Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jana Hlavsová (* 1957)

• narozena 13. dubna 1957 v Praze Daně a Jiřímu Němcovým jako druhé ze sedmi dětí

• díky rodičům se už v dětství poznala s Janem Patočkou, Jiřím Hejdou či Tomášem Halíkem

• v srpnu 1968 odjela celá rodina do rakouského exilu, odkud se však za pár měsíců vrátila

• od počátku 70. let byla svědkem dění v undergroundové komunitě přímo v jejich bytě v Ječné ulici

• zde také poznala Mejlu Hlavsu, za kterého se v roce 1975 provdala

• kvůli svým rodinným vazbám byla během 70. a 80. letech perzekvována a vyslýchána StB

• signovala také prohlášení Charty 77, její podpis však nebyl kvůli probíhajícímu studiu zveřejněn

• po komplikacích, které jí režim působil, se jí nakonec podařilo dokončit zdravotní školu s maturitou

• během svého života pracovala mimo jiné s postiženými dětmi nebo jako zdravotní sestra

• je matkou dvou dětí

„Úžasnej, bohatej, fantastickej život, za kterej můžu od rána do večera děkovat.“ Tak hodnotí svůj život v retrospektivě Jana Hlavsová. Vyrostla v rodině mezi filozofy a umělci, jako dítě hrála ve dvou filmech, zažila šikanu Státní bezpečnosti. Vzala si legendárního hudebníka Mejlu Hlavsu, v jejím životě nechybí osudová láska, nebezpečí a hrozba státní moci. Celé její vyprávění provází schopnost smíření se s křivdou a bezprávím: „Víra v Boha je pevný štít.“

Vábivý hlas

Ivan Martin Jirous mocně rozráží dav mániček v sále, aby mohla projít Dana Němcová a jejích sedm dětí a usednout do první řady před produkcí kapely The Plastic People of the Universe. „Máma řekla: ,Jde se na koncert!‘ A tak jsem si vzala tesilový šaty a blůzičku, a když jsme tam přišli, měli jsme pocit, že nám ty máničky dají pár facek. Bylo jasné, že tohle jsem si na sebe brát neměla. Nějaký výrostek lezl do sálu oknem a posmíval se nám: ,Co tady děláte, pionýři?‘ Tak jsem mu řekla: ,Nebuď drzej!‘ A pak to začalo.“ Jana Hlavsová, dcera Jiřího Němce a Dany Němcové a později manželka Mejly Hlavsy, se v tomto okamžiku, v roce 1971, ve svých čtrnácti letech, poprvé setkává s vábivým zvukem baskytary a hlasem Mejly Hlavsy, který jí okamžitě učaroval – tehdy ještě Plastici zpívali anglické texty. Tesilové šaty už pak nenosila.

Ostrůvek svobody u Němcových

Jana Hlavsová se narodila jako druhorozená dcera studujícím rodičům Jiřímu a Daně Němcovým, kteří se seznámili na Filozofické fakultě Karlovy univerzity při studiu klinické psychologie. Dana Němcová pocházela ze severních Čech, její maminka byla vychovatelkou v družině, otec byl učitel. Otec Jiřího Němce působil jako drážní inženýr, matka – právnička – byla dcerou nakladatele Františka Borového. Němcovi měli sedm dětí – Markétu, Janu, Pavlu, Ondřeje, Davida, Veroniku a Jakuba. Jana si pamatuje život v malém bytě v Praze-Košířích a později v třípokojovém bytě na Vinohradech. „V jedné místnosti vždycky musela být knihovna.“ Legendární byt v Ječné ulici u Karlova náměstí v Praze obývala rodina až od roku 1969. Němcovi od počátku přitahovali společnost umělců, kněží a intelektuálů – z nichž mnozí měli zkušenost s kriminály padesátých let – a pořádali přednášky a setkání. V šedesátých letech se u Němcových setkávali čtvrtečníci, a Jana tak mohla potkávat mimo jiné filozofy Jana Sokola a Ladislava Hejdánka či básníka Zbyňka Hejdu. Proč Němcovi tolik přitahovali zajímavé osobnosti? „Naše rodina byla všem otevřená, nikdo u nás neškatulkoval, nekádroval, každý tu získal přijetí a mohl se tu cítit svobodně.“

