Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Kamila Hnátová (* 1941)

• narozena 7. března 1941 v Praze

• otec František Jiřík se podílel na stavbě pohraničního opevnění, později si založil stavební firmu

• po roce 1948 otec nucen propustit všechny zaměstnance, soukromě podnikal do roku 1953

• pamětnice mezi lety 1955–1959 studovala stavební průmyslovou školu na pražském Smíchově

• po maturitě konstruktérkou ve Státním ústavu pro rekonstrukce památkových měst a objektů

• invazi vojsk Varšavské smlouvy prožila v centru Prahy

• v sedmdesátých letech působila v organizaci Generální investor pod NVP

• v roce 2023 žila v pražských Bohnicích

Celý život prožila v rodinném domě ve Starých Bohnicích, který vybudoval její otec, stavitel František Jiřík. Ten byl Kamile Hnátové od malička vzorem. Už jako dítě mu pomáhala při jeho práci, například s výkresy. Zájem o architekturu v ní zůstal po celý život. Po komunistickém převratu ovšem František Jiřík musel ze své stavební firmy propustit všechny zaměstnance, kterých byla asi desítka. Ještě několik let se pokoušel podnikání udržet v chodu. Nakonec se ale rozhodl pro dobro své dcery stát řadovým zaměstnancem ČKD. Jako dcera dělníka měla totiž v komunistickém Československu větší šanci na přijetí na střední školu než jako potomek soukromníka.

Tatínek nastoupil do ČKD, abych měla lepší nálepku

Kamila Hnátová, rozená Jiříková, se narodila 7. března 1941 v Praze Kamile a Františku Jiříkovým. Vyrůstala jako jedináček, protože o svého prvního syna rodiče přišli, ještě když byl miminko. Otec pocházel z jihočeské Kaplice, vystudoval průmyslovou střední školu v Českých Budějovicích a za první republiky se podílel na stavbě pohraničního opevnění. Později si v Praze založil vlastní stavební firmu, která měla asi deset zaměstnanců. Kamila Jiříková pocházela z Vysočiny a svému manželovi ve firmě pomáhala s administrativou.

První vzpomínky Kamily Hnátové sahají do posledního roku druhé světové války. Vybavuje si zvuk sirén a úprky do sklepů. V hlavě jí také uvízl obraz kouře, který viděla na obzoru, a slova její maminky, že to hoří Drážďany. Bombardování německého města proběhlo v únoru 1945, Kamile Hnátové byly tehdy necelé čtyři roky. Také si pamatuje, jak v samém závěru války zahlédla mnoho rakví na povoze. Rodina naštěstí druhou světovou válku prožila bez větších problémů a dožila se ve zdraví osvobození. Problémy nastaly o tři roky později, po komunistickém převratu v únoru 1948.

Otec Kamily Hnátové tehdy musel propustit všechny své zaměstnance a na práci zůstal sám. Rodina začala znovu žít ve strachu. „S maminkou jsme prožívaly hrůzu, když někdo v noci zazvonil, bály jsme se, jestli pro tatínka nejdou. Tady v okolí se stalo několik takových případů,“ říká pamětnice. František Jiříček se však nenechal režimem zastrašit a podnikal ještě následujících pět let. To, že její otec působil i nadále jako komunisty nenáviděný soukromník, Kamila Hnátová příliš nevnímala. Ve škole nezažívala útlak ze strany spolužáků ani učitelů. Do školy, kam nastoupila roku 1947, chodila ráda a učení ji bavilo. Otec se ale přece jen roku 1953 rozhodl podnikání ukončit. Tehdy se totiž blížila doba, kdy si měla jeho dcera vybírat střední školu, a on chtěl, aby měla lepší kádrový profil. „Nastoupil do ČKD, abych měla lepší nálepku,“ vysvětluje. Ve stejném roce zemřel Klement Gottwald. Kamila Hnátová vzpomíná, že se povinně celá škola musela jít podívat na zemřelého komunistického prezidenta. „Stáli jsme frontu až na Strahově u stadionu, tam jsme postupně šli, šli a prošli jsme tím velkým sálem na Hradě a tam byl. Viděla jsem ho pod tím skleněným příklopem,“ popisuje.

