Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Frederike Hoffmann (* 1935)

• narozena jako Bedřiška Synková 7. března 1935

• otec Bedřich synek byl technický inovátor a vynálezce filtru na čištění motorového oleje

• vyučila se elektrotechničkou

• roku 1948 se zapojila do činnosti skautů ve skautském středisku Ostříž v Praze 4

• oddíl se nepřestal scházet ani po likvidaci Junáka roku 1949

• roku 1953 rozeslala členům oddílu oběžník, jímž ho rozpustila a doporučila jim samostudium

• 2. srpna 1954 byla zatčena a strávila osm měsíců ve vyšetřovací vazbě v Bartolomějské

• na jaře 1955 byla v hromadném procesu s členy střediska Ostříž odsouzena za velezradu k deseti rokům, po odvolání byl trest snížen na osm let

• v letech 1955–1957 vězněna v lágru Želiezovce na Slovensku

• v letech 1958–1959 vězněna v Pardubicích

• během věznění zachytila sochařka Marie Uchytilová její podobu na návrhu nové korunové mince

• pamětnice pracovala pro zlatnické družstvo Soluna

• v roce 1965 se provdala za Evžena (později Eugena) Hoffmanna

• v letech 1967–1968 se podílela na obnově Junáka v Praze 4

• v září 1968 celá rodina odešla do emigrace do Švýcarska

• zde byla aktivní v hnutí bývalých československých politických vězňů

Jako skautská vedoucí odmítla po zákazu Junáka rozpustit svůj oddíl a zaplatila za to pěti roky věznění, mimo jiné v lágru Želiezovce a v pardubické věznici. Frederike Hoffmann ale nad komunistickým režimem triumfovala zcela nečekaným způsobem: v době jejího pobytu v žaláři sochařka Marie Uchytilová zvěčnila její podobu na nově vydané korunové minci, která se stala součástí každodenního života všech Čechoslováků na celých pětatřicet let. 

Narodila se v Praze 7. března 1935, ve stejný den a měsíc jako Tomáš Garrigue Masaryk, kterého dodnes považuje za „jediného slušného prezidenta“. Po otci Bedřichu Synkovi dostala jméno Bedřiška, ale jak říká, „to jméno jsem vždycky nesnášela“. Později v emigraci si ho tedy nechala změnit na mezinárodně znějící Frederike. Protože během natáčení se pamětnice opakovaně ohrazuje proti oslovení „Bedřiška“, i v editaci zachováváme jméno „Frederike“, kterým si přeje být označována.  

Její otec, jenž pocházel ze zemědělské rodiny, se jako samouk technicky vzdělával, zajímal se o technické inovace a už za první republiky si nechal patentovat filtr na čištění motorového oleje. Tento patent, který se ukázal jako velmi výnosný a vzbudil zájem i v zahraničí, se však pro něj za nacistické okupace a po roce 1948 stal zdrojem mnoha problémů. Matka Jana Synková, rozená Ouřadová, pracovala jako sekretářka u firmy Jawa a otce všestranně podporovala, do jeho podnikání investovala i svůj podíl na rodinném majetku. 

Frederike vyrůstala jako prostřední z pěti sourozenců. První dvě děti se narodily ještě v matčině prvním manželství, i když Frederičin otec se přihlásil k otcovství dcery Hany (ve skutečnosti však byl biologickým otcem první manžel Jany Synkové). Frederike se narodila jako první dítě v manželství Bedřicha a Jany Synkových, sedm let po ní přišla na svět ještě dvojčata Petr a Václav. 

Rodiče pamětnice kupovali noviny všech politických směrů, především však měli v úctě prezidenta Masaryka. Oba měli katolickou výchovu, ale jak říká Frederike, „z celé rodiny jsem náboženství brala asi nejvážněji já“. Příkladem jí byla zejména zbožná babička z otcovy strany. Víra ji později provázela celým životem, ve vězení, v komunistickém kriminálu i v emigraci: „Bolševici říkali, že do kostela chodí jenom staré báby. Já jsem vypadala dobře, chodila jsem do kostela namalovaná, načesaná, na vysokých podpatcích. Aby ten ksindl viděl, že tam chodí nejen staří lidé.“

„Ať zahyneme buď všichni, nebo nikdo“

Na začátku okupace se rodina Synkových přestěhovala z Karlínského náměstí na Pankrác, kde Frederike, tehdy ještě Bedřiška, vyrůstala. Rodina obdobím protektorátu prošla relativně bez větší úhony. Vězněn byl nicméně Frederičin strýc, na kterého přišlo udání za zabijačku načerno, a babiččin bratr, hospodář v klášteře premonstrátů, kteří opatrovali mimo jiné slavný Dürerův obraz Růžencová slavnost. Hospodář obraz ukryl a odmítl jej vydat nacistům, takže byl zatčen a zemřel v koncentračním táboře na tyfus. 

O otcův patent na filtr na čištění oleje se v době okupace zajímal nacistický inženýr Wernher von Braun, konstruktér raket V-2. Bedřich Synek dostal od svého známého z ČKD varování, že se s von Braunem nemá scházet, protože by jistě musel odjet do Německa a asistovat při výrobě raket. Nacistické Německo jeho patent přesto využilo. 

V období heydrichiády odjeli Synkovi na venkov, do Veltrus. Krátce po příjezdu však dorazila do domu, kde byli ubytováni, německá hlídka. „Neměli jsme u sebe dokumenty, rodiče je nechali na úřadě, kde jsme se museli hlásit. Příslušníci gestapa řekli, že pokud nebudeme mít papíry do hodiny u sebe, každého druhého z nás zastřelí,“ vzpomíná Frederike Hoffmann na dramatickou situaci, kterou zažila jako sedmiletá. Matka poslala na úřad pomocnici v domácnosti, která dokumenty naštěstí včas donesla. 

