Červená růža trojaká
Červená růža trojaká
Mala ja muža
Muža ja mala
Mala ja muža pijaka
On nič nerobil
Len že pil
On nič nerobil
Len že pil
Prišol do domu
Do domu prišol
Prišol do domu
Ženu bil
„Naše vesnice byla v údolí, hory jsme tudíž měli z obou stran. Ale jak se blížila fronta, kulky přilétaly dost blízko, někde dokonce zasahovaly vršky střech nebo hory naproti. Jednoho dne – my jsme bydleli uprostřed města – jsme se šli schovat do jeho horní části, která byla obklopená dvěma vysokými skalami a my jsme je vnímali jako ochranu před letícími kulkami. Vzpomínám si, že jsem měla ponožky, které jsem si koupila za peníze utržené za sběr borůvek. To u nás byla velká věc, sbírala jsem borůvky, maminka je vzala do města a něco mi za ně koupila. Tak jsem měla ponožky, něco pro mě velmi hodnotného, a to byla jediná věc, o kterou jsem se strachovala, abych si ty ponožky s sebou nezapomněla vzít do úkrytu. Cestou do kopců jsme běželi k jedněm sousedům do sklepa, kde jsme se schovali.“
„Musel to být leden. Možná uprostřed, nebo dokonce začátek měsíce. Můj strýc nás vezl na voze do Staré Ľubovně, nebo možná dokonce do Prešova, někam, kde bylo vlakové spojení. Vlakem jsme jely tehdejším Československem do Německa. Cestovaly jsme zdevastovanými oblastmi, z vlaku jsme viděly zničené domovy, dokonce i most, po kterém vlak pomalu jel, a my jsme tak sledovaly, jak bylo všechno vybombardované. Působilo to velmi hrozivě, ptaly jsme se, ‚dostaneme se tam vůbec‘? Umím si představit, že moje maminka, která nikdy necestovala, tedy ani my jsme necestovaly, ale my jsme byly děti, ale ona věděla víc o tom, čeho se obávat. Poté jsme dorazily tam, odkud nás vezla loď do Anglie. V Anglii jsme zůstaly asi dva dny v hotelu, dokud nedorazila loď, na kterou jsme nastoupily. Cestovaly jsme na Queen Elizabeth. Naše kajuta byla dole v nejspodnějším patře lodi. Cestovaly jsme ještě s jednou slovenskou rodinou, se kterou jsme kajutu sdílely, měli dva chlapce a dívku. Na lodi to pro nás děti z malého města znající jen vůz a drožku bylo díky výtahům a restauracím velmi vzrušující. K těm výtahům jsme se jako děti moc dobře nechovaly, protože jsme jimi jezdily pořád nahoru a dolů, všechno jsme musely objet, v některých částech lodi se tančilo, hrála hudba, restaurace nabízely jídlo. My jsme si do nich chodily na jídlo, ale přirozeně jsme neuměly anglicky. Uměly jsme jen počítat do deseti. Tedy ‚co budeme jíst‘? Rozhlédly jsme se, co měli na talíři lidé kolem, a ukazovaly jsme na to, co jsme rozpoznaly. Lidé byli velice milí, nápomocní. Byla to zkušenost. Nádherná.“ – „Měly jste mořskou nemoc?“ – „Ne. Ale maminka ano. Téměř neopustila pokoj. Myslím si, že když přijela do USA, měla jen něco málo přes 40 kilogramů.“
Když musíte dělat těžká rozhodnutí, snáze si pak v životě poradíte
Mary Hlinka Seewald se narodila 23. dubna 1935 v Litmanové na východním Slovensku, v okrese Stará Ľubovňa. Vyrůstala jako nejstarší ze tří dcer v rodině zemědělců Julie a Vasila Hlinkových. Otec emigroval v roce 1937 do USA. Rodina se za ním dostala kvůli druhé světové válce až v únoru 1948. Po příjezdu žili v imigrantské komunitě v New Yorku na místech, kde o dvacet let později vyrostly věže Světového obchodního centra. Rodiče se živili prací v údržbě v oblasti Wall Street. Pamětnice vychodila v New Yorku jak základní, tak střední školu, a ačkoli vystudovala se skvělým prospěchem, rodiče si přáli, aby ve studiu nepokračovala. Působila pak v nejrůznějších firmách včetně americké burzy cenných papírů. Po dobu třiadvaceti let pracovala pro banku JP Morgan jako tajemnice a asistentka vedení firmy. Během této doby studovala večerní vysokou školu, ale kvůli nemoci obou rodičů ji v polovině přerušila. Provdala se za Richarda Seewalda, když jí bylo jedenadvacet let. Po deseti letech se jim narodil syn Richard a o tři roky později Michael. Kvůli vážné nemoci, ze které se uzdravila, odešla dříve do důchodu. Před deseti lety ovdověla, má dvě vnučky, její sestry žijí na Long Islandu. Mary Hlinka Seewald i její rodina se vždy aktivně účastnily krajanského života v New Yorku, dodnes chodí cvičit do Sokola a podílí se na aktivitách v Bohemian Hall. Vždy ráda tancovala, poslouchala hudbu a zpívala.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!