„Jakmile jsme zjistili v rozhlase, co se událo na Národní třídě, tak jsem si hned spočítala, že výtvarníci všichni přijdou do Mánesa. To byla intuice z naší praxe, protože jinak jsme tam chodili jen na pitomé komise. Zkrátka, šla jsem do Mánesa a opravdu tam byla schůze, kde jsme se shodli, že budeme stávkovat. Vzápětí se tam vyvinulo takové tiskové středisko. Většinou tam byli výtvarníci, ale i jiní, například lidi od filmu a třeba ze sousedství. Pracovali tam jako včeličky, vymýšlelo se, co se má natisknout, začínalo se zprávami na malých papírech, pak na větších. Prostě, kdo to uměl a vyznal se v tom a měl kompetenci o něčem mluvit, tak ti se tam soustředili. Pak tam byli výtvarníci a grafici, kteří to uváděli do nějaké vytisknutelné podoby.“
„Já jsem byla u profesora Kybala, což byl textil. Byla jsem tam pět semestrů a v průběhu té doby se změnila škola, protože přišel rok 1948. Ministerstvo školství přeorávalo školství. Partaj přeorávala úplně všechno. Jak už jsem se předtím zmiňovala, že každý musel být v nějaké škatulce, tak ti profesoři, kteří to brali volným způsobem, a to odedávna, jak to vždy na vysokých školách bývalo, tak najednou museli vyučovat přesně odtud potud a nesměli přesahovat to, co už vyučoval někdo jiný. Dříve se to tak ale nebralo. Vyučování bylo pro studenty pestřejší, aby se toho naučili více, a předměty se přesahovaly. Kybal od té doby už nesměl na škole dělat gobelíny, nesměl dělat tištěný textil...“
„Já do toho dala dva návrhy a dva návrhy nakreslil Benš s tím, že je Benš načmáral malinký a Kadlec je upravil a zvětšil. A vyhrál můj návrh. Ale podepsaní jsme byli na všech všichni tři. Tím pro mě vznikla dost neblahá situace, že jsem byla jedním ze tří autorů fontány, kterou jsem přitom vymyslela já. Říkala jsem si ale, že nebýt Benše, stejně se k tomu nedostanu. Takže jsem se tím nezabývala a říkala jsem si, dobře, jsme tedy tři. Po absolutoriu nebylo moje sebevědomí nic moc, ale po tomto úspěchu jsem si řekla, že když jsem tohle navrhla a dostalo to celosvětovou cenu, tak už asi něco dovedu a nemusím mít komplexy méněcennosti.“
„Já jsem ten názor měla celkem taky. Ten levičácký. (A proč? Co vás ovlivnilo v tom názoru?) Protože jsem vedle sebe nic jiného neviděla. Uvědomte si, že všechny umělecké fakulty, a filozofická fakulta také, byly levicové. Kantoři i žáci. Všichni. (A vaši rodiče?) Ti samozřejmě taky. I všichni profesoři na UMPRUM. Nejsem si jistá, ale možná Svolinský a Kaplický byli mimo. Ale to nevím přesně. Kdyby někdo nebyl pro KSČ, tak by byl podezřelý. Já jsem se zpočátku vymlouvala, že nejdu do partaje, protože jsem musela hlídat malou sestru a neměla jsem čas lítat po večerech na schůzích, tak mě nechali, ale nakonec jsem tam vstoupila. Ono to vypadalo, že nic jiného není k mání. (V jakém smyslu?) Nebyl jiný způsob slušné existence než být v té partaji.“
„Lidi, kteří nechtěli narazit, protože by si nevydělali ani na slanou vodu, se drželi reality. Museli se přizpůsobit. Já jsem například měla od mládí ráda jasné barvy. Moje máma, která vycházela ve svém malování z postimpresionismu, měla nakoupené z dřívějších dob francouzské a holandské barvy a ty byly zářivé, jasně zelená a podobně. To soudruhy úplně rozčilovalo. Oni potřebovali mít všechno do hněda, do béžova, do neutrálna. Rozčilovalo je vše, co se vymykalo z běžného nivó.“
„Já jsem neměla práci, protože jsem nemohla nic dělat. Když se později vypočítávalo, kolik mám mít penzi, zjistilo se, že jsem třeba i za celý rok nevydělala ani korunu. Ale úplně nejhorší bylo to, že jsme se dostali do strašné situace vzhledem k mým rodičům, kteří byli nejdříve nadšení pro rok 1968, a vzápětí si posypali hlavinky. My jsme pro ně začali být nebezpeční, protože jejich kádrový posudek se zhoršil o to, že my oba jsme byli proskribovaní.“
Dana Hlobilová se narodila 21. května 1928 v Přerově do umělecké rodiny hudebního skladatele Emila Hlobila a výtvarnice Marie, rozené Mrkvičkové. Rodina žila v Táboře, poté se přestěhovali do Prahy, kde si v polovině 30. let postavili vilu. V letech 1946-1951 pamětnice studovala UMPRUM, kde začínala v ateliéru textilní tvorby Antonína Kybala, ovšem když se po nástupu KSČ k moci v roce 1948 změnily na škole poměry k horšímu, přestoupila po pěti semestrech do ateliéru tvorby pro děti k Josefu Novákovi. Aby se po absolutoriu mohla věnovat umělecké kariéře, následovala své levicově orientované rodiče a spolužáky a v roce 1951 vstoupila do KSČ. Provdala se za architekta Jaroslava Kadlece, který studoval u profesora Adolfa Benše. V roce 1957 spolu s manželem realizovali první velké zakázky na řešení reprezentativního obchodu s exkluzivním sklářským a porcelánovým zbožím v Praze na Národní třídě a v Karlových Varech. V témže roce je přizval Adolf Benš ke spolupráci na návrhu tří děl pro světovou výstavu Expo 58. K realizaci byl nakonec vybrán návrh skleněné fontány Dany Hlobilové. Světově úspěšná fontána byla zpopularizována jako dílo tří autorů, Dana Hlobilová své autorství obhájila o padesát let později při rekonstrukci fontány, která je dnes k vidění v Národním technickém muzeu. Navrhovala a realizovala výtvarná díla pro veřejný prostor, věnovala se kresbě a malbě. V roce 1969 vystoupila z KSČ, následkem čehož nedostávala zakázky a pracovní příležitosti. Byla dvakrát vdaná. Jejím druhým životním partnerem byl umělecký kovář Oldřich Vlach. V listopadu 1989 se účastnila revolučních událostí v pražském Mánesu.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
