Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vlasta Hlávková (* 1943)

• narozena 24. května 1943 ve Střížově

• otec František Dvořák v roce 1944 schovával skupinu Calcium

• rodina Dvořákových vstoupila do JZD

• roku 1960 odmaturovala v Jihlavě

• nedostala doporučení ke studiu

• v letech 1960 - 1964 se třikrát neúspěšně hlásila na VŠ

• od roku 1966 mohla studovat ekonomickou nástavbu

• pracovala jako mzdová účetní v JZD Střížov

• v roce 1979 se na doporučení JZD dostala na vysokou školu

• v roce 2021 žila na svém rodném statku ve Střížově

Když byla Vlasta malá, milovala všechna zvířata na statku, kromě koní. Koně pomáhali tatínkovi na poli, ale jeden z nich byl zlý a ona se ho bála. Tatínek jí vyprávěl, jak s nimi za druhé světové války jezdil na pole u lesa a s sebou vozil jídlo pro parašutisty ze skupiny Calcium vysazené z Velké Británie. A jak ze sklepa pod jejich statkem volali vysílačkou.

Pár let poté ve vesnici Střížov na Jihlavsku vznikalo jednotné zemědělské družstvo (JZD) třetího typu podle plánů komunistické kolektivizace. Ve Střížově to probíhalo pokojně a místní sedláci bez odporu vstupovali do družstva. Stejně tak vstoupila Vlastina rodina a do stodoly jejich statku se nastěhovaly družstevní krávy, pro které ještě ani nestál kravín. Mladá dívka je musela o prázdninách každé ráno vyhánět na pastvu a zpět. Od té doby již v družstvu strávila celý život.

Po maturitě totiž nedostala další doporučení, možná proto, jak se za války zachoval její tatínek, a nezbylo jí než nastoupit do družstva. Na vysokou školu se dostala až při čtvrtém pokusu, když jí bylo 36 let a doporučilo ji JZD. Vždy toužila pracovat v účetnictví a z účetní kanceláře mohla sledovat téměř celý život družstvo, jeho rozvoj i rozpad a současnou modernizaci.

 

Na statku prožívala šťastné dětství

Vlasta se narodila 24. května 1943 ve Střížově do zemědělské rodiny Františka a Marie Dvořákových. Měla dvě starší sestry a pocházela z dvojčat, ale její bratříček zemřel čtrnáct dní po porodu. Narodila se do nejistých válečných časů, její rodině se však válka do té doby vyhýbala.

Maminka Marie, rozená Kolářová, pocházela z Nové Vsi u Třebíče. Její rodiče měli malé hospodářství, na kterém vyrůstala se svými dvěma bratry. Jeden z nich pracoval na rodinném hospodářství a druhý se stal stavitelem. Vlasta si své dva prarodiče pamatovala z dětství. Jezdili k nim na návštěvy, někdy tam pobyli i déle, na jedné z návštěv však Vlastin dědeček ve Střížově zemřel. Rodiče si pak k sobě vzali babičku na dožití.

Rodina tatínka Františka byla ještě početnější. František pracoval od mládí v zemědělství. Měl staršího bratra Josefa, který se oženil a postavil si dům na opačném konci Střížova, kde hospodařil s manželkou a čtyřmi dětmi na své půdě. Dva bratři měli ještě čtyři sestry, dvě provdané ve Střížově, další dvě žily v Bítovčicích a Kněžicích. Sourozenci a jejich rodiny udržovali velmi dobré vztahy a často se setkávali. Vlastin dědeček se nedožil již svatby svého mladšího syna, pamatovala si tak jen na babičku.

Na rodinu vzpomíná pamětnice jako na něco naprosto harmonického. Rodiče se měli rádi a šli svým dětem příkladem i ve vztahu se svými sourozenci. Tři sestry tak vždy držely při sobě a vzájemně si důvěřovaly. Vlastina nejstarší sestra byla o osm let starší a pracovaly spolu celý život v JZD. Provdala se ve Střížově a svého manžela přežila. Prostřední sestra měla zdravotní problémy s nohou, což jí znemožňovalo fyzickou práci v družstvu. Vystudovala tedy hospodářskou školu a pracovala jako účetní v podniku Ovoce Zelenina.

 

Někdo v noci zaklepal na dveře a vešel dovnitř

Vlastě nebyl ani jeden rok, když se zjara roku 1944 po střížovském okolí roznesly zvěsti, že by se v okolí mohli pohybovat českoslovenští parašutisté z Anglie. Vlasta následující události znala z tatínkova vyprávění. Tichá pošta také naznačovala, že je mezi nimi František Široký z nedaleké vsi Puklice. Před odchodem do exilu byl řezníkem, chodil tedy po okolních hospodářích, kde vykupoval dobytek, a s Vlastiným tatínkem se dobře znal.

