Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Na co já si budu drásat nervy, když si můžu drásat ruce
narodil se 8. ledna 1931 v Záhubech na Jičínsku
jeho dětství bylo poznamenáno hospodářskou krizí
za války vydával se spolužáky protinacistický časopis
se svým bratrem ukrývali ve stodole zbraně a munici odcizené nacistům
v roce 1946 se vyučil sazečem a začal pracovat v Rudém právu
od 50. let sloužil u Vnitřní stráže ministerstva vnitra v útvaru na ochranu uranových dolů
v Příbrami se vypracoval na zástupce velitele útvaru uranových dolů
v roce 1968 zde odmítl ubytovat sovětskou armádu, čímž dal najevo svůj nesouhlas se vstupem vojsk Varšavské smlouvy
z armády byl vyhozen a až do důchodu pracoval jako horník v uranových dolech
zemřel na podzim 2020
Mezi šumavskými hvozdy, v roubence, kterou si vlastnoručně postavil, přebývá Zdeněk Hnízdo, 86letý stařík sršící optimismem. Mohl by bydlet v Příbrami se svou manželkou, v pohodlném panelákovém bytě, ale na Šumavě je spokojený. Má tu vše, co potřebuje: dřevo na zimu, starý počítač, na kterém sepisuje paměti, a syna, jenž bydlí nedaleko a občas na něj dává pozor. Zdeněk se kvůli nemoci bohužel přestává orientovat v přítomnosti. Jen co ale začne mluvit o věcech minulých, rozsvítí se mu oči a promění se ve vypravěče.
Narodil se roku 1931 v období hospodářské krize. Jeho rodiče, mladý pár, v té době začínali podnikat – otec si otevřel pekárnu a matka vesnický obchod. Peníze do začátku si vypůjčili, ale půjčku kvůli malé tržbě nebyli schopni splácet, a tak přišli o živnost i o bydlení. „My když jsme se narodili, tak jsme byli jako děcka přítěží,“ říká Zdeněk, který měl v té době ještě o rok staršího bratra, na cestě sestřičku a brzy i dalšího bratra.
S rodiči se přestěhovali na Jičínsko za prarodiči z matčiny strany – ale i tam, v Zelenecké Lhotě, se hospodářská krize činila. Dědeček s babičkou přišli během ní o všechny úspory a museli se přestěhovat z chalupy do sušárny na ovoce, kterou jim propůjčil místní sedlák. „Byla to jedna místnost, ve který se ovoce rovnalo na listí a připravovalo k sušení, hliněná podlaha, zdi silný jenom 15 cm a strop žádnej – jenom krovy a tašky.“ Tam prožil Zdeněk spolu s dědečkem a babičkou své mládí.
Prarodiče čtyřletého Zdeňka brávali s sebou na pole. Pracovali u místních sedláků za trochu potravy a peněz, za něž kupovali oblečení svým vnoučatům. Dědeček sedlákům pomáhal stahovat dobytek a za odměnu si mohl nechat kůži – tu vyčinil a vyráběl z ní boty nejen pro rodinu, ale i pro další lidi z vesnice. Chlupy otočil dovnitř a kůži ven.
Zdeňkovu otci se po nějaké době podařilo sehnat bydlení v nedaleké vesnici, a tak všechny věci nacpali do pytlů, hodili si je na záda a vypravili se o pár kilometrů dál, do Starých Hradů, do rozpadlé roubené chalupy. Pronajali si ji i s kouskem zahrady, na které mohli chovat králíky a drůbež, a tak se situace rodiny začala zlepšovat. Jenže pak přišla nacistická okupace.