V paměti jí utkvěly i nálety na Prahu ze 14. února 1945: „Utíkali jsme do sklepa a mysleli jsme, že náš dům dostal zásah, protože všude byla spousta prachu. Ve skutečnosti zasažen nebyl, ale pokaždé, když houkaly sirény, dostala jsem zimnici. Modlila jsem se: ,Pane Bože, když dostaneme zásah, ať zahyneme buď všichni, anebo nikdo.‘“

Po skončení války se na mikulášském trhu na Karlově náměstí poprvé setkala s jazzovou hudbou: „Z amplionu zněl Blueberry Hill. Líbilo se mi, jak Louis Armstrong chraptí. Ptala jsem se mámy, co je to za hudbu. ,To je něco černošskýho, z Ameriky,‘ odpověděla. Potom jsem fascinovaně poslouchala jazz v obchodech i v kavárnách.“ 

„Synková, do ředitelny!“

Jazzové rytmy ale rychle utichly po únorovém převratu roku 1948, kdy pamětnice studovala první ročník osmiletého gymnázia v Ohradní ulici. „O prázdninách jsme dostali dopis, že gymnázia od primy do kvarty byla zrušena,“ konstatuje Frederike Hoffmann. 

Její otec v té době vyráběl filtry na motorový olej v malé továrně v Sedlčanech. Výroba byla ihned znárodněna a Bedřich Synek měl zakázaný vstup do továrny. Dosazený národní správce, původem Jugoslávec, navíc po roztržce Tita se Stalinem utekl do Jugoslávie s penězi z továrny a tento dluh byl připsán bývalému majiteli. Tím ale problémy neskončily: Bedřich Synek měl po válce nárok na dvanáct milionů korun jako reparace od Německa za to, že nacisté za války neoprávněně vyráběli podle jeho patentu. S penězi se ale nikdy neshledal. 

Frederike musela po zrušení víceletých gymnázií v září 1948 nastoupit na základní školu na Zelené lišce. Tam se poprvé setkala s pionýry a také s povinným nácvikem budovatelských písní. Odmítla se ho účastnit, protože se konal až po vyučování: „Najednou někdo zaklepal na dveře třídy a: ‚Synková, do ředitelny!‘ Ředitel na mě začal řvát, prý že si nebudou hřát na prsou hada. Oni říkali všichni to samé, měli na to školení.“ Na konci základní školy se znovu přihlásila na gymnázium, ale kvůli svému původu a postojům nebyla přijata, a tak šla do učení na elektrotechničku.

Lesní moudrost a vojenský dril

Cvičení v Sokole Frederike příliš nebavilo a katolická tělovýchovná organizace Orel jí zase přišla příliš nábožensky orientovaná: „Oni se tam furt modlili. Já se modlím, ale to je moje privátní záležitost.“ Nakonec v roce 1948 objevila skauting, který jí dokonale vyhovoval: „Z Ameriky měl lesní moudrost a vztah k přírodě, z Anglie zase vojenský dril a smysl pro pořádek.“ Stala se členkou pražského oddílu číslo 34 pod střediskem Ostříž a dostala přezdívku Bejby, Bejbina. 

„Už tenkrát k nám chodili svazáci a říkali: ,Stejně budete muset přejít do Svazu mládeže.‘ My jsme odpovídali, že s tím nechceme mít nic společného,“ vzpomíná. Zákaz skautingu v roce 1949 ignorovali a scházeli se i nadále: „Nedělali jsme nic protistátního, jen jsme se scházeli.“ Věděla, že někteří členové oddílu se navíc tajně setkávají na Vyšehradě a učí se zacházet se střelnými zbraněmi, ona to ale odmítala: „Chodili jsme na výpravy, jezdili jsme na víkendy pod stan, dělali jsme výstavky svých kreseb a figurek. Pomáhali jsme sedlákům při žních. Byli jsme první ekologové, drželi jsme se zásady, že v lese je člověk jen hostem.“ Členkou oddílu byla i Jana Werichová, dcera herce Jana Wericha. 

Frederike se postupně vypracovala na vedoucí střediska: „Byla tam jedna, Jája, která doufala, že ji zvolí, ale kluci místo toho zvolili mě, i když jsem se nikam netlačila.“ 

Teprve v roce 1953 Frederike-Bejbina jako vedoucí střediska napsala oběžník, kterým své oddíly rozpustila s odůvodněním, že členům už je více než osmnáct let, a jsou tedy právně postižitelní. „Věděli jsme, že se za skauting zavírá,“ konstatuje pamětnice. Všem doporučila, aby se sami vzdělávali a připravovali se na dobu, kdy budou moci znovu nastoupit jako vedoucí oddílů. 

Osm měsíců v Bartolomějské

V roce 1954 Frederike dokončila druhý ročník Vyšší průmyslové školy elektrotechnické. Během dvouměsíčních prázdnin musela absolvovat měsíc povinné praxe, kterou si odbyla ve Spolaně Neratovice. Na přelomu července a srpna se vrátila z praxe domů, kde ale pobyla jen jediný den. „Druhého srpna v sedm hodin ráno někdo zazvonil na dveře. A že s nimi mám jet, že se mnou potřebujou mluvit.“ 

Frederike vůbec netušila, o co jde, a řekla matce, že do večera se jistě vrátí. Ani po cestě autem se nedozvěděla, proč se o ni policie zajímá. 

„A tam to začalo,“ popisuje příjezd do Bartolomějské. „Svlíknout donaha, hodili mi nějaké hadry, nějaké dlouhé pánské spodky, montgomerák, láptě na nohy. Fotografovali mě zepředu a ze strany. Pořád mi nikdo neřekl, o co jde.“ 

Pak začaly výslechy, často uprostřed noci. „Pořád po mně chtěli jména, žádná ze mě ale nedostali. Přesto nás pochytali celkem čtyřicet. Někdo musel mluvit. Muži byli při výsleších méně stateční.“ 

Státní bezpečnost se zaměřila na hypotézu, že Frederike shromažďovala zbraně. Předměty doličnými podle nich byl nůž ve stříbrném pouzdře, který měla zavěšený ve svém pokoji na zdi, a kopí, které měla jako divadelní rekvizitu. Kromě toho se dozvěděli o malé dámské pistoli, kterou dostala od jednoho kamaráda. Zbraň ale měla provrtanou hlaveň, byla tedy zcela nefunkční, a Frederike si ji ponechala jenom jako dekorační předmět. Nevěděla, kde přesně pistoli má, a tak u výslechů tvrdila, že ji hodila do Vltavy pod Vyšehradem, kde je voda nejhlubší. 

