Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Jak bomby padaly, tak to řinčelo
narozen 1. září 1926 na Slovensku v Holíči, okres Skalica
v Holíči vychodil obecnou i měšťanskou školu
elévem Vojenského zeměpisného ústavu v Bratislavě
účastník Slovenského národního povstání
člen 1. československé armády
vězněn v pracovních táborech v Kaisersteinbruchu a Sankt Pantaleonu
podplukovníkem a náčelníkem litografického oddělení Vojenského zeměpisného ústavu v Praze
člen KSČ
Pplk. Otto Hlupík se narodil 1. září 1926 na Slovensku, v Holíči, do dělnické rodiny katolického vyznání.
Lyže ze sudu
Otec byl zedník, matka byla v domácnosti a postupně se starala o dvanáct dětí. Pamětník se narodil jako druhý nejstarší. Rodina žila v chudých poměrech. „Na posteli jsme spali třeba i ve třech, jeden druhého kopal. Kromě práce maminka neznala nic jiného. Večer, když si sedla, tak jí únavou padala hlava,“ vzpomíná Otto Hlupík. Mezi jeho záliby v dětství patřil fotbal, hokej nebo ping-pong. „U nás byl kopec, který se jmenoval Šibenice. Měli jsme lyže udělané ze sudu a na nich jsme jezdili,“ vypráví.
Škola
Obecnou i měšťanskou školu navštěvoval přímo v Holíči. Učitelé byli převážně Češi a někteří z nich byli velmi přísní. Například paní učitelka Stehnová byla podle pamětníkových slov jako břitva; nebo pan učitel Baumert. „Ten měl rákosku a pěkně nás vyplácel,“ líčí pamětník. Měšťanskou školu dokončil v roce 1941.
Vyhlášení Slovenského státu
„Vypadalo to velmi žalostně. Normální lidé z toho radost neměli. Byli jsme nešťastní. Jen ĺuďáci [přívrženci Hlinkovy slovenské ľudové strany] oslavovali, že bude Slovenský stát a že si budou sami vládnout. Šlo jim ale také o koryta,“ popisuje události okolo odtržení Slovenska Otto Hlupík.
Elévem u VZÚ B
Po dokončení měšťanky se chtěl učit strojním zámečníkem, bohužel se mu však kvůli velkému počtu učňů nepodařilo na školu dostat. Nakonec se od otcovy známé dozvěděl o volném místě ve Vojenském zeměpisném ústavu v Bratislavě (VZÚ B). Zde v roce 1943 nastoupil jako elév se zařazením do profese kartografa.
Vojna
Elévem ve VZÚ B však Otto Hlupík dlouho nebyl. V sedmnácti letech musel nastoupit základní vojenskou službu v Bratislavě. Zde navštěvoval poddůstojnickou školu, po jejímž absolvování se v roce 1944 vrátil do VZÚ B a stal se pracovníkem kartografického oddělení.
„V roce 1944 byla Bratislava poprvé bombardovaná. Tenkrát bylo nařízeno, aby ve chvíli, kdy budou letadla nad městem, začal zvonit poplach. Sirény tedy začaly houkat, až když padaly první bomby. Letadla nalétávala na most do Petržalky přes Dunaj. Naše kasárny byly naproti mostu. Jedna bomba nám spadla na dvůr, přímo na hydrant, a jedna na budovu. Na budově byla taková malá okýnka, a jak bomby padaly, tak to řinčelo,“ vzpomíná Otto Hlupík.
Slovenské národní povstání
Po bombardování a dalších náletech byla část VZÚ B přesunuta do Harmance. Poté vypuklo Slovenské národní povstání (SNP) a v Harmanci se objevilo vojsko a partyzáni.
„Vzpomínám si na jednoho příslušníka našeho ústavu, jmenoval se Hoza a dělal figuranta topografovi kapitánu Ozábalovi. Hoza kapitána okradl a přidal se k partyzánům, kteří také kradli. Během povstání Hozu a další dva partyzány pochytali slovenští vojáci. Soudili je. Ptali se, co lid navrhuje, a lid křičel: ‚Smrt jim, smrt jim!‘ Tak je všechny tři popravili v Harmanecké dolině,“ vypráví pamětník.
Tunel na Čeremošné
S vypuknutím Slovenského národního povstání se Otto Hlupík přihlásil do nově ustavené 1. československé armády. Byl zařazen do praporu kapitána Hlaváče do druhé roty, které velel nadporučík Runčkovič. Tento prapor byl odvelen na Čeremošné bránit tunel významný pro přesun materiálu a armády.
