Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Být čestný člověk, nic víc
narodila se 9. dubna 1932 v Rakové
vyrůstala v nuzných poměrech
vzpomíná na válečné roky v Rakové
v roce 1947 nastoupila do služby
v letech 1949–1950 pracovala ve Svitu Zlín jako zaklepávačka v šicí dílně
v letech 1950–1952 pracovala na traktorové stanici ve Kvítkovicích u Otrokovic
v roce 1950 vstoupila do komunistické strany
v roce 1951 se zúčastnila III. světového festivalu mládeže a studenstva v Berlíně
v roce 1952 se vdala za Jaroslava Hochmana
přestěhovali se do Oseku u Rokycan
v roce 1954 přesídlili do Napajedel
od roku 1959 žili v Hulíně
v letech 1959–1983 pracovala v TOS Hulín jako dělnice
celý život byla členkou komunistické strany
Psal se rok 1932. V Americe usedl do prezidentského křesla Franklin Delano Roosevelt, v Německu o rok později vyhrála volby NSDAP a v tehdejším Československu vydal Karel Čapek své Devatero pohádek. A bylo devátého dubna téhož roku, když se v obci Raková nedaleko Vizovic narodila do chudé rodiny Františka a Ludmily Řehákových holčička, jež dostala jméno po matce. Malá Ludmila byla první ze čtyř dětí.
Řehákovi měli malé hospodářství, které je skromně živilo. Tatínek byl chromý na nohy, protože jako malý spadl z půdy, a získat slušně placené místo bylo pro něj téměř nemožné. Vykonával pouze sezónní příležitostné práce, ať už v lese při výsecích, anebo když se v okolí vyspravovaly silnice. Maminka byla v domácnosti, a protože se postupně musela starat o čtyři děti, nevzali ji do práce ani v továrně u Baťů. Paní Ludmila vzpomíná na to, jak z baťovské fabriky přijely na návštěvu dvě dámy a přivezly dětem boty. Ovšem práci maminka nedostala.
Rodina žila v malém domku o jedné místnosti, kde polovinu prostoru zabírala pec, na níž se vařilo, kde se pekl chleba a kde malé děti přespávaly. V té jedné místnosti s nimi žil ještě tatínkův nevlastní otec. Velikou ranou bylo, když při náhlé epidemii slintavky a kulhavky pošla rodině jediná kráva. Přišli tím o zdroj mléka a také tažnou sílu na zapřažení pluhu. Řehákovi pak chodili vypomáhat jednomu z místních bohatších sedláků, který jim mzdu vyplácel v naturáliích tak, že jim za odvedenou práci oral pole. Malá Ludmila již tehdy musela na rodinném hospodářství pomáhat. Okopávala brambory a řepu. „Motyka byla vyšší než já,“ vzpomíná. Měli také kozy, králíky, husy a kachny, ale ty většinou jen prodávali, aby získali trochu peněz navíc. Maso jedli jen jednou týdně. „Zemáky a zelí, živobytí celý,“ říkávala maminka Řeháková.
Dětství prožila malá Ludmila v různorodém kolektivu vesnických dětí, kde ovšem všechny měly společnou vášeň pro míčovou hru, které říkaly házená. Hrálo se na silnici před domem a místo opravdového míče měly děti punčochu vycpanou různými hadry. Paní Ludmila vzpomíná na muže ze Slovenska, jemuž se na vsi říkalo Braťko a který se v kraji živil jako podomní prodejce drobných dřevěných výrobků, ať už to byly různé vařečky, kvedlačky, či řehtačky, jimiž koledníci o Velikonocích nahrazovali zvony odletivší do Říma. Rodiče Řehákovi nechávali Braťka u sebe přespávat a on za to z vděku daroval Ludmile skutečný míč. „To byla sláva!“ vzpomíná pamětnice.
V roce 1937 zemřel Tomáš Garrigue Masaryk. V Rakové měl jeden ze sousedů za otevřeným oknem rádio. Pamětnice si z přímého přenosu státníkova pohřbu vybavuje, jak smuteční průvod procházel Prahou a jak slyšeli drnkání lafety s Masarykovou rakví po křivé kočičí dlažbě. Další živou vzpomínkou z útlého dětství paní Ludmily je odchod mužů z Rakové do Zádveřic po vyhlášení všeobecné mobilizace. Psal se rok 1938 a nacistické Německo bylo na mocenském vzestupu.
