Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Viktor Hnízdil (* 1928)

• podle rodného listu narozen 28. února 1928 v Českých Knerutech na Volyni v tehdejším Polsku

• otec v roce 1940 předsedou kolchozu

• svědkem útěku židovských rodin z ghetta v Ostrožci

• členem jednotek „stripky“ – ukrajinská pořádková služba

• svědek vypálení Českého Malína 13. července 1943

• v Českém Malíně zahynul jeho děda, strýc, teta, bratranec a sestřenice

• rodina v roce 1947 reemigrovala do Československa

• v roce 2016 žil pamětník v Šumperku

Viktor Hnízdil mi vyprávěl svůj příběh 13. července 2016, přesně třiasedmdesát let po vypálení Českého Malína na Volyni, v němž Němci povraždili na 374 Čechů. Tehdy patnáctiletý pamětník sledoval tragédii z vedlejších Českých Knerut a hned druhý den viděl na vlastní oči rozsah celého neštěstí. Mezi spálenými a postřílenými těly mužů, žen a dětí se nacházel jeho dědeček Josef Mišák, strýc a teta Viktor a Emílie Mišákovi, šestnáctiletý bratranec Josef Mišák a teprve desetiletá sestřenice Lilie Mišáková.

Otec koňským handlířem a poté předsedou kolchozu

Viktor Hnízdil se podle rodného listu narodil 28. února 1928 v Českých Knerutech v gubernii Dubno na Volyni v tehdejším Polsku. Ve skutečnosti však přišel na svět až na jaře téhož roku a jeho datum narození špatně zapsali během poválečné reemigrace do Československa. Jeho rodina patřila mezi volyňské Čechy, kteří do této oblasti, tehdy náležející pod carské Rusko, přišli ve druhé polovině 19. století. Viktor Hnízdil už bohužel neví přesně, odkud jeho předci pocházeli, ale údajně někde z okolí Prachovských skal.

Dětství pamětník prožil v obci České Kneruty, v níž bydlelo necelých dvě stě českých obyvatel. Sousedila s několika dalšími českými obcemi. Největší z nich byl Český Malín. Rodina Hnízdilových vlastnila poměrně rozlehlé hospodářství s deseti hektary polností. Ty však obhospodařovali hlavně najatí Ukrajinci, protože otec se živil jako obchodník s koňmi. Ve stodole prý měli až padesát koní, které pak najatí muži prodávali na koňských bazarech. „Když někdo koupil jeho koně, tak nikdo nevěděl, že je to od Hnízdila, protože se tam s koňmi dělaly hrozné podrazy. Třeba koně, co měli jedno vajíčko, byli hrozně zlí. Nesnesli dalšího koně, kousali, kopali a všechno možný. Tyhle koně jsou ale krásní na pohled. Co ale s ním? Tak se před bazarem koupil litr vodky, který se mu nalil do krku, a on spal. Stál a mohli jste na něj všude sahat a on se ani nehnul. Mezitím jste ho musel prodat, a prodal jste ho dobře, a ten člověk, který ho prodal, musel zmizet, než se kůň probral,“ vypráví pamětník.

Viktor Hnízdil chodil nejprve do školy v Českém Malíně a poté jezdil na koni do školy v okresním městě Ostrožec. Právě tehdy, v září roku 1939, vypukla druhá světová válka, která začala útokem Německa na Polsko. V rámci tajného paktu o neútočení si Polsko mezi sebou rozdělily nacistické Německo a komunistický Sovětský svaz. České Kneruty i celá Volyň se tak náhle ocitly v komunistickém područí a život místních obyvatel se od základů změnil. Naprostá většina z nich se živila zemědělstvím, ale Sověti na obsazeném území začali hned zakládat kolchozy. Rolníci mohli obhospodařovat maximálně deset až patnáct hektarů. Viktor Hnízdil vzpomíná, že tehdy na Sibiř vyvezli dva ukrajinské hospodáře, Marčenka a Radka, bydlící poblíž Knerut a transport na Sibiř hrozil i dalším. Ze strachu lidé podepsali přihlášky do kolchozu a otec se stal jeho předsedou. „Dělal to, protože to musel dělat,“ vzpomíná Viktor Hnízdil a dodává, že za Sovětů se jim žilo velmi těžce, protože lidem v obci stát bral prakticky celou úrodu.