Němcovi – trochu jiná rodina

Poprvé Jana zaznamenala, že v socialistickém státě jsou Němcovi trochu „jiná“ rodina než ostatní, když přišla do první třídy. „Mami, já tam nemůžu nikoho vzít za ruku,“ popsala první dojmy tehdy šestiletá Jana. Když se hned prvního dne ptali, kdo z prvňáčků je věřící, zvedla ruku jako jediná a všichni se začali smát. Pro dětství Jany Hlavsové byl charakteristický školou stále vtloukaný strach z války, kterou vnímala jako reálnou hrozbu. „Pořád nám pouštěli dokumenty o válce a o koncentračních táborech, neustále byly ve škole cvičné poplachy. A když byl poplach, utíkaly jsme se sestrou domů, přece nebudeme ve škole, když začíná válka!“ Výjimkou nebyly ani útěky z prvomájových průvodů a jiných akcí, při kterých se muselo „mávat“. „Báli jsme se jít s průvodem, co kdyby nás nutili jít někam, kam jsme nechtěli!“

Čokoláda z Pankráce

S prvním případem perzekuce člena rodiny se Jana setkala jako malá holčička, když s maminkou byla navštívit ve vězení na Pankráci dědečka. Dana Němcová skáče u Pankráce přes živý plot a malá Jana se bojí, že maminku také zavřou, když dědečka zavřeli jen za to, že měl doma Bibli. Dědeček nesměl při návštěvě sedět a po stole přisunul dětem čokoládu. Díky amnestii na počátku šedesátých let byl však po dvou letech propuštěn. Podobné zážitky provázely Janu až příliš často: zavřeli jí později i mnoho přátel, sourozence, rodiče a manžela.

I estébák je člověk

Státní bezpečnost sledovala rodinu Němcových na každém kroku, Jiřího Němce od osmnácti let. Po převratu nahlédla Jana do velmi obsáhlého spisu Jiřího Němce vedeného Státní bezpečností, kde našla výraznou poznámku: Rozvést, rozchlastat, rozložit a vystěhovat. Svůj úkol Státní bezpečnost za dlouhá léta bohužel do puntíku splnila. Pamětnice svůj první výslech absolvovala v sedmnácti letech. „U druhého výslechu se mi chtělo smát, všechno jsem zapřela. Nikdy jsem neměla strach. Věděla jsem, že jsme slušní lidé, a to mi dodávalo sílu.“ Němcovy vyšetřovali elitní pracovníci StB. V bytě byly štěnice, tak jak je známe z filmu Ucho, a telefon byl odposloucháván. Stejně jako ve zmíněném filmu se důvěrné věci sdělovaly v koupelně za zvuku tekoucí vody. Kdo chodil k Němcovým, chodil dříve či později i k výslechu. Jednomu z přátel na sklonku sedmdesátých let vymysleli pošetilou radu, aby k nim přišel na návštěvu v papírové masce vlka. Pochopitelně to nebylo k ničemu. Dotyčný později i s rodinou emigroval. Že mnoho z jejich přátel může být nasazeno Státní bezpečností, si však nepřipouštěli: „I estébák je člověk.“ Takovým byl příkladně i přítel a advokát rodiny, doktor Sodomka.

Za hranice s neštovicemi a s cyklostylem

Když bylo Janě jedenáct let, trávila se sourozenci a maminkou prázdniny u dědečka ve Studené. Zde je zastihla zpráva o okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy. Všechny děti měly neštovice. Zatímco Dana Němcová běžela do polí poslouchat rádio, Jana zůstala v chatičce s nejmladším bratrem ve strachu, že válka už začala. Ostatní se utíkali podívat na tanky, které však ke zklamání sourozenců nedorazily. Následoval útěk za hranice, kdy se všichni i s paní řidičkou vtěsnali do trabantu. Děti měly nakázáno tvářit se nenápadně a v žádném případě se nešklebit. „Ale já jsem měla šílenej strach, a tak jsem sestru držela tak moc za krk, až plazila jazyk,“ popisuje Jana takřka úsměvný detail, který dovede vymyslet jen život. Nějaký čas strávila rodina u přátel v Rakousku na slepičí farmě. Přestože díky přátelským stykům měli Němcovi zajištěnou práci i bydlení ve Švýcarsku, po třech měsících se rozhodli vrátit domů, protože Jiří Němec považoval za nutné vydat tam již připravené knihy. Tentokrát jeli mikrobusem, kam se nyní vešel i cyklostyl. „Byla jsem hrozně šťastná, když jsem zas viděla Hradčany, tekly mi slzy.“ Jiří Němec byl toho názoru, že v Československu se toho dá ještě hodně udělat, než „spadne klec“. Stejně to později cítila i Jana Hlavsová, když s manželem urputně odmítala opustit rodnou zemi i přes silný tlak Státní bezpečnosti.

