Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pavel Hoffmann (* 1939)

• narodil se 20. března 1939 do židovské rodiny v Praze

• otec Jan Hoffmann v červnu 1942 popraven na Kobyliské střelnici v Praze

• v roce 1945 nastoupili prarodiče Hoffmannovi transport do Terezína, zahynuli v Auschwitz

• v červnu 1943 byl deportován spolu s matkou Alžbětou Hoffmannovou do židovského ghetta v Terezíně

• matka tři týdny po příjezdu zahynula

• v únoru 1945 odjel záchranným transportem do St. Gallen ve Švýcarsku

• do 17 let vyrůstal u své tety ve Východním Slovensku

• v roce 1968 získal zaměstnání v SRN, kam se s rodinou odstěhovali

Pavel Hoffmann si své židovské rodiče pamatuje převážně z fotografií a vyprávění druhých. Narodil se jen pět dní po příjezdu německých okupantů do Československa, a když se začal v roce 1942 naplňovat osud rodiny Hoffmannových, byly mu pouhé tři roky. V červnu 1942 mu němečtí vojáci na Kobyliské střelnici zastřelili jeho otce Dr. Jana Hoffmanna, který se stal jednou z obětí odvety za atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. O tři měsíce nato Němci deportovali Pavlovy prarodiče do terezínského ghetta, kde nakonec skončil i on sám jako sirotek. Matka, se kterou přijel v transportu do Terezína, zemřela tři týdny poté.

Pavel Hoffmann se narodil 20. března 1939 v Praze, tedy v době, kdy jen několik dní před jeho příchodem na svět Německo anektovalo území Československa a prohlásilo ho za Protektorát Čechy a Morava. Matka Pavla Hoffmana se za svobodna jmenovala Alžběta Keleti, pocházela z maďarsky hovořící židovské rodiny z Užhorodu, odkud odešla studovat medicínu do Prahy. Tady se roku 1938 provdala za Dr. Jana Hoffmanna, židovského zubního lékaře narozeného v Mimoni. V městě, které od roku 1938 spadalo do Sudet, a odkud po podepsání Mnichovské dohody Janovi rodiče utekli do Prahy.

Roku 1942 se začala odehrávat tragická kapitola rodiny

Po zřízení Protektorátu Čechy a Morava vydaly říšské úřady protižidovská nařízení, která stejně jako tisícovky dalších Židů v Československu musela respektovat a dodržovat i rodina Hoffmannových. Vážná situace pro rodinu nastala až těsně po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, kdy vzápětí přišlo pro Pavlova otce gestapo. Popraven byl na Kobyliské střelnici jen několik dnů po svém zadržení a stal se jednou z obětí odvety za Heydrichovu smrt. V té době měl Pavel Hoffmann jen tři roky a většinu toho tragického dějství se dozvěděl až z vyprávění svědků či prostřednictvím archivních materiálů. „Naše rodina žila přímo u Václavského náměstí, kde otec provozoval i svou ordinaci. Podle svědectví obyvatel domu, kterého jsem navštívil až ve svých dvaceti letech, přišlo k nám gestapo, které provedlo domovní prohlídku a otce odvedlo. Matka pak obdržela do tří dnů zprávu v němčině, že otce podle stanného zpráva zastřelili,“ vypráví Pavel Hoffmann.

Po smrti otce a prarodičů zemřela i matka

O tři měsíce později následovala další rána. Pavlovi prarodiče Hoffmannovi, kteří po podepsání Mnichovské dohody opustili rodinný dům v Mimoni a přestěhovali se do Prahy, byli deportováni do terezínského ghetta. Nutno uvést, že v té době bylo Otto Hoffmannovi sedmdesát šest roků a většinu svého života jakožto lékařský praktikant ošetřovatel německé obyvatelstvo, které tvořilo převážnou většinu Mimoně. „Deportovali ho do Terezína a za dva dny nato do Osvětimi. Celý transport tvořen převážně staršími Židy šel prakticky okamžitě do plynu,“ dodává Pavel Hoffman, který žil spolu se svou matkou Alžbětou v Praze.