Rakovští muži se loučili s rodinami, ženy a děti plakaly. Nejen proto, že se o své tatínky a manžely bály, ale i z toho důvodu, že v té době běžně fungoval takový model rodiny, kdy ženy pečovaly o domácnost a muži pracovali. Práce to byla na dvě směny, nejprve povinnost v běžném zaměstnání a potom i lopota na vlastním hospodářství. Skutečnost, že čeští muži tehdy na hranicích nebojovali, nevnímal nikdo jako potupu, naopak byli všichni rádi, když se živitelé rodin v pořádku vrátili domů.
S příchodem německých vojsk v roce 1939 nastaly Řehákovým další potíže. Z již tak skromného hospodářství museli odevzdávat vysoké dodávky. Paní Ludmila vzpomíná, jak jednoho dne přišel do jejich domu starosta s německým důstojníkem a sepisovali veškerý rodinný majetek. Kdo měl tehdy krávu, odváděl máslo a mléko. Řehákovi již krávu neměli, tím více museli dávat vajíček. Ulít si něco při sčítání nepřipadalo v úvahu, strach z odhalení byl příliš silný. Ve vsi ovšem drželi všichni při sobě, pamětnice vzpomíná na jediného kolaboranta jménem Pastorčák. Všichni se ho báli, ale zároveň každý věděl, že si na něj má dát pozor.
Ve vizovických kopcích se pohybovalo hodně partyzánů. Jednou, když se malá Ludmila vracela s maminkou ze mše ve Slušovicích, viděla v nedalekém poli ohníček. „Říkaly jsme si, že to jsou partyzáni,“ vzpomíná paní Hochmanová. Ovšem jak vyšlo později díky různým okolnostem najevo, nejspíše to byli podvodníci, kteří se za partyzány jen vydávali v naději na to, že díky tomu získají od důvěřivých obyvatel Rakové snadno potraviny a tabák. Když přišli do vsi poprvé, zabili jedné sousedce prase a aby kvůli tomu neměla problémy s dodávkami Němcům, poradili jí, ať vezme z mrtvého zvířete krupon a donese jej ukázat na gestapo. Následovalo noční vyrabování obchodu s potravinami a brzy nato i místní trafiky.
V Rakové stál také hostinec, který vlastnil pan Oškera. Tito „partyzáni“ k němu chodili popíjet, a to vždy navečer. Oškera byl dobrák a hostil je. Koncem války k němu přišli naposled. Po několika hodinách se všichni zvedli, včetně hostinského, který se s manželkou loučil se slovy, že jde chlapce jen vyprovodit. Domů se už nevrátil. Na událost navazující na ten večer vzpomíná paní Ludmila takto: „Mezi Rakovou a Slušovicemi je kopec, kde stály dvě vysoké lípy a pod nimi kříž. Šla jsem tehdy brzy ráno k nějaké pobožnosti a viděla jsem u teho kříža na zemi kaluž krve a pod tú jednú lípú jsem viděla, že někdo stojí. A to jsem si neuvědomila, že to má souvislost. Ale oni ho tam tehdá u teho kříža ubili a pak ho pověsili na tu lípu.“
Zajímavá je i vzpomínka Ludmily Hochmanové z pozdější doby, která tento příběh uzavírá. To už bylo o několik let později a pracovala v záhlinickém pivovaru jako traktoristka: „A pivo z Plzně nám vozil jeden, kterého si pamatuju od toho Oškery, jmenoval se Franta Kocourek. A v té garáži mu říkám: ‚Pane Kocourek, vy jste vozil kdysi pivo k Oškerovi‘ – a on to rychle zamluvil, nechtěl o tom mluvit. Myslím, že to byl on, jeden z těch partyzánů.“
Život za válečných let v protektorátu Čechy a Morava byl tíživý. Přesto se žít muselo. I chodit do školy. Do té malá Ludmila nastoupila v roce 1938 ve Slušovicích. Děti z Rakové šly do školy vždy pohromadě a bosky, boty nesly přes rameno svázané tkaničkami. Ve slušovickém potoce si všichni umyli nohy, obuli se a šlo se na vyučování. Časem školu z poloviny uzavřeli. Tu druhou měli k užívání Němci. Ludmila Hochmanová vzpomíná na ostré německé psy – vlčáky, kteří měli kotce na školních pozemcích a nesmělo se k nim. V té době se do školy začalo chodit „na směny“, pouze jednou dvakrát do týdne. Ve zbylých dnech se měli žáci věnovat domácímu studiu a následně je z toho přezkoušeli. K tehdejší výuce patřily i ruční práce a vaření. Do těchto hodin museli vždy přinést suroviny a z nich uvařit oběd, na který pak povinně zvali jednu z německých žen, která byla spolu s dalšími krajany ve škole ubytovaná. Jmenovala se Gertruda.
