Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Hofbauerová (* 1927)

• narozena 26. ledna 1927 ve Starém Hobzí

• pochází z české rodiny v převážně německé vsi

• po mnichovském diktátu rodina optovala pro československé občanství, ale zůstala v rodné vsi

• v roce 1941 uprchla z pohraničí do Prahy

• v červnu 1945 se vrátila do Starého Hobzí

• po únoru 1948 pracovala v JZD

• utrpěla pracovní úraz

• od počátku 60. let se živila jako švadlena v podniku Otavan Dačice

• v době natáčení (2020) žila v rodném Starém Hobzí

Marie Hofbauerová, roz. Hermanová, se narodila 26. ledna 1927 ve Starém Hobzí do české rodiny. Tatínek byl zedníkem a při stavebním neštěstí přišel o ruku. Po záboru pohraničí v říjnu 1938, které se týkalo i rodné obce, rodina optovala pro čs. občanství, ale odmítla se z pohraničí vystěhovat, i když na otce byl nacisty vyvíjen silný tlak. Teprve po vypuknutí války a rukování prvních mužů na frontu horlivost místních nacistů vychladla.

Po odchodu českých učitelů na podzim 1938 musela Marie s mladší sestrou Martou navštěvovat německou školu. Řídící učitel byl fanatik a každé ráno vyzval děti, aby se přihlásily ty, jejichž rodiny se hlásí k české národnosti. Každé z těchto dětí obdrželo pohlavek. Také každá cesta ze školy byla vyplněna strachem z dalšího místního fanatika, který děti nutil hajlovat, jinak je tloukl i před domem jejich rodičů. Národnostní rozmíšky byly podněcovány i mezi dětmi.

Pod dekou do protektorátu

Po ukončení školy v roce 1941 se chtěla Marie vyučit švadlenou u své sestřenice, ale jako Češce jí to nebylo umožněno. Pracovní úřad ji chtěl poslat na jakýsi statek v Rakousku. Rodina ji varovala, že ji tam udřou, protože všechna mužská síla odešla na frontu. Chtěla se tedy vystěhovat do Prahy k otcově sestřenici a vyučit se u ní kožešnictví. Nezískala však propustku k překročení protektorátních hranic. Nakonec ji ukrytou pod dekami v koňském povoze propašoval soused, který na hranici předstíral, že se mu splašily koně. Při svém návratu obvinil německou hlídku, že mu koně splašila svým divokým máváním k zastavení. Vše dobře dopadlo.

V Praze byla Marie přihlášena jako učnice u manželů Jehličkových, kterým se také starala o děti. V Hobzí po ní nakonec nikdo nepátral, svou roli sehrálo dávné kamarádství Mariina otce s německým starostou, který naštěstí nebyl žádným horlivým nacistou. Tak se také po roce a půl mohla nakrátko do rodné obce legálně podívat, když jí zde onemocněla matka.

První vzpomínky na Prahu má spojené s pouličním tlampačem, který každý den hlásil jména popravených lidí. Po prvních leteckých poplaších raději manželé Jehličkovi odstěhovali své děti i s Marií do vilky ve Zvánovicích ve středních Čechách, kde se také dočkala konce války. S místní posádkou Rudé armády, které velel český důstojník původem z Českého Krumlova, velmi dobře vycházeli, zatímco rodiče ve Starém Hobzí museli její mladší sestru během osvobozování schovávat před rudoarmějci ve sklepě.

Poválečné Staré Hobzí

Do Hobzí se Marie vrátila v červnu 1945 a zažila ještě druhou vlnu divokého odsunu, během kterého byla do lesů za hranici vyhnána i její sestřenice, jejíž manžel se za války přihlásil k německé národnosti. I když jí byla dána možnost zůstat, prohlásila, že s mužem byla v dobrých časech, bude s ním tedy i v těch zlých. Mariini rodiče jim následně až na státní hranici pašovali potraviny pro překonání nejtěžšího období. Vzpomíná na bídu, kdy si vyhnaní lidé kradli navzájem skromné zásoby jídla.

Po válce se Marie vdala za bývalého vojáka wehrmachtu, který nebyl s rodinou českého původu odsunut, ale kterého pro jistotu otec přihlásil do KSČ. Pro časté spory s místními straníky nakonec demonstrativně ze strany odešel, roztrhal legitimaci. Stejně jako mnozí ostatní také manželé Hofbauerovi, kterým byl po únoru 1948 odebrán dobytek, byli nuceni vstoupit s hektarovým polem do  jednotného zemědělského družstva (JZD). Začátky tamního družstva byly velmi amatérské a jeho zaměstnanci si sotva vydělali na základní potraviny. Větší sedláci nějakou dobu vstupu do JZD vzdorovali až do zatčení pana Pokorného pro protistátní řeči pronášené veřejně v hostinci.

Po jedenácti letech práce v JZD utrpěla Marie Hofbauerová úraz pádem z vozu a nemohla svou práci v družstvu dál vykonávat. Přesto jí bylo v odchodu z družstva bráněno a vyhrožováno navrácením pole, o které se bude muset sama starat. Nakonec mohla díky rodinným známostem přestoupit do podniku Otavan v Dačicích, kde až do odchodu do penze v roce 1983 pracovala jako švadlena. Zde také zažila příjezd okupačních tanků v srpnu 1968. V době natáčení (2020) žila v rodném Starém Hobzí.