Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Hlídková (* 1937)

My, jak nad sebou nemáme anděla strážného a četníka, tak nejsme schopní něco udělat

  • narozena 7. září 1937 ve Stříbrné Skalici jako Marie Nešporová

  • bratranci osvobozovali jako členové americké armády Československo

  • svědkyně osvobozování Stříbrné Skalice Rudou armádou

  • celý život pracovala v sázavských sklárnách

  • příležitostně pracovala v pohostinství

  • svědkyně lokálních proměn Stříbrné Skalice a Posázaví

  • dodnes žije ve Stříbrné Skalici

Marie Hlídková je pamětnicí lokálních událostí spojených s posázavským krajem, a především Stříbrnou Skalicí, kde se narodila, vyrostla a dodnes (2021) žije. Zde také zažila osvobozování Československa Rudou armádou roku 1945. Zlomové události dějin v dalších letech se Marii vyhnuly, místo toho prožívala proměny svého rodného kraje, změny a děje, které dodnes uchovává ve své paměti a podává svědectví o kraji, jehož dějiny jinak upadají v zapomnění.

Byli tady dlouho a pak odjeli

Marie Hlídková se narodila 7. září roku 1937 ve Stříbrné Skalici, malém městečku asi 40 kilometrů jihovýchodně od Prahy rodičům Marii (rozené Svobodové) a Jaromíru Nešporovi. Dodnes žije v domě, kde přišla na svět. „Dřív byla porodní bába v každý větší obci, takže tady doma jsem se narodila a tady i vyrůstala celých třiaosmdesát let,“ vypráví pamětnice o svém příchodu na svět jen chvíli před vypuknutím druhé světové války.

Vzhledem ke svému tehdejšímu věku nemá Marie Hlídková výrazné vzpomínky na válečné období. Velice dobře si ale pamatuje osvobození Stříbrné Skalice Rudou armádou, jejíž vojáci si v bývalém mlýně v takzvaném podhradí ustájili své koně. Na bývalé římskokatolické faře stojící jen pár metrů od náměstí si pak vojáci utvořili základnu. Pekli tu dokonce chleba, s čímž jim pomáhal otec pamětnice. „Tatínek odtamtud vždycky přinesl malej chleba,“ vzpomíná pamětnice a k pobytu Rudé armády ve Stříbrné Skalici dodává: „Byli tady dlouho i s těma koňma a pak najednou odjeli.“

Celý život jim to nemohl odpustit

Druhou světovou válku a následné osvobozování Československa zná pamětnice i z pohledu svého bratrance Jaroslava Filipa. Jeho rodiče, Filipovi, odcestovali krátce po konci první světové války do Spojených států amerických, zde měli tři syny: Jaroslava, Ladislava a Emila. Jaroslav i Ladislav vstoupili do americké armády, s ní osvobozovali evropský kontinent roku 1945. Ladislav se svou jednotkou doputoval do Francie, Jaroslav až do Československa. Jaroslav se toužil podívat do svého rodiště, do Sázavy, příslušníci Rudé armády ho však na tuto část osvobozeného území jako amerického vojáka nepustili. „Celej život jim nemohl odpustit, že byl tak blízko a oni ho nepustili,“ vzpomíná Marie a poznamenává, že se Jaroslav Filip do svého rodiště už do konce svého života nepodíval.

Jaroslav nicméně během doby komunistického zřízení v Československu Mariině rodině posílal pravidelně deset dolarů, od příbuzných v Americe Marii chodilo také oblečení. „Tady po válce bylo všechno na lístky. To jsi měl šatenky, na kolik jenom jsi měl nárok, na ponožky, na spodní prádlo, na všechno. Byly šatenky na pletací vlnu, na boty byly lístky zvlášť. Tohle pak zrušili, ale potravinové lístky zůstaly, ještě když jsem chodila do školy,“ vzpomíná pamětnice na poválečné časy a svoji základní školní docházku v tehdejší obecné škole ve Stříbrné Skalici.

Měli jsme toho málo

Na samotnou školní docházku vzpomíná Marie s radostí, ale události, které se v té době děly, byly pro ni i její okolí náročné. Mariin otec, původně brusič skla ve sklárnách v nedalekém Růženíně a později v Sázavě, skončil kvůli pracovnímu úrazu v invalidním důchodu, finanční i přídělové prostředky pro rodinu tak byly velmi malé. „Tatínek nebyl u strany a byl invalidní důchodce, takže to nebylo zrovna lehký. Dělali jsme kozí máslo, měli jsme tvaroh. Měli jsme odstředivku, do který se mlíko nalilo, točilo se kličkou a tam bylo hodně takových misek vevnitř, a to ti roztřídilo smetanu zvlášť a mlíko zvlášť. Pak jsme měli takovou malou máselnici, tak vždycky, když se ušetřilo mlíko, tak jsme dělali máslo,“ vypráví pamětnice o jejich živobytí v druhé polovině 40. a v první polovině 50. let minulého století. „Měli jsme toho málo, ale byli jsme snad spokojenější, než jsou dneska ty, který mají krásný, luxusní byty, a stejně jsou nespokojený,“ hodnotí pamětnice.

