Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

profesor Ing. Ladislav Hlavatý (* 1949)

• narodil se 29. listopadu 1949 v Praze

• otec musel po komunistickém převratu opustit post soudce a matce komunisté znárodnili lékárnu

• vystudoval gymnázium

• v srpnu roku 1968 cestoval po Velké Británii

• na podzim roku 1968 nastoupil na Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy v Praze a se staršími spolužáky se zúčastnil protestních akcí proti vpádu armád

• odmítl vstoupit do SSM

• nastoupil do Fyzikálního ústavu Akademie věd

• v 80. letech strávil několik měsíců na pracovní stáži v Mexiku a v sovětské Dubně

• od roku 1973 byl členem Turistického akademického klubu

• inicioval vznik Petice vědeckých pracovníků za propuštění Václava Havla z vězení

• byl jedním ze zakládajících členů Kruhu nezávislé inteligence (KNI)

• Kruh spolupořádal demonstraci 17. listopadu 1989 na pražském Albertově

• po revoluci se vrátil k vědecké dráze

Brilantní fyzik Ladislav Hlavatý proplouval komunistickým režimem jenom s velkou dávkou štěstí. Odmítl emigrovat, ačkoliv měl k tomu několik příležitostí. Naopak využil svého působení mezi předními českými vědci a odvážně se zapojil do událostí revolučního roku 1989.

„Chtěli jsme se stát neradikální opozicí režimu, která to potáhne po akademické a odborné stránce a bude říkat, že některé věci jsou racionálně špatně,“ popisuje pamětník důvody, které jej a několik jeho přátel vedly k založení Kruhu nezávislé inteligence (KNI). Klub se stal jedním z hlavních organizátorů protikomunistické demonstrace 17. listopadu 1989.

 

Matka i otec přišli kvůli komunismu o práci

Ladislav Hlavatý se narodil 29. listopadu 1949 v Košířích u Prahy. Matka pamětníka spolu se svým otcem provozovali nedaleko bydliště lékárnu. Po roce 1948 ji však komunisté znárodnili a oba dva přišli o práci. Maminka zůstala doma s dětmi. Otec Ladislav Hlavatý starší rok před narozením syna neprošel komunistickými prověrkami, musel opustit svůj post krajského soudce a pracoval pouze v dělnických profesích.

Pamětníkovi bylo pouhých šest let, když tatínek dostal v autě mozkovou mrtvici a zemřel. Matka se musela vrátit do práce, aby syna a mladší dceru Janu uživila. V Praze ale jako bývalá živnostnice pracovat nesměla a do zaměstnání dojížděla až do Kladna.

Rodiče ani prarodiče o politice a všech křivdách příliš nehovořili. I přesto ale atmosféra doma nebyla režimu nakloněna a pamětník to již jako malý hoch vnímal. Maminka se však snažila naučit syna kritickému pohledu na dění kolem něj, přesto ve třetí třídě vstoupil do pionýrské organizace.

Po ukončení základní školy šel v roce 1964 Ladislav Hlavatý na střední všeobecně vzdělávací školu, obdobu současných gymnázií. „Já jsem měl životní štěstí, že v těch kritických letech, kdy se přijímalo na střední nebo na vysokou školu, se politická hlediska téměř nezohledňovala,“ vysvětluje pamětník, proč jako syn „politicky nespolehlivých“ rodičů mohl nastoupit na prestižní školu.

Ve „zlatých šedesátých“ byl kulturní život na vzestupu a pamětník si ho bohatě užíval. „Tenkrát kdo jenom uměl držet kytaru, tak zakládal hudební skupinu. Já jsem moc hudebně nadaný nebyl, ale půjčil jsem si z pionýra bubínek a za padesát korun si koupil jednu činelu a s klukama jsme založili kapelu The Felons. Máme dokonce i jednu nahrávku toho našeho dětského žvatlání,“ vzpomíná s úsměvem Ladislav Hlavatý. I v socialistickém Československu se dostal k písním britských The Beatles a s kamarády si ve výprodeji armádního skladu koupili vojenské kabáty, které členové Beatles jednu dobu oblékali. Hrdě se v nich vypravili do školy. Už ve dveřích je však ředitel vypoklonkoval domů se převléci.

 

O okupaci se dozvěděl od řidiče náklaďáku

Maturitu složil Ladislav Hlavatý na jaře roku 1968 a těšil se na léto. Několik měsíců si dopisoval s dívkou z Velké Británie a o prázdninách se za ní měl vypravit. Začátkem srpna nasedl na vlak směr Londýn, kde strávil u kamarádky dva týdny. Pak se rozhodl, že se podívá i na anglický venkov a vydal se stopem z velkoměsta. „Když jsem stopnul první auto, náklaďák, tak mi ten řidič povídá: ‚U vás jsou Rusové!‘ Já jsem mu nevěřil, tak jsem se šel podívat na noviny a bylo to tam,“ popisuje pamětník. Rozloučil se s rodinou kamarádky a vlakem odjel zpět do Československa.