Beznaděj Židů

Dne 22. června 1941 zaútočilo Německo na Sovětský svaz a do konce měsíce Němci ovládali celou Volyň. Nová správa se ihned pustila do likvidace židovských obyvatel a na podzim roku 1941 je zahnala do ghett. Jedno z nich vzniklo i v nedalekém Ostrožci. Některé židovské rodiny si raději vybraly útěk a následně se ukrývaly v lesích v okolí Knerut, kde si vybudovaly několik úkrytů. Večer chodily žebrat jídlo do vesnice. „Jenže Němci to věděli, a tak vydali vyhlášku, že když dá někdo Židům jídlo, tak vyvraždí celou dědinu. Takže si to nikdo nedovolil. Po vesnicích chodili Ukrajinci, banderovci, Židé a tajní a nikdo nevěděl, kdo je kdo. Ve třiačtyřicátým roce k nám přišel jeden Žid a já ho poznal. Doma jsme byli jen já, maminka a sestra. Chtěl chleba, ale my jsme mu nemohli dát, protože jsme měli strach. Tak jsem do něj strčil, ale on se držel. Tak jsem do něj strčil pořádně, až vypadl ze dveří, a ty jsem pak zabouchl. Šel k sousedům, ale oni mu tam také nic nedali, a tak se oběsil v jejich stodole.“

Židy, které neobjevili Němci, prý přímo v úkrytech zavraždili banderovci. „Tušili, že u sebe mohou mít peníze, zlato a šperky. Zapálili slámu, strčili ji do děr, tam Židy udusili a pak je okradli. Židé zůstali v díře. Nikdo to nezahazoval, nikdo tam nechodil, tak jak to bylo, tak to zůstalo.“ I ghetto v Ostrožci se 1700 židovskými obyvateli v říjnu 1942 Němci zlikvidovali. Židy prý postříleli u cesty za městem. „Otec jel po cestě a viděl to,“ dodává pamětník. Ghetto pak údajně Ukrajinci rozebrali cihlu po cihle, aby našli ukrývané zlato.

Otce chtěli zabít banderovci

Pamětník se již během vyprávění zmínil o banderovcích. Šlo o členy Ukrajinské povstalecké armády (UPA), kterým se zkráceně říkalo banderovci podle jejich velitele Stepana Bandery. Ti bojovali jak proti Rudé armádě, tak proti Němcům. Často ale jen terorizovali místní obyvatele, hlavně ty, kteří nebyli ukrajinské národnosti. Dům rodiny Hnízdilových patřil k těm větším v obci, a tak jej často využívaly k přespání různé skupiny mužů. Čtrnáct dní v domě také přespávala skupina banderovců. Ti se pohybovali v okolí a otec jako bývalý funkcionář kolchozu se dostal na jejich seznam nepřátelských osob. „Měli jsme strach, že nás vyvraždí. Nespali jsme doma a každý z nás spal jinde.“ Otec na noc chodil do obecních stájí pro koně, které hlídal jeden Ukrajinec. Jednou ho tam ale nepustil a ráno byla stodola i s koňmi vypálená. „Banderovci si mysleli, že tam otec spí,“ dodává pamětník.

Viktora Hnízdila dokonce v patnácti letech určili do tzv. stripky, což byla Němci dosazená ukrajinská pořádková služba. S ní pak zasahoval proti banderovcům a účastnil se několika přestřelek. Když jednou odpočívali ve stodole, banderovci jim ji nad hlavou zapálili. Na poslední chvíli se jim však podařilo uprchnout. Pamětníkovi šlo o život a službě v této jednotce se chtěl vyhnout. Jeho rodiče se proto s batohem plným klobás vydali na vojenskou komandaturu v Ostrožci, kde jim poradili, že jejich syn musí zmizet z okresu. Viktor Hnízdil proto nastoupil do české školy v Lucku, kde také nějaký čas bydlel.

