Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslava Hlavsová (* 1934  †︎ 2023)

• narozena 16. června 1934 v Praze, vyrůstala v Motole

• rodiče Františka a Jaroslav Böhmovi, otec pracoval jako úředník v bance

• v Motole byla na konci války svědkem stavění barikád a bojů Vlasovovy armády s ustupují německou armádou

• po roce 1945 aktivní v Sokole, účastnila se XI. všesokolského sletu

• roku 1949 otec z politických důvodů vyhozen ze zaměstnání

• po maturitě roku 1952 nedostala doporučení ke studiu na vysoké škole, přesto byla na odvolání přijata

• 1952–1957 studovala na Filozofické fakultě UK obor čeština – ruština

• 1957–1962 vyučovala češtinu a ruštinu na gymnáziu v Mělníce

• od roku 1962 pracovala v Ústavu pro jazyk český

• zabývala se mapováním českých dialektů a s kolegy vytvořila pětidílný Atlas jazyka českého

• roku 1992 odešla do důchodu, pracovala jako učitelka češtiny pro cizince

• aktivní členka ODS

• zemřela 9. září 2023

Lingvistka a specialistka na dialektologii Jaroslava Hlavsová se narodila 16. června 1934 v pražském Motole, její rodiče však pocházeli z Podkrkonoší. 

Otec Jaroslav Böhm vyrostl v Nové Pace. Jako syn místního notáře se narodil do středostavovské rodiny, ale v jeho pěti letech otec zemřel a poté vyrůstal v chudších poměrech. Byl aktivním sokolem a vášnivým ochotníkem, přál si studovat konzervatoř, ale z ekonomických rodinů si zvolil praktičtější obor, obchodní školu, a poté celý život pracoval v bankovnictví. 

Svou ženu Františku poznal na jednom z ochotnických představení: čtrnáctiletá dívka ho nadšeně sledovala z první řady. Jaroslav byl o devět let starší a čtyři roky musel čekat, než jeho budoucí nevěsta dosáhne plnoletosti. Františka pocházela ze statku, její otec však část majetku investoval do lesů, které poté zlikvidovala kalamita extrémního přemnožení bekyně mnišky a rodina se potýkala s ekonomickými problémy. 

Mladí manželé Böhmovi žili nejprve v Radnicích u Rokycan, kde Jaroslav pracoval jako vedoucí záložny, posléze přesídlili do Prahy, kde působil v Peněžním ústředí zemědělských družstev. Na doporučení svého nadřízeného se ubytovali ve vile v Motole, kde Jaroslava Hlavsová strávila své dětství. 

Za války se vědělo, kdo je kdo

Jaroslava Hlavsová vzpomíná na příjemnou sousedskou atmosféru v její rodné čtvrti. I zde byl otec činný v amatérském sokolském orchestru, který účinkoval na šibřinkách a plesech, zdarma také učil místní děti hrát na housle. Jaroslava měla dva mladší sourozence, bratříčka, který v dětství zemřel, a sestru Jiřinu. 

„Když mi byly čtyři roky, mluvilo se o tom, že bude válka. Mě to vzrušovalo, brala jsem to jako dobrodružství,“ vzpomíná Jaroslava Hlavsová. Válečné časy se zprvu projevily jen tím, že jejich domácí našrouboval na schodišti tmavomodré žárovky kvůli zatemňování. V pozdějších letech podle ní válka přispěla k sousedské soudržnosti: „Vědělo se, kdo je kdo. O některých lidech rodiče říkali, že ‚táhnou s Němci‘, ale těch bylo málo. Ti zbývající se navzájem zvali na poslech zakázaného rozhlasu, říkali si navzájem i věci, za které byl provaz.“ 

Roku 1940 nastoupila Jaroslava do školy a už od druhé třídy absolvovala povinnou výuku němčiny. Jazyk se podle ní učil především prostřednictvím různých říkanek a písniček. 

V období heydrichiády se rodiče obávali domovních prohlídek, a tak otec spálil noviny a různé vlastenecké texty z období první republiky: „Roztopila se kamna v koupelně a tatínek pálil a pálil. Pak u nás zazvonil soused a říkal: ‚Jarouši, dej si pozor, lítají ti z komína jiskry.‘“ 

Ani za války rodina nehladověla, od prarodičů z Podkrkonoší dostávali máslo, vajíčka a další potraviny. Jaroslava Hlavsová vzpomíná, že jednou otec převážel vlakem domů mák od tety z Kolína: „Za pašování máku byl trest smrti, protože Němci z něj vyráběli olej na kvéry.“ Když do vlaku přišla kontrola, otec raději za jízdy vyskočil a došel s mákem pěšky až do Prahy.  

