Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Stanislav Hochman (* 1925)

Být zásadový, žádný kam vítr, tam plášť. Když má člověk zásady, tak má být aspoň na co hrdý

  • narozen 11. 4. 1925 v Jakubově

  • člen odbojové skupiny Jánošík na Vysočině

  • v 50. letech vězněn na Pankráci, Kladně, v Horním Slavkově v uranových dolech, Trutnově

  • poté pracoval na výstavbě Havířova a jako soustružník, závozník

Stanislav Hochman

„Kdyby Budějovičtí nezachovali chladnou hlavu, Němci by nás zastřelili.“

Pan Stanislav Hochman se narodil 11. dubna 1925 v Jakubově. Vyrůstal spolu s bratrem, který byl za války nuceně nasazený v Německu. Rodiče měli v rodné vsi svoje hospodářství. Po obecné škole v Moravských Budějovicích studoval na gymnáziu.

V Jakubově se přátelil s rodinou Mrkových, obzvlášť pak s Augustýnem. Byli dobří kamarádi. Po čase musel Augustýn prchat před gestapem. Schovával se na faře a poté v Šašovicích u rodiny Charvátových, kde přebýval až do konce války. Augustýn postupem války čím dál více inklinoval ke komunistické straně. Stanislav Hochman nikoliv. To vedlo k rozkolu mezi nimi, ten ještě živila snoubenka Augustýna, která se nebála říct ani silná slova, pana Hochmana nazývala zrádcem, a to jen kvůli tomu, že nebyl jako oni členem KSČ. I Charvátovi, kteří Augustýna schovávali, věděli, že je tajným členem strany, a přesto mu poskytli pomoc, když byl nemocný. Augustýn spolu s panem Charvátem prováděli sabotážní činnost. Na konci války se pokoušeli vyhodit do vzduchu vlak, ale nálož selhala, a Augustýn, který byl po nemoci, Němcům neutekl, a tak ho dohnali a zabili.

Za heydrichiády se pan Hochman stýkal také s panem Volkem, ilegálním pracovníkem. V roce 1944 v okolí Jakubova seskočili parašutisté ze skupiny Spelter. Sám Stanislav Hochman se do odboje dostal přes kamaráda Jendu Doležala, který mu řekl o tom, že se zakládá protinacistická organizace. Pan Hochman působil v oddíle Jánošík pod vedením pana Janoštíka. Činnost odboje začala na sklonku roku 1944. Základem působení skupiny byly schůzky a následné akce. I když už se blížilo osvobození kraje Rudou armádou, odbojáři nelenili a duchapřítomně radši vypustili lihovar. „Proti nacistům jsme byli zaměření jasně všichni. Chodívali jsme na různé schůzky u Doležalů nebo v Jakubově na plovárně, tam jsme se taky scházeli. Ještě s Janoštíkem. Taky jsme dělali tu akci, to se tenkrát dělalo kvůli Rusům, aby nebyl nikde líh, aby nedělali ostudu, tak jsme jednu noc šli vypustit lihovar v Lesonicích.“

Za války působilo v regionu daleko více podobných skupin, které mezi sebou ale významněji nekooperovaly. Kromě odbojářů z domácího prostředí tam byli stále častěji vysazováni parašutisté z Anglie. Ke konci války se zvýšila i frekvence shozů zbraní. Stanislav Hochman byl vyzbrojen koltem. V chaotických momentech konce války byli členové skupiny Jánošík zatčeni. Němci už se chystali z Moravských Budějovic odjet, ale nakonec na udání majitele továrny obsadili její objekt, ve kterém se členové organizace včetně pana Hochmana skrývali. Zbraně naštěstí odbojáři u sebe neměli, jen Volek měl u sebe náboje. Němci je nejdříve vyrovnali do řady a většina z bojovníků si myslela, že je to jejich konec, ale po tomto incidentu je vojáci wehrmachtu odvezli do vazby, strávili tam noc a poté je vyslýchali. Samozřejmě se snažili vše zatajit a svést na Janoštíka, který mezi nimi nebyl a stačil ujet pryč na kole. Jejich život visel na vlásku, ale naštěstí jim pomohli moravskobudějovičtí občané. „Přikryl ano, ten tam hodně intervenoval, bývalý ředitel našeho družstva, a bylo jich víc. Na tom esesákovi si vynutili příslib, že s námi nic neudělají, když město nechá odejít jeho armádu bez jakýchkoli problémů, bez jakýchkoli potíží. Na tom byl závislý nás život. Kdyby se tam vyskytly nějaké problémy, tak by nás odstřelili. Budějovičtí zachovali chladnou hlavu a Němci odtáhli. A ráno nás tam přišli vysvobodit.“

Po válce začal dálkově studovat vysokou školu ekonomickou a poté pracoval v hospodářském družstvu v Jemnici. V roce 1951 byl zatčen přímo v kanceláři, jen tři týdny po svatbě, kvůli údajnému členství ve skupině usilující o převrat spolu se skupinou pana Smetany. Ten se totiž setkal s domnělým agentem cizí služby, jenže tak se dostal přímo v ústrety StB. Agent byl totiž jen nastrčený estébák. První výslechy se konaly v noci, Stanislav Hochman byl veden se zavázanýma očima útrobami jihlavské věznice. Ve vazbě strávil celý rok, poté si v inscenovaném procesu za vyloučení veřejnosti vyslechl rozsudek na pět let. Po třech a půl ho z vězení pustili. Svůj neoprávněný trest si odseděl v jihlavské věznici, na Pankráci, v Kladně v uhelném dole Mayrau a v Horním Slavkově v uranovém dole Barbora, kde mimo jiné odvážel vytěžený kámen. „V tom lágru nás bylo okolo tisícovky, na té Barboře. Na šichtu nás chodilo tak čtyři sta, tam jsme se museli držet, jak se říkalo, zahákovaní v pěticích. A na tu šachtu vedl koridor vysypaný pískem, třímetrový dráty vysoký. A za tím zase, za námi, za tím štrúdlem a zvenku šli ozbrojení bachaři.“ V dolech se setkávali i s civilními zaměstnanci, jejich chování vůči vězňům bylo velmi rozdílné, ale nejhorší to bylo na Kladně, kde pracovali většinou kovaní komunisté, kteří měli vězně za podřadné lidi. Po věznění na Jáchymovsku bylo jeho posledním zastavením vězení a práce v dolech v Trutnově. Propuštěn byl na základě šťastně shody náhod. Konal se totiž zrovna den havířů, k tomu se přičetla dobrá nálada vedení tábora a ve výsledku už mohl pan Hochman sedět ve vlaku směrem na Hradec Králové.

Po návratu na svobodu pracoval půl roku na výstavbě Havířova, kam mu byla dána doporučenka, a poté dělal závozníka u pozemních staveb v Moravských Budějovicích a následně absolvoval přeškolení na soustružníka. Pracoval v Třebíči, kam se později i přestěhoval. S manželkou vychoval čtyři děti. V roce 1968 byl rehabilitován.

Bratr Stanislava Hochmana byl za války totálně nasazen v Německu, po válce žil v Jakubově, kde ale vládla mezi lidmi velmi nepříjemná, nenávistná atmosféra.

 

Na základě nahrávky Vlastislava Janíka zpracoval Tomáš Janík.

 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Vlastislav Janík)