„Teď tam byl stolek, ženská, a přijímala. Tam byly normálně nábory a [lidé] přicházeli. Teď jsme přišli, to jsme byli ještě ve čtyřech, co jsme utekli, a skutečně jsme řekli svoje data narození. A ona povídá: ,Ne, ne, to nemůže. Ještě jste mladí.‘ Asi rok nám chyběl a nepřijali nás. Co teď? Domů jít, [tak nás] možná zavřou, že jsme utekli z práce. Tak jsme šli stranou, vyčkali jsme, až se ženský u stolečku vystřídaly, a povídám: ,Přidáme si rok.‘ Neměli jsme žádné doklady. Rozumíš, všechno jsme zahodili. V lese jsme to zakopali.“
[Ta evidence, co se všechno zapisovalo?] „Všechno, normálně, data narození a tak dále. Odkud je a proč tam byl hlavně. To jsme nezjišťovali, proč tam šel nebo něco. Na to byli jiní.“ [Jo. Tam byli ti kontrášové taky, že jo?] „Byli, byli taky.“ [A do jakého komanda šel vězeň, to se rozhodovalo kdepak?] „To se tam rozhodovalo.“ [To nebylo u tebe?] „Ne, ne, nebylo. Já jsem byl v kanceláři, tam ne. Ale kde bylo potřeba, tak je zařadili, ne?“ [Jo. A to jsi psal ty nebo jsi měl sekretářku?] „Ne, já jsem všechno evidoval. To jsem všechno evidoval já.“
„Přejeli jsme přes Krušné hory a jeli jsme na Prahu. V Praze to ještě furt bouřilo, ještě tam nebyl konec. Tam jsme to dodělali a konec války jsme slavili v Mělníku. Vrátili jsme se od Prahy. A to byl konec.“
„Procházeli jsme Varšavou a to bylo prostě nic. Tam nebylo nic. To byly jenom ruiny a tak dále.“ [A na té frontě, když jste potom byli za Varšavou, copak to bylo za boje?] „No tak normálně, byla Odra – Nisa, to jsme to přecházeli, přejížděli jsme přes most, přes řeku, a šlo se dál.“
[Co jste tam dělali?] „Kde?“ [Za tím Uralem?] „Za Uralem jsme pracovali v tankovém závodě. Tam se mi to nelíbilo, tak jsme se čtyři kluci rozhodli, že utečeme. Utíkali jsme, kolikrát nás chytili, my jsme vždycky něco zalhali a šli jsme dále načerno nákladním vlakem. A přišli jsme až do toho Žitomíru.“
Kapitán v. v. Vladimír Hnetecký se narodil 7. 7. 1927 v Dubně na Volyni do smíšené ukrajinsko-české rodiny. V místě narození strávil Vladimír Hnetecký pouze rané dětství, ještě před válkou se rodina odstěhovala do Michalovky a následně do nedalekého Lucku. Ukrajinský tatínek pracoval v cihelně a česká maminka pracovala v podniku na výrobu krup. Vladimír Hnetecký studoval v Lucku polskou obecnou školu, ovšem válečné události mu další poklidný život překazily. Nejprve pracoval ve mlýně a v roce 1944 byl odvezen do tankového závodu v Čeljabinsku, kde sloužil jako pomocný dělník. Spolu s dalšími pracovníky se rozhodl pro útěk až do Žitomíru, kde ještě téhož roku vstoupil do polské armády. Stal se řidičem tanku v průzkumné tankové rotě ve 2. divizi 1. brigády, prošel boji v Polsku a ve východním Německu a dostal se až do Berlína. Z Německa putoval do severních Čech a konec války ho zastihl u Mělníka. Po demobilizaci se vrátil zpět na Volyň, krátce pracoval jako řidič a v roce 1947 s celou rodinou reemigroval do Československa. Usadil se v Chomutově a získal zaměstnání ve válcovnách trub. Poté vystudoval gymnázium a podal si žádost o službu na ministerstvu vnitra. Až do roku 1968 tak pracoval v evidenci a po degradaci pro nesouhlas s okupací vojsky Varšavské smlouvy jako dozorce na Jáchymově, na Vykmanově a na Mariánské. Žil v Ostrově nad Ohří, zemřel 20.3. 2013.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