Z vlasovců se stali „neznámí partyzáni“ 

Na podzim 1944 nastoupila Jaroslava do Drtinova městského dívčího reálného gymnázia. První školní rok však strávila více času mimo školu než ve škole: po Vánocích následovaly uhelné prázdniny, v únoru se zas do školy nechodilo kvůli náletům na Prahu. Do školy se dostala znovu až na samém konci školního roku, po osvobození. 

Mezitím však prožila s rodiči v Motole dramatické chvíle během Pražského povstání. Ve čtvrti vyrostly dvě velké barikády, postavené z rozkvetlých kaštanů. Němci se už připravovali ke kruté odvetě: „Sbírali muže na zastřelení, byla tam velice dramatická atmosféra.“ Jaroslava se sestrou a s maminkou se mezitím ukrývaly ve sklepě. Zachránil je příjezd oddílů Vlasovovy Ruské osvobozenecké armády. „Hrozně moc jich tam padlo a tatínek se sousedem nosili ty postřelené vlasovce na nosítkách do motolské nemocnice.“ Hroby padlých vlasovců v Motole jsou podle jejích slov dodnes označeny jako hrob „neznámých partyzánů“. 

V následujících dnech Jaroslava s rodiči sledovala útěk německých civilistů po Plzeňské ulici směrem na západ: „Byl to hrozně truchlivý průvod, každý měl jenom malý batoh nebo tašku, kočárky s malými dětmi. Tatínek nám řekl: ‚Holky, pamatujte si, takhle končí násilnická armáda.‘“ 

Když do Motola dorazila vojska Rudé armády, rodiče ve svém bytě ubytovali sedm vojáků. Podle Jaroslavy Hlavsové šlo o Koněvovu armádu a vojáci se chovali velmi slušně. Po jejich odchodu však dorazili další sovětští vojáci, tentokrát z oddílů maršála Malinovského, kteří byli naopak dosti hrubí a agresivní: „Jeden z nich dlouze zvonil a hned začal rozkazovat, že okamžitě musíme ubytovat osm mužů.“ Teprve s pomocí souseda odnaproti, který uměl rusky, se podařilo situaci uklidnit. 

Na konci školního roku se pak Jaroslava na gymnáziu účastnila alegorického vystoupení na oslavu osvobození: „Školní sbory, taneční vložka, recitační pásma veršů, které napsaly naše profesorky: ‚Český národ vleče na ramenou kříž, jeho sestra Francie začla strádat. Již lid se opět chápe zbraně, vzhůru na Paříž.‘ Bylo to ohromně entuziastický, i když dnes to působí směšně.“ 

Spontánní pozdrav Benešovi a povinné díky Nejedlému

Jaroslava Hlavsová vzpomíná na nadšenou atmosféru následujících tří let, kdy se obnovila činnost Sokola. Ona sama se účastnila již s dorostenkami posledního sokolského sletu v létě roku 1948, kdy cvičenky zdravily tehdy již odstoupivšího prezidenta Edvarda Beneše na tribuně. „Tam už se to začalo politicky štěpit. Byla mezi námi jistá Věruška Procházková, jejíž tatínek byl velký komouš, dokonce se stylizoval do Gottwalda, nosil stejný účes a fajfku. A když teď zazněly ty velké ovace Benešovi, Věruška řekla: ‚To už není náš prezident. My už máme správnýho.‘ Tak byla od rodičů naočkovaná.“ 

V době komunistického převratu, k němuž došlo o několik měsíců dříve, v únoru 1948, byla Jaroslava Hlavsová se třídou na lyžařském kurzu. Zpočátku si neuvědomovala, že došlo ke změně, která se dotkne života celé její rodiny. Povinné manifestace, na které musela chodit se třídou, vítala jako příležitost ulít se ze školy. První změnou, která se jí osobně dotkla, se stala povinná koedukace škol, kterou zavedl ministr školství Zdeněk Nejedlý. Dívčí Drtinovo gymnázium bylo sloučeno s chlapeckým Vančurovým gymnáziem: „Museli jsme pochodovat po smíchovském nábřeží s cedulemi ‚Děkujeme, pane ministře, za jednotnou školu.‘ To jsme jako děkovali dědkovi Nejedlému.“ 

