Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zpět na stránku pamětníka

Ing. Kamil Hloušek (* 1935)

Vzdorovat a nenechat se zašlapat!

  • narozen 5. prosince 1935 v Novém Bydžově

  • otec Josef Hloušek byl obchodním cestujícím, matka Marie vedla pletařský obchod a galanterii

  • v roce 1955 pamětník absolvoval Střední a vyšší průmyslovou školu chemickou v Kolíně

  • jako technik působil ve Východočeských chemických závodech v Rybitví

  • ve studiu pokračoval na Vysoké škole chemicko-technologické v Pardubicích

  • 4. listopadu 1956 ho na půdě vysoké školy zatkla Státní bezpečnost

  • krátce nato byl souzen v rámci protistátní revizionistické skupiny Pavla Levého a spol. (trest 8 měsíců)

  • v roce 1963 se vrátil na VŠCHT v Pardubicích, odkud za rok přestoupil do Prahy

  • zaměstnán na Oddělení chemické termodynamiky Akademie věd ČSR

  • po přestěhování do Ostravy působil v mnoha oblastech chemického a papírenského průmyslu

  • po roce 1989 začal provozovat vlastní živnost

  • roku 2024 žil v Ostravě

Na podzim roku 1956, kdy se Maďarsko otřásalo lidovým povstáním proti sovětské diktatuře, studoval Kamil Hloušek druhý ročník Vysoké školy chemicko-technologické v Pardubicích. Spolu se svými spolužáky večer co večer poslouchal zahraniční rozhlas a zprávy o maďarské revoluci i jejím následném brutálním potlačení sovětskými tanky. „Byli jsme se spolužáky dychtiví po jakýchkoli zprávách. Formální zákaz neexistoval, pouze se snažili rušit signál,“ dodává pamětník.

Na počátku listopadu 1956 příslušníci StB zatkli celkem sedm studentů včetně Kamila Hlouška. Prokurátor v obžalobě tvrdil, že „obžalovaní byli poslušni štvavých zpráv ze zahraničí a chtěli využít napjaté situace k podvratným rejdům, usilujícím o zničení jednoty a rozbití socialistického tábora“.

Rozsudky v rámci „Protistátní revizionistické skupiny Pavla Levého a spol.“ se pohybovaly v rozmezí od osmi měsíců do tří let odnětí svobody. Vyrozumění o vyloučení Kamila Hlouška ze studia bylo vystaveno 5. prosince, v den jeho jedenadvacátých narozenin. „Za tohle jsem si odseděl několik měsíců, což mě bolelo méně než fakt, že jsem přišel o devět let, kdy jsem nemohl dostudovat.“

Právě touha po dokončení vysokoškolského studia provázela pamětníka ještě mnoho let po propuštění z pankrácké věznice. Každoročně úspěšně skládal přijímací zkoušky, obracel se na všemožné orgány a instituce a neustále dostával tytéž zamítavé odpovědi. Těžkosti způsobené šikanou režimu však nesl Kamil Hloušek s nadhledem a nezlomnou vůlí. Do poloviny šedesátých let, kdy mu bylo znovu umožněno studium, se chopil jakékoli šance na další vzdělání – je tak například absolventem kurzů technické japonštiny či čínštiny. „Jsou-li člověku kladeny překážky, musí vytrvat a vzdorovat, vzdorovat, vzdorovat. Nenechat se zašlapat,“ dodává Kamil Hloušek.

Při demobilizaci jsem poprvé viděl dospělé muže plakat

Kamil Hloušek se narodil 5. prosince 1935 v Novém Bydžově jako prostřední dítě do rodiny obchodního cestujícího firmy Maggi Josefa Hlouška a Marie Hlouškové, která později vedla pletařskou dílnu a galanterii. Jedna z jeho nejranějších vzpomínek se pojí s dramatickým podzimem roku 1938. Po odvolání všeobecné mobilizace v důsledku přijetí mnichovské dohody a následné abdikaci prezidenta Edvarda Beneše se z pohraničí stáhl i Kamilův otec.

„Vrátil se ve vojenské uniformě a viděl jsem ho i s ostatními vojáky poprvé plakat. Nějaký důstojník mi věnoval koženou brašnu přes rameno a to bylo myslím poprvé i naposled, kdy jsem rád salutoval,“ vypráví pamětník.

