Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. Eva Hnízdová (* 1953)

• narozena 24. října 1953 v Praze v židovsko-české lékařské rodině

• její matka Hana Kubátová, rozená Nettlová, za války přežila věznění v Terezíně a Malé pevnosti, kde zahynuli její otec a bratr

• otec Rudolf Kubát pracoval jako dětský ortoped

• po únoru 1948 byl znárodněn majetek rodiny Nettlových, mnozí příbuzní emigrovali

• pravdu o svém židovském původu zjistila ve 14 letech v Pinkasově synagoze

• 1968–1971 vystudovala gymnázium Wilhelma Piecka +1971–1977 studovala lékařskou fakultu na Univerzitě Karlově

• 1978 se provdala za historika Bořivoje Hnízda

• 1980 a 1983 narození synů Daniela a Filipa

• 1986 emigrovali přes Německo do Velké Británie

• ve Velké Británii složila nostrifikační zkoušky a působila jako lékařka

• svůj životní příběh zachytila v knize Diagnóza Londýn

• je autorkou románu Why Didn‘t They Leave

„Uvědomila jsem si, že patřím do všech těch škatulek: do té židovské, do té české i do té anglické. Člověku to dává určitý pocit svobody,“ říká v rozhovoru pro Paměť národa Eva Hnízdová. 

Narodila se 24. října 1953 v Praze a oba její rodiče měli židovské kořeny. Její matka Hana se za svobodna jmenovala Nettlová a její rodina pocházela původně ze severních Čech. Za první republiky provozovali Nettlovi dvě papírenské továrny, v Pacově a v Červené Řečici u Pelhřimova, bydleli však především v Praze. „Byli naprosto asimilovaní, českoslovenští vlastenci a příznivci Masaryka, slavili křesťanské i židovské svátky,“ říká Eva Hnízdová. Podle rodinného vyprávění se babička Nettlová chodila vždy na svátek Jom kipur postít do synagogy, ale v poledne jí tam kuchařka tajně přinášela sendvič. V rozvětvené rodině vzniklo mnoho smíšených manželství s nežidovskými partnery. 

Na palubě s německými špiony 

V roce 1938 se jeden z Eviných vzdálených příbuzných, architekt Gerstl (jeho bratr se oženil s Evinou pratetou), snažil uchytit ve Spojených státech. Nebyl ale úspěšný a začátkem roku 1939 se vracel do Evropy lodí přes Atlantik. Na palubě zahlédl německy mluvící muže se svastikami na klopách, kteří si v jídelně načrtávali na papír jakési nákresy. Když odešli, architekt Gerstl obkreslil rýhy, které zanechali na ubruse, a po návratu do Prahy kresbu odnesl na americké velvyslanectví. Ukázalo se, že šlo zřejmě o německé špióny. 

Druhý den mu americký velvyslanec poděkoval za jeho služby a nabídl mu, že až 25 jeho příbuzných dostane imigrační vízum do USA. Bylo to v době, kdy většina zemí již zavírala hranice před Židy prchajícími před nacistickým režimem. „Ale moje prababička, matriarcha celé rodiny, tehdy řekla, že to je hloupost, že přece nebudou emigrovat. Věřila, že Němci jsou civilizovaný národ a nacismus brzy pomine,“ říká Eva Hnízdová. Do USA tedy emigroval pouze architekt Gerstl s manželkou a dětmi. 

Následující roky prababičce nedaly za pravdu: velká část rodiny zahynula v koncentračních táborech. Sama prababička válku přežila v Terezíně. Nakazila se totiž tuberkulózou páteře, nemohla se hýbat, takže díky péči dalších vězňů přežívala v úkrytu a dozorci ji zapomněli zařadit do transportu na východ. Po zbytek života pak cítila vinu za smrt svých dětí a vnoučat. Když se v roce 1948 ujali vlády komunisté, přesvědčovala přeživší členy své rodiny, aby emigrovali. Zemřela v roce 1953. 

V židovské cele Malé pevnosti

Někteří další členové rodiny se před deportací zachránili díky smíšeným manželstvím, to ale nebyl případ Hany Nettlové a jejích rodičů. V roce 1943 dostali příkaz k nástupu do Terezína. Její otec Benno Nettl se v terezínském ghettu účastnil tajného pašování: „V rodině se říkalo, že šlo o nějaké dopisy, ale mohly to být také kresby,“ poznamenává Eva Hnízdová. Když byla jeho činnost odhalena, celou rodinu – tedy Benno Nettla, jeho ženu, syna a tehdy šestnáctiletou Hanu – nacisté koncem války uvěznili v židovských celách v Malé pevnosti. Benno a Hanin starší bratr Mirko tam zahynuli, Hana a její matka za velmi drastických podmínek přežily. Hana se v cele mimo jiné nakazila záškrtem a matka pro ni vyprosila lékařské ošetření, takže dostala protizáškrtové sérum. Nemocí se ale nakazilo dalších asi 15 žen, z nichž mnohé zemřely. 

