Boris Hlaváček

* 1933

  • "Bylo to kruté a já na to nerad vzpomínám. Můj otec, který zažil všechny ty hrůzy mučení, tak nikdy o tom nemluvil. My jsme se jako jeho děti dozvěděli o tom, jak byl mučený, od cizích lidí. Otec nikdy neřekl: 'Já jsem zkusil.' Jenom si pamatuji na jednu návštěvu, kdy jsem s matinkou byl za otcem v Terezíně a dva esesáci, chlapi jako hory, přivedli otce. Šel bos, hubený, že jsem ho sotva poznal. Přivedli ho do vedlejší místnosti, mezi námi bylo silné sklo a my jsme dojetím nemohli mluvit. Jenom jsme se na sebe dívali, to byla celá ta návštěva. Do smrti vidím ty jeho oči plné smutku, lásky a odhodlání. Dozorce pak zařval 'los', otce zase odvedli a to byla celá ta moje návštěva u otce v Terezíně. Dovezli jsme mu bábovku, ten esesák vyndal bajonet a na kousky ji rozřezal, aby tam nebyl nějaký moták."

  • "A u těch pétépáků, to je celé vypravování. Bohužel dneska mladí lidé nejdou na vojnu a je to škoda. Jsou z nich houžvičky, nejsou to chlapi. My jsme museli kolikrát stát před úplným blbcem v pozoru, to se nedalo nic dělat. To je takový druh pokory, člověk se naučí pokoře, že musíte stát v pozoru před úplným pitomcem, ale má třeba titul majora a neumí moc číst ani psát. Ale je v komunistické straně. Povím vám takovou jednu příhodu z vojny. Těch příhod jsou stovky, od pétépáků specielně. Jeden kluk prohlásil, že má večer rande a že nemá žehličku. Jeho kamarád mu řekl: 'Tak já ti vyžehlím gatě, žes to v životě neviděl!' Sedl na sedmnáctitunový diesel válec, kluk sundal gatě, dal je na prkna, ten jeho kamarád vylezl na válec a přejel mu ty kalhoty. A zrovna, když byl v polovině těch kalhot, tak mu to chcíplo, pochopitelně. Shoda náhod, viděli jsme, jak přijíždí dva Tudory a v nich dva velitelé, kteří se snažili nám pétépákům dělat vojnu a vždycky na to doplatili. My museli podávat hlášení, stáli jsme v pozoru a ten, který měl ty kalhoty pod parním válcem, tak stál v červených trenkách a salutoval. To byly takové "kanady". Nejdřív na toho vojáka řvali, kde má ty kalhoty. A když viděli, že jsou pod tím parním válcem, tak se sami smáli."

  • "Můj známý se jmenoval Ivan Mikšovič. To byl skaut, který byl zavřený za komunistů, dostal, myslím, 11 let a osm si odseděl. Pak ho pustili a udělali z něho žebráka. Když šel z vězení, tak můj otec mu musel donést do vězení šaty, aby vůbec to vězení mohl opustit. Byl z něho nuzák, původně to byl bohatý chlap, básník a redaktor. A my jsme pak spolu stavěli garáž a já jsem mu jednou říkal, když se vrátil z té basy: 'Ivane, jak se teď cítíš, když nemáš vůbec nic?' A on mi řekl slova, která si budu nadosmrti pamatovat, říkal: 'Borisku, já jsem nejšťastnější člověk na světě, mě nikdo nezmlátí do bezvědomí, nemám hlad, nemám žízeň, nemusím před každým bolševickým primitivem stát v pozoru a hlásit mu – pane veliteli, vězeň číslo atd.' To je skromnost, ten člověk neměl nic, pak bydlel u nás, přechodně, pak u své sestry, oba bydleli ve sklepě. A byl šťastný, že ho nikdo neřeže."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha - Čimice, 27.05.2019

    (audio)
    délka: 01:32:47
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Je lepší mít hlad a svobodu než plná koryta a žít v otroctví

Boris Hlaváček
Boris Hlaváček
zdroj: archiv rodiny Hlaváčkovy

Boris Hlaváček se narodil 24. května 1933 v rodině známého odbojáře, řídícího učitele Karla Hlaváčka. Mládí pamětník prožil ve vesnici Veselá u Rovenska pod Troskami a již jako pětiletý byl členem skautské organizace. Otec na podzim roku 1942 poskytl útočiště příslušníkům výsadku Antimony, v lednu roku 1943 byl však úkryt prozrazen a Karla Hlaváčka zatkli. Válku přežil a rodina přesídlila do Liberce. Po absolvování obecné a měšťanské školy nastoupil pamětník na výtvarnou průmyslovou školu. Otec byl po komunistickém převratu opakovaně zatčen a 18 měsíců vězněn. Z kádrových důvodů nemohl pamětník studovat na AVU, což byl jeho životní sen, a nastoupil na tehdejší školu výtvarné a estetické výchovy. Po studiu musel nastoupit k Pomocným technickým praporům, kde se jako kapelník věnoval muzice a hudebním soutěžím po celé republice. Jeho strýce Bohumila Kobra zabil v Liberci na náměstí sovětský tank při srpnových událostech v roce 1968. V době normalizace pracoval vesměs jako nákupčí v různých podnicích a také v botanické zahradě. Byl dvakrát ženatý, má dva syny. Jeho koníčkem je malování obrazů a zahrádkaření. V době natáčení rozhovoru (2019) žil pamětník v pražských Čimicích.