Jana si pamatuje, jak se, když byla malá, stála fronta na Palacha, s celou rodinou se při Palachově týdnu přišli poklonit k jeho rakvi, u které stál rodinný přítel Slávek Hubálek. Podobně smutnou událostí bylo o řadu let později rozloučení s filozofem Janem Patočkou, které se zvrhlo v podivnou honičku, při které se estébáci snažili ukořistit fotoaparát Ondřeje Němce. Nakonec se ho podařilo dostat za zdi hřbitova, a fotografie se tak mohly objevit za hranicemi. Jako sedmnáctiletá Jana se sestrou Pavlou pašovala mikrofilmy do Varšavy – ukryté v houskách. Jako zázrakem prošly kontrolou na hranicích a materiály v pořádku předaly. „Ti studenti v Polsku měli hrozný hlad, měli třeba jen jedno vajíčko pro tři.“ Varšavu té doby pamětnice popisuje jako smutné, zoufalé město plné statečných lidí. Na zpáteční cestě obdržela facku od jakéhosi straníka, který ji obtěžoval. Fackou začíná i další její vzpomínka na jedinou návštěvu slavné hospody Na Čurandě v Praze 4. Vrazila ji někomu, kdo ji počastoval urážlivou poznámkou. „Protože Mejla (se kterým v té době už chodila) byl křehká bytost, vzal to za něj Martin Jirous, dotyčného chlapa jako horu vynesl z lokálu v zubech a strhla se okamžitě obrovská rvačka.“

Tamhle stojí můj manžel

Vraťme se však v příběhu Jany Hlavsové na konec šedesátých let. Po návratu z dočasného exilu domů bylo všechno jinak. Rodina získala větší byt v Ječné ulici, pamětnice začala chodit do nové školy a už nikdo se jí každý den nedotazoval, kdy už vstoupí do Jisker nebo do Pionýra. Zatímco do bytu na Vinohradech chodilo na návštěvu třeba šest lidí, do Ječné se jich vešlo několik desítek. Na chodbě se děti mohly projíždět na koloběžce, poslouchala se tu hudba z desek od přátel za hranicemi. Pořádaly se večírky, přednášky, v obývacím pokoji tu měla svůj první koncert skupina Umělá hmota. Právě z balkonu v Ječné ulici ve svých čtrnácti letech Jana poprvé spatřila Mejlu Hlavsu a pravila prorocky: „Tamhle stojí můj manžel.“ Budoucí snoubenec měl potíže kvůli dlouhým vlasům a obviněním z příživnictví. Spolu s Pavlem Zajíčkem vyvinuli značné úsilí a vypracovali téměř dokonalý systém převleků sloužících k oklamání státní moci. Vystupovali v řadě rolí pracujících občanů, například jako zeměměřiči, uklízeči či vrcholoví sportovci.

Mladé a nezávislé je třeba trestat vězením

Vzhledem k zákazu nedovolených shromáždění se vydávaly koncerty hudebních formací za oslavy soukromých společností u příležitosti zásnub anebo svateb. Zásnub osmnáctileté Jany Němcové se zlatými vlasy až po pás a Mejly Hlavsy s vizáží indiána se účastnilo asi sto padesát lidí. Svatba se konala v kapli uprostřed polí, bylo pozváno několik desítek nejbližších přátel. Mladí manželé žili v Ječné v pokojíčku pro služku, idylu však po půl roce narušila realita totalitního státu – krátce po koncertě v Bojanovicích byl Mejla Hlavsa vzat do vazby. Bylo to o Velikonocích roku 1976 v Mařenicích v severních Čechách, kdy StB zatkla spolu s ním celkem třiadvacet lidí. Zatímco většinu jich propustili, protože dělníky socialistické právo netrestalo, za katrem zůstali ti „nejnebezpečnější“. Státní moc se rozhodovala, zda udělit obviněným nejtěžší tresty jako v padesátých letech, což však nebylo taktické vzhledem k pozornosti, jakou chystaný proces s hudebníky (Brabenec, Zajíček, Jirous, Hlavsa) vyvolal za hranicemi. Veřejné mínění státní moc ovlivnila štvavou kampaní v tisku a nezapomenutelný díl Třiceti případů majora Zemana Mimikry se vysílal právě v tomto období. Aby bylo podpořeno zločinné vzezření obviněných, nesměli se ve vazbě stříhat ani holit. O při, která začala mít záhy politický charakter, se začal zajímat Václav Havel, který mimochodem původně dvakrát nesdílel nadšení pro hudbu PPU. (Později PPU nahráli hudbu k jeho hře Pokoušení.) Na jejich obranu se začala formovat Charta 77 a poté Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), který spoluzaložili právě manželé Němcovi. Jako členové VONS byli oba později i uvězněni.