Během výslechů nezažila žádné přímé fyzické násilí, jen psychický nátlak. Jednou například vyšetřovatel předstíral, že pistoli, po které pátrali, má v zásuvce svého stolu a už už se ji chystá položit na stůl. Frederike navíc byla během nočních výslechů vyčerpaná, protože trpěla nedostatkem spánku: „Tam se nedalo spát. Lampa musela pořád zůstávat rozsvícená a i ve spánku jsem musela mít ruce na dece. Když jsem je schovala pod přikrývku, protože mi byla zima, mlátili do dveří a volali: ,Ruce, ruce!‘“ 

V Bartolomějské strávila osm měsíců, z toho dva a půl měsíce – včetně Vánoc a Nového roku – na samotce. „Tam máte matraci, na které ale nesmíte sedět, jen při jídle. Pořád musíte chodit. Ráno vám hodí ručník a kartáček na zuby, pak vám je zase vezmou. S nikým nepromluvíte.“ Frederike, tehdy devatenáctiletá, že snažila psychicky obrnit tím, že si představovala různé situace: „Třeba že jsem na výletě, u moře, na horách nebo že jezdím na koni. Odvíjela jsem si v hlavě film, ve kterém jsem byla hlavní postavou.“ 

Jen jednou jí povolily nervy a začala u výslechu plakat. Vyšetřovatelé si už mysleli, že ji dokázali zlomit, ale přesto nic neprozradila. 

Prokurátor řval, že jsme všichni měli viset

Týden před soudem, který se konal v březnu 1955, navštívil Frederike ve vězení advokát. Důvěřovala mu, protože jí sdělil jistou informaci, o níž bezpečně věděla, že ji dostal od její matky, a tak uvěřila, že advokáta poslala její rodina. „Řekl mi, že moje výpovědi nesouhlasí s výpověďmi všech ostatních. A pokud je pravda, co říkám, bude se za mě bít jako lev,“ konstatuje Frederike Hoffmann. Dostala od něj radu, kterou se ale odmítla řídit: „Jste mladá a je tam spousta mladých mužů. Řekněte, že jste na některém z nich byla citově závislá.“ Vymlouvat se na to, že se zamilovala do některého z chlapců z oddílu a nechala se jím manipulovat, pokládala za velmi ponižující a bylo to pro ni nepřijatelné. 

Členové skautského střediska Ostříž byli souzeni jako protistátní skupina. Frederike Hoffmann byla obviněna z velezrady. „Říkali úplné nesmysly, například, že jsme zapálili nějakou ohradu. Jejich systém byl každého člověka zlomit, aby ho mohli vydírat,“ konstatuje pamětnice. V jejím případě se to ale nepodařilo. Když proces skončil, přihlásila se o slovo: „Řekla jsem, že bych je chtěla ujistit, že jsme nedělali nic, co by někomu škodilo. Vtom začal prokurátor řvát, že jsme všichni měli být pověšeni. Řval jak nepříčetný. Sedla jsem si a jen jsem se usmívala.“ 

Frederike Hoffmann byla odsouzena k deseti letům, po odvolání jí trest snížili na osm let. Další členové oddílu měli tresty o něco nižší, ti nejmladší byli propuštěni na podmínku. „Ten rozsudek se mě vůbec nedotkl. Mně to vůbec nevadilo. Vždyť tady v tom státě, to nebyl žádný život,“ říká Frederike Hoffmann. 

Jak je možné, že během věznění, výslechů a soudu dokázala teprve devatenáctiletá dívka zachovat tak chladnou hlavu a hrdě čelit nátlaku vyšetřovatelů a prokurátora? „Skauting tenkrát vychovával k integrální osobnosti,“ vysvětluje Frederike Hoffmann a zdůrazňuje význam sebeovládání: „Člověk musí najít svoje místo v dobrém i ve zlém a sám sebe držet v merku, nepodlehnout emocím do té míry, že by vás to vyhodilo ze sedla.“ 

Na cestě do Želiezovců

Po odsouzení byla pamětnice převezena do pankrácké věznice, kde se nejprve ocitla na cele s postarší prostitutkou. „Opuchlá, fialové rty… Ona byla nakažená. Byla tam špinavá podlaha a společný džbán vody, ze kterého jsme měly obě pít. Ona z toho džbánu doslova chlemtala a okamžitě mi zabavila kus buchty, který jsem dostala na snídani. Takže jsem zůstala bez jídla a pití, protože z toho džbánu jsem pít nechtěla,“ vypráví Frederike Hoffmann. Druhý den ráno se ukázalo, že na této cele se ocitla omylem, a přemístili ji jinam: „Tam byla podlaha bílá a úplně čistá. V cele bydlely tři ženy: řádová sestra, kunsthistorička z filozofické fakulty a defraudantka.“ S pomocí nití spuštěných z okna komunikovaly s vězněm v cele o dvě poschodí níž, který jim nahoru posílal jídlo a informace z denního tisku. Frederike se navíc naučila komunikovat přes zeď morseovkou, což jí umožňovalo dorozumívat se s vězni ve vedlejších celách. 