V rodině Řehákových na sklonku války zase ubytovali maďarského vojáka. V té době už neměli pec, místo ní stál v místnosti nový sporák a dědeček s nimi již také nebydlel. Paní Ludmila na tyto dny vzpomíná: „Přišli v noci na vozech. Velký rachot. Druhý den přišel starosta a přivedl toho Maďara. Galambos Lajos se jmenoval. Byl zavšivený, pod pažemi hnidy. Bratr musel uvolnit svoji postel. Maminka prosila starostu Turečka, co s ním má dělat, že má čtyři děti, ale bez úspěchu. Byly rodiny, které měly na starost dva i tři. Maminka ho pak vykoupala, vyprala mu věci. Hnidy měl i mezi nohama, škrabala to starým nožem. Plakal a hladil ju: ‚Mamka, mamka...‘“
Konec války nepřinesl do vizovických kopců mír, ale oheň a smrt. Pouhých devatenáct dní před osvobozením Československa spojeneckými armádami shořela Ploština, po ní Prlov a Vařákovy paseky. Desítky statečných pasekářů, kteří pomáhali partyzánům, tehdy přišly o život. V těchto dnech šla malá Ludmila do obchodu a viděla, že všude na sloupech visí cedule z papírků, na kterých se psalo, že hoří Ploština a Vařákovy paseky a že Němci chtějí vypálit celé Vizovicko. Podepsán pod těmito varujícími vzkazy byl Dajan Bajanovič Murzin, legendární partyzánský vůdce. K ničemu takovému však nedošlo, naopak. Z kopců kolem Vizovic přišli Rakovou osvobodit Rumuni.
Ve vsi se již několik dnů vědělo, že fronta postupuje. Řehákovi prožili toto čekání na svobodu ukryti ve sklepě pod stodolou, kde jim tatínek ze slámy zbudoval provizorní lůžka. A když už bylo Rumuny slyšet, šlo se ven. Lidé je radostně vítali a každý jim nosil, co měl. Vojáci se chovali slušně, nikomu neublížili, nekradli. Ludmilina maminka pro ně vařila halušky s povidly, což jim velmi chutnalo a na oplátku rozdávali čokoládu a sardinky – pochutiny, s jakými se obyvatelé Rakové dosud nesetkali. Ludmila Hochmanová vzpomíná i na to, jak vojáci při průjezdu vesnicí měli na voze kotel, z kterého čouhala koňská noha.
Přestože válečné hrůzy pominuly, nežilo se Řehákovým dobře. Všudypřítomná hmotná tíseň a nedostatek práce přinutily mladou Ludmilu k tomu, aby se ihned po ukončení povinné školní docházky šla namísto dalšího učení ucházet o zaměstnání. Na úřadě práce jí ovšem řekli: „Ty bys měla být ještě rok na kozím mléce, dcerečko.“ Práci tak nezískala a musela jít do služby u bratrance z maminčiny strany. Zde se starala především o děti, postupně také o hospodářská zvířata. Vstávala o páté ráno. Vyházet hnůj, navézt podestýlku, dát napít kravám, nakrmit prasata. Až potom byl čas na snídani. Ve službě vydržela necelý rok. Odešla odtud kvůli pánovi domu, který ji, coby mladou dívku, tělesně obtěžoval.
Ačkoli vítězný únor přinesl do Československa spíše represi a totalitní sevření, paní Ludmila v něm spatřovala naději na lepší život. Rok 1948 ji zastihl ve Svitu Zlín. Zde se také seznámila s mladými komunisty a brzy nato vstoupila do Svazu mládeže. Vzpomíná, jak nacvičovali recitaci a tanec, malovali plakáty a s vlastním kulturním programem vystupovali na svazáckých akcích. Jednou v létě si přivydělávala na brigádě o žních. Pracovala na traktoru jako vazačka. Když si šla pro výplatu, dostala nabídku, aby zde zůstala na plný úvazek jako traktoristka, což ráda přijala a pro svoji píli a vynikající pracovní výkony se brzy osvědčila.