Z mučedníka práskač

Mejla Hlavsa se vrátil z vězení po půl roce a na pobyt si takřka nestěžoval. Návštěvy neměl povoleny, velká část dopisů byla zadržena. Zkušenost z vězení však jako by po shledání mezi manžele něco postavila. To, že byl Hlavsa propuštěn dříve než ostatní, dělalo dojem spolupráce s StB, a toto obvinění ho provázelo mnohem dříve, než byly zveřejněny tzv. Cibulkovy seznamy. Rodinu, která se přestěhovala do bytu v Košířích, se StB snažila více či méně vynalézavými způsoby vypudit za hranice, stejně jako stovky dalších. Z každého zaměstnání byl Hlavsa zanedlouho vyhozen, a tak musel doma na verandě za každého počasí svářet igelitové obaly. Kromě pravidelných výslechů a prohlídek bytu byl nařčen z kriminálního činu (vykrádání aut), Jana s tříletým synem byla často odvážena k výslechu nebo zjistila, že se nemůže dostat domů pro sirku vtlačenou v zámku. Pod oknem bytu – kde bylo od sousedů zavedeno odposlouchávací zařízení – stál stále sledovací vůz. Jednou z nejúčinnějších taktik bylo rodinu izolovat – nejbližší přátele donutit k emigraci (Brabenec, Zajíček) a podporovat obraz Hlavsy jako udavače. Všem se zdálo mimořádně podezřelé, když Hlavsa získal možnost jet před revolucí za přáteli do Ameriky a Jana mohla vycestovat do Rakouska za otcem, který na počátku osmdesátých let emigroval. „Jenže já jsem řekla, že nikdy neodjedu, a Mejla řekl, že nikdy neodejde ode mě. Nikdy jsem neměla takové ty hranice, abych si řekla, že to a to by pro mě už bylo příliš. Svatopluk Karásek například pronesl, že praskla poslední struna, a odjel, ale já jsem nic takového nikdy necítila.“ Účinkem se minuly i pokusy rozdělit manžele Hlavsovy a zničit jejich vztah: „Zkoušeli, že mi jako na Mejlu něco povědí, co třeba nevím, ale takové věci by pro mě nikdy nebyly dostatečným důvodem, na to bych nikdy nepřistoupila.“ 

Estébák a „jeho“ svěřenec

Hned po revoluci, když se Hlavsa ze zmíněných seznamů o sobě dozvěděl, že v den narozenin svého otce roku 1987 podepsal spolupráci s StB, jel za „svým“ estébákem, aby zjistil, jak je to možné. „,To se dělalo běžně, pane Hlavsa,‘ řekl mu ten estébák a dodal, že on ani nikdo z jeho bývalých kolegů by ale nikdy nic takového veřejně, natož u soudu, nepřiznal.“ Jana popisuje zvláštní vztah mezi estébákem a jeho sledovaným objektem. Státní bezpečnost zazvoní, když je rodina na chalupě, pánové v kabátech ukážou povolení k domovní prohlídce a žoviálně prohodí: „Rostou houby?“ Zrůdná ironie zaznívá v okamžiku, kdy syn Hlavsových – předškolního věku – s uznáním vítá policisty vcházející do bytu: „Vy máte, pane, ale krásnou uniformu!“ Na výslechy dítě jezdilo rádo, poněvadž se domnívalo, že pěkným žigulíkem jedou na výlet, jak říkala (ve snaze uchránit jej strachu) maminka. „Těžce ale nesl, když se svěřil kamarádovi, že jeho tatínek byl ve vězení, a pak už se s ním nikdy neviděl.“

Zatímco Mejla Hlavsa svářel obaly a komponoval hudbu, pamětnice pracovala ve školce, aby byla malému synovi nablízku, a poté pracovala s postiženými dětmi. Mejla Hlavsa se potýkal s nařčením ze spolupráce se Státní bezpečností. „Velmi špatně to nesl, hodně mu vždy záleželo na tom, aby ho lidi měli rádi. Lidi mu vyčítali stejně jako mojí mámě a Vaškovi Havlovi takovou otevřenost, se kterou se bavil s každým člověkem na světě, ať by to byl kdokoliv. Myslím, že to nařčení ho nakonec zabilo, on už pak nechtěl žít.“ (Milan Hlavsa zemřel v roce 2001 na rakovinu.) Následky celoživotního teroru nakonec přivodily smrt i Jiřímu Němcovi (1932–2001). Matka Dana Němcová se po revoluci věnovala pomoci uprchlickým rodinám.

Janě Hlavsové schází v dnešní době schopnost reflexe a obyčejné omluvy, komunistickou stranu by podle ní bylo potřeba zakázat. „Neviděla jsem jediného estébáka, který by řekl: ,Promiň, sousede, že jsem tě udával.‘ Ale schopnost odpuštění není závislá na podmínce, zda se ten, kdo křivdu způsobil, omluvil. Odpouštět lidem můžeš šmahem.“