Když se Hana s matkou po válce vrátila do Prahy, osmnáctiletá dívka nastoupila zpět do gymnázia, rozhodnuta odmaturovat společně se svou předválečnou gymnaziální třídou. Musela ve velmi krátkém čase dohnat několik let zameškaného učiva, ale maturitu skutečně složila.

Svatební cesta do Kitzbühlu těsně před znárodněním

Evin otec Rudolf Kubát měl židovské kořeny pouze po matce. „Ale ono se to tak úplně neví,“ dodává Eva Hnízdová. Jeho rodiče, koncertní klavíristka a lázeňský lékař Karel Kubát, se totiž vzali až v době, kdy Rudolfovi byly čtyři roky. „Oficiální teorie rodiny zní, že na svatbu neměli peníze. Ale slyšela jsem také cosi o jakémsi židovském houslistovi z Itálie. Takže je možné, že táta byl Žid i po otci. Oficiálně byl ale jenom napůl Žid, takže válku přežil v nějakém pracovním táboře, ne v koncentráku.“ 

Se svou budoucí ženou Hanou Nettlovou se Rudolf seznámil až po osvobození, když ji vyhledal, aby se zeptal na osud Mirka Nettla, svého bývalého spolužáka z gymnázia. Vzali se roku 1947, a protože rodině Nettlových byl navrácen majetek zabavený nacisty, mohli si dovolit lyžařskou svatební cestu do Kitzbühlu. 

Zanedlouho poté se však ujali moci komunisté a mnoho příbuzných rodiny Nettlových emigrovalo. Papírny v Pacově a v Červené Řečici byly znárodněny. O dobrém vztahu dělníků k rodině Nettlových svědčí nejen to, že po válce uspořádali tryznu za Benna a Mirka Nettlovy, ale i to, že později, již po znárodnění, v době všeobecného nedostatku, posílali bývalým zaměstnavatelům balíky toaletního papíru, který byl jedním z produktů továrny. 

O židovství se doma nemluvilo

Rudolf Kubát dostudoval medicínu a po absolutoriu dostal umístěnku na Slovensko, až po několika letech se mohl vrátit do Prahy, kde pracoval jako dětský ortoped. Hana Kubátová po roce 1948 nemohla studovat a pracovala jako laborantka na lékařské fakultě. Manželé žili na pražském nábřeží naproti Mánesu, v bytě, který jim přenechal Němec, jenž pro Nettlovy dříve pracoval jako obchodní cestující. 

Na jejich jedinou dceru Evu měla velký vliv také babička Nettlová, která bydlela s nimi a vedla jim domácnost. Všechny těžkosti života v padesátých letech snášela s velkým nadhledem. „Ona byla přesvědčena, že to nejhorší, co se jí mohlo v životě stát, se už stalo, a tak ji nic nedokázalo rozhodit. Pořád byla dobře naladěná,“ vypráví Eva Hnízdová. I v drobných každodenních nesnázích dokázala vidět pozitiva: „Před válkou jsem musela být dáma, na ulici jsem musela chodit v klobouku, pořád jsem se dohadovala s kuchařkou, co bude vařit. Teď si můžu dělat, co chci,“ vzpomíná na babiččina slova Eva Hnízdová. 

Jako dítě Eva vůbec nevěděla o židovských kořenech své rodiny, doma se o tom nemluvilo. Rodiče se zřejmě domnívali, že je to bezpečnější. Jistým tabu zůstávaly i hovory o politice. Matka se snažila chránit rodinu tím, že do všech dotazníků uváděla, že její otec byl „úředník“ a zamlčovala, že má řadu příbuzných v cizině. Na přelomu padesátých a šedesátých let matka a babička přesvědčily Rudolfa Kubáta, aby vstoupil do komunistické strany. „On do té strany nechtěl, ale nakonec tam vstoupil, čistě z pragmatických důvodů,“ konstatuje Eva Hnízdová. 

Jako u buržoazie!