Mnohem citelněji však politické změny zasáhly jejího otce. Ten byl celý život pravicově orientovaný, odmítal dokonce volit národně socialistickou stranu kvůli socialismu v jejím názvu. V roce 1949 ho v bance, kde pracoval, začali nutit ke vstupu do KSČ: „Pracoval tam takový pucflek s páskou na rukávě, který dělal závodní stráž. Ten mu každé ráno nechával na stole přihlášku do KSČ. A táta ji každý den zmačkal a vyhodil. Tak to dělal týden a potom vyhodili jeho.“ Otci v té době bylo padesát let, po vyhození z banky se psychicky zhroutil a skončil v invalidním důchodu, takže rodina rázem upadla do chudoby. „Skutečně jsme vůbec neměli peníze. Prodávali jsme cenné věci, bylo to moc zlé. Nikdy rodičům nezapomenu, že i za těchto okolností mě i sestru udrželi na studiích.“

Na poslední chvíli přijata 

Na gymnáziu měla Jaroslava výborné výsledky, nicméně když v roce 1952 maturovala, z politických důvodů nedostala doporučení ke studiu na vysoké škole. „Šla jsem za profesorem Šmilauerem, naším třídním, a říkám: ‚Pane profesore, co mám teď dělat?‘ Rada třídního profesora zněla: ‚Dělejte jakoby nic. Jeďte s celou třídou na stavbu mládeže a podejte odvolání.‘“ 

První měsíc prázdnin tak Jaroslava strávila se svou třídou na stavbě křimovské přehrady v Krušných horách. „Se spolužačkou jsme obsluhovaly mašinu, která tahala vozíky s materiálem. Byli tam vesměs Slováci z východního Slovenska, kteří jednou za čtrnáct dní jezdili za rodinou. Když se v pondělí ráno vrátili do práce, polehávali tam ještě opilí.“  

Zde ji pětadvacátého července zastihl telegram od otce: „Přijeď domů, zítra děláš zkoušky na filozofickou fakultu.“ Jejímu odvolání bylo tedy na poslední chvíli vyhověno. Aby jí tatínek pomohl, podtrhal jí v novinách politické aktuality, protože právě jejich znalost byla nejdůležitějším bodem přijímacích pohovorů. Původně se chtěla hlásit na obor čeština–angličtina, ale protože tato kombinace v té době na filozofické fakultě neexistovala, zvolila obor čeština–ruština. 

Komunisté i protikomunisté v jedné sborovně

Na vysokou školu šla s představou, že by jednou chtěla vyučovat na gymnáziu. „Ale už během studia jsem pochopila, že učitelská profese je vlastně hrozná – tam na vás po ideologické stránce můžou nejvíc. To je prodloužená ruka partaje.“ Ideologický tlak se projevil už během studia, když například v dějinách ruské literatury vůbec neprobírali díla Dostojevského či Jesenina. Proto usilovala o to, aby se češtině mohla věnovat jako lingvistka, a skutečně byla jako jedna ze šesti studentů (z šedesáti v ročníku) na konci studia doporučena pro vědeckou práci. 

Jenže když v roce 1957 školu dokončila, pro její úzce zaměřený obor nebylo v pražském Ústavu pro jazyk český místo. Protože z osobních důvodů chtěla zůstat v Praze, odmítla umístěnku do Plzně. Půl roku pracovala jako instruktorka v tanečním souboru a poté nastoupila jako učitelka češtiny a ruštiny v gymnáziu v Mělníce, kam každý den z Prahy dojížděla autobusem. 

Záhy se potvrdilo, co tušila již během studií – učitelská profese byla vystavena silné kontrole: „Museli jsme předkládat učební plány, do hodin často chodily inspekce,“ vzpomíná. Ještě horší však byly tlaky ohledně jednotlivých studentů. Jeden mimořádně nadaný žák od ní například dostal velmi pozitivní posudek, ale když tento posudek prošel „kolečkem“ přes ředitele školy a školního inspektora až po okresní stranický výbor, vrátil se kompletně přepsaný. Chlapec totiž pocházel z „kulacké“ rodiny, a tak z rozhodnutí úřadů musel jít dělat traktoristu. O něco lépe na tom podle jejích zkušeností byly děti lékařů, protože profesoři si nechtěli „rozházet doktory“. Jiní žáci byli naopak protežovaní: například žákyně, která stěží prolézala z ročníku do ročníku, dostala doporučení ke studiu na pedagogické fakultě díky tomu, že byla dcerou příslušníka Veřejné bezpečnosti.