V roce 1951 ji za odměnu vyslali do Berlína na III. světový festival mládeže a studentstva. Berlín pamatuje jako silně rozbombardovaný. Ve vlaku, který pro ně vypravili ze Zlína, jela s tehdejším předsedou svazáků Miloušem Jakešem. Choval se kamarádsky a oni ho oslovovali „Milošku“. V témže roce vstoupila do komunistické strany. Stále s přesvědčením a nadějí, že se bude mít lépe než za války.
I přes to všechno ovšem ideály mladé komunistky občas narazily do vlastních mezí. Pamětnice vzpomíná, jak musela spolu s dalšími spolupracovníky jet do vesnice Doubrava zabavit jednomu sedlákovi mlátičku: „To bylo zle. Nadával nám. Ale nedalo se nic dělat. Bránila jsem se tomu tam jezdit, ale nebylo vyhnutí.“ Podobný zážitek má i z rozorávání mezí. Tehdy dojeli na pole, kde se mělo orat a místní rolníci se na ně hnali ozbrojení vidlemi a hráběmi. Tehdy pamětnice svým lidem zavelela k odjezdu a na místo se vrátili později, kdy již situace nebyla tak vyhrocená.
Rovněž na politický proces s Miladou Horákovou nevzpomíná ráda. Soucítila s ní jako s matkou, byť věřila, že Horáková republice škodila a že si trest smrti nejspíš zasloužila. „Měli jí dát milost,“ dodává k tomu Ludmila Hochmanová. Nejinak tomu bylo i v roce 1968 po invazi spojeneckých vojsk Varšavské smlouvy. „To se nemělo stát,“ říká pamětnice. Nakonec i díky tomu prožívala znovu reálný strach jako kdysi za protektorátu: „Bála jsem se, že bude válka. Do fabriky přišli nějací dva chlapi a sháněli řidiče, které by přeškolili na nákladní auta. S tím, že je školí přímo k tomu, kdyby přišla válka, ať můžou s tím náklaďákem jezdit. I já jsem byla takto vyškolena.“ Právě pod vlivem stranických schůzí a vzdělávání měla reálnou obavu ze Západu, odkud, jak sama říká, „nikdy nepřišlo nic dobrého.“
V roce 1952 poznala v Pardubicích na školení ROH Jaroslava, svého nastávajícího manžela. Zde se naplno projevilo až přehnaně silné katolické cítění její maminky, která se nemohla srovnat s tím, že se její dcera chce provdat za „neznaboha“, a svatbu odmítla vystrojit. Veselka však nakonec byla. Pomohla ji zařídit Ludmilina známá, paní Pavelková. Místo v kostele to bylo na úřadě, ale nakonec se přišla podívat i maminka Řeháková.
Ludmila na to vzpomíná: „Po obřadu přišla maminka za mým manželem a říká mu: ‚Jarouši, ne kvůli mně, ale kvůli lidem do toho Božího kostelíčka.‘ A on na to: ‚Matko, když ne kvůli vám, tak kvůli lidem teprv ne.‘“ Ale i to se nakonec odžilo a novomanželé se s Ludmilinou maminkou usmířili.
Brzy po svatbě opustili novomanželé Moravu a přestěhovali se do Oseka u Rokycan. Jaroslav Hochman tu měl své kořeny a zde se i paní Ludmile dostal k rukám starý dopis, který psal manželův tatínek za války z koncentračního tábora Buchenwald. Věznili jej proto, že byl v době protektorátu členem ilegální komunistické buňky. Dá se předpokládat, že vazba otce se synem byla natolik silná, že později směrovala Jaroslava také ke vstupu do strany – a jak vzpomíná pamětnice: „Manžel byl vždycky kovanější.“
V západních Čechách žili krátce, pouhé dva roky, kdy se kvůli dohadům a neshodám o rodinný domek raději přestěhovali zpět na Moravu. V roce 1956 Ludmila Hochmanová nastoupila v TOS Hulín. S manželem měli tři děti, Jaroslava, Věru a Františka. V roce 1983 odešla do důchodu. Během sametové revoluce a polistopadového období na schůzích strany neřešili plánování. Říkalo se: „Musíme držet při sobě.“ Dnes žije pamětnice v Hulíně. Stále je členkou strany a za to, že je komunistkou, se nestydí. „Důležité je být čestný člověk. Nic víc,“ shrnuje Ludmila Hochmanová.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Střední Morava
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava (František Vrba)