Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bohumila Hofmannová (* 1935)

• narozena 16. července 1935 v Sázavě u Žďáru nad Sázavou

• dětství prožila s rodiči a deseti sourozenci v Sázavě

• otec Rudolf Hegner provozoval kolářskou a karosářskou dílnu

• v důsledku měnové reformy z listopadu 1945 přišla její rodina o veškeré úspory

• v roce 1950 se začala učit švadlenou, ale z ekonomických důvodů z učení odešla

• začala pracovat v továrně TOKOZ ve Žďáru nad Sázavou

• po sňatku se přestěhovala do Horního Bezděkova u Kladna

Bohumila Hofmannová se narodila jako Bohumila Hegnerová 16. července 1935 v obci Sázava u Žďáru nad Sázavou, kde její tatínek Rudolf Hegner provozoval kolářskou a karosářskou dílnu. Manželé Hegnerovi měli celkem jedenáct dětí, tři chlapce a osm dívek. Nejstarší dcera se narodila po první světové válce. Bohumila a její bratr dvojče se narodili jako poslední. Při vzpomínce na své nejranější dětství si pamětnice nejvíce vybavuje, jak si užívala postavení nejmladšího dítěte v rodině, které především maminka hodně rozmazlovala, a s úsměvem dodává: „Byla jsem takové maminčino podsazení.“

Na vesnici nebyla taková bída jako ve městě

Hegnerovi vlastnili v Sázavě rodinný domek, který byl rozdělen na dvě části. V jedné rodina bydlela a v druhé měl tatínek svou dílnu. Jelikož v obci ještě nebyla elektřina, poháněl zde stroje benzinový motor s transmisemi. Bohumila, která jako malé dítě trávila v dílně celé dny, vzpomíná, že tatínek pracoval od rána do večera. „Pracoval hlavně pro zemědělce. Dělal vozy, žebřiňáky a spolupracoval i s kovářem, protože neokovaný vůz nemohl jezdit.“ U domu měli Hegnerovi zahradu, na které chovali slepice a kozy, a protože tudy protékala řeka, drželi také husy. Obcí vedla jednokolejná železniční trať, po které jezdily parní vlaky. Ještě před válkou se zrodily plány na novou dvoukolejnou dráhu spojující Brno a Prahu, její výstavba byla ale v roce 1939 pozastavena.

Počátek druhé světové války a zavedení přídělového systému znamenaly pro rodinu citelný zásah, kterému se však Hegnerovi dle vzpomínek pamětnice dobře přizpůsobili. Nedostatečné příděly potravin doplňovali z vlastních zdrojů, v čemž jim pomáhalo i pronajaté políčko, na kterém pěstovali brambory, zeleninu a obilí. Tatínek pak jezdil s obilím do mlýna a maminka pekla vlastní chléb.

Dvě starší dcery, vyučené švadleny, na ostatní členy rodiny šily a mladší děti rodinnému rozpočtu pomáhaly sběrem a prodejem lesních plodů. Důležité také bylo, že kolářské řemeslo stále dobře prosperovalo, proto mu tatínek během druhé světové války vyučil i své dva starší syny a jednoho chlapce z okolí. Rodičům se tak dařilo nejen všechny děti nasytit, ale také každému z nich šetřit nějaké peníze.

Židovskou hvězdu si přikrývala kabelkou

V roce 1941 nastoupila Bohumila Hofmannová do Sázavy na obecnou školu, a ačkoli se stále jednalo o válečná léta, dle svých slov žádný strach nepociťovala. Začala si však všímat změn v obci, které si jako dítě ještě neuměla vysvětlit. Pamětnice například vzpomíná na dvě mladé židovské rodiny, které v Sázavě bydlely a které během války přestala potkávat. „Všichni museli mít na prsou žlutou hvězdu a ta paní nosila furt kabelku nahoře a tu hvězdu si přikrývala, aby nebyla vidět.“

Kromě místních Židů musel Sázavu opustit také prostřední syn Hegnerových Oldřich, který v roce 1942 odešel na nucené práce do Vídně. „Když maminka slyšela bombardování, bála se, že bombardují Vídeň a že tam umře.“ Bratr měl však štěstí a právě při bombardování se mu podařilo z totálního nasazení utéct a vrátit se zpět domů.

