Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Hofrichter (* 1920  †︎ 2016)

• narodil se v roce 1920 v Plzni

• v roce 1938 se přihlásil do akce 1000 pilotů republice

• v roce 1940 se vydal přes Maďarsko a Jugoslávii do britské Palestiny

• přes Kapské Město se dostal do Británie

• rodiče byli za války vězněni na Mírově a ve Svatobořicích

• sloužil jako střelec a palubní inženýr u 311. bombardovací peruti

• po válce nastoupil k dopravnímu letectvu

• byl zatčen v březnu 1949, vyšetřován a pak vyhozen z armády

• nastoupil do pražské Tesly, kde pracoval až do důchodu

• zemřel 9.5. 2016

Plukovník v. v. a bývalý palubní inženýr 311. bombardovací perutě RAF Jaroslav Hofrichter se narodil a celé své mládí vyrůstal v Plzni. Po ukončení školy šel na vyučení na mechanika do plzeňské Škodovky.

Byli jsme vychováni k vlastenectví

„Byli jsme za první republiky vychováváni školou k vlastenectví. Ale byla to nejen škola, ale i Skaut a Sokol. Učitelé nás učili k lásce k vlasti. Jako kluci jsme hltali legionářské knížky. Ale řeknu to upřímně, neměli jsme rádi i sudetské Němce. Plzeň byla kousíček od Sudet. Jako kluci jsme se s nimi také prali.“

Jeho přátelé ho přivedli do plzeňského aeroklubu. Když došlo v roce 1938 k ohrožení republiky, bylo Jaroslavu Hofrichterovi pouhých osmnáct let, ale neváhal a přihlásil se do akce „1000 pilotů republice“. Udělal všechny potřebné přijímací zkoušky, měl začít výcvik, ale do toho přišla okupace českých zemí nacistickým Německem. Jaroslav Hofrichter v roce 1940 odešel do zahraničí, jeho rodiče za to nacisté zatkli a do konce války byli internováni ve Svatobořicích.

Cesta do zahraničí

„Postupně se moji kamarádi začali ztrácet do zahraničí. S jedním jsem se domlouval, že půjdeme spolu. On to pořád odkládal, tak jsem se v roce 1940 vydal sám, přes Maďarsko a Jugoslávii. V Jugoslávii jsme byli zařazeni do transportu, po třiceti lidech, z Bělehradu do Sýrie. Když jsme se dostali do Bejrútu, tak Francie kapitulovala a nemohli jsme jít dál. (…) Přišli jsme do Palestiny a čekali jsme na transport do Anglie. Čekal jsem a projel jsem zatím Palestinu od Haify po Egypt. Nakonec na mne přišla řada. Z Port Saidu jsme jeli přepychovou lodí, jmenovala se Monarch of Bermuda. Jeli jsme přes Somálsko, do Durbanu a pak Kapského Města, tam jsme pobyli asi týden. V Kapském Městě byli dva českoslovenští konzulové, jeden jmenovaný ještě za první republiky, ale předal velvyslanectví Němcům, druhý byl jmenovaný londýnskou vládou. Oni se o nás přetahovali, my jsme na tom vydělali, oba nás různě někam zvali. Nakonec jsme se přes kanadský Halifax dostali normálním konvojem do Anglie, to už se psal jedenačtyřicátý rok.

Hlásil jsem se do pilotní školy, ale nevzali mne, jedině, že bych prošel výcvikem v Kanadě. V té době Němci bojovali se Sovětským svazem, mysleli jsme si, že válka skončí rychle, že bych si ani nezabojoval. Tak jsem se přihlásil do střeleckého kurzu. Byl jsem pak palubní střelec v 311. peruti. Pak mne velitel poslal do kurzu na palubního inženýra, ten jsem udělal s výborným prospěchem. Létal jsem u squadrony až do roku 1945, mám nalétáno 680 operačních hodin.“

Bojové nasazení

„Byl jsem nasazen rovnou pod Coastal Command, mám za sebou i tři tisícové nálety na Německo… Strach a bát se jsou dva rozdílné pojmy. Strach byl vždy. Když jsme šli na operační let, tak jsme měli sucho v puse… Ale kdybych řekl, že jsem se nikdy nebál, tak bych lhal. Na lodě jsme útočili nízko, to jsem si říkal: ,Sem dostřelí každá puška.‘ “

Každý člověk má svůj napsaný osud, každý má svou svíčku

„Jeden můj kolega, Blahna, měl svatbu, létal jako střelec, říkal, že se vrátí do dne, kdy měl začít znovu létat... Do rána se ale nevrátil, velitel už dal do jeho posádky náhradního střelce, protože počítali, že se z té svatby nestihne vrátit. Za nějakou půlhodinu se nakonec vrátil. Byl jsem u velitelského operačního stanoviště, on přijel a říká mi: ‚Kde je posádka?‘ ­– ‚Už odjeli.‘ – ‚Půjč mi kolo, jedu za nimi.‘ Kdyby nepřistávala zrovna jiná mašina, tak by nedostali červenou, ale zelenou ke startu, ale stalo se, a tak se stihli vyměnit s tím náhradním střelcem. Dostali však červenou a vyměnili si to. Velitel s tím souhlasil. Karel Nahodil mu tam nechal všechny jeho věci, kožich atp. (…) Při startu však zavadili o strom a spadli. Nebyli sice hned mrtví... Letadlo bylo plné benzinu, nevytáhli z něj nikoho živého. Karel Nahodil se zachránil a Venca Blahna si šel den po svatbě pro smrt. Kdyby se byl zdržel o dvě minuty, kdyby nebyla přistávala ta jiná mašina, všechno by bylo jinak. Za války jsou takový osudný okamžiky, kdy rozhodovaly minuty, jestli budete živ. U stíhačů to byly vteřiny. Osud je nevyzpytatelný, jak si osud s lidma zahrával.“