V Paříži přestupoval na další spoj a v mezičase se dostal na protestní schůzi proti sovětské okupaci, kterou tam pořádali čeští krajané. Na setkání hovořil i Miloš Forman. Těsně před nasednutím do vlaku se setkal se zpěvákem Vladimírem Mertou, kterého znal ze šermířského oddílu: „Podával mi desku a říkal: ‚Hele, tuhle desku dej mojí ženě,‘ a ještě jsem dostal instrukce, co má manželka dělat s určitými dokumenty, které doma měli.“

Na podzim nastoupil Ladislav Hlavatý do prvního ročníku na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy, obor fyzika. Ihned se zapojil do studentských stávek a protestů proti sovětské okupaci. Roznášel s ostatními studenty letáky, demonstroval a aktivně se snažil ukázat svůj odpor proti tehdejší situaci. Bohužel to nebylo nic platné a po několika týdnech se život vrátil do původních kolejí.

 

Měl problémy, protože nebyl v Socialistickém svazu mládeže 

O rok později, v roce 1969, se však už začaly projevovat normalizační tendence. Nejdříve je pocítili někteří pedagogové. „Teorii jádra nás učil František Janouch. Jednoho dne někdo přišel a řekl, že přednáška je zrušena. Janouchovi samozřejmě zakázali, jako pravicovému živlu, přednášet. Takže moje vzdělání zůstalo bez teorie jádra,“ popisuje pamětník. Sílil tlak i na studenty, aby vstoupili do různých politických organizací, nejčastěji do Socialistického svazu mládeže (SSM). To však Ladislav Hlavatý odmítl. Navzdory tomu mohl bez problémů dostudovat, ale jeho nechuť vstoupit do SSM se projevila ihned po promoci.

Vedoucí jeho diplomové práce, profesor Ivan Úlehla, nabídl mladému inženýrovi aspiranturu – obdobu současného doktorského studia. Na ni ale mohl pamětník nastoupit pouze v případě, že by byl členem SSM. „To jsem razantně k nelibosti profesora Úlehly odmítl. Tak mi nabídl alespoň roční stáž na katedře, která se ještě bez mojí politické angažovanosti obešla, ale pak nezbylo nic jiného, než odejít na vojnu,“ vzpomíná Ladislav Hlavatý.

Po návratu ze základní vojenské služby získal pamětník na podzim roku 1974 místo v Ústavu fyziky pevných látek. Tam jej však politická neangažovanost dohnala už po dvou měsících a na popud kádrového oddělení s ním ústav rozvázal pracovní poměr. Mentor diplomové práce profesor Úlehla ale pamětníkovi zajistil díky svým konexím činovníka komunistické strany místo v Ústavu jaderné fyziky. Zde setrval Ladislav Hlavatý rok a půl. Nebylo to však jednoduché, protože znalosti v oblasti fyziky opět byly až na druhém místě a hlavní byl pochopitelně politický zájem.

Trvalo dlouhé tři roky, než se našel člověk, který by dal podporu mladému inženýrovi na aspiranturu, aniž by musel vstoupit do SSM. Byl jím profesor Jiří Niederle z Fyzikálního ústavu Akademie věd, který se zasadil o to, aby navzdory nulové politické angažovanosti mohl pamětník na ústavu nejen působit, ale později i získat titul CSc. – kandidát věd. Sice jako externista, ale díky tomu alespoň nebyl pod takovým kádrovým drobnohledem jako stálí pracovníci. Obecně na fyzikálním ústavu panovala zcela jiná atmosféra než na předchozích pracovištích. Nebyl tolik pod dohledem kádrováků a oddělení vysokých energií, kde pamětník v začátcích působil, vedl hluboce věřící katolík, který si i v dobách nejhlubší totality vybíral k sobě lidi podobného smýšlení. Na fyzikálním ústavu setrval Ladislav Hlavatý až do roku 1992.

 

Mohl emigrovat, ale přátelé ve vlasti byli důležitější

V Akademii věd začal pamětník naplno budovat svoji vědeckou kariéru. Kvůli ní, a zejména kvůli tomu, že konečně mohl pracovat na aspirantuře, odmítl podepsat Chartu 77, se kterou ale vnitřně souhlasil. Rok před vydáním Charty se také oženil a nechtěl, aby jeho podpis přinesl potíže i manželce. Byl však stále v kontaktu s bývalými spolužáky, kteří se aktivně zapojovali do protestů po roce 1968 a někteří z nich vystupovali i v disentu.