František Široký s dalšími vojáky tou dobou již skutečně v okolí byli. Výsadek paraskupiny Calcium se uskutečnil v noci mezi 3. a 4. dubnem 1944. Jejich cílem bylo navázání rádiového kontaktu s exilovým velením v Londýně a sběr informací o situaci v protektorátu. Za tímto účelem si nesli vysílačku, na žádost vojáků pojmenovanou Milada. Dále měli vojáci po výsadku vyzvednout dvě shozené bedny s vybavením, jednu z nich však vojáci nikdy nenašli.

Skupinu Calcium tvořili podporučík Jaroslav Odstrčil a rotní Josef Gemrot, František Široký a Karel Niemczyk. Seskočili poblíž Čejkovic na Chrudimsku, současně s nimi byla vysazena i skupina Barium, která seskočila poblíž Vysoké nad Labem u Hradce Králové. Skupina několik nocí obcházela seznam kontaktů, u kterých měli parašutisté hledat úkryt, ale místní obyvatelé je ze strachu z odvety gestapa odmítali. Když neuspěli ani na poslední adrese ve Vršanově, vzpomněl si František Široký na Vlastina otce Františka Dvořáka.

Jedné noci kolem 8. dubna 1944 někdo zaklepal na dveře u Dvořákových a vešel dovnitř. „Tatínek v něm poznal pana Širokého, tak s ním hned odešel do tmy, protože já jsem byla malá v kočárku, ale byly tam ty starší sestry, tak se bál, aby někde něco neřekly,“ vzpomíná Vlasta. František Široký tatínka prosil, aby jim poskytl úkryt a něco k jídlu. Několik nocí se prý skrývali v lesích a začínali být vyčerpaní. Tatínek neváhal a šel pošeptat mamince, aby jim připravila jídlo s sebou. Parašutisté si nesli vysílačku a zbraně, které jim tatínek uschoval ve sklepě pod stodolou.

Rodina měla pole za vesnicí, kam tatínek jezdil každý den pracovat. Pole se nacházelo u lesa, kterému se říkalo u Žlíbku, za střížovským mlýnem. Tatínek tam parašutisty zavedl, aby se schovali ve vzrostlém mlází. Cestou zpět do vesnice se zastavil u svého bratra Josefa. Pověděl mu, co se stalo, a bratr mu nabídl svou pomoc. Tatínek pak každý den jezdil pracovat na pole a k lesu vozil parašutistům ráno a v poledne jídlo. Večer po setmění přicházeli s tatínkem na statek a přes hráz u rybníka pod rouškou tmy přebíhali k domu Dvořákových.

 

Pět týdnů s parašutisty

Maminka Vlastě vyprávěla, že když měli přijít, zatemňovala okna a babička mezitím brala děti spát, aby se vojáci mohli v domě umýt a najíst. Potřebovali navázat rádiové spojení, ale ztracená bedna obsahovala součástky nutné pro zprovoznění vysílačky. Požádali tedy tatínka, aby vyhledal doktora Jiřího Motýla z Luk, na kterého měli tip mezi kontakty z Anglie. Doktor Motýl byl amatérským radiotelegrafistou a navíc dětským lékařem. Jeho časté návštěvy u Dvořákových proto vzhledem k Vlastiným častým nemocem nevzbuzovaly podezření. „Přes doktora Motýla se spojili s hlavním partyzánským oddílem, myslím, že tatínek jmenoval pana generála Lužu,“ popisuje Vlasta, jak se parašutistům vyslaným do protektorátu z Velké Británie povedlo navázat spojení s Radou tří, v té době klíčovým uskupením domácího odboje.

Parašutisté se v lese u Žlíbku schovávali pět týdnů a po nocích navštěvovali statek Dvořákových. Vlastin tatínek se strýcem se střídali v péči o čtyři parašutisty a maminky jim vařily, praly nebo připravily místo v domě, aby se vojáci mohli vykoupat. Kromě toho měl tatínek kamaráda u četníků v Jihlavě, od kterého mohl sbírat informace o pohybu německých vojáků a předával je parašutistům.