Na těchto minutách závisel život, stejně tak závisel život celé posádky na každém jednotlivém muži. Jaroslav Hofrichter vzpomíná: „Jednou udělal náš navigátor velkou chybu, nevěděl vůbec, kde jsme. Sotva jsme dolétli na letiště. Naše posádka si pak na něj stěžovala u velitele, že ho už nechceme, tak jsme dostali jiného, s kterým jsme už byli spokojení.“

Porvali se s „empíkama“

Když se Jaroslava Hofrichtera zeptáte na humornou příhodu z války, vzpomene si hned na několik z nich. „Já si vážím anglických soudců. Řeknu proč. U nás ve squadroně byli dva výborný kluci. Takoví malí, metr šedesát, ale divocí a velcí rváči. Jednou se napili v hospodě, prý zpívali, já si myslím, že spíš řvali jako tuři. Potkali cestou domů šest MP – vojenských policajtů. To byli většinou dvoumetroví chlapi. Ti jim řekli, aby nezpívali. Nějak na ně šáhli, a to neměli dělat. Servali se, i když jich bylo šest, a seprali je. My jsme tam byli nakomandovaní, abychom viděli, jak se trestá, když se někdo porve s MP. Policajti tam přišli, jeden ruku v sádře, druhej ucho natržený. Ti dva naši tam sehráli zkroucený ubožátka. Soudce se kouknul na ty urostlý policajty a ty dva naše a říká: ,To nebyl fér boj, šest velkejch chlapů proti dvou malým.‘ A ty naše vojáky osvobodil. My jsme se mohli v soudních lavicích strhnout smíchy. Anglický soudci jsou spravedlivý, jinak mohli vyfasovat hodně. Porvat se s ,empíkama‘, to je velký přečin.“

Vždycky mi je opravily

„Když jsem potřeboval opravit ponožky, tak jsem to dělal tímto způsobem. Když jsem jel do Londýna, vybral jsem si kupé, kde seděly nějaké Angličanky, vytáhl jsem jehlu a tu ponožku s dírou, dělal jsem, že navlékám jehlu. Vždycky než jsem dojel do Londýna, ponožky jsem měl zašitý. Vždycky mi to sebraly. Angličané se k nám chovali senzačně. Beru to přes českou povahu. Mít v zemi milion cizinců a nebýt na ně naštvaní. To je výborný výkon. Anglicky jsem předtím vůbec neuměl.“

Poválečné osudy

Do Československa se po válce dostal spolu s dalšími piloty RAF až koncem srpna 1945. Zůstal v armádě a až do března 1949 létal u dopravního pluku. Pak byl vyhozen z armády a zatčen. Podílel se na nelegálním převážení

zásilek mezi Prahou a Londýnem, nikdo však nepromluvil. Bezpečnost se rozhodla ve vyšetřování nepokračovat a po několika dnech ho propustili. „Čekali na mne na Ruzyni na letišti, musel jsem vystoupit z letadla, ani mne nenechali to přelétnout do Kbel. Odvezli mne hned na 5. oddělení, tam byly výslechy. Vyslýchali mne několik dní lidé od Reicina, nemohli mi ale nic dokázat. Vyhodili mne tak alespoň od letectva, nastoupil jsem v továrně, v Tesle. Tam jsem zůstal až do důchodu.“

Moc mi to nevěřili

Co zatčení předcházelo? Jaroslav Hofrichter dopravoval věci pro své kamarády, kteří zůstali, či odešli do Anglie. Prý v těchto zásilkách nebylo nic politického, jen různé soukromé věci. Jak si pamatuje na poslední let? „Po Únoru jsme ještě lítali do Anglie a tady odsud kluci utíkali, jak se říká na ,blind‘. Nemohli si vzít nějaké další věci, já jsem jim je vozil. Měli jsme to tak domluvený s klukama, když jsme přistávali v Croydonu. Měl jsem takový kufřík, v Dakotě mezi piloty byl takový čtverec a na tom kobereček, a když se to odšroubovalo, tak jste tam měl takové místo, kam se mohl dát malý kufr. Tam jsem vozil klukům věci, co tu nechali nebo co potřebovali. Po Únoru jsme dostali hlídače, dva plukovníci s OBZ s námi většinou lítali. (…) Jednou jsme ale místo Croydonu přistáli v Manstonu. Co teď? Tak jsem si říkal, že to risknu. Šel jsem na nádraží, na vlak do Londýna.“ Přesto se do svého pokoje dostal až ráno. Plukovníci - hlídači od OBZ v tom tušili zradu a ihned se ptali, kde byl. Jaroslav Hofrichter jim řekl verzi, že potkal jednu známou, co s ní chodil za války, a že s ní šel na večírek, kde zůstal do pozdní noci. Moc mu nevěřili. Okamžitě po přistání přišlo zatčení.

Po únoru 1948 mohl klidně několikrát zůstat v Londýně, byl například v posádce, která přiletěla pro Liberator, který na základně v Manstonu zanechala posádka, která emigrovala. Ani téhle možnosti nevyužil, kvůli svým rodičům, kteří byli zavřeni celou válku, nechtěl odejít do zahraničí. Jaroslav Hofrichter také říká, že bez podpory manželky by těžká období svého života nevydržel, že jí vděčí za hodně, že mu byla velikou životní oporou. Se svojí manželkou žijí dnes na Praze 4 v Nuslích. Je nositelem tří válečných křížů a medaile Za chrabrost.

Jaroslav Hofrichter zemřelv květnu 2016.