„Z hospodářského útlaku jsme se dostali do útlaku národnostního,“ vzpomíná Zdeněk na nacistickou okupaci. Opět přišla nouze. Zdeněk s bratrem chodívali v noci sbírat na posečená pole klasy obilí, ačkoliv pohybovat se na sklizených polích nacisté zakázali. „Nechodili jsme okrádat poctivý vesnický chalupáře, ale jak jsme viděli, že je to chamtivej sedlák, kterej Němcům leze do prdele, tak jsme mu to brali nejenom z pole, ale i ze snopů. Otrhali jsme klásky a pak jsme museli sehnat někoho, kdo nám to vymlátí, páč my jsme mlátičku za války neměli – museli jsme sehnat sedláka, kterej byl s námi na jedné lodi. My jsme věděli na něj, on věděl na nás, tak jsme si vzájemně pomáhali.“
To už chodil Zdeněk do první třídy. Měl štěstí na mimořádného kantora Vojtíška, který své žáky podporoval ve vlastenectví a touze po poznání. Vojtíšek založil muzeum v Libáni, a to i díky svým žákům, kteří mu na jeho popud nosili z půd svých domů na první pohled bezcenné artefakty. „On je s námi oceňoval, vysvětloval nám, o co se jedná, jakou měly hodnotu pro lidi, kteří to užívali, a říkal, že by se zachovaly, pokud bychom je věnovali muzeu,“ vzpomíná Zdeněk. Ačkoliv byl z chudých poměrů, učitel nad ním nikdy neohrnoval nos, naopak mu vtloukal do hlavy, že má šanci to v životě někam dotáhnout. Díky učiteli Vojtíškovi škola Zdeňka bavila.
Kantoři žáky podporovali nejen v touze po poznání, ale také v odboji proti nacistům – tedy v odboji přiměřeném jejich věku. Poskytli jim své kabinety, aby tam mohli psát básničky a krátké texty, které byly namířeny proti okupantům, a Zdeněk, který uměl dobře německy, byl mezi spolužáky jejich vyhledávaným překladatelem. „Vydávali jsme vlastní časopis. Zakázanej. Psali jsme ho ručně a opisovali jsme ho, aby se dostal do širšího okruhu. Museli jsme shánět papír, konzultovat to – ne s každým učitelem, ale s našimi dobrými českými kantory.“ V kabinetech měli dokonce přístup k prvorepublikové literatuře, kde mohli pro své říkanky získávat náležitou inspiraci.
Učitelé se je snažili naučit také to, že ne každý Němec je špatný. „Zlost v nás narůstala a byla podporována kantorama, ale ne drastickým způsobem,“ vzpomíná Zdeněk na to, jak učitelé zdůrazňovali, že ne všichni Němci jsou fašisti. Říkali jim, že jsou mezi nimi i dobří a často chudí lidé, kteří válkou trpí stejně jako Češi.
Pak ale přišla rána – pro učitele Vojtíška si přišlo gestapo. Zdeněk se rozplakal tak nahlas, až ho musel jiný učitel upozornit: „Nebreč tady, ještě si budou myslet, že jsi jeho společník, a vemou i tebe.“ Pro Zdeňka to byl šok, přišel o milovaného učitele. Ten se vrátil domů až na konci války v zuboženém stavu.
V drobné protinacistické činnosti Zdeněk pokračoval i po zatčení učitele. Byl hrdý na to, že si ho paní řídící ve škole vybrala jako žáka, kterému důvěřovala – měl za úkol nosit jí od sedláků mléko, a to vždy brzy ráno nebo po setmění, aby nebyl nápadný. „Ona věděla, že u mě je záruka, že to neprásknu ani na ni, ani na sedláka,“ směje se Zdeněk.
Ve škole mezi spolužáky ovšem byli i tací, jejichž rodiče si za okupace polepšili, a tak i jejich děti stranily Němcům. Naopak Zdeněk byl z domova zvyklý dávat najevo své češství a na Němce nadávat (obzvlášť ho k tomu vedl dědeček, který „měl těch nácků plné zuby“) a činil tak i ve škole. Jednou ale Zdeňkovy protiněmecké projevy došly tak daleko, až si ho paní řídící musela vzít stranou. „Vysvětlovala mi, že když to budu říkat nahlas a před lidma, kteří mají jiné smýšlení, že můžu přivést nejenom sebe, ale i rodinu a školu do velkejch trablů.“
Namísto pasivního přihlížení ovšem Zdeněk rozšířil svoji „odbojářskou“ skupinu o bratra. Ten zrovna nastoupil jako pomocná pracovní síla na vlakovém nádraží v Dětenicích, kde měly Deutsche Reichsbahn překladiště munice, a v nestřežených okamžicích odvážně okrádal nacisty o bedny s výzbrojí. „Měli jsme doma tři bedýnky granátů, střelný prach zašitý v plátěných sáčcích, světlice, náboje do velkorážných kulometů a dokonce dvě fungující pušky,“ vzpomíná hrdě Zdeněk.