Zhruba po měsíci byla z Pankráce převezena do lágru Želiezovce na Slovensku. Mezitím ji ještě čekala šestitýdenní karanténa v olomoucké věznici, protože po cestě je zastihla zpráva, že na Pankráci někdo onemocněl infekční nemocí. „Tam na to nebyli připraveni. Jednou nám dokonce dali k jídlu psa. Aspoň myslím, protože štěkali, když nám to jídlo přinesli.“ 

Nekonečná práce v mrazu i vedru

V Želiezovcích poblíž slovensko-maďarských hranic pamětnice strávila skoro dva roky, od června 1955 do roku 1957. Vězeňkyně tam pracovaly především na poli při sklizni tabáku, řepy či kukuřice. „Při sklizni tabáku jsme chodily mezi řádky jako opilé, protože nikotin se nám dostával do kůže a tím do krevního oběhu. Při sklizni kukuřice máte na krku pytel, zalamujete kukuřici a házíte ji do pytle. Potom jdete k vozu a tam pytel vysypete. A pořád dokola. Každá z nás měla svůj řádek, který měřil třeba kilometr.“ Ženy pracovaly v těžkých klimatických podmínkách, v létě ve čtyřicetistupňovém vedru a v zimě třeba i ve třicetistupňovém mrazu. „V zimě nám dali krumpáče a musely jsme hloubit kanál na odvod močky z kravína. Měly jsme na sobě decembráky, zimní kabáty dlouhé až na paty, a k tomu gumáky vycpané novinami. Na hlavách jen tenké šátky. A těmi krumpáči jsme musely kopat do zmrzlé půdy,“ popisuje Frederike Hoffmann. „Byla tam jedna drobná holka, která krumpáč sotva uzvedla. Dozorce ji pořád honil, aby pracovala rychleji. Ona už byla s nervy úplně na dně. Jednou, když okolo nás přešel a obrátil se k ní zády, zvedla ten krumpáč a letěla na něj. Byly jsme zděšené. To by pro ni byla šílená katastrofa. Holky po ní skočily a včas ji zarazily, takže si toho ani nevšiml.“ 

Když vězeňkyně nesplnily normu, neměly nárok na dopis nebo návštěvu z domova. Norma se přitom nastavovala tak, že byla vybrána mladá a silná vězeňkyně, která rychle pracovala, a měřili, za jak dlouho sklidí určitý úsek. Podle ní pak byla nastavena norma pro každého, včetně starých a nemocných žen. 

Vězeňkyně vstávaly každé ráno v šest, v sedm hodin snídaly a v osm je drezína odvážela na pole. Z práce se vracely večer okolo šesté. Volno měly v neděli, kdy si mohly spravovat oblečení, vyrábět různé předměty, Frederike také pro ostatní hrála na kytaru, kterou jí jednou přivezli z domova. 

Hygienické podmínky byly tristní, dřevěné záchody byly plné pištících krys. Ještě horší to bylo na poli, práci totiž nebylo možné jen tak přerušit: „Pracovaly jsme v řadě, která se stále posouvala. Tam jsem si vypěstovala schopnost udržet potřebu na záchod, protože to nemůžete pustit v chůzi. Jen někdy nám dozorce povolil udělat kroužek a ty, který potřebovaly na záchod, šly doprostřed.“

Od deseti večer do šesti ráno, kdy byly zamčené v barácích, měly vězeňkyně k dispozici jen nádobu s poklicí. „Kamna většinou přes noc vyhořela a do rána se udělala šílená zima, takže na dekách jsme mívaly rampouchy,“ vzpomíná Frederike Hoffmann. 

Na nedostatek jídla si nestěžovala, i když jeho kvalita byla pochybná: „V poledne nám pokaždé přivezli paprikáš, to byla osolená voda, ve které plavaly kusy tučného vepřového, zasypané paprikou, a k tomu kus chleba.“ V neděli nicméně dostávaly lepší jídlo, protože kuchyni vedla vězeňkyně, která byla kuchařka z povolání a snažila se svou práci odvádět co nejlépe: „Po celý týden šetřila různé ingredience, aby nám v neděli mohla udělat něco lepšího.“

Navzdory podmínkám vězeňkyně vedly tajný náboženský život. Řádové sestry dostávaly při návštěvách žemle, ve kterých byly ukryté hostie, takže mohly v neděli tajně sloužit mši a dělat svaté přijímání. V matracích byly uschovány jednotlivé listy z Bible, jedna z kriminálních vězeňkyň je za to však udala, takže dozorci všechny slamníky rozpárali a objevili je. 

Spoluvězeňkyně v dobrém i ve zlém

V lágru bylo celkem asi čtyři sta vězeňkyň, ubytovaných v patnácti barácích. Více než polovina z nich byla politických, svůj trest si tam odpykávaly i defraudantky a vražedkyně, mezi nimi i mnoho Romek. Kriminální vězeňkyně dostávaly lehčí práci a v zimě – na rozdíl od politických – mohly pracovat v teple ve stájích. 

Mezi vězeňkyněmi vznikaly různé koalice, často podle toho, za co byly uvězněny. Takto spolupracovaly například vězeňkyně z Katolické akce, iniciativy laiků spolupracujících s katolickou církví: společně například nakupovaly potraviny a v neděli si vařily. Frederike Hoffmann uzavřela takové hospodářské společenství s básnířkou Boženou Kuklovou Jíšovou, která i po propuštění zůstala její celoživotní přítelkyní. 

Výjimkou nebyly lesbické vztahy mezi vězeňkyněmi, zejména těmi, které předtím v civilním životě byly vdané a manželé je opustili. „Začíná to třeba tím, že někomu projevíte soucit a sdílíte s ním jeho starosti,“ vysvětluje Frederike Hoffmann. Podle ní bylo ve vězení zvykem, že dozorci takové dvojice nerozdělovali. Někdy docházelo i k žárlivým scénám. 