Po konzultaci s velitelem partyzánského oddílu velitel skupiny Jaroslav Odstrčil rozhodl, že by setrvání v tak velkém počtu bylo nadále nebezpečné a rozdělili se na dvě skupiny. Velitel Odstrčil s Josefem Gemrotem se přemístili k Netínu, František Široký s Karlem Niemczykem zůstali v lese ještě dva týdny. První skupina se schovávala nad seníkem v lese a byla v kontaktu s civilisty z vesnice, místní konfidentka však prozradila jejich polohu nacistům, kteří po nich začali pátrat.

23. června 1944 leželi Odstrčil s Gemrotem schovaní na seníku a očekávali příchod partyzánů, místo nich však z téhož směru přišel oddíl gestapa a spustil přestřelku. Doktor práv Jaroslav Odstrčil na místě padl po několika zásazích. Krvácející, těžce raněný Josef Gemrot se dokázal skrýt v jednom z lesních úkrytů pod pařezem, které tu připravovali hajní. Z přestřelky s přesilou jako zázrakem vyvázl živý, gestapem byl však prohlášen za mrtvého a jeho spolubojovníci o něm nějakou dobu neslyšeli. Gemrot však našel úkryt v Březí nad Oslavou a Studnicích u Nového Města na Moravě. Po válce sepsal paměti, které měla Vlasta možnost číst.

František Odstrčil s Karlem Niemczykem opustili úkryt u Žlíbku o dva týdny později a pokračovali ve sběru informací a kontaktu s odbojem. Po přesunu k Novému Městu na Moravě se setkali s příslušníky Zpravodajské brigády a konečně se jim 21. května podařilo navázat spojení s Londýnem. Na přelomu let 1944 a 1945 se podíleli na přijetí výsadků Tungsten, Platinum-Pewter a Bauxite. Na konci války se účastnili vyjednávání s německou posádkou v Nasavrkách a v květnu 1945 je zajala sovětská partyzánská skupina STAS. Po několika dnech byli identifikováni a dostali se na svobodu.

 

Dvořákovi udělali místo německým rekrutům

Zatímco parašutisté byli již několik měsíců ze statku pryč, Dvořákovi prožívali během poslední válečné zimy nová dramata. Německá armáda prohrávala na východě i na západě a utržené ztráty potřebovala kompenzovat novými rekruty. Při hledání místa pro nové cvičiště padla volba na okolí Jihlavy. Původně vybrané místo však zahrnovalo lesy jihlavských Němců, kteří proti záměru protestovali, německé velení proto vybralo jinou oblast mezi vesnicemi Luka nad Jihlavou, Předboř, Svatoslav a Bitovčice. Uvnitř oblasti se ještě nacházely čtyři další obce včetně Střížova a nacisté nařídili celý perimetr vystěhovat.

Původní rozkaz přišel na začátku prosince 1944 a nařizoval vystěhování do konce února. Následně se však interval několikrát zkrátil a německé jednotky se nakonec začaly na místě usazovat 20. ledna 1945. Vesnice již našly prázdné. Týkalo se to také rodiny Dvořákových s malou Vlastou v kočárku. Rodina musela opustit hospodářství a odešla k tatínkově sestře do Kněžic. Pomohli jim manželé Ferdovi, kteří rodině poskytli světnici, v níž strávili poslední měsíce války. „Rodiče vyprávěli, že když jsme se vrátili, tak tam bylo vše zničené, spálené. Vytrhané ploty a podobně, protože tam bydlela německá armáda. První, co museli naši po válce udělat, byla oprava chlíva, aby se mohla vrátit zvířata a začalo se zase hospodařit. Až potom se opravovala obytná část,“ vypráví Vlasta.

O konci války slyšela Vlasta jen z vyprávění tatínka. Povídal, že na konci války byl navštívit hřbitov v nedalekých Kněžicích, když se přes Jihlavsko přeháněla fronta. Schovával se v lese pod mezí a čekal, až se kolem proženou ustupující němečtí vojáci. V okolí se přitom již pohybovala vojska Rudé armády.

 

Sedláci ze Střížova vstoupili do JZD

V roce 1949 nastoupila Vlasta do pětileté obecné školy ve Střížově. Od šesté třídy musela chodit do Luk nad Jihlavou, ale dlouhé cestování malé dívce dělalo velké problémy. Cesta byla dlouhá šest kilometrů a děti chodily po celý rok pěšky. Od narození měla problémy s ledvinami a po čtrnácti dnech nebyla schopná se z Luk vrátit. Tatínek pro ni musel dojet s povozem a dětský lékař okamžitě doporučil změnu školy. Vlasta tak začala jezdit autobusem do Jihlavy na jedenáctiletou střední školu.