Všechny muže nad patnáct let sebrali

S blížícím se koncem války se obavy pamětnice z dalších událostí stupňovaly. V lesích okolo Sázavy se začaly pohybovat partyzánské skupiny, které operovaly i na místní jednokolejce a mezi Sázavou a Novými Dvory. Útočily na německé vlaky s municí. Výbuchy pak byly slyšet až do Sázavy. Dle vzpomínek pamětnice se dokonce několik mužů ze sousední vesnice v euforii z nadcházejícího konce války pokusilo s jednou puškou odzbrojit v Sázavě německé vojáky.

Z německé strany pak přišlo nařízení, že se všichni sázavští muži nad patnáct let mají dostavit na místní nádraží. „A teď jsme nevěděli, co s nimi bude, jestli je postřílejí... Tatínek se s námi loučil. Maminka plakala a říkala: ‚Co já si tady s těma dětma počnu?‘“ Sázavští muži pak strávili na nádraží celý den, než byli opět propuštěni.  

Ačkoli pamětnice vypráví, že ustupující německá armáda zastřelila při odchodu ze Sázavy jednoho z místních chlapců, který před vojáky utíkal, rodina samotná zůstala podobné tragédie naštěstí ušetřena. Bohumila Hofmannová dokonce vzpomíná na jednoho z německých vojáků, kterému došlo při odjezdu ze Sázavy palivo a musel zastavit nedaleko jejich domu.

„Ten voják šel za tatínkem do dílny a řekl mu: ‚Já tam stojím s tankem a ten je plný munice. Já ho musím zlikvidovat. Tak ho zapálím. Otevřete si všechna okna, aby se vám nerozbila, a utíkejte se schovat do sklepa.‘“ Rodina tak učinila a běžela se ukrýt do sklepa k sousedům. Výbuchy pak bylo slyšet až do večera. Pamětnice k tomu s úsměvem dodává: „Okna se nám ale nerozbila.“

Zpočátku jsme se z příchodu Rusů radovali

Nadšení Sázavských z odchodu německé armády postupně vystřídaly obavy z příchodu sovětských osvoboditelů. Místní partyzáni tak již v předstihu pořádali akce, při nichž vypouštěli lihovary, protože dle slov pamětnice věděli, že by se Sověti upili k smrti. Do lihovarů, které se nacházely v každé větší obci podél trasy jednokolejky, proto proudili místní, kteří si zde nabírali líh. Uvedené opatření se však stejně míjelo účinkem, protože se přicházející Sověti i tak často opíjeli a znepříjemňovali místním život.

Představa pamětnice, že příchod sovětských vojáků znamená návrat k normálnímu životu, tak vzala brzy za své. Bohumila Hofmannová vzpomíná na zvlášť nepříjemný zážitek, který jeden ze sovětských vojáků rodině způsobil: „Jednou se tatínkovi stalo, že k nám přišel opilý Rus a sápal se na maminku. No a potom tam padl a usnul, jak byl opilý. Tak tatínek mu vzal z kapsy revolver, vyndal mu tu nábojnici a on, když se probral, tak po tom revolveru sahal – a ono mu to nešlo. Chtěl maminku zastřelit. No a furt na tatínka: ‚To v tobě bude! To v tobě bude!‘“ Se zpacifikováním dotyčného vojáka nakonec tatínkovi pomohl sovětský důstojník, který u Hegnerů přespával.

Konec živnosti a smrt maminky

S odchodem sovětských vojáků se začal život v Sázavě vracet do normálu. Elektrifikace obce a pořízení nových strojů na elektřinu tatínkovi usnadnily podnikání a výuka kolářského řemesla na učňovské škole ve Žďáru nad Sázavou, ke které si tatínka po skončení války vybral sám ředitel, znamenala pro rodinu další příjem, který obohatil stávající úspory.