O tom, čím si musela projít a jaké strachy z budoucích týdnů prožívala, se dozvídal až o mnohem později. „Ve svých šedesáti letech jsem zjistil, že se maminka chystala v sanatoriu spáchat sebevraždu, odkud ji převezli na psychiatrii do Bohnic. Celou dobu se bránila deportaci. Měla tolik známých, kteří jí pomáhali, že se jí transport podařil oddálit až do června 1943, kdy ji soud, pochopitelně i se mnou, nařídil odsun do Terezína, kde během tří týdnů zemřela.“

Z rodiny Hoffmannových zůstal naživu jen Pavel, čtyřletý židovský sirotek uvězněný uprostřed terezínského ghetta, kde přečkal bezmála další dva roky. Ani dnes mu není jasné, proč ho nezařadili do jednoho z transportů mířících do vyhlazovacích táborů.

Až po sedmdesáti letech jsem se viděl poprvé

V únoru 1945 se Pavel Hoffmann dostal do záchranného transportu, který terezínské vězně odvezl do švýcarského St. Gallenu. Tento vypravený vlak měl za úkol zachránit alespoň zbylou část evropských Židů ve chvíli, kdy nacisté si plně uvědomovali blížící se absolutní porážku Třetí říše. O transport vězňů se měl zasadit Jean-Marie Musy, švýcarský katolický politik, antisemita a obdivovatel nacionálního socialismu, který s Heinrichem Himmlerem jednal o propuštění. Jak se na tento seznam dostal Pavel Hoffmann není jasné. Institut Terezínské iniciativy uvádí, že komandatura v Terezíně vydala 3. února 1945 příkaz k sestavení transportu, do kterého se měli vězni hlásit dobrovolně. Z přihlášených 1900 vězňů velitel tábora Rahm a další vysoce postavení důstojníci SS vybrali 1200 a při vyřazování dbali na to, aby vězně důkladně prohlíželi. Vylučovali ty, kteří špatně vypadali, ale také vězně s akademickým vzděláním či ty, kteří v civilním životě zaujímali významné postavení.

Na seznam více jak tisícovky vězněných evropských Židů se překvapivě dostalo i jméno Pavel Hoffmann. Vlak s více jak tisícovkou židovských pasažérů odjel z Terezína 5. února 1945 a do železniční zastávky švýcarského St. Gallenu přijel ráno 7. února. Cesta rozbombardovanou střední Evropou tak kupodivu trvala jen tři dny. „Před hranicemi Švýcarska v Auxburgu vystoupilo gestapo a nechalo ženy nalíčit si rty, napudrovat se a strhnout si židovskou hvězdu. Po příjezdu nás uložili do karantény a vyšetřil nás lékař. Byli jsme pochopitelně v hrozném stavu… Před osmi lety jsem na základě Master arbeit dostal dvě fotografie a dvacet dokladů o mém pobytu ve Švýcarsku. Viděl jsem se de facto poprvé po sedmdesáti letech, jak jsem tehdy vypadal s cedulkou kolem krku,“ vypráví svůj příběh Pavel Hoffmann, jehož podobenku lze najít i v přiložených fotografiích.

Jednalo se o největší vraždu mé rodiny

Pavel se nacházel ve vážném a komplikovaném zdravotním stavu, který ho ohrožoval na životě. Ani po několika měsících ozdravného pobytu se nedokázal vyléčit. „Trpěl jsem tuberkulózou i avitaminózou a podle zápisu tamního lékaře jsem tři dny po příjezdu nemluvil ani slovo. Musel jsem být tehdy strašně traumatizovaný.“

Ještě v létě 1945 se židovský chlapec Pavel Hoffmann vrátil nazpět do Československa. Starali se o něho manželé Fišerovi z Moravy, kteří si přáli chlapce adoptovat a byli přesvědčeni o tom, že krom chlapce nikdo jiný z rodiny nepřežil. Po výzvě Červeného kříže se ale o malého Pavla přihlásil jeho strýc Jan Keleti,  bratr zemřelé maminky, a také se Pavla ujal. Pouze on a jeho sestra Magdalena přežili jako jediní z rodiny Keleti druhou světovou válku. Magdalena se po celou dobu ukrývala na Slovensku aJan přežil věznění ve vyhlazovacím táboře Auschwitz. „Z celé rodiny matky se zachránila jen teta Magdalena a strýc Jan. Když v roce 1944 Německo obsadilo Maďarsko, celá moje čtyřicetičlenná rodina, mé čtyři generace, byla deportovaná do Osvětimi. Jednalo se o největší vraždu mé rodiny.“