Na podzim 1959, v necelých šesti letech, nastoupila Eva do základní školy. Vzpomíná, že výuka byla silně ideologicky zabarvena: „Například když jsme v dějepisu probírali starý Řím, učili jsme se hlavně o Spartakově povstání. Ani o Karlu Čapkovi se moc nemluvilo, víc jsme se učili o Wolkerovi.“ Ona sama tuto ideologii v dětství nezpochybňovala, vzpomíná, že psala „komunistické básničky o Sovětském svazu“. Rodiče, zřejmě z obavy, aby se ve škole nepodřekla, jí to nerozmlouvali. Přátelila se s dcerou tiskaře z Rudého práva, která, když přišla na návštěvu k nim domů a viděla štukový strop, starožitný nábytek a rodinné obrazy, se podivovala: „Tady to vypadá jako u buržoazie!“ 

První drobné rozčarování přišlo roku 1964 na pionýrském táboře. Děti měly mít k pionýrskému kroji modré kalhoty nebo sukni a matka Evu vybavila modrými džíny s cvočky, které jí otec krátce předtím přivezl z kongresu v Paříži. „A já jsem byla jediná z celého tábora, která na ty nástupy nesměla chodit, protože v džínách to nešlo. První dny jsem brečela, ale pak jsem usoudila, že to je vlastně výhoda, protože jsem si mohla číst ve stanu.“ 

Na táboře se navíc dostala do konfliktu se stejně starými dívkami, kterým vyprávěla, že s rodiči pojede na návštěvu k příbuzným do západního Německa. „Holky mě obvinily, že lžu, že to není možné, protože v západním Německu jsou fašisti a že by nás zabili. Šly jsme za vedoucí, aby nás rozsoudila, a ta prohlásila, že do západního Německa skutečně není možné jezdit.“ 

Právě návštěva u příbuzných v Rakousku a v západním Německu v roce 1964 pro Evu znamenala vystřízlivění z ideologických pouček, které slýchala ve škole: „Čekala jsem, že tam uvidím tlusté kapitalisty s doutníky a žebráky, ale nic takového tam nebylo.“ 

Více než školní výuka tak její vzdělání utvářela četba. Byla vášnivou čtenářkou a pravidelnou návštěvnicí knihovny, kde si záhy začala půjčovat literaturu pro dospělé. 

Známá jména v Pinkasově synagoze

V roce 1962 se Hana a Rudolf Kubátovi rozvedli. Eva nadále žila s maminkou a s babičkou, s otcem se vídala každý týden, chodili spolu na výstavy a vedli hovory o knížkách. Matka po rozvodu začala při zaměstnání studovat medicínu a v roce 1967 odpromovala. 

V témže roce se Eva víceméně náhodou dozvěděla o svém židovském původu. Během návštěvy příbuzných z Holandska šli na návštěvu do Pinkasovy synagogy, na jejíchž stěnách jsou napsána jména židovských obětí holocaustu: „Najednou jsme tam našli jméno mého dědečka, mámina bratra a dalších příbuzných.“ Eva, zmatená tímto zjištěním, přišla domů a řekla matce: „Mami, já jsem si myslela, že tam jsou jenom Židi.“ Matka se ale rozhovoru vyhnula: „Začala mluvit o tom, co budeme mít k obědu.“ 

Zanedlouho poté se však téma židovských kořenů vrátilo, když Eva jela s matkou a babičkou na návštěvu do Terezína. „Pro ně to byl strašný zážitek, když viděly tu Malou pevnost. Hlavně babička z toho byla zničená. Já jsem ji znala jako velkou optimistku, takže pro mě byl šok najednou ji vidět plakat.“ 

Věděla jsem, že ve škole mi lžou

Invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 zažila Eva v necelých 15 letech. 21. srpen trávila s matkou na dovolené na horách, domů se vrátily teprve o tři dny později. „Na nábřeží Rusové stříleli do oken a rozstříleli i sklo v mé knihovničce nad postelí. Mám výtisk Alenky v říši divů, ve kterém je kulka,“ konstatuje Eva Hnízdová a dodává, že pojišťovna jim škody způsobené sovětskými okupanty odmítla proplatit. 

„Strach jsem neměla, spíš jsem byla naštvaná. A přála jsem si, abychom emigrovaly,“ říká Eva Hnízdová. Její matka, tehdy jednačtyřicetiletá, se ale na emigraci cítila „stará“ a zřejmě se obávala, že by se v cizině nemohla uchytit. 

Na podzim roku 1968 nastoupila Eva na gymnázium Wilhelma Piecka na náměstí Míru. Na tomto gymnáziu vládly podle jejích slov tuhé komunistické poměry, takže již na podzim 1968 tam pedagogové mluvili o „bratrské pomoci“ okupačních vojsk. 