Náročnější zkouškou, než byl nedostatek financí, se však pro rodinu stala smrt Mariina bratra v půl roce po narození na infekční zápal plic, který v tom roce zapříčinil jen ve Stříbrné Skalici smrt tří dětí. Toto neštěstí se podepsalo hlavně na psychickém stavu Mariiny matky. Otec byl v invalidním důchodu. A tak vzala Marie břímě postarat se o rodinu na sebe.

Původně chtěla studovat na učitelku v mateřské škole. Kvůli tomu by však musela dojíždět až do Podkrkonoší. Druhou volbou se tak stala zdravotní škola v Praze. Jenže kvůli nepřízni osudu Marie nenastoupila ani na ni, a místo toho se vydala žádat o práci v sázavských sklárnách na tzv. prvovýrobě. Svému otci tehdy řekla: „Víš, tatínku, já půjdu, jak jsou dvě holky od nás ze třídy a tady ze Skalice ještě dvě, co dělají v Sázavě ve sklárnách, dělají tam na prvovýrobě a mají poloviční přídavkové lístky, pojeď tam se mnou.“ Společně se tak vydali za tehdejším ředitelem Novákem. Ten Marii ihned přijal.

Mně to tam přišlo jak v pekle

Začátky v tehdejších ještě nemodernizovaných sklárnách byly pro pamětnici krušné. „Mně to tam přišlo jak v pekle,“ vzpomíná na své první dny v sázavských sklárnách a pokračuje vyprávěním o provozu skláren: „Skláři tenkrát v Sázavě si buď nesli čaj, nebo černý kafe – lógr. A potom si posílali pro sedmičku pivo, co tam točili.“ Na prvovýrobě ve sklárnách Marie především přendávala vyfoukané sklo do chladicích pecí, odkud je odpolední služba vyndávala a posílala k balení.

Ve sklárnách se Marie seznámila i se svým budoucím manželem Zdeňkem Hlídkem, který sem nastoupil jako sklář po návratu ze základní vojenské služby roku 1956. S ním měla tři syny. Když se narodil ten nejmladší, Zbyněk, šla pamětnice do domácnosti, aby se mohla postarat o všechny tři své děti, o louky za jejich domem a domácí zvířata.

I během tohoto času se pamětnice svého pracovního nasazení nevzdala úplně: pracovala v hospodě Na Schůdkách (stojící ve Stříbrné Skalici od první republiky dodnes), v místních potravinách v dolním patře radnice na náměstí obce a nakonec v sousedním Samechově v hospodě. Tato vedlejší zaměstnání vykonávala Marie především v zimě, v létě totiž musela obstarat louky a zvěř.

Po devíti letech se Marie vrátila do skláren, kde pracovala až do svého důchodu. I v důchodu však chodila vypomáhat do hospody nebo do skalické Jednoty, jejíž budova byla během normalizace vystavěna na skalickém náměstí hned vedle staré radnice.

Tak se všechno svépomocí udělalo

Marie Hlídková kromě dějů svého života vzpomíná i na proměny posázavského a skalického kraje. Na přelomu let 1953 a 1954 byla svědkyní rozšiřování a zpevňování komunikace vedoucí ze Stříbrné Skalice na Sázavu. Původní cesta propojující Sázavu s Prahou vedla přes Krkavčí skály, posléze byla na počátku dvacátého století vylámána skála a cesta se přesunula z kopců na břeh řeky Sázavy. V době, kdy pamětnice dojížděla do skláren, tedy v průběhu 50. a 60. let, byla tato cesta rozšířena, zpevněna, a tak uvedena do stavu, ve kterém se nachází dodnes. Dokončena byla roku 1962.

Marie zažila také stavbu skalického hokejového hřiště sloužícího dodnes jako kluziště. V dnešní ulici Ke Štolám, kde pamětnice dodnes žije, bývalo fotbalové hřiště, to se však v 60. letech přesunulo na slunnější místo. Zdejší Sokol se tak rozhodl vystavět na jeho místě otevřený zimní stadion pro místní hokejový tým, který do té doby hrával na skalickém Hruškovském rybníku. „Tak se všechno svépomocí udělalo,“ komentuje původní stavbu pamětnice. Později, na přelomu 60. a 70. let, se z přestavovaného stadionu Sparty v Praze převezla do Skalice světla, mantinely a další části stadionu a opět svépomocí se venkovní stadion dostavěl do dnešní podoby. V té době navíc místní hokejisté zbudovali dodnes stojící mostek spojující ulice V Podhradí a Ke Štolám, mezi kterými se do té doby dalo přejet pouze brodem.

Tady jsem se narodila a tady vyrůstala

„Tady jsem se narodila a tady jsem vyrůstala celých třiaosmdesát let,“ říká pamětnice, která pamatuje proměny Posázaví i rodné Stříbrné Skalice. Žena, která se celý život starala o svou matku, tři děti, otce a muže, dodnes žije v domě, ve kterém se narodila, a s radostí dennodenně pozoruje ptáky švitořící za oknem a přihlíží proměnám kraje, zatímco svědci jeho minulosti odcházejí.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Matěj Senft)