Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Antonín Hlobílek (* 1938)

• narozen 25. listopadu 1938 v obci Mistřín (dnes součást Svatobořic)

• rodina vlastnila v Mistříně velké hospodářství s čtyřiaosmdesáti hektary zemědělské půdy

• v roce 1941 rodinné hospodářství znárodněno nacistickými úřady

• v roce 1944 rodina vystěhována

• v roce 1949 hospodářství znárodněno komunisty

• v roce 1951 rodina vystěhována na samotu Dvorek v Jestřabicích

• vyučen vrtačem naftových a plynových sond

• majetek jim nevrátili

• v roce 2017 žil ve Zlatých Horách

Ve dvanácti letech Antonína Hlobílka s bratrem a rodiči naložili do nákladního vozu a odvezli na odlehlou samotu Dvory v Jestřabicích. Jeho rodina totiž nezapadala do představ nového třídního řádu komunistické strany. V Mistříně vlastnila jedno z největších hospodářství na Kyjovsku, které jim ale během kolektivizace zemědělství znárodnili a v dubnu 1951 pak celou rodinu přestěhovali do malého zdevastovaného domku bez vody a elektřiny.

Z legionáře velkostatkář

Antonín Hlobílek se narodil 25. listopadu 1938 v Mistříně (dnes je součástí Svatobořic) jako mladší ze dvou dětí rodičům Antonínovi a Anně Hlobílkovým. V té době jeho rodiče už osmnáct let spoluvlastnili rozsáhlé hospodářství s několika budovami, čtyřiaosmdesáti hektary polností, padesáti kusy hovězího dobytka, patnácti prasaty, desítkami kusů drůbeže, třemi páry koní, dvěma traktory, samovazem, mlátičkou a dalšími potřebnými stroji. Během žní v něm zaměstnávali až třicet lidí.

Otec za první světové války narukoval do rakousko-uherské armády, dostal se do ruského zajetí a pak dobrovolně vstoupil do československých legií, v nichž spolu s bratrem Metodějem prošel mnoha slavnými boji. Domů se vrátil až v roce 1920, a protože se jako legionář zasloužil o vznik Československa, dostal možnost zakoupení tzv. zbytkového velkostatku v Mistříně. Ten vznikl při rozparcelování pozemků Ladislava Seilerna během první pozemkové reformy. Spolu s bratrem Metodějem prodali rodinné hospodářství v Břestu a za obdržené peníze zaplatili zbytkový velkostatek, který vlastnili společně s Otakarem Štěpaníkem, jehož prý ale později vyplatili.

Na rekonstrukci statku si bratři vzali bezmála půlmilionovou půjčku a z důvodu zjednodušení administrativního řízení založili družstvo nazvané Legiodružstvo, po válce přejmenované na Hospodářské pachtovní, stavební a úsporné družstvo s ručením omezeným. Po splacení úvěrů mělo být celé hospodářství převedeno do osobního vlastnictví. Celá rodina tvrdě pracovala, aby splatila dluhy. Jak vypráví pamětník, velký majetek přinášel také závist, a tak ještě před jeho narozením někdo statek dvakrát podpálil a rodina ho pak musela znovu opravovat.

První po nich šli nacisté

Antonín Hlobílek přišel na svět v pohnuté době a krátce po jeho narození nacistické Německo obsadilo již okleštěnou republiku, na níž výnosem vyhlásilo Protektorát Čechy a Morava. O dalších několik měsíců později, v září 1939, vypukla druhá světová válka. Bratři Hlobílkovi se jako bývalí legionáři dostali na černou listinu nacistického režimu. V říjnu 1941 jim proto hospodářství znárodnili a dosadili na něj německého správce. Obě rodiny mohly nejprve zůstat na hospodářství, ale později dostaly příkaz k vystěhování. Rodině Antonína Hlobílka poskytli přístřeší Černochovi z Mistřína. „Velice hodní lidé,“ dodává pamětník.

V azylu Hlobílkovi prožili i poslední měsíce války. V polovině dubna 1945 vypukly tvrdé boje mezi německými a sovětskými jednotkami maršála Radiona Jakovleviče Malinovského v okolí Mistřína. Otec tehdy chodil pozorovat letecké souboje nad obcí. „Pak poblíž spadl granát a už tam nechodil,“ dodává jeho nejmladší syn. Přímo v Mistříně Němci zaujali několik obranných postavení, která sovětští vojáci ostřelovali. Lidé se několik dní ukrývali ve sklepích. Konečně 18. dubna Mistřín Sověti osvobodili, a Hlobílkovi se tak mohli nastěhovat zpět do svého hospodářství. Našli ho však zcela zdevastované. Sovětští vojáci se v obci několik dní zdrželi. Důstojníci se nastěhovali do rodinného statku a část vojáků do hospodářských budov. Antonín Hlobílek vzpomíná, že jeden voják chtěl maminku znásilnit. „Tak mě vzala za ruku a utíkali jsme a ten Rus po nás střílel z pistole.“ Žádná z kulek je naštěstí nezasáhla a vojákovi utekli.

