Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Otakar Hlavín (* 1949)

• narozen 12. března 1949 v Praze

• vystudoval Střední průmyslovou školu strojní v Karlíně

• pracoval jako konstruktér v Technické ústředně spojů v Holešovicích

• odmítal vstup do KSČ

• po revoluci se stal členem Občanského fóra v Líbeznicích

• v letech 1990–2010 byl starostou Líbeznic

„Nerozmýšlejte se dlouho, nabídka už se nebude opakovat. Žádný 68. rok už nebude a vy máte život před sebou, tak si ho nekažte,“ říkali mu, když ho v práci tlačili ke vstupu do strany a strkali mu přihlášku pod nos. „Vymlouval jsem se, že se na vstup do strany ještě necítím,“ vypráví Otakar Hlavín, který odmítal upsat se straně jen pro výhody. Například kvůli bytu, který s manželkou a malou dcerou tak palčivě potřebovali...

Dětství podle šablony

Otakar Hlavín se narodil 12. března 1949 v Praze. Jeho rodiče pracovali v tiskárně, vyrůstal s mladší sestrou. Když mu bylo 12 let, rodiče se rozvedli a děti zůstaly s maminkou. Rád vzpomíná na prázdninové pobyty u babičky v Odlochovicích u Votic, kde zažil ještě starý venkovský život s žebřiňáky taženými koňmi, kterým kovář dělal podkovy, a kde jediné auto v obci měl předseda družstva. „Babička mi vyprávěla, jak na konci války viděla zepelín nad Odlochovicemi a jak rodiče schovali své dcery před ruskými vojáky, kteří vnímali naše území spíš jako dobyté než jako osvobozené. Byli pověstní znásilňováním žen,“ vzpomíná.

Otakar nastoupil do první třídy v roce 1955 do školy v Resslově ulici v Praze, naproti kostelu, v němž byli za druhé světové války postříleni parašutisté, aktéři atentátu na protektora Reinharda Heydricha. Do školy chodil rád, ale když to prý vezme zpětně, uvědomuje si, jak byly děti komunistickým režimem od mala formovány a manipulovány. „Výchova byla jak podle šablony. Všichni museli být v Pionýru, museli jsme chodit v pionýrském šátku, který se kontroloval u dveří, a kdo ho neměl, musel se pro něj vrátit. Když byly státní oslavy, pionýři v krojích hráli na trubky a bubínky. Byli jsme jak hitlerjugend. Ale tohle jako malé dítě nechápete. Takže já jsem měl třeba průvody a oslavy s hudbou v ulicích rád,“ usmívá se dnes Otakar Hlavín.

Jeho otec byl v KSČ do roku 1968, kdy neprošel prověrkami a vyhodili ho ze strany i z práce, maminka v KSČ nikdy nebyla, protože s její politikou nesouhlasila.

Mířily na mě ruské samopaly

V roce 1968 Otakar maturoval na strojní průmyslovce a i díky dubčekovskému ‚socialismu s lidskou tváří‘ si začal utvářet jasnější představy o tom, co je demokracie. „Tehdy jsem opravdu věřil, že se strana může změnit a že můžeme žít svobodně,“ říká pamětník. „Už 60. léta z pohledu mladého člověka byla oproti 50. létům dobrá. Poslouchala se hudba, která předtím nebyla, například Beatles, na rozdíl od 50. let, kdy se v rádiu hrály jen budovatelské písně, a to i na Štědrý den.“

V srpnu 1968 pracoval jako konstruktér v Holešovicích, když přijely sovětské tanky. Musel jít do práce pěšky, protože nic nejezdilo, v práci pak z rádia poslouchali, jak se bojuje u rozhlasu. „Byl to docela drsný zážitek. Bylo vyhlášeno stanné právo, v noci se nesmělo vycházet. Já se ale asi den nato vracel domů později a Rusové na mě u Jiráskova mostu mířili samopalem,“ vzpomíná Otakar Hlavín. Bydleli kousek od Jiráskova mostu, který byl obsazen sovětskými tanky. Vypráví, že v noci dokonce stříleli lidem do oken. „Bylo to v době, kdy naši vládu Sověti unesli do Moskvy. Tanky byly v ulicích do té doby, než v Moskvě podepsali kapitulaci. Sověti pak sice z ulic odtáhli do Milovic a dalších vojenských prostorů, ale už tady zůstali,“ připomíná pamětník.

Srpen 1968 pro něj, jako pro většinu mladých lidí, byl šok. „Celé dětství nás učili, že Sověti jsou naši přátelé, dopisovali jsme si s dětmi ze Sovětského svazu, a proto mě ani ve snu nenapadlo, že by nás mohli vojensky obsadit. Do srpna jsem ještě věřil, že je možné jít cestou takzvaného ‚socialismu s lidskou tváří‘. Byla zrušená cenzura, začal vycházet časopis Reportér a Literární listy a tam jsem se dovídal pravdu o minulosti. Vycházelo to ještě nějakou dobu po obsazení až do března následujícího roku, pak najednou konec,“ vypráví pamětník.