Na Václaváku se střílelo

Ke studiu střední školy nakonec dostala doporučení, a tak ji bez problémů přijali. Roku 1955 nastoupila na stavební průmyslovou školu na pražském Smíchově. Když byla ve druhém ročníku, našla si její matka, která až do roku 1953 pomáhala svému manželovi s administrativou, zaměstnání – působila jako administrativní pracovnice. „Konečně jsem mohla začít ve škole chodit na obědy. Do té doby jsem nemohla, protože maminka nepracovala. Taky mi museli rodiče platit školního lékaře,“ vysvětluje pamětnice, jak komunistický režim diskriminoval děti s buržoazním původem.

Během studia neměla výraznější problémy. Vzpomíná ovšem, že dívky na technicky zaměřené střední škole tehdy byly stále v menšině. Po maturitě roku 1959 nastoupila na místo konstruktérky ve Státním ústavu pro rekonstrukce památkových měst a objektů. Těšila se, že se bude věnovat tomu, co ji baví. Brzy ale nastal problém. Po podepsání smlouvy a veškerých náležitostí se dozvěděla, že na ni někdo poslal udání. „Jedna dáma šla na okresní výbor a tam řekla, že jak je možný, že dcera soukromníka může být zaměstnaná v ústavu první kategorie,“ vzpomíná Kamila Hnátová. Nakonec se ovšem celá záležitost vyřešila a ona mohla na svém místě zůstat. Roku 1963 se provdala za svého kolegu Miroslava Hnáta, se kterým měla později dvě dcery.

Zlomovým okamžikem pro ni byla invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Osudný den strávila v zaměstnání. Když se s manželem vraceli domů, museli čelit okupantům. „S manželem jsme se protloukali mezi těmi tanky, Opletalkou na Národní, na Václavák. Pak už se tam střílelo, tak jsme si říkali, že musíme zmizet,“ říká pamětnice a pokračuje: „A to už začaly zprávy, že jsou mosty zavřený. Tak jsme sedli na vlak, jeli jsme do Roztok, tam nás rybář převezl přes řeku a dostali jsme se domů.“

Doufali jsme, že se něco změní

Společnost si postupně začala zvykat na nové pořádky a pomalu, ale jistě se smiřovala s přítomností okupačních vojsk. Následující rok se manželům Hnátovým narodila první dcera, o pět let později pak druhá. V sedmdesátých letech Kamila Hnátová změnila zaměstnání, protože kvůli úrazu už nemohla tvořit výkresy. Nastoupila do organizace Generální investor, která spadala pod kompetenci Rady NVP (Národní výbor hl. m. Prahy). Zabývala se přípravnou inženýrskou činností. Vzpomíná, jak tehdejší památkovou péči ovlivňoval komunistický režim a nátlak z vyšších politických pater. „Když se dělal Dům sovětské kultury, to se dostalo befelem, že se to musí rekonstruovat, termíny, technologie, to nikoho nezajímalo. Musí to být,“ vypráví a pokračuje: „Musela se udělat rychle zeď, a poněvadž bylo v termínu, tak nejlepší tapety, to byly tehdy ty anglický tapety, který první se začaly v Praze prodávat, takhle na tu mokrou zeď se musely nalepit tapety. A takovýhle zvěrstva se musely dělat, kdo vydával ty příkazy, absolutně nebyl jako přístupnej nějaký logice,“ popisuje pamětnice. Také vypráví, že mnoho projektů nedošlo ke zdárnému konci kvůli nedostatku financí, a tak památky namísto opravy chátraly.

Následující roky totality prožila bez větších problémů, věnovala se svojí rodině a práci. Sametovou revoluci přivítala s nadšením, ale následující vývoj republiky se neuskutečnil podle jejích představ. V roce 2023 Kamila Hnátová žila stále v pražských Bohnicích.