Můj přínos k osvobození

Během války se rodina Kamila Hlouška snažila snášet útrapy, jak nejlépe mohla. Pro pamětníka se však téměř osudnou stala zima na přelomu let 1944 a 1945. Kvůli nedostatku uhlí byly vyhlášeny uhelné prázdniny. Žáci a studenti chodili do školy pouze jednou za dva týdny pro úkoly, a tak zbýval čas na různá dobrodružství, mimo jiné na zkoušky síly ledu.

Kamil Hloušek se probořil ledem na zamrzlé řece Kněžovce. Výsledkem byl vážný zápal plic a tuberkulózní nález. Poslední měsíce války strávil na lůžku, ale byl si dobře vědom blížících se spojeneckých sil. S otcem a strýcem pravidelně poslouchal československé vysílání anglické rozhlasové stanice BBC.

„Vzpomínám, že na rádiu bylo červené kolečko, na kterém byl nápis, že poslech cizího rozhlasu se trestá smrtí. Otec měl na zdi pověšenou mapu Evropy, kde si špendlíky značil postupující frontu, a já, abych si zkrátil dlouhou chvíli, jsem občas ty špendlíky posouval, aby válka skončila dřív. To byl můj přínos k osvobození,“ dodává s nadsázkou pamětník.

Zastřelil se pár metrů ode mne

Samotný konec druhé světové války měl i v Novém Bydžově poměrně dramatický průběh. Již 2. května 1945 přijela do města dvě auta se závozem minerálek, vyzdobená březovými ratolestmi a britskými vlaječkami, s falešnou zprávou, že americká vojska jsou už u Nymburku. Načež se lidé začali srocovat na náměstí. „Byl mezi nimi i německý důstojník, který se zastřelil asi deset metrů ode mne. Dost často se mi o tom poté zdálo,“ vzpomíná Kamil Hloušek.

Zatímco se do města stahovaly z okolních lesů partyzánské skupiny, začali obyvatelé města stavět v ulicích barikády. K Novému Bydžovu se však ještě 7. května přiblížila větší skupina německého vojska, která dala městu ultimátum. Místní ho nakonec po vyhrocené debatě přijali a partyzáni museli prchnout zpět do lesů. Němci však opustili město již následujícího dne, avšak ani odchod se neobešel bez incidentů. „Na jedné z barikád si někdo chtěl vystřelit, takže z takové hlouposti došlo k přestřelce, při které zahynuli naši tři lidi,“ dodává pamětník.

Čekali jsme horší věci, kterých jsme se také dočkali

Komunistický převrat v únoru 1948 nevěstil pro Hlouškovy nic dobrého. „V rodině jsme to vnímali jako katastrofu a čekali jsme na horší věci, kterých jsme se také dočkali,“ vypráví pamětník. Jeho otec byl velmi záhy, stejně jako tisíce dalších neloajálních pracovníků, přesunut na dělnické místo. Pletařská dílna a galanterie byla později vyvlastněna a v rámci kauzy utajovaných zásob rodina zažila i domovní prohlídky či různé kontroly. „Když se vám milicionář hrabe ve skříni, není to nic příjemného,“ konstatuje pamětník. Nejhorší výzva v souvislosti s novým režimem na Kamila Hlouška i jeho rodinu však teprve čekala...

Estébáci pro nás přišli v pět hodin ráno

Konec nejtužšího období komunistických diktatur ve východní Evropě je spojen se smrtí Josifa V. Stalina v březnu 1953. Následně se v některých sovětských satelitech začala projevovat nespokojenost, často spojená s různými sociálními požadavky. V Československu se například jednalo o plzeňskou demonstraci proti měnové reformně a v Německé demokratické republice zase o lidový odpor proti tuhým pracovním normám. Nicméně skutečné krize nastaly až po slavném projevu Nikity Chruščova na XX. sjezdu sovětské komunistické strany v únoru 1956, kde kritizoval Stalinův kult osobnosti i mocenské praktiky svého předchůdce.