V důsledku poválečné měnové reformy z listopadu 1945 však rodina o veškeré našetřené peníze přišla a tuto ztrátu se tatínkovi již nikdy nepodařilo nahradit. Vlivem technického pokroku mu totiž postupně začalo ubývat množství práce. Vozy tažené koňmi nahrazovaly traktory s valníky a učňovská škola ve Žďáru nad Sázavou byla kvůli malému množství zájemců zrušena. Brzy po roce 1948 tak tatínek živnost odhlásil a odešel do důchodu.

V roce 1948 navíc rodinu postihla tragédie. Když bylo pamětnici jen třináct let, maminka jí zemřela na rakovinu. Tatínek se pak nikdy znovu neoženil a děti se tak opět musely více zapojit do chodu celé domácnosti. Starší sestry, které se staraly o vaření a úklid, se postupně vdávaly a z domova odcházely. Nakonec zbyla péče o tatínkovu domácnost na pamětnici Bohumilu.

Politický vývoj v roce 1948 tak nebyl hlavním tématem, které by rodina řešila. Tatínek převrat sice neschvaloval a již v roce 1946 vystoupil ze sociální demokracie, protože, jak pamětnice dodává, „nesouhlasil s tím, že se sociální demokrati dali s komunisty dohromady“, o práci ho však nepřipravil zákaz činnosti ze strany komunistické moci, ale poválečný technický pokrok.

Dle vzpomínek Bohumily Hofmannové nebylo dění po únoru 1948 dramatické ani pro ostatní obyvatele Sázavy: „U nás ve vsi nebyl nikdo, koho by to postihlo, ani žádného sedláka nevystěhovali. U nás ani velcí sedláci nebyli. Byl tu poměrně chudý kraj a kolektivizace takový problém nebyla. Kdo špatně hospodařil, tak byl rád, že si to vzali.“

Po našich zkušenostech jsem velkou rodinu nechtěla

Po absolvování měšťanské školy ve Žďáru nad Sázavou se Bohumila Hofmannová začala po vzoru starších sester učit švadlenou. Z finančních důvodů se však rozhodla z učení odejít a nastoupit do zaměstnání v továrně na kovové zboží TOKOZ ve Žďáru nad Sázavou. Do osmnácti let pracovala ve skladu, poté byla přidělena k soustruhu. Ke svému zaměstnání dodává: „Bylo to dost namáhavé, musela jsem celý den stát. Ale práci jsem potřebovala.“

Ani tatínek nemohl zůstat bez práce, protože, jak pamětnice vzpomíná, nevystačil mu důchod ani na cigarety. Začal proto pracovat v prostoru starého sázavského nádraží, z kterého si vojáci po zprovoznění nové dvoukolejné tratě udělali polygon. „Dělal tam všechno možné, takovou údržbu.“

Bohumila Hofmannová žila v Sázavě do roku 1959, kdy se vdala a odstěhovala za manželem do Horního Bezděkova u Kladna. Zde začala pracovat v podniku Kablo Kladno. V roce 1961 se jí narodila dcera. Po mateřské dovolené pracovala na kladenských hutích a po otevření internátní školy v Horním Bezděkově v tamní kuchyni. Když pamětnici zbývaly jen tři roky do důchodu, byla internátní škola v Bezděkově zrušena a pamětnice si tak zbývající léta musela odpracovat opět na Kladně.

Ačkoli si jako dítě život ve velké rodině užívala, sama ji nikdy nechtěla. Bohumila Hofmannová uzavírá: „Když jsem viděla, co jsme prožívali doma, že jsme taky nemohli mít všechno, tak jsem hodně dětí nechtěla. Maminka nám uvařila. To jsme se najedli dobře. Ale nadbytek jsme nikdy neměli. Jak chutná čokoláda, jsme poznali až po válce a pomeranče jsme neznali vůbec.“