Nástup normalizace

Vzpomíná, jak náhle a razantně pocítil změnu ve společnosti v roce 1969. „Bylo to, jako když přepnete vypínač. Najednou bylo po demokracii.“ Ještě v březnu se účastnil oslav vítězství ČSSR nad SSSR na mistrovství světa v hokeji, které se staly symbolickou národní manifestací. „Václavák byl plný lidí, všichni to cítili jako satisfakci, protože aspoň na ledě jsme vyhráli. Někdo tam hodil dlažební kostku do výkladní skříně Aeroflotu a propaganda z toho vytvořila příběh o antisocialistických živlech,“ vypráví Otakar Hlavín. Konec demokracie nejmarkantněji vnímal, když zapnul rádio. „Náhle tam nebylo nic než propaganda. Zprávy vždy začínaly: ‚V Sovětském svazu…‘, nedalo se to poslouchat.“

Na pracovištích soudruzi zjišťovali politické názory zaměstnanců, nepohodlné vyhazovali. „Vzpomínám, jak na mě tlačili, abych vstoupil do strany, ale já to odmítl.“

Prvního dubna 1969 Otakar Hlavín narukoval na vojnu, dvouletou službou prošel ve Kbelích. Vzpomíná, že i na vojně se konaly prověrky mezi důstojníky a například jeho velitel roty s hodností majora raději odešel do civilu.

Období normalizace vnímal jako mnohem horší než 60. léta. „Stále stejné zprávy, stále stejná propaganda, vypadalo to, že už to snad nikdy neskončí. Učil jsem se angličtinu, ale nevěřil jsem, že se někdy podívám třeba do Anglie. Dneska se to zdá neuvěřitelné, ale například tchán vyprávěl, že ještě před válkou mezi Bavorskem a Českem nebyly žádné viditelné hranice. Nebyl problém zabloudit 15 kilometrů do Bavorska a nikomu to nevadilo,“ vypráví pamětník a vzpomíná, že až v roce 1977 se dostávali lidé ke svobodným informacím. „Až když byla podepsána charta o lidských právech a potom Charta 77, jsme mohli poslouchat Svobodnou Evropu. Byl to tehdy jediný dostupný alternativní zdroj informací pro normální lidi.“

Žádný 68. se opakovat nebude, tak si nekažte život

V polovině sedmdesátých let založil rodinu a jako nekomunisté měli Hlavínovi problém sehnat byt.

Bylo nepříjemné, když je v práci tlačili ke vstupu do strany, strkali jim přihlášky pod nos a vyptávali se, proč do ní vstoupit nechtějí. „Vždycky mi soudruzi říkali, že se nemám rozmýšlet dlouho, protože nabídka se nebude opakovat. Žádný 68. rok už se prý nebude opakovat, mám prý celý život před sebou a mám si tedy dobře rozmyslet, jestli si chci zkazit život. Vymlouval jsem se, že se na vstup do strany ještě necítím,“ vypráví pamětník.

Členové KSČ vnímali sami sebe jako elitu a ty ostatní jako plebs. Například když někdo potřeboval byt, o jeho přidělení rozhodovalo také to, zda je žadatel ve straně. „Komunisté platili členské příspěvky a strana pak mohla vykazovat, kolik má členů a jak je to masová organizace a jak zastupuje celý národ. Byli straníci, před nimiž bylo třeba bát se něco říct, ale byli i straníci, kteří nadávali na režim stejně jako ostatní. Takových komunistů byla za normalizace možná půlka,“ myslí si Otakar Hlavín.

Okna nejsou a nebudou, sežeňte si luxfery

Hlavínovi do strany kvůli bytu nevstoupili a rozhodli se pro trnitější cestu: na inzerát koupili v Líbeznici za Prahou zchátralý domek, který museli kompletně přestavět. „Zůstaly z něj jen některé obvodové zdi. Rozvody, podlahy i krovy se musely udělat nové, což bylo za normalizace pro mnohé nadlidský úkol. Dlouhou dobu bydleli v jedné místnosti.