Znění Chruščovova původně tajného referátu se dostalo k veřejnosti a rozpoutalo vlnu odporu proti komunistickým režimům zejména v Polsku a Maďarsku. V červnu 1956 si v polské Poznani vojenský zákrok proti demonstrujícím vyžádal desítky mrtvých a stovky zraněných. V Maďarsku se stal průběh revolty ještě mnohem dramatičtější a nabyl podobu národního povstání proti komunistickému režimu, které skončilo až krvavým zásahem sovětské armády, nejméně čtyřmi tisíci mrtvých Maďarů a Budapeští na pokraji srovnání se zemí.

Právě zprávy o těchto hrůzných událostech pravidelně chytali i studenti pardubické VŠCHT na koleji Mír. „Poslouchali jsme Londýn, Svobodnou Evropu, jugoslávský Novy Sad, a protože jsme tam měli kolegu, který pocházel od maďarsko-slovenských hranic, poslouchali jsme i maďarský rozhlas a on nám překládal. Věděli jsme, že by se to asi nemělo dělat. Na druhou stranu na rádiu nebyl žádný nápis jako za protektorátu, že poslech cizího rozhlasu se trestá smrtí, ani že se to zakazuje. To už jsme ve svobodném státě neměli,“ vypráví pamětník. „Leč v noci, kdy vtrhly do Maďarska ruské tanky, tak se i u nás pochlapili a začalo zatýkání. Někdy ráno kolem páté hodiny k nám na pokoj přišel nějaký pán v civilu.“

Hlavní bylo vypovídat pořád stejně

Kamil Hloušek byl zatčen 4. listopadu 1956 společně s Pavlem Levým, Vladimírem Janouškem, Ivo Hedrlínem, Vladimírem Bezchlebem, Pavlem Řezníčkem a Bedřichem Vašíčkem. Původní hlavní obžalovaný a jakýsi domnělý vůdce skupiny Vladimír Janoušek byl velmi brzy ve vyšetřovacím spise nahrazen Pavlem Levým. To je stále patrné i z desek objektového vyšetřovacího svazku. „Bylo to z třídních důvodů. Vladimír byl sirotek a vychovávala ho teta se strýcem, který byl dokonce už předválečným komunistou. Oba to byli velice hodní lidé, velice milí. Strýc měl jedinou vadu – byl dost hluchý, takže věřil všemu, co četl,“ vypráví pamětník. Studenti tak byli souhrnně označeni jako protistátní revizionistická skupina „Pavla Levého a spol.“, jelikož Pavel Levý naopak pocházel z „buržoazní rodiny“ obchodníka se šicími stroji.

Všechny zmíněné čekalo několik dní výslechů, vedených často až do ranních hodin. „Vyslýchající na mě nepůsobil nějak zle. Kdybych ho potkal na ulici, považoval bych ho za slušného člověka. Jenom nebyl z nejchytřejších a ani psaní protokolu na stroji mu moc nešlo. Nabídl jsem mu, zda bych to nemohl psát sám, a skutečně to chvíli rozmýšlel. Pak ale řekl, že raději ne. Mohl totiž přijít soudruh velitel, a tak z toho nic nebylo,“ vzpomíná Kamil Hloušek. „Hlavní bylo vypovídat pořád stejně a také se mi osvědčila ještě jedna věc. Když upozornili, že další obžalovaný tvrdí něco jiného, chtěl jsem, aby mne s tím člověkem konfrontovali, a na to teda byli hoši velice choulostiví, to nechtěli.“

Navíc jsem prý zhanobil hlavu státu

Některým z obviněných údajně vyšetřovatelé vyhrožovali zatčením rodičů a fyzickým násilím, jiným lhali o vyhlášení stanného práva a možnosti popravy bez soudu. Všech sedm studentů ve věku kolem dvaceti let se doznalo k více či méně závažným nařčením. Obžaloba z 24. listopadu 1956 líčí chlapce jako „reakční živly“, touhu po informacích jako „poslech štvavých vysílačů“ a dvě položené otázky k mezinárodní situaci na celoškolské schůzi označuje jako „pokus o zvrat lidově demokratického řádu“. Když si krajský prokurátor dal dvě a dvě dohromady, dospěl k závěru, že chlapci se „při poslechu nepřátelského rozhlasu navzájem utvrzovali ve své nenávisti proti socialistickému zřízení a chtěli využít napjaté mezinárodní situace ke svým podvratným rejdům proti státu“.