V lágru v Želiezovcích se Frederike Hoffmann znovu setkala s Jájou, onou dívkou, která před zatčením měla ambice stát se vedoucí skautského střediska Ostříž. Ambiciózně – a současně bezskrupulózně – se chovala i ve vězení. „Byla vedoucí čety, ve které byly staré ženy, i kulačky. A ona je šíleně honila, aby splnily normu. Potom se dostala ke kravařkám, což byly skoro výhradně mordýřky,“ naznačuje Frederike Hoffmann, že Jája byla přemístěna na výhodnější práci ve stájích. „A najednou z lágru zmizela, předčasně ji pustili domů. Asi jim něco musela slíbit.“ K jejím spoluvězeňkyním patřila i katolička Jitka Malíková, Dagmar Šimková nebo převaděčka a agentka CIC Julie Hrušková. 

Přes všechno strádání pamětnice uvádí, že byla v dobrém psychickém stavu a trvala na svém rozhodnutí, že v žádném případě nebude žádat o milost. 

Dívka s lipovou ratolestí

V době, kdy byla Frederike Hoffmann vězněna v Želiezovcích a později v Pardubicích, pracovala její matka jako sekretářka na výtvarné škole v Praze. Psala dceři dopisy na stroji ve sborovně, protože dopisy psané jejím rukopisem obvykle neprošly vězeňskou cenzurou jakožto nečitelné. Sochařka Marie Uchytilová, která na škole vyučovala, se zajímala, co to Jana Synková stále sepisuje, a tak se dozvěděla o její vězněné dceři. „Marie Uchytilová byla senzitivní a bytostně nesnášela jakékoli násilí. Sžíral ji osud lidických dětí, jejichž sousoší později vytvořila. I mým příběhem byla silně dotčená. Říkala: ,Tak už zavírají i naše děti!‘“ 

Později Janu Synkovou požádala, aby jí přinesla fotografie své dcery. Rozhodla se její podobu použít na návrhu nové korunové mince, na jejíž design byla vypsána anonymní soutěž. Účastnilo se jí sto sedm výtvarníků, kteří přispěli velmi rozmanitými motivy, od tradičních až po budovatelské, zachycující vysoké pece a podobně. Marie Uchytilová předložila návrh zachycující mladou dívku s tváří vězněné Frederike, která sází lipovou ratolest. Její práce postupovala do dalších a dalších kol, až se ocitla s dalšími čtyřmi návrhy ve finále. „Komise se stále nemohla dohodnout, který návrh by měl vyhrát. Koruny už byly připravené k ražbě, ale stále nebylo jasné, jaký motiv bude vybrán. Proto požádali ministra kultury, aby ho vybral sám. Ministr ukázal na návrh Marie Uchytilové. ,Ale ten je tradiční,‘ namítla jedna z členek komise. ,No právě,‘ zamumlal ministr a odešel,“ vypráví Frederike Hoffmann příběh, který samozřejmě zná jen z doslechu. 

Z Želiezovců do Pardubic

Mezitím na konci roku 1957 v Želiezovcích, kde byla vězněna Frederike Hoffmann, vypukla epidemie žloutenky, související se zdejšími katastrofálními hygienickými podmínkami a přítomností krys. „Tenkrát tři čtvrtiny lágru onemocněly, dvě ženy tam zemřely,“ vzpomíná Frederike Hoffmann. „Doktorka Šulíková nám řekla, jak si máme kontrolovat játra a poznat, jestli jsou zvětšená.“ Ona sama dostala žloutenku dokonce dvakrát, a tak byla hospitalizována ve vězeňské nemocnici v Iľavě. Matce se podařilo sehnat jí přes Mezinárodní červený kříž zahraniční léky, které jí dozorci neochotně doručili. „Měli zlost, že se kvůli tomu dostala na veřejnost informace, že je v lágru infekční žloutenka,“ konstatuje pamětnice. 

V důsledku toho si podle ní už nemohli dovolit ponechat nemocné ženy v lágru, a rozmístili je tedy do pevných věznic, kde nebyla tak těžká práce. Sama Frederike Hoffmann se díky tomu na začátku roku 1958 dostala do Pardubic. „Vezli nás oblečené v civilu, v autobusech. Potom nám zase dali mundúry,“ vzpomíná. 

K Frederičiným spoluvězeňkyním v Pardubicích patřila i teoretička umění a myslitelka Růžena Vacková, kterou předcházela pověst respektované osobnosti. Frederike však vůči ní byla zpočátku skeptická: „Já jsem strašně neměla ráda ty, kteří byli považovaní za prominentní a všichni vůči nim byli servilní. Držela jsem si odstup od těch, kteří byli příliš obdivovaní.“ Záhy ale přišla na to, že Růžena Vacková si svou pověst plně zasloužila: „Ona byla šíleně vzdělaná, hrozně hodná, dobrá, spravedlivá. Měla všechny vlastnosti dobrého křesťana. Byla každému přístupná, nikým neopovrhovala a nedělala mezi lidmi žádné rozdíly.“ O sobotách, když byl „barák“ zavřený a vězeňkyně v něm zůstaly samy bez dozorců, se v její cele konaly debaty na různá témata, od dějin umění po náboženství. „Holky sedaly po postelích, v malém ešusu se vařilo rozpustné kafe na lopatce na smetí, kde se zapálil malý ohníček.“ Frederike s Růženou Vackovou udržovala kontakty i po jejím propuštění – jedna z nejznámějších odpůrkyň režimu se dostala na svobodu až roku 1967. Mezi jejími přítelkyněmi v Pardubicích byla opět Božena Jíšová a také řádová sestra Justýna Tuková. 

Práce v pardubické věznici byla lehčí než v Želiezovcích – šlo o šití dámského prádla nebo navlékání korálků. Frederike Hoffmann jako vyučená elektrotechnička opravovala motorky šicích strojů a brousila nůžky. 

