Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimíra Hlinovská (* 1928)

• narozena 1. října 1928

• za války byla na jejich statku ubytována americká posádka

• 1948 – aktivně zapojena do odbojové organizace Šeřík

• 1948 – zatčena, vyslýchána, rozsudek šest let

• pracovní komando ve Varnsdorfu v punčochárně Elite

• po propuštění pracovala v písmomalířské dílně na Malé Straně

• v roce 1970 emigrovala do Rakouska

• roku 2015 obdržela vyznamenání od ministerstva obrany za odbojovou činnost

Vladimíra Hlinovská, rozená Jílková, přišla na svět 1. října 1928 v Dobřanech a až do svých dvanácti let bydlela s rodiči a o tři roky mladším bratrem v Plzni. Tatínek Jan pracoval jako tajemník ředitele státních drah v Plzni, maminka Emílie, rozená Schmidtová, byla v domácnosti. Pocházela ze Sudet, a v rodině se tedy mluvilo jak česky, tak německy. Po smrti svého otce převzala maminka velkostatek ve Dnešicích, kam se celá rodina záhy přestěhovala.

Válka? Nějak se nás netýkala

První válečná léta prožila pamětnice v Plzni, ale mnoho si z nich nepamatuje. Navštěvovala Masarykovo reálné gymnázium na Klatovské třídě, kde s příchodem Němců přibyly hodiny němčiny, což jí nečinilo žádný problém. Po přestěhování do Dnešic byla ale potíž s dojížděním. „Odjížděli jsme s bratrem do školy po páté hodině ráno, jiný spoj nejel. Pak jsme v zimě v létě čekali před školou, protože nás školník odmítl tak brzy pustit do budovy.“

Dnešice spadaly do zóny osvobozené americkou armádou. Vladimíra Hlinovská na to vzpomíná: „Na statku se nám ubytovala americká posádka. Uměla jsem trochu anglicky, a tak jsem překládala. Po nějaké době zase odešli.“

Chtěla jsem studovat v Plzni, ale maminka mě poslala do Prahy

Pamětnice maturovala na gymnáziu v roce 1947. Práce na statku ve Dnešicích ji bavila, i když byla těžká. Chtěla tedy nastoupit na vysokou školu do Plzně na obor agronomie, matka však trvala na tom, že dcera půjde studovat medicínu do hlavního města. „Poslala mě bydlet do Prahy k tetě, což byla stará usedlá dáma, pro kterou byla mladá holka jako já hotové neštěstí.“

Na přednáškách seděla vedle jistého studenta Gregara. Ten se z vysokoškolských klubů znal s Borisem Kovaříčkem, který založil odbojovou skupinu Šeřík. S Borisem ji seznámil a Vladimíra Hlinovská se do protistátní skupiny aktivně zapojila. „Trvalo to asi půl roku nebo rok, než na nás přišli. Měli jsme za úkol třeba sledovat různé osoby nebo příjezdy a odjezdy vlaků na smíchovském nádraží a podávat o tom zprávy. Dneska mi to přijde jako hloupost, vždyť tam byl jízdní řád. Taky jsme se scházeli a mluvili proti režimu. Znala jsem z té skupiny dva lidi, víc ne. Myslím, že to bylo od začátku vyprovokované režimem, aby vyřadili protikomunisticky smýšlející studenty z vysokých škol.“

Skupinu udal zřejmě někdo zevnitř. Pro pamětnici si přišli na 2. svátek vánoční roku 1948 do Dnešic na statek, kde trávila Vánoce. Spolu s ní zatkli i jejího milého Františka Hlinovského, který byl na svátky doma z vojny, ale s případem neměl nic společného. Oba je odvezli do Plzně na bývalé gestapo, kde je dali do cely každého zvlášť. Následně byli převezeni k výslechům do Prahy na vyšetřovnu v Bartolomějské ulici č. 4. Tam se pamětnice s Františkem Hlinovským rozloučila a neviděla ho následujících pětačtyřicet let. „V Bartolomějské jsem zůstala relativně krátce, ale byla to hrůza. V malé místnosti nás bylo dvaatřicet, postelí jen šest, spaly jsme na nich po čtyřech a měly jsme hlad. Když mě přesunuli do soudní vazby na Pankrác, ulevilo se mi, tak si asi umíte představit, jaké to bylo.“ Františka Hlinovského pustili z vazby po pěti měsících, když zjistili, že jde o omyl.