Studenti Levý, Janoušek, Hedrlín a Bezchleba byli 1. prosince 1956 odsouzeni za trestný čin sdružování proti republice. Jejich spolužáci Řezníček, Vašíček a Hloušek za méně závažný trestný čin pobuřování proti republice. V rozsudku je u Kamila Hlouška navíc uveden trestný čin snižování vážnosti prezidenta republiky, a to z důvodu, že více než rok před zatčením předváděl spolužákům jakousi pantomimickou anekdotu. Proslov – soudružky a soudruzi, za učení velkého Stalina, Lenina a Marxe, za vedení Antonína Zápotockého jdeme vpřed k socialismu – doplňoval posunky, přičemž u Marxe, Lenina a Stalina znázorňoval typické vousy a u prezidenta Zápotockého jeho odstávající uši. Závěr, tedy cestu k socialismu, Kamil Hloušek naznačil obrácením prázdné kapsy kabátu.

Kromě Bedřicha Vašíčka, který vyvázl „pouze“ s tříměsíčním trestem odnětí svobody, se ostatní studenti odvolali k Nejvyššímu soudu. „Soudce Görner nechal vyklidit soudní síň a chtěl slyšet ten vtip. Představení bylo vylepšené ještě tím, že kapsa, kterou jsem měl v tom muklovském mundúru, byla děravá. Cesta k socialismu tak byla znázorněná děravou kapsou,“ vzpomíná Kamil Hloušek. „I soudce to nevydržel a začal se smát. Otočil se ke stěně, a až se uklidnil, tak mohli přijít ostatní a přelíčení pokračovalo.“ Ke štěstí obžalovaných nabyla k 1. lednu 1957 účinnost novela trestního zákona, díky které se výše původních trestů snížila u většiny obžalovaných téměř o třetinu. Například trest Pavla Levého klesl ze tří na dva roky a trest Kamila Hlouška z osmi na pět měsíců odnětí svobody.

Nalepil se na mne vrah

Větší část uvěznění strávil Kamil Hloušek v pardubické vazební věznici, nejprve na samotce, poté ve společné cele. „Byl jsem strašně rád, že jsem na cele sám, protože jsem si myslel, že do kriminálu patří jenom lupiči, vrazi a různá taková pakáž, ale nebyla to tak docela pravda,“ dodává pamětník. Ve vazbě se například setkal se sedlákem, který měl konflikt s JZD, zběhem ze základní vojenské služby či odpíračem vojenské služby z náboženských důvodů.

„Jen jediný den jsem měl hrůzu. Snad proto, že jsem byl nejmladší, tak se na mě na společné cele nalepil mladistvý vrah. Ukopal k smrti svou těhotnou partnerku, ale jelikož byl v tu dobu mladistvý, tak ho nakonec Antonín Zápotocký amnestoval,“ vzpomíná Kamil Hloušek. „Bál jsem se ho, ale zároveň mi to dodalo jaksi ramena. Když se propustí i mladistvý vrah, tak já jsem přece nic tak hrozného neudělal a Zápotocký by mě taky mohl pustit.“

Nestalo se. Z vazební cely Kamila Hlouška přestěhovali do pankrácké věznice. „V Pardubicích to byl takovej fešáckej kriminál, Pankrác, to bylo poctivé vězení ještě z dob Marie Terezie,“ vysvětluje. Po několika týdnech, v březnu 1957, byl propuštěn, ale v hledáčku StB zůstal i mnoho let poté. Ještě v osmdesátých letech byl ve svém novém působišti veden u frýdecko-místecké Státní bezpečnosti jako prověřovaná osoba s krycím názvem „Student“. Svazek byl 7. prosince 1989 zničen. V době vyšetřování a věznění pamětníkovi příslušníci StB tajnou spolupráci podle jeho slov nenabídli.