Otakar Hlavín pracoval v technické ústředně v Holešovicích jako konstruktér, dítě jim nevzali do školky, protože v Líbeznici se prý tehdy dítě do školky dostalo jen za zásluhy rodičů, a tak s malou dcerkou musela být žena doma, přivydělávala si překlady. Peněz nebylo nazbyt. Otakar Hlavín popisuje, jaká byla tehdy realita mnoha mladých rodin: „Stavební materiál byl hrozně drahý a především nebyl k dostání. Úspory byly hned pryč, půjčit se tenkrát dalo maximálně 5 000 Kčs, žádné hypoteční úvěry neexistovaly...,“ vypočítává. Po svatbě si mohli vzít manželé novomanželskou půjčku ve výši 30 tisíc korun, přičemž například pračka stála osm tisíc a průměrný plat byl kolem dvou tisíc, tedy čtyři platy. Stavební materiál byl prý další kapitola: „Cement nebyl k dostání třeba měsíc, a když byl, nestihli jste ho koupit, protože byl hned pryč. Dlaždice do koupelny jste si nemohli vybrat. Byli jste rádi, že jste nějaké sehnali – a až po rozbalení jste zjistili, jakou mají barvu. Okna byla k dostání jen na poukaz. Na ten ale měli nárok jen ti, kteří měli stavební povolení na novostavbu. Ale my jsme neměli novostavbu. Takže jsme nemohli koupit okno,“ vypráví pamětník a pro mladší generace připomíná, že nebylo možné nechat si vyrobit okno u soukromníka, protože okna vyráběly jen národní podniky pro státní podniky a pro novostavby s povolením. Dům rekonstruovali deset let.

Gorbačov byl naděje, ale naši komunisté nic měnit nechtěli

Pamětník vzpomíná, že když v SSSR nastoupil Gorbačov s perestrojkou, vnímal to jako naději, že se tam odehrává něco jako u nás v 68. roce, tedy jakási tendence k socialismu s lidskou tváří. „Pak měl přijet Gorbačov do Československa a pamatuji, jak jsme si dělali naděje, že on to tady u nás nějak změní. On ale řekl, abychom si dělali, co chceme. Bylo to dobré, ale pořád to tady vedli komunisté a ti si opravdu dělali – k žádným změnám se nechystali,“ vzpomíná pamětník na období konce osmdesátých let. Teprve když padla Berlínská zeď, bylo prý jasné, že je jen otázka času, kdy režim „praskne“ i u nás.

1989: „Nenecháme se vláčet dějinami,“ hlásali komunisté. Bylo to směšné

Sdílel kancelář s panem Šámalem. Ten mu v pátek 17. listopadu 1989 řekl, že jeho syn jde na demonstraci na Albertov, protože už toho má dost. On sám šel ten večer doprovodit dceru do tanečních, které se konaly shodou okolností na Národní třídě v pasáži Metro… „V pondělí nám vyprávěl, jakou hrůzu zažili, když s dcerou vyšli z tanečních na Národní a jak tam policajti mlátili lidi. Museli se vrátit do tanečního sálu a přečkat to nejhorší, aby se bezpečně vrátili domů,“ vypráví pamětník, jak se poprvé dovídal o tom, co se na Národní třídě dělo.

Pak už nechyběl na žádné demonstraci na Václavském náměstí. Lidí den ode dne přibývalo. Vzpomíná, jak opatrný byl ředitel jejich podniku, když chtěl Otakar Hlavín uspořádat diskusi se zaměstnanci. Odmítl jim poskytnout zasedací místnost a scházeli se tedy v parku.

„Když pak ale byla v prosinci generální stávka, účastnili se jí i komunisté. Říkali, že se nenechají vláčet dějinami a půjdou stávkovat jako první. To mi přišlo jako šaškárna a vůbec jsem jejich myšlenkové pochody nepochopil,“ říká Otakar Hlavín. Byl aktivní v Občanském fóru v jejich podniku a posléze také v Líbeznici.

Starostou Líbeznice

Ještě v listopadu 1989 byl Otakar Hlavín zvolen jako starosta Líbeznice, do úřadu nastupoval prvního ledna 1990. Starostou byl v obci dalších dvacet let. Vzpomíná například na těžké začátky, kdy byla vysoká inflace a obec neměla vlastní prostředky na hospodaření.

Demokracie má jednu nevýhodu...

Z polistopadového vývoje zklamaný není, ale uznává, že představy o tom, jaké to bude po pádu režimu, byly naivní. „Myslel jsem si, že když odejde komunismus, nastane ráj na zemi, že zlo skončilo a teď bude dobro. To ale samozřejmě nenastalo, takhle to v životě nefunguje. Dobro a zlo je a bude vedle sebe pořád,“ říká Otakar Hlavín.

Důležitá je pro něj svoboda. „Dneska se divím, že je tady stále mnoho lidí, kteří fandí komunismu a skoro 40 procent lidí si myslí, že by se měli podporovat spíše Rusové než Ukrajina. Je to asi tím, že spousta lidí byla zpracována tehdejším totalitním režimem a vydrželo jim to dodneška. Už vůbec nechápu mladé lidi, kteří vyrostli ve svobodné zemi, a přesto inklinují k totalitám.“

Vysvětluje také, že demokracie má tu nevýhodu, že v ní dlouho trvají rozhodovací procesy. „Všichni se mohou vyjádřit, o všem se diskutuje a to trvá nějakou dobu, kdežto v totalitě stačí jen jedno nařízení a to se musí okamžitě splnit, takže věci lze měnit velice rychle. Ty konce však nejsou nikdy nic veselého...“