Druhé a definitivní vystěhování

Vykradené a poničené hospodářství rodina znovu obnovila, a v říjnu 1947 dokonce zaplatila poslední splátku. Jenže do osobního vlastnictví ho již nestačila převést, protože v únoru 1948 do svých rukou převzala moc ve státě komunistická strana, jež právě soukromé živnostníky považovala za jednu z nepřátelských skupin v nově nastoleném „pořádku“. Už v roce 1949 Hlobílkovým hospodářství znárodnili a dosadili na něj národního správce. Prozatím je tam nechali bydlet, ale 21. dubna 1951 k domu přistavili nákladní vůz. Bez udání důvodu se do něj museli vtěsnat rodiče s tehdy dvanáctiletým Antonínem, jeho o šest let starším bratrem Lubomírem, tetou Annou, strýcem Metodějem a jeho manželkou. S sebou si mohli vzít jen nejnutnější věci. „Každý si mohl vzít jen jednu postel a nějaké věci. Bylo to něco strašného. Matka brečela. Já jsem byl kluk, plně jsem to nevnímal. Nedokázal jsem si představit, co prožívají rodiče.“

Odvezli je do polorozpadlého domku na šestnáct kilometrů vzdálené samotě Dvorek v Jestřabicích. „Byla tam hliněná podlaha. Záchod jsme museli sbít z desek. Nebyla tam elektřina,“ vzpomíná Antonín Hlobílek a dodává, že každá rodina měla k dispozici jednu místnost a pro vodu se muselo chodit k lesu do studánky.

Jenže tím to zdaleka neskončilo. Bratra Lubomíra povolali na vojnu a zařadili ho do útvaru Pomocných technických praporů (PTP), kam režim posílal „politicky nespolehlivé“ osoby a spíše je používal jako levnou pracovní sílu než jako vojáky československé armády. Do PTP musel i bratranec Milan. Ještě předtím ho ale vyloučili ze zemědělské školy a jako tzv. zeleného barona poslali na práce na státní statek v zapadlé osadě Studnice na Osoblažsku. Osmašedesátiletý otec se strýcem Metodějem museli nastoupit do cihelny v Kyjově. Každý den absolvovali dlouhou cestu pěšky a pak několik kilometrů autobusem. „Vstávali o půl páté ráno a vraceli se večer,“ dodává Antonín Hlobílek.

Pamětník zase každý pracovní den chodil polními cestami do šest kilometrů vzdálené měšťanské školy v Koryčanech. Vzpomíná, že tam často přicházel s botami obalenými bahnem. Chtěl pak nastoupit na průmyslovou školu, ale to kvůli svému třídnímu původu nemohl. Nakonec se vyučil vrtačem naftových a plynových sond.

Přestože byl otec již dávno v důchodovém věku, musel dále pracovat a ještě si přivydělával jako noční hlídač. Chtěl odejít ze zdevastovaného domu na samotě, a proto šetřil každou korunu. Nakonec v roce 1957 koupili se ženou malý domek v Jestřabicích, kde již manželé Hlobílkovi zůstali. Antonín Hlobílek st. tam zemřel v roce 1969 a jeho manželka o deset let později.

Vítr ho zavál do Zlatých Hor

Pamětník po škole nastoupil ke geologickému průzkumu v podniku Českomoravské rudné doly Kutná Hora. V roce 1957 narukoval na základní vojenskou službu. Hodně sportoval, vyhrál několik běžeckých závodů a kupodivu ho i přes špatný třídní původ zařadili k výsadkovému vojsku. Po vojně nastoupil u geologického průzkumu ve Zlatých Horách a v tomto malém městě se usadil a oženil s Erikou Rozumkovou, s níž měl syna Antonína a dceru Dagmar.

Do Mistřína se poprvé vrátil až po pádu komunismu v roce 1991, čtyřicet let poté, co rodinu vystěhovali. Budovy hospodářství se mezitím proměnily v ruiny a v roce 2016 byly strženy. Na jejich místě dnes stojí benzinová stanice, autoopravna a budova Sboru dobrovolných hasičů Mistřín.

O navrácení majetku během restitucí se již s bratrem nepokoušeli. Viděli totiž marnou snahu bratrance Metoděje Hlobílka. Rodina v roce 1947 už nestačila majetek převést do osobního vlastnictví a restituce se vztahovala pouze na osoby fyzické, nikoli právnické, a tak po letech soudních tahanic stát rodině nevyplatil ani žádné finanční odškodnění.

Antonín Hlobílek je přesvědčen, že kdyby jim za komunismu hospodářství nesebrali, zůstal by v Mistříně a spolu s bratrem a bratrancem by se starali o rodinné polnosti. „Určitě bych to zvládl. Normálně to šlo z pokolení na pokolení. Proč bychom odtamtud utíkali? Pole byla krásná a úrodná.“

http://www.mestokyjov.cz/html/files/historie/kronika_pt1/svazek02/s2_16.html