„Na mě to nezkoušeli. Říkali jen, že když jim podepíšu protokol (verzi StB při vyšetřování, pozn. editora), tak mě pustí okamžitě. Kdybych na to přistoupil, tak by mi spolupráci třeba nabídli,“ zamýšlí se pamětník. „Později jsem se dozvěděl, že nejméně osmnáct ze sta mých spolužáků spolupracovalo při vyšetřování s StB. Samozřejmě pod různými pohrůžkami. Nevím, co bych dělal já na jejich místě. Dělat ze sebe hrdinu a říkat, že bych nikdy nic nepodepsal, to nejde. Nemám jim to za zlé.“

Tak jsem se zatvrdil

Po propuštění z pankrácké věznice Kamil Hloušek nastoupil jako technik ve Východočeských chemických závodech Rybitví, kde se stal kvalifikovaným kutálečem sudů. „Byl jsem naštvanej, že nemůžu chodit do školy. Kdyby mě vyhodili za neprospěch, tak by mi to asi nevadilo. Ale protože mě vyhodili takhle, tak jsem se svým způsobem zabejčil,“ vypráví pamětník. „Když už mluvíme o vyloučení, tak to jsem dostal jako dárek k mým jedenadvacátým narozeninám. Na mé narozeniny mě vyloučili, což byl dárek pěkný a hlavně trvanlivý, protože to trvalo devět roků, než jsem mohl dostudovat.“

Dokončit studia se Kamil Hloušek snažil mnoho let. Doporučení ke studiu získal nejen od zaměstnavatele v Rybitví, ale i od armády. Každoročně úspěšně absolvoval přijímací zkoušky, napsal stohy dopisů, například i prezidentovi Novotnému, ale neustále dostával jen zamítavé odpovědi. Věci se daly do pohybu až v polovině roku 1960, kdy Pardubice navštívil bývalý ministr chemického průmyslu a tehdejší předseda Státního plánovacího úřadu Otakar Šimůnek.

„Kolegové, staří komunisté, mě provokovali, že přijel ministr a ať si to s ním vyjednám. K jejich velkému překvapení jsem se prodral k tribuně a podařilo se mi ho odchytit. Řekl mi, ať napíšu dopis do státní plánovací komise,“ vypráví pamětník.

Po vzájemné korespondenci se Kamil Hloušek v Pardubicích sešel s ministrem Šimůnkem a rektorem pardubické VŠCHT Klikorkou. „Tehdy jsme si vlastně rukoudáním potvrdili, že by v podstatě už nic nemělo vadit tomu, abych dostudoval,“ vzpomíná Kamil Hloušek. „S odvoláním na tuto schůzku jsem podal znovu žádost – a znovu mi byla zamítnuta, tentokrát předsedou stranické organizace univerzity. Tak jsem napsal dopis na ústřední výbor, že je to pro mladého člověka zklamání, když je slovo tak vysokých funkcionářů přebito.“

Výsledkem byla odpověď, že přihlášce k dálkovému studiu bude vyhověno v roce 1963. Nedlouho poté bylo pamětníkovi umožněno přestoupit na pražskou VŠCHT a našel i nové pracovní působiště na Oddělení chemické termodynamiky Akademie věd. „Na Akademii jsem se konečně cítil jako ryba ve vodě, protože tam byla úcta k člověku a vysoká tolerance,“ dodává Kamil Hloušek.

Nálada byla radostná a plná očekávání

Politicky a společensky uvolněné období takzvaného Pražského jara prožil Kamil Hloušek intenzivně. Vedle toho, že připravoval diplomovou práci a vyhlížel konec studia, se účastnil i různých společenských událostí a hltal také necenzurovanou literaturu. „Nálada byla radostná, plná očekávání, lidi si začali věřit a vážit si komunistické strany, což nikdo neočekával. Jedna z mála věcí, na které člověk nezapomene do konce života. Mělo to jednu vadu – víc se manifestovalo, než studovalo,“ vypráví pamětník.

Vedle manifestací se Kamil Hloušek účastnil i několika besed s progresivními komunisty a některé přednášky také sám organizoval na půdě Akademie věd. „Na tomto ústavu dělal aspiranturu také Ludva Rybáček, který když ji dokončil, tak se přestal zajímat o chemii. O to víc se začal zajímat o politiku a založil KAN.“ Klub angažovaných nestraníků vznikl na jaře 1968 jako demokratické politické hnutí, které sdružovalo zájemce o politickou angažovanost, kteří nebyli členy KSČ. „Nikdy jsem nebyl členem KAN, ale jako jeho známí jsme tomuto spolku pomáhali, skutečně pomáhali,“ dodává pamětník. Ani tato forma komunistické opozice však neměla dlouhého trvání a byla zakázána již pět dní po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa.