Jak uvádí, politické vězeňkyně nebyly vystavovány žádným ideologickým školením, kriminální vězeňkyně a prostitutky ale ano. „Na štětky komunisté nestačili, ty byly perfektní. Ale ostatní kriminální vězeňkyně se jim chtěly zalíbit a školení žraly. Na nás to naštěstí nezkoušeli.“

V době věznění Frederike Hoffmann se v pardubické věznici odehrál jeden případ sebevraždy: „Jezdí mi mráz po zádech, když si na to vzpomenu. Šlo o paní ve středním věku, která mi připadala velice depresivní. S nikým moc nemluvila. Pocházela z nějakého malého městečka. Odseděla si pět let a měla jít domů, ale bála se. V městečku, odkud pocházela, ji nařkli, že někoho udala. Chodila po věznici jako bludná duše, měla strach, že ji doma zabijí. Jednou při večerním nástupu před rozchodem do ubikací nás stále dokola počítali a jedna chyběla. Zjistilo se, že jde o tuto ženu. Celá věznice byla auf. Stály jsme na nástupu a oni ji hledali, snad dvě nebo tři hodiny. Až potom ji našli u jedněch dveří, pověsila se na klice.“ 

Pod ochranou Panny Marie Sedmibolestné

Na Silvestra 1958 pořádaly řádové sestry v pardubické věznici malou hru: napsaly na papírky jména různých světců, která hodily do hrnce a zamíchaly. Každá sestra si měla vytáhnout svého ochránce pro nadcházející rok. Vyzvaly Frederike, ať si také vylosuje svého světce. Na jejím papírku bylo napsáno: Panna Maria Sedmibolestná. „Všechny sestry ztichly a dívaly se na mě se strachem a s politováním,“ konstatuje Frederike Hoffmann, neboť Panna Maria Sedmibolestná byla vnímána jako ochránkyně ve velmi tíživých životních situacích. Domnívaly se, že ji příští rok čeká nějaká tragédie. 

Po odpykání poloviny trestu v březnu 1958 Frederike odmítla žádat o předčasné propuštění, místo ní však zažádala její matka. Žádost byla zamítnuta. „Napsali mámě, že ještě nejsem převychovaná k socialismu, že je na mně vidět ,vliv anglosaské výchovy mládeže‘. To jsem se nafoukla!“ směje se Frederike Hoffmann. 

Její matka se ale nevzdala a rozhodla se, že žádost o dceřino předčasné propuštění zanese na ÚV KSČ. Vzala s sebou také stejnou žádost od matky vězeňské lékařky Blanky Bickové. „Byl tam nějaký pan Kadlec, který matku odbyl, že tohle není jeho resort, že v tom nemůže nic dělat. ,Dobře, zajdu tedy za vaším kolegou do druhého patra,‘ řekla matka. Nato se Kadlec zamyslel a řekl: ,Víte co, tak mi tady tu žádost nechte.‘“ Frederike se domnívá, že komunisté na ÚV KSČ se báli jeden druhého, a proto se Kadlec rozhodl vyřídit žádost sám. 

V květnu 1959 se tak její matka dozvěděla, že její žádosti bylo vyhověno a Frederike bude druhý den propuštěna, stejně jako její spoluvězeňkyně Blanka Bicková. Pamětnice se to dozvěděla od Boženy Jíšové, která informaci dostala od své sestry, jež byla v kontaktu s Janou Synkovou. „Pro jistotu se připravím,“ řekla si, vnitřní stěnu svého kufru polepila básněmi, které Božena Jíšová ve vězení složila, a zakryla je papírem, kterým byl kufr vyložen. 

Nazítří je obě předvolaly do kanceláře a měly si jít vyzvednout své civilní oblečení. „Blanka vůbec nevěděla, co to znamená, jestli pojede na jiný lágr,“ vzpomíná Frederike Hoffmann. „Ředitel tam lítal jak potrhlej, řval na všechny, což jsme slyšely otevřenými dveřmi kanceláře, telefonoval do Prahy.“ Dozvěděl se, že propuštění obou žen podepsal prezident Novotný. 

Propuštění bylo tak náhlé, že pamětnice se ve vlaku cestou domů rozplakala. „Copak nejsi ráda, že jsi venku?“ ptala se jí matka. „Samozřejmě jsem,“ odpověděla dívka, „ale když pomyslím na ty holky, který tam zůstaly... Říkaly jsme si, že nepůjdeme domů, dokud budou vládnout bolševici.“

„Tady chcípnete“

Po propuštění ji matka vzala na návštěvu do ateliéru sochařky Marie Uchytilové. „To bylo zvláštní setkání,“ vzpomíná Frederike Hoffmann. „Ona mě hned popadla, objala a byla strašně dojatá. Já jsem byla na rozpacích. Dala mi tu první korunu, která byla vyražená.“ Teprve potom se dívka dozvěděla, že na koruně je její podobizna. „Ona to udělala jako pomstu režimu. Že všichni bolševici budou tahat můj portrét po kapsách a nebudou tušit, že je na minci vyobrazena holka, která nevinně sedí v kriminále.“ Sochařka ji však zavázala mlčením: kromě Frederike a její matky se o tom nikdo nesměl dozvědět. Pamětnice ten příběh poprvé vyprávěla až dvacet let po smrti Marie Uchytilové, která zemřela těsně před listopadovou revolucí. 

Na svobodě ji ale čekaly i méně příjemné povinnosti. Především hledání práce, se kterým měla jako čerstvě propuštěná trestankyně samozřejmě problém. „Zavolali si mě na policejní stanici na Praze 4 a nabídli mi lukrativní práci v mém oboru, ve vršovické Tesle. ,Ale my bychom měli takový malý požadavek na vás. Víte, nám záleží na tom, aby mladí lidé byli v práci spokojeni. Kdybyste nám občas řekla, čím se zabývají, čeho chtějí docílit, abychom jim mohli vyjít vstříc...‘“ Frederike okamžitě pochopila, že jde o nabídku spolupráce se Státní bezpečností. „Mně je proti mysli poslouchat, co si druzí povídají, a ještě to předávat dál. To nepřichází v úvahu. Takže já si raději nějakou práci najdu sama,“ odpověděla. 