Tichou formou protestu proti komunismu byly pro pamětníka volby. Jich se sice účastnil, ale vždy chodil za plentu a do urny vhodil přeškrtaný volební lístek. Strach neměl nikdy, s výjimkou voleb do Sněmovny lidu Federálního shromáždění v roce 1981. Několik týdnů po nich totiž odjížděl na pracovní stáž na univerzitu v Mexiku a s největší pravděpodobností byl před odletem pod bedlivým dohledem orgánů státní moci. „Bez váhání jsem opět šel za plentu, všechno přeškrtal a hodil do urny a čekal jsem, kdy mi to Mexiko zatrhnou. Nestalo se tak a já jsem opravdu odjel. Ten režim prostě nefungoval automaticky,“ doplňuje pamětník.

Trvalo dlouhých osm měsíců, než se manželce s roční dcerkou podařilo získat povolení a do zámoří mohly přijet také. Oba manželé se museli ihned po příletu hlásit na československé ambasádě, kde měli odevzdat pas, což odmítli. Americký profesor Steinberg, který rovněž na mexické univerzitě působil, pak rodinu pozval do Spojených států amerických. Museli však nejdříve získat víza. „Přišli jsme na vízové oddělení a první otázka toho úředníka byla: ‚Jste ve straně?‘ Nastalo dlouhé ticho. Řekl jsem nakonec, že nejsem. ‚Tak v tom případě můžeme pokračovat,‘ odpověděl úředník a my jsme získali americká víza a tři týdny jsme po Spojených státech cestovali,“ popisuje Ladislav Hlavatý.

S manželkou v průběhu několikaměsíčního pobytu v Mexiku mnohokrát diskutovali, zda se vůbec do Československa vrátí. „Všichni byli přesvědčeni, že tam zůstaneme. Ale kvůli všem našim skvělým kamarádům jsme usoudili, že náš osobní život tady bude lepší než třeba v Americe,“ vysvětluje pamětník. Kromě akademické kariéry a rodinných vazeb totiž motivoval pamětníka k návratu do vlasti Turistický akademický klub, jehož byl od roku 1973 součástí. V organizaci, které se podařilo zůstat stranou Svazu socialistické mládeže a státních tělovýchovných jednot, měl Ladislav Hlavatý spoustu přátel a považoval je za svoji druhou rodinu. Ačkoliv byla možnost emigrace lákavá, byl právě klub jedním z hlavních důvodů jeho návratu do Československa.

 

Uvolnění poměrů pocítil v Sovětském svazu

V roce 1985 se manželé Hlavatí opět vydali za hranice republiky, tentokrát však opačným směrem. Pamětníka vyslal fyzikální ústav na vědeckou stáž do Mezinárodního ústavu socialistických zemí v sovětské Dubně nedaleko Moskvy. Zatímco v Československu stále vládla komunistická strana pevnou rukou, v Sovětském svazu se už pomalu poměry s nástupem Michaila Gorbačova rozvolňovaly.

Ladislav Hlavatý se po roce v Sovětském svazu těšil, že volnější atmosféra už bude i u nás, ale velmi se mýlil. Dokonce ani návštěva Gorbačova v roce 1988 nepřinesla žádné viditelné změny. Zlomovým okamžikem, kdy začal mít pocit, že se konečně něco děje, byl 21. srpen 1988. „Byli jsme s rodinou v Jugoslávii na dovolené a poslouchali jsme Svobodnou Evropu. A dozvěděli jsme se, že na Václaváku pochodují mladí. To jsem si řekl, že je potřeba se začít angažovat. To byl klíčový moment pro mě,“ vzpomíná pamětník.

Po návratu z dovolené se okamžitě snažil zapojit do veřejného dění. Spojil se se známými z disentu a 28. října 1988 se zúčastnil první velké demonstrace. „Když jsme tam přicházeli, tak nás natáčely kamery. Ptali jsme se jich: ‚Vy jste z České televize?‘ A oni, že ano. No jasně, že nebyli. Byli to estébáci a natáčeli si nás. Takhle jsme tenkrát byli naivní,“ uvozuje pamětník své vzpomínky na události konce osmdesátých let. Protestní akci bezpečnostní složky tvrdě potlačily za pomoci vodních děl.

Několik týdnů nato, 10. prosince, se Ladislav Hlavatý zapojil i do první povolené demonstrace na Škroupově náměstí v Praze k příležitosti Mezinárodního dne lidských práv. V tu dobu byl na návštěvě republiky francouzský prezident Francois Mitterrand a vymínil si u vlády, aby dala opozici možnost promluvit. Na akci, krom jiných, řečnil i Václav Havel, disident a budoucí politik Ladislav Lis nebo disident Jan Urban. Oproti říjnové demonstraci byla tato ve vzpomínkách pamětníka velmi poklidná. 