Pro získané zbraně bylo potřeba vytvořit tajný úkryt, a tak bratři ve stodole vykopali díru, kterou pečlivě zamaskovali otýpkami slámy. „Měli jsme pod povrchem vybudovaný krátký chodbičky, kterejma jsme munici zvenku vsunuli pod náš mlat ve stodole,“ popisuje skrýš Zdeněk. Rodiče ani babička o jejich úlovcích nesměli nic vědět – ačkoliv kluky podporovali ve všem, co je české, tohle by bylo příliš. O jejich sabotážích věděl jen děda, jejich spřízněná duše. „Radil nám, jak s tím máme zacházet,“ směje se Zdeněk. „Jeho heslo bylo: ‚Třeba se nám to ještě v brzké době bude hodit.‘“
Hodilo – bratři své zásoby uloupené munice a zbraní poskytli Čechům z okolních vesnic, kteří se na konci války vzepřeli nacistům. A jednoho květnového dne vylétla ve Starých Hradech nad lípu, zasazenou v roce 1918 na počest republiky, zářící světlice. Zdeněk ji fascinovaně pozoroval. V místních vesnicích nebyl rozhlas, a tak se ta šťastná novina, že konečně skončila válka, oznamovala sborovým křičením. „Lidi se sešli na návsi, řekli si, co budou řvát, a bylo to slyšet až do sousední vsi. To se šířilo od Libáně k Jičínu a obráceně.“
Zdeněk po válce dokončil poslední ročník školy a začal se ohlížet po práci. Jeho milovaný kantor Vojtíšek, v té době navrátivší se z vězení, mu domluvil dílnu, kde se mohl vyučit tiskařem. „Já si myslím, že bys nebyl špatnej,“ říkal učitel, „češtinu znáš dobře. Ten, kdo ti píše papír, tak ji znát nemusí, ale ty to musíš vysázet správně do českého jazyka. To by se ti mohlo líbit.“ Zdeněk se tedy na radu učitele vyučil sazečem a hned po vyučení odjel do Prahy. Tam se mu podařilo získat práci v deníku Rudé právo. „Nejprve se o mém přijetí musela vyjádřit rada novin, pak komunistická strana a až nakonec technický pracovník, který měl tu tiskárnu na starosti,“ vzpomíná na zdlouhavý přijímací proces do komunistického periodika Zdeněk. A neuplynul ani rok a získal za svou práci v sazárně vyznamenání.
Na vojně se dostal se do výcvikového střediska ve Varnsdorfu a poté začal sloužit u vnitřní stráže, konkrétně v útvaru, který měl na starosti uranové doly. V dolech pracovali vězni, ale s nimi Zdeněk do styku nepřišel – jeho povinností byla vnější ochranu podniku. Uranových dolů prošel několik, sloužil například v Horním Slavkově nebo v Příbrami, kde se vypracoval až na zástupce velitele.
To se psal rok 1968. Do Příbrami vtrhla okupační sovětská armáda. Před Zdeňkem, zástupcem velitele útvaru ochrany uranových dolů v Příbrami, stál sovětský major a sděloval mu, že je potřeba Sovětské armádě poskytnout ubytování a stravu. „Říkal, že jsme bratři, a takový kecy. Tak jsem mu řekl, že jsem plukovník a že mi nemá co rozkazovat,“ vzpomíná rozhořčeně Zdeněk. Major odešel, ale za Zdeňkem přišly vyšší šarže a bez okolků mu sdělily, že jim musí poskytnout ubytovací kapacity. „To nepřipadá v úvahu,“ odvětil Zdeněk, „ty kasárna slouží našemu útvaru, který chrání uranové doly, vy si najděte ubytování své, ale ne u nás.“
A tak dostal Zdeněk z armády vyhazov. Svým postojem totiž sděloval jasně, že se vstupem sovětských vojsk nesouhlasí. Nebyl jediný, kdo musel odejít, ale jako jediný se rozhodl, že u uranových dolů zůstane. „To je můj osud,“ říká Zdeněk, „Ostatní zahnuli kramle, šli od armády, svlíkli uniformu a šli si po svým. Já jsem se ještě nějaký pátek snažil dělat, co po mně požadovali, ale pak jsem si říkal, na co já si budu drásat nervy, když můžu drásat ruce.“ Rozhodl se, že se stane horníkem.