Našla si zaměstnání ve zlatnickém družstvu Soluna. Nejprve byla přidělena na práci do chromovny, kde byly kádě s kyselinami na postříbřování, chromování a niklování šperků a jejich součástí. „Tady chcípnete,“ sdělil jí vedoucí. Ale Frederike se brzy osvědčila a po několika letech ji prezentoval jako nejlepší pracovnici, kterou přidělil na práci s novým gravírovacím strojem. 

Frederike Hoffmann po určité době projevila zájem studovat večerní gymnázium a připravit se na maturitu, na to ale potřebovala doporučení od kádrového oddělení podniku. „My ti neklademe překážky, soudružko,“ sdělila jí kádrová referentka. „Ale zadarmo ani kuře nehrabe. Mládež za tebou jde. A my bychom potřebovali vedoucí podnikové organizace ČSM. Ty to vezmeš a my ti dáme potvrzení, že si můžeš udělat maturitu.“ Protože na to nechtěla pamětnice přistoupit, cesta ke studiu se pro ni uzavřela. 

Do vězení tak jako tak

Její známí z dřívějška se po propuštění rozdělili do dvou skupin: „Lidé ve středním věku se báli, aby je se mnou někdo neviděl, že by kvůli tomu mohli přijít o postup v práci. Mladší takový strach neměli.“ 

Nadále se vídala s bývalými spoluvězeňkyněmi, které byly propuštěny na amnestii, zejména s básnířkou Boženou Jíšovou a řádovou sestrou Justýnou Tukovou, která pracovala na Slovensku na stavbě a podle jejích slov „míchala maltu v řádovém rouchu“. 

V roce 1961 se nicméně dostal do problémů její otec Bedřich Synek – a opět šlo o onen patent na filtr na čištění motorového oleje, kvůli kterému měl potíže už za protektorátu. V roce 1948 mu celý podnik zabavili a byl mu zakázán vstup do továrny. Bedřich Synek ale novým provozovatelům nesdělil svůj výrobní postup, a filtry, které se vyráběly po roce 1948, proto nebyly účinné. „Teď za ním přišli, že jim musí ten filtr vyrobit. On se bránil, že to má zakázané. Říkali mu, že pokud ho odmítne vyrobit, půjde do vězení. Otec namítal, že vězení mu hrozí i v případě, že filtr vyrobí. Odpověděli mu, že to je sice pravda, ale ve druhém případě jeho rodina alespoň dostane peníze,“ vysvětluje Frederike Hoffmann. Bohužel to byla pravda: otec neměl na výběr, vězení mu hrozilo tak jako tak. Podvolil se a filtr skutečně vyrobil, navzdory oficiálnímu zákazu z roku 1948. Následně strávil několik měsíců ve vězení. 

„Kdyby Rusák nepřijel, nikdy bychom neodešli“

V roce 1960 se Frederike seznámila se svým manželem Evženem, později Eugenem Hoffmannem, kterého krátce předtím propustili z vězení v rámci velké amnestie. Byl odsouzen v roce 1958 k šesti letům za to, že se scházel s dalšími katolíky, kteří chtěli založit novou, křesťansky orientovanou politickou stranu. „Postupně jsme se oťukávali. Byl strašně zdvořilý a vážil si žen. Měl rád jazz, klasickou hudbu, politicky i nábožensky jsme byli zajedno,“ říká Frederike Hoffmann. 

V roce 1965 se vzali a krátce poté musela pamětnice opustit své zaměstnání v Soluně. OPBH jim totiž přidělila byt v novostavbě na Spořilově, ale s podmínkou, že jeden z manželů musí obsluhovat výměník na rozvod teplé vody v jejich domě a přilehlém okolí. 

O dva roky později se jim narodil syn Albert. Frederike čekala dvojčata, chlapce a dívku. Holčička se však bohužel narodila mrtvá vinou nekompetentního zásahu porodníků, kteří se snažili předčasný porod v sedmém měsíci zarazit injekcemi magnézia. 

Přesto manžele čekalo poměrně šťastné období, spjaté s politickým uvolňováním druhé poloviny šedesátých let. „Dubček si pro Moskvu vymyslel ,socialismus s lidskou tváří‘, aby pro Moskvu udělal to uvolňování schmackhaft, stravitelnější,“ poznamenává sarkasticky Frederike Hoffmann. Pro ni osobně to znamenalo především obnovení skautské činnosti v rámci 34. oddílu v Praze-Krči, kde se angažoval i známý skaut a bývalý politický vězeň Zdeněk Zelený s přezdívkou Káďa. Pamětnice na Spořilově školila devět dívek, které měly zájem o skauting, připravovala je na nováčkovskou zkoušku, učila je historii skautingu a ušila s nimi skautské kroje. Když se v létě 1968 účastnily „slibového táboráku“, přišly v krojích jako jediné. „Všem lezly oči z důlků,“ usmívá se Frederike Hoffmann. 

„Kdyby Rusák nepřijel, nikdy bychom neodešli,“ konstatuje Frederike Hoffmann. Jednadvacátého srpna 1968 ve čtyři hodiny ráno nicméně u nich doma zazvonil telefon a dozvěděli se, že rachot, který slyší zvenku, je rachotem tanků a letadel. 

„Vypukla šílená panika. Druhý nebo třetí den lidé začali odstraňovat názvy ulic, aby vojákům znesnadnili orientaci,“ vypráví Frederike Hoffmann. „Byli jsme zmatení, nevěděli jsme, co si o tom máme myslet. A i Rusové v těch tancích věděli starou belu.“ 

Po zkušenostech z Maďarska roku 1956 se podle ní mnoho propuštěných politických vězňů rozhodlo emigrovat. K tomuto rozhodnutí se přikláněli i Frederike a Evžen Hoffmannovi, ale jako bývalí vězni neměli cestovní pasy. To se nakonec vyřešilo velmi rychle: „Úředníci nechtěli žádné opletačky a vydávali pas každému, kdo o něj požádal.“ Do dvou týdnů tak byli vybaveni potřebnými dokumenty. 