Vedlejší Český Malín vypálili a muže, ženy a děti povraždili

Viktor Hnízdil také vzpomíná, že během služby v tzv. stripce mimo jiné zasahoval proti banderovcům ve vedlejším Českém Malíně. Ještě než odešel do Lucku, tak 13. července 1943 Český Malín obklíčila německá vojska a následně v obci rozpoutala peklo. Nic netušící české obyvatelstvo začali nacisté systematicky vraždit a vypalovat jejich chalupy. Nebrali na nikoho ohled. Vraždili muže, ženy, stařenky i starce a nezastavili se ani před dětmi.

Viktor Hnízdil vzpomíná, že v Knerutech slyšel rány vybuchujících granátů a viděl dým z hořících domů. Obyvatelé Knerut po obci rozmístili hlídky a všichni ostatní se ukryli v lese. Rozsah celé tragédie pamětník uviděl druhý den na vlastní oči, když se spolu s dalšími lidmi z Knerut šel podívat do Českého Malína. Dodnes si pamatuje, jak na jednom dvoře spatřil zastřeleného otce a bratra matky, také rodačky z Českého Malína. Po pamětníkově tetě, šestnáctiletém bratranci a desetileté sestřenici zbyl jen popel ve vypálené stodole.

Počtem obětí 374 bylo toto nacistické zvěrstvo mnohem větší než jakékoli jiné vypálení obce v Československu. Dokonce i v Lidicích zemřelo méně českých lidí než v této volyňské obci. Proč k tomu došlo a proč to postihlo právě Český Malín? Byl to „jen“ omyl a Němci původně chtěli vypálit vedlejší ukrajinský Malín za podporu banderovců, nebo měli v plánu zastrašit české obyvatelstvo na Volyni, aby si upevnili nadvládu nad ostatními národy? Na to lze jen velmi těžce odpovědět. To vědělo pouze gestapo v Rovně v čele s Kreislandwirtem Fritzem Vogelem, které tento ďábelský plán vymyslelo a realizovalo.

Dlouhá cesta do Československa

Konec války prožil pamětník opět doma. Ústup německých vojsk zažila rodina ve vykopaném úkrytu na dvoře. Viktor Hnízdil vzpomíná, že shora byl před propadem zeminy zajištěn jen několika deskami a přímo nad jejich hlavami zastavil německý tank. Naštěstí se nepropadl. Následně přišli sovětští vojáci, kteří si v jejich domě zřídili lazaret. Pamětník se tehdy zamiloval do jedné mladé vojenské lékařky židovského původu, Eveniji Fjodorovny, s níž si pak ještě několik měsíců dopisoval. Několik mužů z Knerut narukovalo do československého armádního sboru bojujícího po boku sovětské armády. Byl mezi nimi i otec pamětníka, který v intendanční jednotce prošel boji od Dukelského průsmyku až po Čechy. Přihlásil se i Viktor Hnízdil, ale pro nízký věk ho nepřijali. „Pro nás nebyl problém dát za republiku život,“ dodává.

Otec po demobilizaci nezůstal v Československu a vrátil se za rodinou na Volyň. Život na Volyni se však neuklidnil ani po skončení války a české obyvatelstvo stále terorizovaly tlupy banderovců. Obyvatelé Knerut proto s ulehčením přijali možnost reemigrace do Československa, která proběhla v roce 1947. Viktor Hnízdil vzpomíná, že s sebou brali osobní věci, dobytek, koně, krmivo, osivo i zemědělské stroje. Cesta ale trvala velmi dlouho. Jen na nádraží v Lucku čekali na přistavení vagonů dvacet dní. Několikrát pak museli uplácet vodkou ukrajinské drážní zaměstnance, aby je neodstavili na některou z vedlejších kolejí. Na Žatecko, kde měli osídlit uvolněná německá hospodářství, tak dorazili po více než měsíci.

Hnízdilovi však na Žatecku nakonec nezůstali a byli posláni na Šumpersko, kde získali v Temenici bývalé německé hospodářství, s nímž později vstoupili do státního statku. V roce 1956 se Viktor Hnízdil oženil s Jaroslavou Johnovou a následně se přestěhovali do obce Bedihošt, kde pamětník dlouhá léta pracoval jako garážmistr v místním cukrovaru. V roce 2004 se manželé Hnízdilovi vrátili do Šumperka, kde společně žili i v roce 2016.