Od začátku roku 1989 začaly události nabírat rychlý spád. Zahájil jej Palachův týden v lednu, jehož se pamětník také zčásti zúčastnil. „První den byla vládní moc překvapená, že se tam vůbec někdo sešel a nestačili zareagovat. Druhý den to tam možná trochu pomlátili a pak další den byl pokyn nezasahovat. Tak když všichni viděli, že se ve středu nic nestalo, tak šli taky a pak ve čtvrtek je všechny šíleným způsobem zmasakrovali,“ popisuje pamětník.

 

Z anonymního demonstranta se stal hybatelem revoluce

Na počátku Palachova týdne zatkla komunistická policie jednoho z hlavních představitelů disentu a budoucího prezidenta Václava Havla. Společnost se začala opět mobilizovat. Hned v lednu vydaly osobnosti z kulturního života petici proti zatčení Havla. Ladislav Hlavatý spolu s přítelem Ivanem Gabalem na to okamžitě zareagovali a v únoru 1989 zformulovali Petici vědeckých pracovníků za propuštění Václava Havla. Podepsalo ji tehdy na 1300 akademiků, vědců a dalších pracovníků vědeckých institucí. Archy s podpisy pak ofotili, některé kopie ukryli pro případ potřeby a zbylé pak poslali na úřad vlády, prezidentovi Husákovi a dalším dotčeným institucím.

„Když jsme si uvědomili, že máme z petice seznam lidí, kteří jsou ochotni se angažovat, tak jsme si řekli, že je škoda toho nevyužít a začali jsme přemýšlet, jak to uchopit,“ vzpomíná pamětník. Spolu s Ivanem Gabalem a dalšími kolegy z akademické sféry - Josefem Vavrouškem, Petrem Kratochvílem, Liborem Pátým, Lubomírem Kopeckým (který byl však agentem Státní bezpečnosti), Jaromírem Junou a Miroslavem Katětovem založili v září roku 1989 Kruh nezávislé inteligence (KNI).

„Význam KNI byl v tom, že režim najednou pochopil, že je tady obrovské množství inteligentních a v systému dobře etablovaných lidí, kteří s ním nesouhlasí. To byl hlavní význam, ne v tom, že jsme napsali pár prohlášení,“ popisuje pamětník hlavní důsledky založení klubu. V říjnu 1989 se KNI postavil za zatčené redaktory Lidových novin Jiřího Rumla a Rudolfa Zemana. Několik dní nato se jména předních představitelů klubu objevila ve svazcích Státní bezpečnosti. Pamětník však kupodivu nikdy nebyl na žádném výslechu ani na Státní, ani na Veřejné bezpečnosti.

Do povědomí široké veřejnosti se organizace dostala díky spoluorganizování demonstrace za svobodu a demokracii svolané na 17. listopadu 1989 na pražském Albertově. Jedním z řečníků se stal i zakládající člen kruhu Miroslav Katětov.  

 

Po revoluci se vrátil k vědě

Ladislav Hlavatý se demonstrace také účastnil. Z Albertova spolu s přítelem Václavem Šrámkem pokračovali v průvodu na Vyšehrad. „Tam jsme si řekli, že jsme si zademonstrovali dost a vydali jsme se domů. A v tom bylo zase to moje životní štěstí, že jsme nepokračovali na Národní, kde pak demonstranty zmasakrovali,“ vzpomíná.

Následujícího dne šel pamětník s Akademickým turistickým klubem, jehož byl dlouhá léta členem, na procházku s dětmi. Když se vrátil domů, volal mu Ivan Gabal a teprve tehdy se dozvěděl, co se událo předchozího dne na Národní třídě. KNI se okamžitě sešel, aby vydal prohlášení k brutálnímu zásahu a následně se jeho členové připojili k setkání zakládajících osobností Občanského fóra v Činoherním klubu v Praze.

Krátce po událostech 17. listopadu Kruh nezávislé inteligence de facto zanikl, protože se mnoho jeho členů přidalo k Občanskému fóru a další existence uskupení už neměla smysl. Spoustu z nich se pak stalo vrcholnými politiky. „Já za svou osobu už jsem se v tomhle angažovat nechtěl. Říkal jsem si, že je vymalováno, že já chci být dál teoretickým fyzikem, politika se už bude ubírat správným směrem, komunisti jsou v hajzlu a já si můžu dál bádat,“ vzpomíná Ladislav Hlavatý na svůj odchod z veřejného politického života.

Po revoluci se dál pamětník věnoval vědě. V roce 1993 se nechal přesvědčit a po patnácti letech v Akademii věd nastoupil na dráhu vysokoškolského profesora na Českém vysokém učení technickém v Praze. Politice se však zcela nevyhnul. V roce 2006 oprášil své zkušenosti zakladatele petic a inicioval vznik petice za odstoupení Stanislava Grosse kvůli jeho nejasným finančním machinacím. Poté se již zcela z veřejného života stáhl.