ve které hledala únik před normalizační společenskou atmosférou. Během sametové revoluce se za ni postavila většina studentů fakulty, nemusela proto být dotazována etickou komisí a zasedla v pedagogickém revolučním výboru. V roce 1992 byla habilitována na docentku. Dnes přednáší na Husitské teologické fakultě a na Pedagogické fakultě UK.
Fotografie (23)
Současná fotografie Anny Hogenové pořízená při natáčení v pražském ED Studiu dne 7. 5. 2019
Současná fotografie Anny Hogenové pořízená při natáčení v pražském ED Studiu dne 7. 5. 2019
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