Bylo to rázné a dosti odvážné rozhodnutí, ve Zdeňkově případě především proto, že mohl velice snadno získat zaměstnání ve vysoké pozici u vedení uranových dolů. Za ta léta, která tam strávil, měl totiž mezi řediteli a náměstky mnoho dobrých známých, kteří by mu dobře placenou vyšší pozici rádi zajistili. Dokonce mu to, že nepřišel žádat o protekci, vyčítali. „Ty jsi k nám šel dělat nádeníka? Ty?!“ vytřeštil na něj oči ředitel, se kterým si tykal, „Proč jsi nepřišel, mohl jsem ti pomoct.“
Zdeněk dlouhou přemýšlí. Snaží si vzpomenout, co se mu v těch chvílích, kdy rozhodoval o svém dalším životním směřování, honilo hlavou. „Mohl jsem přijít a řict: Hele, řediteli, tohle se mi stalo, máš pro mě nějaký řešení? To jsem mohl udělat, jenže já jsem dostal takovej vztek! Říkal jsem si, já to dělám kvůli Rusákům, a teď bych měl pro ty bestie dělat? Dneska si nedovedu vysvětlit, proč jsem tuhletu cestu zvolil, ale bylo to asi tím, že jsem si řekl: Když jsem samostatnej a rozhoduju sám o sobě, připadá mi to daleko výhodnější, než když za mě rozhodujou blbci. Tak jsem to vyřešil jednoduše, šel jsem na šachtu.“
Manželka mu jeho rozhodnutí nikdy nevyčítala. Věděla, že se nachází v obtížné situaci, a zároveň věděla, že si jako horník slušně vydělá. Do dolů se dostal přes kamaráda, jistého Josefa, který tam pracoval a zrovna sháněl lidi do party. „Pepíku, vezmeš mě?“ zeptal se ho Zdeněk. „Tebe? Podívej se na svoje ruce,“ odvětil Josef se smíchem. „Hele, jen si mě vyzkoušej a uvidíme,“ nedal se Zdeněk.
V partě byli tři a brzy se stali vyhledávanými specialisty na prokopávání takzvaných „komínů“. Jezdili mezi jednotlivými doly tam, kde jich bylo zrovna zapotřebí. Nejsložitější práce, kterou kdy dostali, byla na Liberecku. „Tam nikdo nechtěl, to byla nebezpečná práce, blátivý podloží. Chtěli to mít do konce roku a nevadilo by, kdyby to bylo o měsíc pozdějš, hlavně aby se nám nic nestalo. Ale my jsme byli hotový už v polovině prosince. Řekli: Tady máte prachy, to je jako dýško, jeďte si koupit vánoční dárky pro rodinu. Tejden jsme tam byli, oni nás platili a my jsme se flákali a kupovali dárky,“ směje se Zdeněk.
Když odešel do hornického důchodu, další práci už nehledal. Jen tak sedět se založenýma rukama ale neuměl. Tchánovi pomohl založit ovocný sad, synovi zrekonstruovat dům a vlastníma rukama postavil roubenou chalupu na Šumavě, kde momentálně přebývá a kam ho jezdí navštěvovat jeho tři děti a zástupy vnoučat i pravnoučat.
Dnes spolupracuje také s Hornickým muzeem v Příbrami. O Velikonocích zde pravidelně učí dětské návštěvníky, jak uplést pomlázku. Zdeněk je totiž zdatný košíkář, naučil ho to jeho dědeček. „Já jsem spokojenej,“ říká. „Když můžu pro někoho jinýho něco udělat, tak to udělám. A když mě to stojí nějakou kačku, tak rovnou řeknu, podíl je takovej a takovej.“
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Jakub Šedý)