Probuď se, Lenine, Brežněv se zbláznil

Noc z dvacátého na jedenadvacátého srpna 1968 trávil Kamil Hloušek v Praze. „Přišel jsem ze školy, četl jsem Kafku a usnul. Najednou jsem se probudil divným zvukem, hlukem letadel. Pustil jsem si rádio, kde zaznělo, že nám brzy pustí důležitou zprávu. Následně zazněla věta: Všemu lidu Československé socialistické republiky,“ vypráví pamětník.

Celý následující den prožil Kamil Hloušek v ulicích a snažil se odjet za manželkou a dcerou do Ostravy. „Všude tanky a ozbrojenci, na nádraží zmatek. Bylo to poprvé od konce války, kdy nejezdily vlaky. Vzpomínám si na různé karikatury a hesla: Běž domů, Ivane, nebo: Probuď se, Lenine, Brežněv se zbláznil,“ vypráví. „U hotelu Jalta  vystoupila na balkon kavárenská muzika, zahrála hymnu a poté píseň – Běž domů, Ivane, čeká tě Nataša. Takže jsem viděl i kulturní vložku a bylo to srdcervoucí. Když jsem byl u té Jalty, tak začala střelba na Národní muzeum. Všichni jsme spadli na huby, protože jsme měli strach, že začnou střílet po nás.“

Noc strávil v Praze u své sestry a za rodinou se mu podařilo odcestovat následujícího dne. V Ostravě zůstal celý týden. „Když jsem se vrátil, tak Praha vypadala zcela jinak, než když jsem ji opouštěl,“ dodává. Pamětník se zúčastnil několika demonstrací a musel se vrátit i ke své diplomové práci. Ta ho téměř stála život. „Tehdy jsem to přeháněl, laboroval jsem i dvacet hodin denně,“ vzpomíná pamětník. Výsledkem se stala otrava benzenem a značně poškozená játra. Po všech peripetiích, kterými si pamětník kvůli studiu chemie musel projít, si nakonec vyslechl neúprosný verdikt lékařů. Ze zdravotních důvodů již nesměl působit v aktivní chemii.

Získal jsem rehabilitaci, ale jen na chvíli

Ani tato překážka však Kamila Hlouška nezlomila. Studia úspěšně dokončil a spolu s bývalými spolužáky se dočkal revize jejich soudního procesu. Krajský soud v Hradci Králové na základě faktu, že v původním řízení došlo k hrubému porušení procesních předpisů, zejména k vynucení doznání, všechny obviněné v dubnu 1969 rehabilitoval. O jejich případu vyšly i dva články v Literárních listech. S autorem druhého z nich, Vilémem Hejlem, pozdějším signatářem Charty 77, se Kamil Hloušek spřátelil a setkávali se až do Hejlovy emigrace na konci sedmdesátých let.

Pocit právního zadostiučinění trval však jen krátce. „Byli jsme rehabilitováni a po půl roce zase odrehabilitováni. Dostali jsme peníze a pak jsme je museli vrátit ještě s nějakou korunou navíc,“ vzpomíná Kamil Hloušek. V začátcích takzvané normalizace tak Nejvyšší soud v Praze zrušil 8. února 1971 verdikt rehabilitačního procesu a dal zcela na znění původní obžaloby z padesátých let.

Přestože Kamilu Hlouškovi nabídli dvě nelaboratorní pozice na Akademii věd, rozhodl se trvale přesídlit za rodinou. „Šel jsem do Ostravy, kde se zakládal Úřad bezpečnosti práce. Tak jsem nakonec po dostudování chemie měl dělat státního úředníka,“ říká. Díky této pozici však poznal mnoho různých průmyslových provozů, seznámil se s významnými projekty, které vznikaly ještě před srpnem 1968, a po dvou letech přešel do Vratimovských papíren. Našel se ve vodním hospodářství. Stál u počátku velkého projektu stavby celulózky v Paskově a opět se cítil ve svém živlu. Později působil u společnosti GHE, po roce 1989 vedl i vlastní poradenskou živnost v oblasti čištění podzemních vod a dočkal se konečné soudní rehabilitace.

„Díky všem slušným lidem,“ končí své vyprávění Kamil Hloušek.