Na počátku padesátých let ve Střížově začalo vznikat jednotné zemědělské družstvo III. kategorie. Do družstva vstoupili všichni zemědělci a nikdo nebyl vystěhovaný nebo jinak pronásledovaný novým režimem. Vlasta to přičítala ochotě místních komunistických funkcionářů vyjednávat a místní sedláky se jim dařilo přesvědčit k dobrovolnému vstupu.

Družstvo postrádalo kravín, a proto byly krávy přerozděleny do jednotlivých statků. Dvořákovi měli velkou novou stáj, ve které pečovali o dvanáct družstevních krav. Vlasta se musela do práce také zapojit a hlavně o prázdninách vyháněla každý den krávy na pastvu a odpoledne zpět. Časem vyrostl ve Střížově kravín a krávy na statku vystřídali koně. Ve stodole jich měli hned čtrnáct, k tomu uskladňovali povozy a další nástroje do zápřahu. „Uprostřed dvora bylo hnojiště, kupy much, nebylo to jednoduché. Postupně ale družstvo nakupovalo traktory a koně vyřazovalo,“ vzpomíná Vlasta.

V roce 1960 Vlasta v Jihlavě úspěšně odmaturovala a pomýšlela na ekonomickou vysokou školu, doporučení pro další studium nedostala. Komunisté ji nechtěli nechat ani odmaturovat, ale vzhledem k jejím výsledkům se za ni ve škole učitelé postavili. Pamětnice se domnívala, že to pravděpodobně souviselo s tatínkovým ukrýváním parašutistů vyslaných z Anglie. Nastoupila tedy v rodné vesnici do JZD a pracovala s rodiči a starší sestrou.

Přihlášku ke studiu si nakonec podala bez doporučení. Absolvovala pohovor, ale vedení školy jí oznámilo, že nemá dostatečnou praxi v zemědělství, přestože Vlasta od dětství pomáhala doma s hospodářstvím a později v péči o zvířata JZD. Stejný průběh měl pokus o získání doporučení v následujícím roce. Až v roce 1964 nějaké doporučení dostala a na školu byla přijata k dálkovému studiu. Asi po měsíci si ji ovšem vyvolala tajemnice sekretariátu a sdělila jí, že volal pracovník z OV KSČ a její doporučení stáhl jako předčasné, a ona proto musí okamžitě školu opustit. „Dostala jsem písemné vyrozumění, že jsem byla vyškrtnuta ze seznamu uchazečů vysoké školy a vyjádření mi bylo sděleno ústně,“ vzpomíná pamětnice. Tím ztratila chuť se dál snažit studovat.

 

Vůli studovat vystřídala práce a rodinný život

Během zimního vegetačního klidu měli pracovníci družstva dovoleno dělat mimo družstvo. Vlasta takto několik let během zimních měsíců pracovala v podniku Zelenina v Jihlavě. Podnik měl pronajaté sklady pod pivovarem a pamětnice tam přebírala jablka a další plodiny k uskladnění.

V zimě roku 1962 se k Vlastě dostalo, že podnik Silnice Jihlava hledá zástup do kanceláře. O místo se ucházela a k vlastnímu překvapení byla skutečně přijata. Brzy po nástupu se seznámila se svým budoucím manželem Jaroslavem, který se právě vrátil po dvou a půl letech z vojny. Jeho služba v Železné Rudě byla o půl roku prodloužena kvůli tehdy probíhající Kubánské krizi, jež vypukla v roce 1961. Po konci vojny se vrátil do Jihlavy, aby nastoupil zpět k silničářům a v kanceláři potkal Vlastu. Oba si padli do oka a brzy se začali scházet.

Jejich tatínkové se dobře znali, manželova rodina pocházela z nedaleké vesnice Rytířsko. Obě rodiny měly ze vztahu velkou radost. O dva roky později, 12. září 1964, se vzali a Jaroslav se přistěhoval k Vlastě do Střížova a odtud dojížděl pracovat do Jihlavy. Vlastě bylo po šesti letech praxe v družstvu umožněno alespoň studovat dálkově ekonomickou nástavbu v Jihlavě. Krátce nato, v roce 1966, družstvo shánělo pomocnou účetní, a tak Jaroslav na družstevní schůzi navrhl, že by tuto práci mohla dělat právě ona. Opustila tak živočišnou a zemědělskou výrobu a přesunula se do kanceláře. O rok později dokončila ekonomickou nástavbu a ve stejném roce se manželům Hlávkovým narodila dcera.