Ideologičnost výuky již nyní vnímala naplno: „Velkou úctu jsem ke škole neměla. Věděla jsem, že je to místo, kde mi lžou. A tenhle skepticismus ve mně zůstal.“ Nadále tedy hledala vzdělání spíš ve vlastní četbě, v hudbě vyhledávala zejména francouzské šansony, jejichž textům rozuměla. 

Roku 1969 rodinu navíc postihla ztráta milované babičky: „A zase se opakovalo, že mi nic neřekli. Vůbec jsem nevěděla, že babička je nemocná. Byla jsem na horách, a když jsme se vrátili domů, máma mi řekla, že babička je v nemocnici. Ale ve skutečnosti už byla mrtvá. Dozvěděla jsem se o tom až po pohřbu, kterého jsem se také nemohla zúčastnit. Máma si asi myslela, že mě chrání, ale já toho doteď lituji.“ 

Z nemocnice do obvodní ambulance

V roce 1971 Eva odmaturovala a na matčin nátlak udělala přijímací zkoušky na medicínu, i když sama by si raději zvolila studium cizích jazyků. S medicínou souhlasila jen pod podmínkou, že po roce bude smět z fakulty odejít. Během prvního ročníku si zde ale našla přátele, se kterými jezdila lyžovat, a podle svých slov hlavně kvůli nim na škole zůstala. 

Na rozdíl od většiny spolužáků nijak netoužila po kariéře lékařky v nemocnici. Když po absolvování školy nastoupila jako lékařka v nemocnici v Litoměřicích, dobrovolně se přihlásila na zástup za místního obvodního lékaře, který si zlomil nohu. Když se jí primář ptal na důvod, odpověděla: „Protože mě to, pane primáři, v tom špitálu hrozně nebaví.” Práce obvodního lékaře byla považována za podřadnou ve srovnání s kariérou v nemocnici. Eva Hnízdová však poukazuje na to, že role obvodního lékaře je důležitá, protože přichází s pacienty do kontaktu jako první. Navíc se jí líbilo, že jako praktická lékařka poznává i osudy jednotlivých pacientů. 

Do prvního zaměstnání nastoupila v roce 1977, krátce poté, co bylo zveřejněno prohlášení Charty 77. „Trochu se za to stydím, ale pravda je, že velké sympatie jsme k tomu tenkrát neměli. Připadalo nám, že to je zbytečné, že z toho stejně nic nebude,“ vzpomíná Eva Hnízdová na svou tehdejší skepsi. Později se nicméně dostala k samizdatové literatuře, v samizdatu četla například Orwellovu Farmu zvířat. 

Myslela jsem, že večer se vrátíme

V roce 1978 se pamětnice provdala za historika Bořivoje Hnízda, který v té době pracoval jako archeolog v litoměřickém muzeu. Společně přesídlili do Prahy, kde Eva Hnízdová vystřídala jako lékařka několik míst. Mimo jiné pracovala v nemocnici Na Františku a jako závodní lékařka v podniku Aritma ve Vokovicích. Často přitom narážela na pokřivené poměry socialistického zdravotnictví a neúctu k pacientům, jimž byly často zamlčovány informace o jejich zdravotním stavu: „Jednomu pacientovi jsem řekla, že si myslím, že má leukémii a poslala jsem ho akutně na hematologii. Ten hematolog mi potom volal, co si to dovoluji, že jsem to pacientovi řekla, a křičel na mě do telefonu. Pacient to slyšel a druhý den mi přinesl kytku. Řekl mi, že je rád, že jsem mu to sdělila.“ 

V osmdesátých letech začali Hnízdovi uvažovat o emigraci. Manžel, který v Praze pracoval v Akademii věd jako historik se zaměřením na historii Commonwealthu, byl v zaměstnání pod stálým politickým tlakem. „Každý rok měl na stole přihlášku do KSČ a vždy se z toho musel nějak vymluvit.“ 

V roce 1980 se jim narodil starší syn Daniel a Evě Hnízdové se nelíbila představa, že i on by musel projít ideologicky deformovaným školstvím. Opakovaně a neúspěšně proto zkoušeli žádat o devizový příslib. „Na konci roku 1982 jsem řekla manželovi, že nás stejně nikam nepustí a že tedy chci další dítě.“ Záhy otěhotněla podruhé a mladší syn Filip přišel na svět roku 1983. „Úmyslně jsme jim dali mezinárodní jména, protože jsme stále měli v plánu emigraci,“ říká Eva Hnízdová. 

Devizový příslib a výjezdní doložku se jim konečně podařilo získat na začátku roku 1986. O chystané emigraci věděla pouze Evina matka, která ji příliš neschvalovala. „Říkala: ,Prosím tě, proč? Vždyť se vám tu nic neděje.’“ Otci o svých plánech neřekla, protože se obávala, že jeho nová manželka by je mohla udat. 