V porovnání s ostatními jsem dostala nízký trest

Odhalení protistátní skupiny mělo za následek vyhození asi šesti set studentů z pražských vysokých škol. Boris Kovaříček zaplatil za odbojovou činnost životem. Vladimíra Hlinovská na něj vzpomíná: „Byl o trochu starší než já, úžasný člověk. Do poslední chvíle jim vzdoroval, při vyšetřování ho mlátili, ale stejně nic nepřiznal. Popravili ho, když už jsem byla ve vězení, viděla jsem popravu v televizi.“

Celou skupinu soudili v Praze, ale většinu z nich pamětnice ani neznala. Proti rozsudku čtyř let se prokurátor Hnilica odvolal, a trest jí tedy zvýšili na šest let. K výkonu trestu Vladimíru Hlinovskou přidělili do pracovního komanda do Varnsdorfu, kde měla za úkol v punčochárně Elite třídit vyrobené punčochy. „To byla fantastická práce. Zpočátku nás ještě po směně hnali na brigádu na pole, ale měly jsme z toho tak rozdrásané ruce, že jsme punčochy trhaly, takže brigáda byla jen jednou. Pracovaly jsme do tří, pak jsme měly volno.“ Z punčochárny Vladimíru Hlinovskou přesunuli na Státní statek Žebice, kde strávila dva roky trestu. „Pan správce byl takový usměvavý pán, ale sedřel by z nás kůži.“

Pamětnici propustili v roce 1953 po absolvování čtyř a půl let trestu. Za dobu, kterou strávila ve vězení, zestátnili rodině statek ve Dnešicích, jenž byl zařazen pod Státní statek Lužany. Vladimíra Hlinovská se vrátila do Prahy, kde ji na úřadu práce přidělili do ČSTV, odkud putovala do písmomalířské dílny na Malé Straně. „Nejprve jsem malovala štětkou písmenka, potom se začalo vyžadovat vedení účetnictví. Moje matka byla bohem nadaná účetní a já to zdědila po ní. Šéf písmomalířské dílny na to buňky neměl, a tak to svěřil mně. Zde jsem se seznámila se svým prvním mužem.“

V té době se začínaly hromadně šít sovětské prapory. Vedoucí písmomalířské dílny byl podnikavý muž, začal tedy s výrobou praporů a pamětnici svěřil vedení obchodu s nimi v Praze na Újezdě. „Měla jsem švadleny po domácnostech, chodily si ke mně pro práci. Já po večerech šila za jednu Židovku, která nepotřebovala pracovat, ale potřebovala být někde zaměstnaná. Vystřihovala jsem hvězdy a kladiva.“

Srpen 1968 byl poslední kapkou

V obchodě na Újezdě vydržela Vladimíra Hlinovská až do roku 1970. Intenzivní pocit, že nechce žít v zemi s komunistickým režimem, vygradoval v srpnu 1968. „Samotné obsazení republiky jsem nijak zásadně neprožívala, brala jsem to, jak to bylo. Ale žít jsme v tom s mužem nechtěli, takže jsme odjeli při první příležitosti.“

Pamětnice si s mužem zakoupila v létě 1970 zájezd do italského Rimini. Jeli autem, užili si čtrnáct dní dovolené u moře a cestou zpět zamířili k přátelům do Rakouska, kteří emigrovali z Brna několik let před nimi. Vladimíra Hlinovská měla obrovskou výhodu, že hovořila plynně německy. Nejprve ji přijali do čokoládovny Suchard, kde balila bonbony do staniolu. Následně nastoupila i se svým mužem do firmy Sika Plastiment, kde zaváděli účetnictví. S tím měla pamětnice bohaté zkušenosti a rychle se vypracovala na hlavní účetní. S mužem si postavili dům v obci Nüziders ve spolkové zemi Vorarlberg, Vladimíra Hlinovská začala pro Vorarlbersko pracovat jako úřední překladatelka a jezdila za prací do Německa i Lichtenštejnska. Na léta v Rakousku vzpomíná ráda: „Bylo to tvrdé přijít někam a nemít nic. Ale my jsme chtěli zapadnout, chtěli jsme pracovat a Rakušané nám ze všech sil pomáhali. Jakmile to ale bylo možné, začali jsme jezdit do Čech. V Rakousku to bylo super, ale doma je doma.“

Už nebyl důvod v Rakousku zůstávat

První manžel pamětnice zemřel v roce 1992. Vladimíra Hlinovská měla byt v Praze v Krakovské ulici, o který po emigraci přišla a jenž jí po revoluci vrátili. Stejně tak rodina získala zpět zestátněný statek ve Dnešicích. V roce 1993 se po pětačtyřiceti letech setkala se svou první láskou, Františkem Hlinovským. Kontakt na sebe sehnali přes svoje sourozence. „Původně jsem návrat natrvalo do Čech neplánovala, ale pak jsem se sešla se svou první láskou, vzali jsme se, vrátili mi pražský byt v Krakovské a navíc se mi začal kazit zrak a dojíždět sedm set kilometrů autem přestávalo být reálné. Pak už nebyl důvod v Rakousku dál zůstávat.“ Dnes žije se svým druhým mužem v Plzni-Červeném Hrádku. V roce 2015 dostala od ministerstva obrany ocenění za účast v odboji a odporu proti komunismu. „Znamenalo to pro mě dodatečné zadostiučinění. Lepší to dostat pozdě než nikdy.“