Když do Československa v srpnu 1968 vstoupila vojska Varšavské smlouvy, Vlasta čekala druhé dítě. Právě proto, že byla těhotná, bála se, co tyto události přinesou. V polích nedaleko Střížova se navíc usadila na krátký čas sovětská posádka a vojáci občas chodili do JZD. „Přesvědčovali nás, že ten jejich zásah byl nutný a zvláště chlapci z dílny s nimi polemizovali,“ vzpomíná Vlasta. V roce 1969 nakonec porodila zdravého chlapce.

V tom samém roce navštívil na statku Vlastina tatínka František Široký, aby ho přesvědčil, že si má zažádat o osvědčení pro účastníky odboje za druhé světové války. V té době měl již František Široký za sebou tři roky vězení v Jáchymově a pracoval jako svářeč a stavební dělník v Jihlavě. Vlasta vzpomíná, jak František Široký u nich na statku v kuchyni psal ručně tatínkovi místopřísežné prohlášení, kde potvrzoval, že tatínek i jeho bratr Josef byli aktivními účastníky domácího odboje. O pět let později oba bratři osvědčení skutečně obdrželi.

 

Družstvo přešlo od koní k traktorům

V dalších letech se Vlasta plně věnovala účetnictví střížovského JZD. Družstvo se postupně rozrůstalo a modernizovalo. Doby, kdy družstevní zvířata hostily stodoly statkářů, byly dávno pryč. Družstvo vybudovalo dva kravíny a přístřešky pro ovce, na statcích zůstala jen prasata. Tatínek na poli vystřídal koně za traktor a mamince se ulevilo, když ruční dojení vystřídaly modernější automatické dojičky. Celé zemědělské odvětví se modernizovalo a mechanizovalo. Hospodářská zvířata ve stodole a kupu hnoje na dvoře statku u Dvořákových vystřídaly radlice, pluhy a postřikovače do zápřahu za traktor.

Mezi okolními družstvy probíhala čilá spolupráce a v roce 1977 došlo ke sloučení družstev Střížov, Přímělkov, Komárovice a Brtnice. Tím vzniklo největší družstvo v jihlavském okrese a Vlasta povýšila na vedoucí mzdové kanceláře se sídlem v Brtnici. Z této pozice dohlížela na chod podniku hospodařícího na pěti tisících hektarech. Družstvo přitom disponovalo bramborárnou, mrazírnami či ubytovnou pro sezónní brigádníky.

Vlastu nikdy nepřestalo mrzet, že jí komunisté neumožnili studovat vysokou školu. Když k nim do družstva chodili na exkurze studenti ze zemědělské fakulty, kladla jim na srdce, aby si vážili možnosti studovat, protože sama to štěstí neměla. Ve svém okolí ale cítila zastání a podporu a její příběh se nakonec dostal k představenstvu JZD, které Vlastu ke studiu obratem doporučilo. Dbalo tehdy, aby mladí pracovníci studovali a družstvo si tak vychovalo odborníky. Vlasta měla již doma dvě děti a nemocného tatínka, ale přesto složila přijímací zkoušky a v roce 1979 nastoupila na Vysokou školu zemědělskou, obor ekonomika a provoz zemědělství. Státní zkoušky absolvovala na podzim roku 1984 a vysokoškolský titul jí přinesl povýšení na vedoucí informační soustavy, tedy hlavní účetní.

V družstvu Vlasta pracovala až do jeho rozpadu na dva podniky a v podniku se sídlem v Puklicích nakonec pracovala v účetní kanceláři až do odchodu do důchodu. Vzpomíná přitom, jak náročné bylo při rozpadu dělení majetku družstva, jelikož například v Brtnici se vybudovala moderní zařízení, ovšem částečně za peníze podniků z okolních vesnic. „V Brtnici vzniklo Zpracovatelské družstvo, později akciová společnost, ve které měl každý nějaký podíl. A největší podíl v ní mělo JZD Puklice, protože nebyla jiná možnost, jak jim to vrátit,“ popisuje Vlasta.

Nedlouho po sametové revoluci s manželem oba odešli do důchodu. On odcházel z pozice stavebního dispečera společnosti Kolas, do které se dřívější Silnice Jihlava transformovaly. Žili již sami ve Střížově, dcera i syn se zhlédli v maminčině profesi a vystudovali ekonomické školy. Vlasta se těšila z několika vnoučat a žila životem spokojené babičky na venkově. V roce 2014 však Jaroslav náhle zemřel. Děti i vnoučata naštěstí byli Vlastě oporou a o to častěji ji rodina navštěvovala. V roce 2021 tak pamětnice žila v malebném Střížově u Jihlavy na svém rodném statku.