Frederike Hoffmann uvádí, že Německo v té době zavřelo hranice pro uprchlíky, odmítalo vydávat víza a snadnější bylo utéct do Rakouska. Stačilo k tomu falešné pozvání, která si lidé psali sami na adresy nalezené ve vídeňském telefonním seznamu. Rakouská ambasáda potom ochotně vydala vízum. 

Celá rodina do exilu

Všechno pokračovalo velmi rychle: už 28. září přijeli Hoffmannovi s malým Albertem do Švýcarska. „My jsme o tom neuvažovali, byl to velký stres. Rychle jsme se spakovali, odjížděli jsme vlakem v jedenáct hodin večer. Těsně před hranicemi vlak zůstal stát, báli jsme se, ale žádná kontrola nepřišla. Dopoledne jsme byli ve Vídni.“ Páter Václav Schneider, který emigroval již dříve, jim sdělil, že ve Vídni je příliš mnoho uprchlíků. Poradil jim, ať nechodí do uprchlického tábora, které jsou plné špionů a objevují se prý případy zavlečení lidí zpátky do Československa. Od rodičů pamětnice následně dostali zprávu, aby přijeli do Švýcarska – měli se setkat v městečku Uznach. 

Bedřich a Jana Synkovi opustili Československo ještě dříve společně s jedním synem a jeho snoubenkou. Nejprve se pokusili emigrovat do Německa. Bedřich Synek se v Mnichově přihlásil o válečné reparace za výrobu svých filtrů během druhé světové války, které mu nikdy nebyly vyplaceny. Na ministerstvu v Praze mu sdělili, že žádné peníze z Německa doposud nepřišly. Nyní se v Německu dozvěděl, že peníze byly vyplaceny už dávno – bohužel se celé částky zmocnil československý stát. „To byl debakl. Seděli v Mnichově na lavičce celí zničení,“ konstatuje Frederike Hoffmann. Od kolemjdoucí ženy se dozvěděli, že Švýcarsko otevřelo hranice pro uprchlíky, a tak zamířili tam. Do exilu nakonec odešla celá rodina Frederike Hoffmann, rodiče, sourozenci i jejich partneři a děti, celkem osmnáct lidí. 

Švýcarsko si podle pamětnice vybrali z čistě pragmatických důvodů, protože věděli, že přijímá uprchlíky. 

„Tihle jsou šikovní, ti vědí, jak na to“

V Uznachu byli ubytováni v hotelu, kde v té době bydlelo asi třicet rodin českých uprchlíků. Některé z nich ale podle Frederike Hoffmann přijaly charitativní podporu od místních lidí a potom se vrátily do Československa. 

„Chodili jsme tam do kostela a páter kázal: ,Ukažte, jací jste křesťani, máte tady třicet familií s malými dětmi.‘ A my jsme v tom kostele byli jediní Češi, takže ti lidé znali jenom nás. Pořád nám něco nosili. Měli jsme povlečení snad na dvacet postelí,“ vzpomíná Frederike Hoffmann. Kvůli tomu se však setkávali se závistí ostatních emigrantů. „Tihle jsou šikovní, ti vědí, jak na to. Jdou do kostela a hned kasírují,“ připomíná pamětnice jedovatou poznámku jednoho z Čechů. „Já jsem se dožrala a řekla jsem mu: ,Milej pane, my jsme chodili do kostela i v Praze, i když to nebylo zrovna populární a mohlo nás to stát svobodu.‘“ 

Další ošemetná situace týkající se českých emigrantů nastala, když pro ně místní benediktinský klášter uspořádal večeři a přichystal sladkosti a hračky pro děti. „Ten opat říkal: ,Teď poděkujeme Pánu Bohu za plný talíř a můžeme se pomodlit otčenáš v češtině.‘ To byla katastrofa. Kolik myslíte, že se jich modlilo? A ti Švýcaři na nás koukali…“ 

Se štědrostí místních lidí se setkávali na každém kroku, například před Mikulášem Frederike během nákupu v obchodě neznámý muž hodil do košíku pytel plný oříšků, perníků a ovoce, za který nemusela platit. Dostali pomoc také od švýcarského státu, kterou ale později, když začali vydělávat, museli splácet po padesáti francích měsíčně. 

Práce nevhodná pro ženu?

Evžen Hoffmann, který v emigraci přijal jméno Eugen, začal pracovat pro pojišťovnu v Curychu. Frederike také chtěla vydělávat, kvůli malému Albertovi ale mohla pracovat jenom na částečný úvazek, protože ve škole se počítalo s tím, že děti chodí domů na oběd. Narážela také na předsudky ohledně zaměstnávání žen: nedostala například práci při vybírání funkčních součástek z vyřazených televizorů, protože – navzdory její kvalifikaci – se taková práce považovala za nevhodnou pro ženu. Později vyráběla světelné řetězy na vánoční stromky a pracovala pro laboratoř ve mlýně, kde kontrolovala kvalitu mouky. V roce 1970 se manželům narodil mladší syn. „Neměli jsme dluhy, ale vycházeli jsme na knap,“ konstatuje Frederike Hoffmann. 

Švýcaři jsou podle ní korektní, zdvořilí, ale značně uzavření a chladní. Frederike Hoffmann uvádí příklad, že během dovolené za ni sousedka ochotně přebírala poštu, ale když jí chtěla tuto službu oplatit, raději se domluvila s jinou sousedkou, která byla původem Švýcarka. 

Frederike Hoffmann byla v exilu aktivní v organizaci bývalých politických vězňů, která v srpnu 1988 pořádala pochod k sovětské ambasádě jako připomenutí invaze vojsk Varšavské smlouvy. Její rodiče se roku 1989 nedožili: matka zemřela roku 1978 a otec o šest let později. Od roku 1990 s manželem jezdili na návštěvu do Prahy. Roku 2021, devět let po smrti svého muže, přesídlila Frederike Hoffmann natrvalo zpět do Čech.