„Ve sborovně jsme seděli všichni pohromadě, komunisti i protikomunisti. Kádrové věci se řešily šeptem někde v rohu,“ vzpomíná Jaroslava Hlavsová. Protože dojížděla z Prahy, neznala detailně místní poměry, ale kolegové profesoři z Mělníka a okolních vesnic ji často upozorňovali: „Na toho a toho studenta dej pozor, ten to má kvůli rodičům polepené, proti němu bude velký politický tlak.“

Sama musela několikrát čelit nátlaku na vstup do KSČ a používala obvyklé výmluvy typu „ještě se na to necítím zralá“. Když se po roce 1989 mohla seznámit se svými kádrovými materiály, dočetla se v nich, že pochází z „nábožensky zatížené rodiny“ a „není kolektivní“. 

První máj? Promiňte, nemůžeme

Jaroslava Hlavsová v té době jako choreografka vedla folklórní soubor Blaťan. Přestože folklór jakožto lidová kultura byl komunistickým režimem podporován, jejich soubor, který se neangažoval při státních oslavách různých výročí, žádná privilegia neměl: „Nikdy jsme nedostali žádnou dotaci, měli jsme velký problém najmout si tělocvičnu nebo zkušebnu.“ Kličkováním se vyhýbali účinkování v prvomájových průvodech: „Řekli jsme, že jsme se souborem na kulturní brigádě ve Slaném nebo v Mladé Boleslavi. Tehdy se chápalo, že každý soubor někde dělá ideologického kašpara. A jinde jsme zase tvrdili, že jsme už angažovaní v Praze.“ Díky tomu se Jaroslava Hlavsová mohla vyhnout i účasti v prvomájových průvodech mělnického gymnázia. 

Na cestách za dialekty

V roce 1962 se Jaroslava Hlavsová poprvé provdala a krátkou dobu nosila příjmení Krasnická. Ve stejném roce, když s manželem trávila prázdniny v Mariánských Lázních, jí strýc jejího manžela ukázal inzerát v novinách: „To bylo, jak když proletí kometa. V těch novinách byl inzerát Ústavu pro jazyk český, který hledal člověka přesně s mojí specializací.“ Přihlásila se tedy do konkurzu a po prázdninách nastoupila na vysněné místo jako elévka, později aspirantka v oboru dialektologie. Plat byl zpočátku velmi malý, ale konečně se mohla věnovat práci, na kterou studovala. 

V Ústavu pro jazyk český se po celá šedesátá léta věnovala práci na atlasu jazyka českého. Jejím úkolem bylo zmapovat nářečí po celých Čechách. „Asi čtrnáct let jsem jezdila do těch nejzapadlejších vesnic, kde nářečí zůstala zachována v čistém stavu. „Dělala jsem například mapu výskytu slova kvedlačka. Při předchozích, nanečisto dělaných výzkumech se totiž zjistilo, že právě toto slovo není ovlivněno žádnými vnějšími vlivy, protože hospodyni nikdo nekoriguje v tom, jak nazývá nástroj, kterým míchá jídlo.“ Trávila jsem vždy týden doma a týden na cestách. Výzkum se dělal pomocí dotazníků, které jsme potom v ústavu vyhodnocovali. Zaměřovala jsem se hlavně na severovýchodní Čechy.“ Výsledkem její dlouholeté práce byl pětidílný atlas, který vyšel v sedmdesátých letech. Práce byla příjemná i v tom, že ideologie ji ovlivňovala jen naprosto minimálně. Kromě toho se zabývala psaním kandidátské práce na téma novopackého nářečí. 

Euforie a zklamání z Dubčeka

V Ústavu pro jazyk český prožila také období pražského jara. Se sestrou Jiřinou například před budovou smíchovské Tatrovky sbíraly podpisy na podporu neutrality Československa. „Nás vůbec nenapadlo přemýšlet o tom, že by komunisté mohli jít pryč. Byli jsme vychovaní v takovém kompromisním úspěchu. Že je úžasné, že mohou vycházet trochu svobodnější tiskoviny. Že můžeme do Jugoslávie,“ uvažuje Jaroslava Hlavsová. 

Okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 ji zastihla právě krátce po návratu z dovolené v Jugoslávii. V té době bydlela s manželem u jeho rodičů v Košířích. Nad ránem zazvonil telefon: „Obsazují nás Rusáci.“ Vzápětí uviděli po Plzeňské ulici přijíždět tanky. Už v půl šesté ráno se Jaroslava postavila do fronty před nejbližší samoobsluhou, aby doplnila zásoby jídla, protože po dovolené měli vybílenou ledničku. V následujících dnech ji čekal ještě jeden šok, když při procházce s kočárkem na Košířském náměstí ji málem srazily dva balíky okupačních novin – Zpráv – shozené z nízko letící sovětské helikoptéry. S kolegy z ústavu sbírali a zapisovali lidová hesla a nápisy, které se v té době šířily po Praze, které pro ně byly zajímavé i z jazykozpytného hlediska: „‚Šalgoviči, Šalgoviči, seřežem ti prdel biči.‘ Nás fascinovala kombinace vulgarismu se spisovným skloňováním slova bič,“ usmívá se. 

Postoje Dubčekova politického vedení po návratu z Moskvy ji těžce zklamaly: „Když jsme slyšeli toho plačícího, naříkajícího Dubčeka, byli jsme z toho úplně na zemi. Seděli jsme v pokoji celý zkamenělí.“ 

Heslo „auto-chata-milenka“

V Ústavu pro jazyk český, stejně jako v jiných organizacích, proběhly v období počínající normalizace personální čistky, které se však dotkly hlavně reformních komunistů. „Nás se ty první prověrky netýkaly. Týkala se nás až druhá vlna, kdy se kádrovali všichni zaměstnanci otázkami jako: ‚Na čem pracuješ? Jaké máš názory na současnost?‘ Nejvíc jsme se báli, aby nám nebyla položena otázka, jestli schvalujeme vstup vojsk Varšavské smlouvy. Ale já jsem měla kliku, že na tuhle otázku jsem odpovídat nemusela. Možná i proto, že jsem měla malé dítě a zároveň jsem hodně jezdila do terénu, takže mě neprověřovali tak důkladně jako členy vedení nebo partaje.“ 

Na normalizaci, jejíž konec se zdál být v nedohlednu, podle ní bylo nejtypičtější uzavření lidí do soukromí nebo do malých přátelských společenství: „Ten vzedmutý národ, který silně a s nadějí prožíval politické změny, se na to prostě vykašlal. Uzavřel se do soukromých part, byly mejdany. Mluvilo se hlavně o tom, kdo sežene protekci na poukazy na dovolenou k Baltu nebo místo v pořadníku na auto. Prostě heslo ‚auto-chata-milenka‘.“ 

Jaroslava Hlavsová uvádí, že – přestože poslouchala zahraniční rozhlas – nevěděla nic o Chartě 77 a o disentu. Na druhou stranu se však nesetkala ani s nátlakem na podpis Anticharty. Jedna kolegyně v ústavu se nicméně podle ní podílela na přepisování samizdatů, na které kolegové přispívali a šířili je mezi sebou. 

Při příležitosti státních návštěv ze zemí sovětského bloku byli zaměstnanci ústavu posíláni do špalírů vítat zahraniční komunistické politiky. Tak se Jaroslava Hlavsová ocitla také u Černínského paláce v davu, který vítal Michaila Gorbačova. „Tam jsme šli poprvé rádi a byli jsme na něj zvědaví. Jenom předsedkyně partaje, která byla kovaná komunistka, se k němu otočila zády.“ 

Nechci se vnucovat

Po 17. listopadu 1989 se Jaroslava Hlavsová ihned angažovala v Občanském fóru, pracovala ve volebních komisích a zasedala v oblastní radě ODS. Politika se tak už natrvalo stala jejím koníčkem a součástí jejího života. V roce 1992 odešla do důchodu, ale dále pracovala jako učitelka češtiny pro cizince. 

„Nemám ráda lidi, kteří nadávají. Domnívám se, že to u nás není tak špatné, jak se to obecně vidí,“ konstatuje a dodává, že současní mladí lidé podle ní nemají zájem o vzpomínky na minulou dobu: „Já jsem poslední, kdo by se jim chtěl vnucovat. To se nedělá,“ konstatuje.