Těsně před odjezdem v březnu 1986 předala matce několik dopisů pro různé adresáty, které měla vhodit do schránky, teprve až bude vědět, že jsou za hranicemi. „Když jsme odcházeli z bytu, byla jsem si jistá, že se tam večer vrátíme, že nás nepustí,“ říká Eva Hnízdová. Téhož dne ale po důkladné prohlídce na hranicích dojeli do západoněmeckého Lübecku. 

Každý den cestou z práce plakala

Po krátkém pobytu u přátel v Lübecku odjeli do utečeneckého tábora. Pod vlivem komunistické propagandy se obávali, že v něm budou drženi dlouhé měsíce nebo i roky, zůstali tam ale pouze dva dny. Později bydleli v hotelu a v bytě placeném německým státem. Celkem zůstali v Německu deset měsíců, než s pomocí židovské organizace World Jewish Relief získali víza do Velké Británie. 

Do Anglie dorazili v únoru 1987. Eva Hnízdová zde musela složit nostrifikační zkoušky, aby mohla v Británii pracovat jako lékařka a později, aby mohla pracovat jako praktická lékařka, znovu složila všechny závěrečné zkoušky z britské lékařské fakulty. 

Po získání nostrifikace začala pracovat v nemocnici jako zástup za lékaře na dovolené. Často pracovala sedm dní v týdnu, sloužila víkendové služby, během nichž v noci spala jen dvě až tři hodiny. Z vyčerpání se jí občas stávalo, že uprostřed noční služby začala na pacienty mluvit česky. „Po cestě z práce jsem si vždycky sedla v parku, který byl za stanicí metra, a brečela jsem tam. A pak jsem přišla domů, napudrovala jsem si nos a dělala jsem, že je všechno v pořádku,“ popisuje těžké začátky, které popsala i ve své knize Diagnóza Londýn. O děti se v tomto období staral její manžel, který jako historik nemohl sehnat práci ani ve svém oboru, ani na méně kvalifikovaných pozicích. 

V tomto srovnání poměrně zábavně působí její zmínky o kulturních odlišnostech Britů, jako je například zdvořilostní small talk. „Musela jsem se naučit, že když se vás Angličan zeptá, jak se máte, a vy mu skutečně začnete vykládat, jak se máte, je úplně šokovaný. To se prostě nedělá. Správná odpověď je: ,Very well, thank you.’“ 

Kam patřím?

„My jsme si mysleli, že to bude napořád,“ říká Eva Hnízdová, jak v té době pohlíželi na perspektivy komunistického režimu. Listopadové události roku 1989 pro ně tedy byly značným překvapením: „Nevěřili jsme, že to dobře dopadne. Mysleli jsme, že bude nějaká nová ruská invaze.” 

Bořivoj Hnízdo získal začátkem devadesátých let pracovní nabídku v Československu, takže se vrátil do vlasti za prací a manželé se vídali jen o letních a zimních prázdninách. Po deseti letech se manželství rozpadlo. Eva Hnízdová nadále pracovala v Británii jako praktická lékařka až do svého odchodu do důchodu. 

Na závěr rozhovoru se pamětnice vrací ke své identitě: „V době pobytu v Británii jsem jeden čas měla takový pocit, že nepatřím nikam. Jsem Židovka, Češka nebo Angličanka? Ztratila jsem kořeny a nové mi nenarostly.“ Postupně ale dospěla k přesvědčení, že každá z těchto identit je její součástí a je to pro ni svým způsobem osvobozující. Těmito tématy se zabývala i ve svém anglicky psaném románu Why Didn‘t They Leave, který vydala jako Eva Hnízdo v nakladatelství Book Guild Publishers. Ve fiktivním příběhu, jen volně inspirovaném skutečnými událostmi, se ohlíží za osudem rodiny postižené holocaustem a zachycuje, jak se trauma holocaustu podepisuje na přeživších. 

Její matka Hana Kubátová cestu k židovství do konce života nenašla. „Můj syn asi v šesti letech napsal takovou básničku: ,My mother is Jewish, my father is Czech / we live in England, we’re not at all bad.’ Když to moje maminka viděla, mohla se zbláznit: ,Proč jim říkáš, že jsou Židi? To je nebezpečné!’“ Eva Hnízdová to ale vidí jinak: „Pro mě je důležité, aby lidi věděli, že jsem Židovka, i z toho důvodu, že si díky tomu třeba uvědomí, že mezi námi není takový rozdíl.“