Ústup před Němci
Koncem října byly jednotky bojující v SNP donuceny německou armádou k ústupu do hor. Jedné noci na jednotku Němci zaútočili a Otto Hlupík byl s kamarádem Jožkou Kafkou vyslán ke třetí rotě se zprávou o blížícím se útoku. „Byla tma jak v pytli, ani jsme tam nedošli. Slyšeli jsme totiž, jak to praská, jak tam někdo chodí. To třetí rota ustupovala před Němci. Ptali jsme se jich na velitele, ale už o něm nic nevěděli, a tak jsme ustupovali s nimi do hor. Nikdy jsme se již s velitelem ani nikým dalším z naší roty nesešli,“ vzpomíná.
Zajetí
Dále v horách se skupinka potkala s dalšími ustupujícími vojsky. Chtěla se přidat k nějaké rotě, ale žádný z velitelů si ji k sobě nevzal. „Noc jsme strávili někde venku. Druhý den jsme vyšli z lesa a viděli jsme cestu s domkem. Byli jsme hladoví, a tak jsme se šli optat na jídlo. To jsme ale neměli dělat. Když jsme přišli k domu, vyšli z něj Němci. Celé družstvo. Kdyby do mě někdo v tu chvíli píchnul, tak ani krev nepoteče. Odzbrojili nás a zajali. Odvedli nás do domu, kde už bylo asi šedesát zajatých,“ líčí Otto Hlupík.
Neúspěch SNP byl pro pamětníka velkým zklamáním. „Uvědomil jsem si, že to byla politika Východu a Západu. Povstání pro sebe využili jedni i druzí. Já jsem si tenkrát představoval, jak osvobodíme Prahu,“ říká pamětník.
Lágr
Zajaté odvezli do sběrného tábora v Turčianské Blatnici. Poté je odvezli do Rakouska do pracovního tábora Lager XVII A v Kaisersteinbruchu. Z tohoto pracovního tábora byl pamětník spolu s dalšími 1 200 zajatci převezen do vesnice Donnerskirchen, kde kopali protitankové překážky. Následoval pracovní tábor v Sankt Pantaleonu. Zde zůstal až do 4. května 1945, kdy je osvobodila spojenecká armáda. Domů ale Otto Hlupíka čekala ještě dlouhá cesta. Došel pěšky do Salcburku, v Linci byl umístěn do karantény a nakonec z Bratislavy dojel nákladním vlakem až do Holíče.
Kariéra po válce
Po válce opět nastoupil do služby. Zastával post velitele stráže u strážní služby v Holíči. V druhé polovině září 1945 byl přeložen do Bratislavy, a to opět do zeměpisného ústavu. Dne 4. prosince 1945 byl převelen do Prahy, kde nastoupil ve Vojenském zeměpisném ústavu v odboru kartografie a litografie. Nejdříve jako četař, jako rotný a později byl povýšen na staršinu. Od roku 1947 pokračoval v přípravě na rotmistra a roku 1951 se stal nadporučíkem zeměpisné služby a poté náčelníkem litografického oddělení v hodnosti podplukovníka. V roce 1947 přišlo pětadvacet elévů a náčelník ústavu plk. Ing. Blahák pověřil pamětníka jejich výcvikem.
Činnost ústavu
Činnost ústavu spočívala v práci na tajných vojenských mapách. Dělaly se například jednotné mapy pro země Varšavské smlouvy, pracovali i na mapách pohraničí. Zúčastnili se také cvičení RVHP (Rady vzájemné hospodářské pomoci). Po roce 1948 se v ústavu objevili sovětští poradci, kteří měli za úkol hlídat politiku. Členové ústavu do komunistické strany vstoupit nemuseli, ale proběhl zde nábor do strany, během kterého do ní vstoupil i pamětník. „Byl jsem tenkrát přesvědčen, že ta politika je dobrá,“ popisuje.
Kartografem po celý život
Po roce 1989 se vojenské mapy, na kterých Otto Hlupík pracoval, odtajnily. „Je to správně. Ty mapy potom sloužily a dodnes slouží veřejnosti,“ komentuje pamětník. Kartografický ústav funguje dodnes a stále pracuje pro potřeby armády. Kartografická práce Otto Hlupíkovi vydržela po celý život. Do důchodu odešel v pětapadesáti letech, jak bylo u vojáků zvykem.
Závěr
V roce 1953 se Otto Hlupík oženil. Manželka pracovala v německém oddělení Sovětské knihy. Má jednoho syna, který se vyučil sazečem v kartografii, poté byl u letců, v civilním meteorologickém ústavu a dnes je v důchodu. Dodnes je pamětník členem Komunistické strany Čech a Moravy. Žije v domově pro seniory v Ústřední vojenské nemocnici.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století TV (David Lomič)