Pavel pravděpodobně nevydrží víc než rok

Domů do Podkarpatské Rusi se ale už Jan Keleti nevrátil. Novou životní etapu započal ve vysídleném pohraničí ve Varnsdorfu. Tady Pavel strávil další dva roky, během nichž odcestoval znovu na několik měsíců do Švýcarska na ozdravný pobytu. „Švýcaři nabídli přeživším dětem zotavení, čili jsem znovu odjel do Švýcarska na tříměsíční pobyt. Zpátky jsem se ale nevracel už do pohraničí, nýbrž do Prahy, protože strýc Jan se mezitím znovu oženil. Plánoval se s námi vystěhovat do Ameriky a začal usilovat o vyřízení cestovních dokladů,“ vysvětluje přesuny a plány svého strýce Pavel Hoffmann. Jenže celá tato záležitost dopadla nakonec úplně jinak. Do Ameriky v lednu 1948 mohl podle úřadů odcestovat pouze strýc Jan se svou novou rodinou.

Předtím než nadobro opustil Československo, svého synovce svěřil do péče své sestry Magdaleny ve slovenských Michalovcích. „Byla to moje jediná záchrana života. Předal mě se slovy: ‚Pavel pravděpodobně nevydrží více než rok.‘ Nacházel jsem se ve strašném stavu: měl jsem poloviční váhu a vyzvracel každé jídlo. Sehrála v tom roli i psychika, protože oba jsme prošli prostředím koncentračních táborů a byli traumatizováni.“

Nikdo mi o tom neřekl, že jsem Žid

Pavlova teta Magdalena nedopustila, aby její synovec a jediný potomek její zemřelé sestry zemřel. Udělala všechno pro jeho záchranu. Chlapce se ujala a až do sedmnáctého roku vyrůstal u ní. Až tady se život Pavla Hoffmanna na dlouhou dobu ustálil.

Co ho ale velice překvapilo, bylo poznání o svém doposud zatajovaném židovském původu. „Nikdo mi o tom neřekl. Až když jsem měl ve škole dva kamarády, kteří mezitím co já na hodiny náboženství zůstával, oni odcházeli pryč. Když jsem se jednou vrátil ze školy a postěžoval si sestřence, že se stále hlásím, ale farář mě nechce vyvolat, odpověděla mi: ‚To je přece jasné, seš Žid!‘“

I když v roce 1954 podstoupil obřad bar micvu, synagogu navštěvoval jen zřídka a židovské svátky i tradice se v domácnosti jeho tety příliš nedodržovaly. Nijak v kolektivu nevyčníval, docházel do Pionýra a vyrůstal podobně jako řada jeho vrstevníků v komunistickém Československu.

Do Československa se už nevrátíme

Po maturitě odešel roku 1956 do Prahy studovat České vysoké učení technické. Velmi si oblíbil teoretickou část studia, obzvláště matematiku, a ještě během vysoké školy se stal pomocným asistentem na teorii obvodu. Později měl dokončit doktorandské studium, pro jehož splnění bylo bezpodmínečně nutné absolvovat dva roky praxe, které Pavel Hoffmann absolvoval v zahraničí.

Od Německé akademické výměnné služby (DAAD) obdržel v roce 1966 pozvánku do Spolkové republiky Německa (SRN), aby zde nasbíral potřebnou praxi. Sousední spolková země ho při první návštěvě natolik uchvátila, že když v příštím roce dostal pozvání podruhé, rozhodl se zde najít zaměstnání. To pro cizince nebyl vůbec jednoduchý úkol, ale Pavlu Hoffmannovi se to podařilo a práci získal.

Vrátil se tedy ještě jednou do Československa, aby podstoupil veškeré úřední procedury a v květnu 1968 definitivně odjel za prací do SRN, kam za čtrnáct dní poté odcestovala i Pavlova manželka s dvěma dětmi. „Dvacátého srpna jsme pak zapnuli rádio a slyšeli, že sovětská vojska přepadla Československo. Pamatuji, jak jsem manželce řekl: ‚Aleno, my už se nevrátíme.‘“

V roce 1971 obdržel na základě národnostní příslušnosti svého otce německé občanství a v dalších letech usiloval o zrušení občanství československého. Za zbavení příslušnosti celé rodiny zaplatil československému státu částku deset tisíc marek.

Na začátku devadesátých let začal Pavel Hoffmann podnikat. Ve věku 65 odešel do penze a i nadále žil se svou rodinou v Německu. K praktikování židovství se již nikdy nevrátil. Namísto toho se začal zabývat rodinou historií, o životním příběhu přednášel na několika školách a také připravuje knihu, která bude tragické události rodiny Hoffmannových připomínat.